Život po životě - prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Nová kapitolovka ode mě pro vás všechny, ale zejména pro fanoušky skupiny Linkin Park, protože se jedná o FF. Hlavní postava je Chester Bennington, který jednoho dne zemře při autonehodě. Kdo si myslí, že se odebre do nebe nebo do pekla, plete se. Nejdříve si totiž musí odpracovat nějaký čas pro UPZ, aby splatil svůj dluh. Přeji příjemné čtení. :)

02.05.2013 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 835×

Dvě velká světla se na mě řítila z pravé strany. Strhnul jsem volant a snažil se zachránit před nárazem, který jsem ale odvrátit nedokázal. Byla to určitě jen vteřina, ale mně to přišlo mnohem delší. Nestihl jsem už nijak zareagovat, tak jsem jen sledoval, jak do mě náklaďák pomalu naráží.

Narazil do zadní části mého auta. Náraz byl prudký a bolestivý, protože mě to vystřelilo na palubní desku a silně jsem se praštil do hlavy. Airbag, který měl vylétnout ven, nevyletěl. Ten technik to určitě neudělal pořádně! Neměl jsem mu dávat spropitné, nezasloužil si ho.

Náklaďák mě malou chvilku strkal před sebou a potom jsem uviděl přibližující se pouliční lampu. Nemohl jsem nic dělat. Zavřel jsem oči, když jsem čekal náraz. Ucítil jsem bolest. Čelní sklo se na mě vysypalo, volant se mi zabořil do žeber, kosti v mé ruce popraskaly. Už zase jsem si zlomil ruku, to snad není možné. Cítil jsem prasknutí žeber a úder sedačky do zad.

Viděl jsem rudě skrz krev, která se mi řinula z hlavy. Ležel jsem přimáčknutý na palubní desce, špatně se mi dýchalo. Zlomená žebra mi nejspíš prorazila plíce. Určitě umřu. Kdybych věděl, že umřu takhle, klidně bych kouřil dál a nepřestával bych s tím, protože rakovina plic by mě nedostala.

Docházel mi vzduch v plicích, začal jsem lapat po dechu. Určitě tu umřu, nebo umřu při převozu do nemocnice. Uslyšel jsem tiché a vzdálené houkání. Nestihnou to včas. Nestihnou to. Nestihnou…

Skrze krev stékající mi po obličeji jsem uviděl někoho přicházet. Osoba přišla až ke mně a položila mi ruku na rameno. „Odejdi klidný a naprosto smířený s tím, co se stane. Zbavuji tě bolesti, zmatku a strachu, Chestere Benningtone,“ řekla osoba a já nebyl schopen rozpoznat, jestli je to muž či žena. Bylo mi to jedno, protože mě zaplavil příjemný teplý pocit, bolest byla pryč. Teď už jsem věděl, že zemřu, tak jsem pomalu zavřel oči a nechal se unášet tím příjemným pocitem.

Otevřel jsem oči a před sebou uviděl dveře z tmavého dřeva se zlatou klikou v bílém dveřním rámu.

„Jsem tu s tebou, Chestere,“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se a uviděl osobu v černém, což bylo velmi špatně rozpoznatelné, protože všude okolo byla tma.

„Kdo jsi? Kde to jsme? Co se stalo?“ zasypal jsem osobu otázkami.

„Jmenuji se Albert, jsem tvůj poslíček smrti. Byl jsem tam, když jsi umíral, při té autonehodě. Sňal jsem z tebe bolest, strach a zmatek, a zároveň jsem si vzal i tvůj život. Jsi mrtvý. Teď se spolu nacházíme v ničem. To je nekonečný prostor před těmito dveřmi. Udělal bys pár kroků dozadu a ztratil by ses ve tmě. Já jsem tu také od toho, abych tě pohlídal a navedl tě správnou cestou. Až vejdeš do místnosti za těmito dveřmi, vezmi si lístek z automatu vlevo a počkej, dokud tě nezavolají. Možná se ještě uvidíme. Prozatím se s tebou loučím.“ Otevřel dveře a rukou mě pobídl, abych vešel.

Oslepilo mě světlo. Chvilku jsem se rozkoukával a poté vešel do místnosti. Zavřel jsem za sebou dveře a rozhlédl se. Stál jsem ve velké místnosti se stolky a židlemi. Stěny byly zeleně vymalované, nábytek byl z tmavého dřeva, přesně jako ty dveře, na stěnách byly obrázky s pochmurnými motivy a vlevo vedle mě stál automat na vydávání lístků, takový, jaký je většinou na úřadech. Na stěně nad automatem byl nápis, že nově příchozí si mají vzít lístek a čekat. Přešel jsem tedy k automatu.

Na obrazovce s názvem druh smrti jsem vybral cizí zavinění. Na další obrazovce byla volba vražda, zabití a jiné. Nevěděl jsem, co vybrat. Nakonec jsem stiskl tlačítko jiné. Automat zabzučel a vytiskl mi lístek s pořadovým číslem tři. Tohle je opravdu zvláštní. Jestli jsem doopravdy umřel, co dělám tady? Nebe a peklo asi neexistuje. Je to všechno jenom lež! A existuje vůbec Bůh? Setkám se s ním?

Ozvalo se cinknutí a na obrazovce v rohu místnosti se objevilo číslo tři. To je moje číslo, tak jsem se zvedl a šel ke druhým dveřím z tmavého dřeva. Za dveřmi byla chodba a další dveře, bylo jich celkem sedm a u třetích vpravo blikala trojka. Zaklepal jsem a vešel.

„Posaďte se,“ řekla asi třicetiletá žena s křiklavě rudými vlasy a ukázala na židli. Sedl jsem si na židli naproti ní a čekal. Ona se napila kávy, vzala si nějaké papíry a něco si zapsala.

„Jméno?“ zeptala se a propichovala mě pohledem.

„Chester Charles Bennington,“ odpověděl jsem. „Co je tohle za místo?“ vypadlo ze mě okamžitě po odpovědi.

„Nacházíte se v Úřadu posmrtných záležitostí, zkratka je UPZ. Jste mrtvý. Byl vám dán život a po smrti to musíte splatit protislužbou. Budete pro nás pracovat pár let a poté se odeberete jinam. Kam, záleží na tom, jak budete pracovat.“ Zapsala si jméno, usrkla kávy a znovu mě propíchla pohledem.

„Měl jste manželku a děti?“

„Ano. Manželka se jmenuje…“

„To nepotřebuji vědět. Nechci znát jména a nechci vidět fotky z peněženky,“ přerušila mě a zapsala si něco do papíru. Co se mnou teď bude? To budu pracovat i po smrti? A co moje rodina, co bude s nimi? A kapela? Přátelé?

„Přestaňte se zabývat tím, co bylo. Vaše minulost vás už nemusí zajímat, protože jste mrtvý. Měla by vás zajímat vaše budoucnost. Řekněte mi, jak jste umřel?“

„Vy čtete myšlenky?“

„Všichni myslí na to samé. Jak jste umřel?“

„Jel jsem autem a vrazil do mě náklaďák. Byl jsem na hlavní, měl mi dát přednost, ale vyřítil se na mě, a tak jsem strhnul volant, ale moc jsem si nepomohl. Narazil do mě a dostrkal mě k lampě. Přimáčkl mě k ní a tam jsem umřel.“ Bylo to divné, jak jsem v úplném klidu vyprávěl o své smrti.

„Takže autonehoda, cizí zavinění. Dobře. Vraťte se do čekárny, najdu si vás v databázi a poté si vás zavolám zpět a přidělím vám práci. Nepokoušejte se odejít pryč. Došel byste tam, kde nic znamená vše, do ničeho. To je ten černý prostor před těmi tmavými dveřmi.“

„Já vím, Albert mi to řekl.“

„To je dobře, že už konečně dělá svou práci pořádně.“

Šel jsem znovu do čekárny. Na chodbě byl chlap s papíry v ruce a šel mým směrem. Sedl jsem si ke stolu a on si sedl ke mně.

„Je to divný, co?“ řekl a usmál se.

„Jo, to teda je. Já jsem Chester.“

„Bill. Jak jsi umřel?“

„Autonehoda, cizí zavinění. Co ty?“

„Vražda. Věděl jsem něco, co jsem neměl.“

„Jsi taky tak klidný?“

„Jo. Poslíček mi řekl, že to tak dělají. Že před smrtí utlumí zmatek a strach v tvojí hlavě, aby byl pro tebe odchod lehčí a abys potom nebyl zmatený z tohoto místa. Teď už je tvůj život minulostí. Jsi tady a pracuješ pro UPZ, abys splatil svůj dluh.“

„Ale já to tak nechci. Nikoho jsem nežádal, aby mi dal život, tak proč za to teď musím platit protislužbou? Chci zpátky a jít domů k rodině a za přáteli.“

„To jsem říkal taky. Můj poslíček mi řekl, že každý z nás měl možnost si vybrat, jestli se chce narodit anebo ne. Skoro každý si vybere život, protože to je rozhodně zajímavější, než strávit tolik času prací pro UZPŽ.“

„Co je UZPŽ?“

„Úřad záležitostí před životem. Je to opak UPZ.“

„Takže jsem si kdysi vybral, že se chci narodit a žít?“

„Přesně tak. První dva roky života si prý na všechno pamatuješ, ale poté zapomeneš, když dosáhneš dvou let. Předtím sis prý mohl vybrat, komu se narodíš. Vybral sis své rodiče a narodil se a žil. A protože jsi tohle všechno chtěl, tak teď za to musíš zaplatit službou. Ale co je pět let oproti životu, který sis prožil?“

„Pět let služby pro UPZ? Já to tak nechci.“

„Já tě chápu, ale je to prostě tak. Hele… může se stát, že tě umístí blízko tvé rodiny. Potom bys na ně mohl dohlížet.“

„Alespoň to. Cos dostal za práci?“

„Správa databáze. Je to prý lehká práce. Přihlédli k tomu, že jsem celý život žil spořádaně a slušně a také k tomu, že mě zavraždili. Jsem zvědavý, co přidělí tobě.“

„To já taky.“

Otevřely se dveře a vešla stará paní. Pozdravila nás a přešla k automatu na lístky. Chvilku si pročítala nápisy a potom něco zmáčkla a vyjel jí lístek. Posadila se ke stolu a prohlížela si místnost. Na obrazovce zablikala trojka a čtyřka. Přidržel jsem staré paní dveře a potom jsem šel do druhých dveří vlevo, kde mě očekávali.

„Bennington Chester?“ zeptal se vyhublý muž s brýlemi a hnědými vlasy a usmál se.

„Ano, to jsem já.“

„Posaďte se, prosím,“ ukázal na židli. Sedl jsem si a čekal, až se přestane hrabat v papírech.

„Dostal jsem dokumenty od mé kolegyně. Pročetl jsem si je, podíval se do vaší databáze, přihlédl k jistým věcem a vybral jsem vám činnost, kterou budete vykonávat pro UPZ po dobu pěti let.“

„A co když to tak nechci a nebudu to dělat?“

„Máte možnost volby. Buď budete práci vykonávat řádně a poté budete odměněn tím, že půjdete na lepší místo, kde už nebudete muset dělat nic, anebo svou práci budete zanedbávat a poté budete na věčnost bloumat ničím tam venku přede dveřmi a už nikdy se nesetkáte s vašimi blízkými. Byla by to škoda, nemyslíte?“

„Co budu tedy dělat?“ zeptal jsem se. Jsem v bezvýchodné situaci. Buď si to odpracuju a budu na tom lépe, anebo se na to vykašlu a budu někde bloumat. To raději budu makat.

„Budete doručovat informace poslíčkům ve vašem okolí. Říkáme tomu administrativní pracovník. Budete spolupracovat se třemi poslíčky, kterým budete doručovat informace, které vám budou doručeny našimi doručovateli. Dobrá zpráva pro vás je, že se vrátíte do světa živých a tam budete svou práci vykonávat. Dostanete novou identitu a nové tělo.“

„Takže budu poslíček informací, dá se říct.“

„Dalo by se to tak říct. Albert vás doprovodí zpět, abyste se neztratil, čeká na vás venku. Až se vrátíte, budete mít novou identitu a nové bydliště. Ničeho se nebojte, všechno zvládnete. Pokud by byl nějaký problém, kontaktujte někoho z poslíčků smrti. Nashledanou.“

Šel jsem zpět do čekárny. Pověděl jsem Billovi, co jsem dostal za práci. Popřál mi hodně štěstí a šel dělat svou práci. Otevřel jsem dveře a uviděl Alberta, poslíčka smrti, vzal mě za ruku a přetáhl mě zpět do ničeho a poté mě provedl skrz tmu až ke světlu.

Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování