OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 19. kapitola

15.05.2012 (20:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1955×

Richard si povzdechl, vstal a otevřel služebné. Ta se rychle vehnala dovnitř, jakoby se bála, že se bude opakovat včerejší situace, položila pár kusů vkusně sešitých látek na jedno z polstrovaných křesílek, na stolek rádoby mimochodem odložila tác s buchtami a čerstvým mlékem a ten prázdný ze včerejšího večera zase odnesla.

V rychlosti jsme se nasnídali a Richard si pak oblékl čistou košili i kabátec, které služebná přinesla. I já si vzala z křesílka oblečení, které mi bylo určeno. Ještě než jsem si je oblékla, sjela jsme šaty kritickým pohledem a zalapala po dechu. Právě jsem svírala v rukou ty nejkrásnější šaty, jaké jsem kdy viděla…

19. kapitola – Příjezd a Brekshirský purkrabí

Byli tmavorudé a na pohled se krásné leskly, hned při prvním dotyku jsem zjistila, že šaty jsou ze sametu s umně našívanými krajkami a sem tam hedvábnými volánky, či jinou ozdobou. Na bocích šatů bylo šněrování, spíše pro efekt, než pro nějaké svazování, dlouhé úzké rukávy se rozšiřovali až u zápěstí. Bíla spodnička byla z toho nejjemnějšího saténu, jaký jsem kdy viděla.

Oblékla jsem se do nich a vesele se zatočila dokola, pozorujíc, jak se mi rudá suknice kroutí kolem kotníků.

Richard si mě zálibně prohlížel. „Sluší ti,“ řekl nakonec s úsměvem.

Měla jsem sto chutí svého muže obejmout, naštěstí jsem se uměla ovládat. „Děkuju, ale neměl sis dělat škodu.“

„Zase tak drahé nebyly,“ mrkl na mě a já okamžitě věděla, že lže.

Usmála jsem se a oblékla si boty. Vyrazila jsem dveřmi ven z pokoje a za chůze si div vesele neposkakovala. Za zády jsem slyšela už jen pobavený smích.

Znovu jsme se vydali na cestu. K naší skromné skupince se přidala celá družina Richardových vojáků z Pointu s jeho erbem na prsou.

Celé naše procesí čítalo téměř okolo dvaceti lidí

Cesta to byla dlouhá a poněkud nudná, často jsem přemítala, jak dlouho ještě asi pojedeme, ale nikdy jsem se na to Richarda nezeptala. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že se na setkání s jeho rodinou těším. Ne snad, že bych já osobně proti nim něco měla, já je prozatím neznala, ale věděla jsem, že Richard valnou část své rodiny moc v oblibě nemá.

Na noc jsme zastavili v hezké, ale nepříliš velké krčmě a ráno zase vyrazili na cestu.

Jistý zádrhel naší cesty se objevil až v půli druhého dne.

Hned jakmile kočár zastavil, vyskočila jsem nadšeně ven s vědomím, že mě čeká oběd. Jaké to pro mě bylo překvapení, když jsem se rozhlédla a zjistila, že kolem není nic než les a před námi most, na jehož začátku stál zamračený svalnatý muž.

Naproti němu stál Richard a vypadal oproti tomu vysokému muži poněkud malý.

Rozhlédla jsem se po doprovodné družině a přivolala si blíž Iana.

Přiklusal na svém hnědákovi až vedle mě a sklonil se.

„Něco si přejete, hraběnko?“ otázal se s úsměvem.

Kývla jsem hlavou k mostu. „Kdo to je?“

„Rytíř z nedaleké tvrze,“ uchechtl se Ian. „Chce po nás peníze za přejití mostu, nebo boj.“

„A kdo by s ním bojoval, kdyby mu Richard odmítl ty peníze dát?“

„Koho by si vybral, vaše hraběcí milosti.“

Pokývala jsem hlavou a pevným krokem vyrazila za Richardem.

„Děje se něco?“ otázala jsem se a všimla si, jak rytíři zasvítili oči i jak sebou můj choť trhnul.

Otočil se na mě s varováním v očích. „Vrať se do kočáru, Eleanoro!“ zašeptal poněkud výhružně.

„Copak to tady máme za holubičku?“ zachechtal se rytíř.

„To vás nemusí vůbec zajímat,“ ohradil se Richard.

„Říká kdo?“ ušklíbl se hromotluk.

„Hrabě z Cornwallu a Pointu,“ prohlásil můj muž s pohledem pevnějším než zeď.

Rytíře tato informace zjevně trošku zaskočila, na první pohled sice nepatřil k nejchytřejším, ale věděl, že lidé, kteří mají hodně titulů, jsou buď až přespříliš mocní, anebo mají blízko ke králi a s králem Anglie nebylo nikdy radno si zahrávat, mohl rytíři totiž jeho obživo v tu ránu zatrhnout. Obírat sedláky, kupce nebo nižší šlechtu, to bylo něco jiného, ale obírat mocné pány se nikdy nevyplácelo. Muž zabrousil pohledem k Richardově družině a pak, z ničeho nic, ustoupil stranou.

Richard se neobtěžoval na víc, než pouhé ušklíbnutí, sevřel mé předloktí a táhl mě pryč. Teprve až u kočáru mě pustil a promluvil.

„Tohle už víckrát nedělej, Eleanoro!“

„Ale proč?“ chtěla jsem vědět.

„Jsou záležitosti, které řeší pouze muži,“ upřel na mě téměř až nepřirozeně přísný pohled, ale ten pak jakoby trochu roztál. „A navíc by se ti mohlo něco stát.“

Nespokojeně jsem našpulila rty a vlezla si zpátky do kočáru, který se vzápětí i se zbytkem družiny dal zase na cestu.

Znovu jsme zastavili až k odpoledni.

Tentokrát jsem se neodvažovala ani vystrčit nos z kočáru, ještě bych za to dostala vynadáno, místo toho jsem si pěkně počkala, až si pro mě někdo přijde. Když se dvířka kočáru otevřela, stál v nich Richard a usmíval se.

Vylezla jsem ven a spolu s ním zamířila k už od pohledu prosperující hospodě. Družina rytířů zůstala čekat venku, kromě jednoho z několika panošů, který nesl Richardovi věci.

Jen co jsme vstoupili do přeplněného šenku, hospodský se k nám rozběhl, zřejmě s vědomím, že mu ze zámožně vyhlížejícího člověka kápne pěkná suma peněz.

„Co byste si přál, urozený pane?“ ptal se podlézavě. „Má dcera dělá vynikající buchty! Nedáte si?“

„Ne!“ odmítl možná až moc rázně Richard. „Jen místo, kde se můžu opláchnout a vědro s vodou.“

Hospodskému poklesla ramena. „Jak si přeje, pane,“ zakuňkal a naznačil, že ho máme následovat. Zavedl nás na zadní dvůr, ukázal na kamennou studnu a beze slova zmizel, vida, že tenhle šlechtic mu na nové boty nepřispěje.

Richard ze sebe stáhnul z cest zaprášený a špinavý kabátec a pak i košili, posadila jsem se na okraj studně a potichu ho sledovala.

Všude okolo se sice válel sníh, ale nebyla taková zima, aby voda ve studni zmrzla, nebo aby to Richard nevydržel bez oblečení.

Panoš odložil látky, které nesl na okraj studně a začal hbitě vytahovat vědro do poloviny naplněné vodou.

Všimla jsem si, jak se Richard zatřásl, když ponořil dlaně do ledové vody, ale i přesto si začal mýt ruce a nakonec si opláchl obličej.

Panoš mu podal bílé sukno, aby se osušil a pak mu pomohl do saténové košile a tmavorudého zdobeného kabátce, který dokonale ladil k mým šatům, které kupodivu přežili cestu bez zašpinění, či jiného poškození.

Richard si urovnal kabátec, trošku zhnuseně si prohlédl zdobné krajky a volánky na něm, bylo na něm vidět, že se v tomhle oblečení moc necítí.

„Za jak dlouho dorazíme do Brekshiru,“ odvážila jsem se konečně zeptat a Richard se ušklíbl.

„Už to nebude trvat dlouho,“ mluvil tiše, a zatímco panoš vyléval zbytek vody z vědra, aby tam nezamrzl, odešel se mnou přes šenk až před hospodu a ukázal na siluetu hradu nedaleko před námi.

„Už to nebude trvat dlouho.“

Jen co se panoš vrátil a nasedl na koně, držíc i Tristanovu uzdu, pokynul mi Richard rukou ke kočáru. Nastoupila jsem a Richard si k mému velikému překvapení, přisedl ke mně.

Vykolejeně jsem se na něj podívala a on se jen usmál. „Nechci si ušpinit oblečení,“ vysvětlil. „Navíc druhý v pořadí na trůn by si měl alespoň ve vysoké společnosti zachovávat jistou úroveň.“

Zbytek cesty nepadlo ani slovo, každý z nás přemýšlel nad svými vlastními pocity a dojmy a tak jsme si téměř ani neuvědomovali ono tíživé ticho, které mezi námi panovalo.

Kočár však stejně už nedrkotal po cestě dlouho. Jen co jsme zastavili, přihnalo se páže otevřít dvířka, Richard vyskočil z vozu a pomohl i mě.

Rozhlédla jsem se. Stáli jsme na nádvoří honosného a velikého hradu, mezi rytíři Richardovi družiny a koňmi jsem zahlídla, jen kousek od vchodu do hradu, stát vysokého muže, s tmavými vlasy a vousy, který se tvářil nuceně přívětivě.

Richard mi nabídl rámě, které jsem ochotně přijala, a společně se mnou se vydal k onomu muži.

„Dobré odpoledne, vaše hraběcí milosti,“ ozval se muž s poměrně silným, zřejmě německým přízvukem a lehce sklonil hlavu.

Richard se pouze usmál.

„Dovolte mi, abych vás a vaši choť ubytoval,“ pokračoval muž.

„Ale jistě, Martine, děkuji.“

Černovlasý, nedbale působící muž se otočil na podpatku a rychlými dlouhými kroky se vydal do hradu. Teprve až po notném čase a po mnoha a mnoha překonaných schodech se zastavil před jedněmi z mnoha dveří, které jsme už minuli.

Richard na nic nečekal, otevřel je a pokynul mi, ať vstoupím jako první, ještě než však vešel sám, otočil se na muže. „Kdy přijede můj bratr?“

„Příjezd jejich veličenstev se očekává každou chvíli, pane, vaše sestry tu už jsou.“

„Děkuji, Martine, prosím nech nám sem poslat nějaké jídlo.“

Martin jen prostě přikývl a svými dlouhými kroky se vydal pryč.

Richard si viditelně oddechl, v tomhle mi připomínal Williama, oba totiž nesnášeli tyto nutné slušnosti a formality, neradi hráli to divadélko, pro šlechtu a vysoké pány, ale patřilo to k jejich povinnostem.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se Richarda, zatímco jsem si rozepínala cestovní plášť a odkládala ho na křeslo v rohu místnosti.

„Martin, zdejší Purkrabí,“ zněla odpověď.

Musela jsem uznat, že Martin vypadal poněkud nedbale a drsně, ale pořád mi přišel jakýmsi způsobem milejší a hlavně čestnější, než Jan, Richardův purkrabí v Pointu. Zatímco Jan působil zhýčkaně a rozjařeně, zdálo se, že Martin si stále udržuje jistý formální odstup a strohost. V tu chvíli mě napadlo, že ať už má můj muž jakýkoli názor na svého bratra, král má zřejmě přeci jen šťastnější ruku na výběr lidí, kteří se starají o jeho pozemky a majetek…

18. kapitola < Shrnutí > 20. kapitola a Epilog

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 19. kapitola: