OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 3. kapitola

24.12.2011 (18:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1465×

3. kapitola – Cesta plná překvapení

Když jsem se probrala, neležela jsem na tvrdé a chladné zemi, ale ve své vlastní posteli. Kousek ode mě seděla Anita a otírala mi čelo mokrým hadříkem opodál pak postával posmutnělý William, jehož tvář byla halena stínem zamyšlení. O zavřené dveře se zády opíral nervózně vypadající Richard a hypnotizoval mě očima. Jakmile jsem chvíli oponovala jeho pohledu pousmál se, jako bych ho ujistila, že jsem naprosto v pořádku.

Naštvaně jsem našpulila rty, ale to mě přešlo, jakmile jsem si uvědomila, proč tu vlastně ležím.

Pokusila jsem se prudce vstát, ale Anita mě pohotově vtlačila zpět do kožešin. Will si konečně všiml, že jsem vzhůru. Udělal pár kroků a v tu chvíli stál u mě a tvářil se strašně vážně. Opatrně mě chytl za ruku a povzdechl si.

Provrtávala jsem ho hnědýma očima. „Je to pravda?“

Jen přikývl. Anita si povzdechla a znovu mi otřela čelo.

„Musíme do Newcastlu,“ informoval mě po chvilce ticha bratr. „Pokud by jsme Johanino pozvání nepřijali, bojím se, že by si převzatí Eastwoodu vydupala, pokud tam pojedeme, možná ji dokážu přesvědčit, že jsem dost starý, abych se tady o to staral sám.“

„Ale,“ vzlykla jsem. „Já tu chtěla zůstal co nejdýl.“

„Já vím, Noro, já to vím,“ William zněl tak zklamaně až se mi chtělo brečet i za něj. „Ale obávám se, že tam musíme, taky by si naše odmítnutí mohli vyložit jako začátek nepřátelství a válčit s vlastní rodinou, co by si o nás pomysleli?“

Mlčela jsem, měl pravdu. Zase. Nevěděla jsem, jak to dělá, ale můj bratr měl vždy pravdu. Někdy jsem si přála být jako on, tak sebejistá a chytrá. Taky bych chtěla umět myslet na následky svých činů dřív, než něco provedu a najít to nejlepší řešení. Jenže já taková nebyla… Neuměla jsem to.

„Tak si sbal věci, které chceš s sebou do Cornwallu, ano? Abychom to později nemuseli posílat po poslovi.“ Můj bratr vstal a stále ještě s napůl smutnou a napůl zamyšlenou grimasou odešel.

Anita mi energicky připlácla mokrý hadřík na čelo a odběhla balit šaty, včetně těch svatebních, které pro mě nechala ušít.

Jediný kdo se mnou zůstal v pokoji byl Richard. Ostýchavě přišel blíž a posadil se ke mně na postel.

„Je mi to líto,“ ozval se tiše a pozoroval mě upřímně smutnýma očima.

„To mě taky.“

„Chci jen, abys věděla, Eleanoro, že v Cornwallu se nebudeš mít zas až tak špatně, jak si asi myslíš.“

„Hmmm.“

„Jsem bratr krále, pozemky, služebnictvo, ani peníze mi nechybí.“

„Hmmm.“

„Proč mě nemáš ráda?“

„Hmmm.“

„Eleanoro, prosím.“

„Hmmm.“

Smířeně pokýval hlavou a smutně se usmál, pak nejistě vztáhl ruku k mému obličeji.  Zaváhal a jemně mě pohladil hřbetem ruky po tváři. Zavřela jsem oči, z jeho dotyku mě zamrazilo a v břiše se mi roztančilo tisíce motýlků, kteří začali stoupat nahoru, k srdci… Postel se zhoupla, jak se zvedl a zmizel za dveřmi.

Mému žaludku trvalo několik minut, než se zklidnil natolik, abych se mohla postavit. Na stůl jsem vyskládala hromádku knih, které jsem tu nechtěla nechat a pak vytáhla šachové figurky úhledně a opatrně uložené v saténu. Byly kované. Kováři museli být velice obratní a šikovní, aby něco takového dokázali a to Gregory, pod jehož rukama tyto figurky vznikly, rozhodně byl.

S úsměvem jsem si vzpomněla, jak často jsem hrávala s Williamem šachy. Bohužel pro mě a bohudík pro něj byl mnohem lepším stratégem než já, takže se mi za celou tu dobu, co jsem šachy hrát uměla, nikdy nepodařilo vyhrát. Přidala jsem je ke knihám a potom šáhla po stříbrném medailonku. Navrchu byl smaragdy vysázen náš znak - paví pero, vevnitř pak byly dvě drobné podobizny mých rodičů.

V ten moment se jako blesk z čistého nebe objevila Anita s pár dalšími děvčaty, které hromádku věcí ze stolu vzaly a zřejmě přibalily k šatům.

Po chvilce zmateného pobíhání po mých komnatách a sbírání věcí všechny dívky, spolu s  mou chůvou zmizely a já zůstala úplně sama. Jen se všemi problémy. Uvědomila jsem si, že za nedlouho se takhle nějak budu cítit pořád. Budu sama… Na všechno…

O půl hodiny později mě spolu s Anitou naložily do kočáru a vezli na panství Newcastle. William, Richard a John, stejně jako několik rytířů, kteří nás doprovázeli, jeli na koni.

Jen já musela sedět v kočáru. Před odjezdem jsem se William snažila přesvědčit, že zvládnu i cestu v sedle, jenže to bylo marný. „U dámy se nesluší, aby jezdila na koni… Já vím, že to umíš Noro, ale je to proti všem morálním pravidlům. Prostě jedeš v kočáře!“ Chabý výmluvy!

Jenže mi nezbylo nic jiného, než ho poslechnout.

Po nejmíň půl hodině poskakování na cestě se vůz zastavil. Zaslechla jsem výkřik a pak řinčení zbraní.

Vymrštila jsem se z úzkého dřevěného sedadla a otevřela dveře, ale než jsem stihla zjistit něco víc, Anita mě popadla za ruku a strhla mě zpátky na sedačku.

„Co to děláš!“ vyjela okamžitě, ty blesky v jejích očích mi budou na Cornwallu vážně chybět.

„Koukám se!“ odvětila jsem klidně a matně si uvědomila, že čím víc se blíží má svatba, tím častěji všem odmlouvám. A to i těm, u kterých jsem si to dřív nedovolila.

Najednou se prudce otevřela dvířka a dovnitř nakoukl drobný ušmudlaný kluk. Vlasy měl schované pod něčím, co mohla být čepice, tvář špinavou od sazí a  na vyhublém těle mu viselo potrhané a slabé oblečení, až jsem si říkala, že v zimě musí trpět. Chvíli na nás poulil velké šedé oči, pak se potěšeně zachechtal, popadl mě za ruku a vytáhl ven z vozu. Špinavou, ale bez pochyby ostrou dýku mi přiložil ke krku a zároveň z něho serval několik zlatých šperků.

„Zahoďte zbraně!“ a já začínala mít pocit, že můj sluch nepřežije bez následků. „Jinak ji zabiju, a to určitě nechcete.“

Zatímco křičel sundával mi rychlými, obratnými pohyby prsteny a náramky.

Všichni co prozatím bojovali, se po nás ohlédli a ztuhli, včetně lapků.

Všimla jsem si, jak se Richardovi a Williamovi totožně rozšířily zorničky. Do nastalého ticha zazněl jediný Williamův příkaz. „Poslechněte ho!“ Všichni v brnění odění muži pustili meče na zem a loupežníci, jim okamžitě svoje rozličné zbraně namířili ke krkům.

William se pohnul a mě na hrdle zastudilo ostří. V krku se mi začal dělat nepříjemný knedlík. „Pusť ji,“ ohradil se Will a spratek za mnou se uchechtl.

„Nebo co?“ zeptal se pobaveně a za jeho slovy jako ozvěna zněl hurónský smích loupežníků. „Zase budu mít tu čest rozpárat velkému pánovi bok?“

Williamovi ztvrdly rysy obličeje a to nikdy nebylo dobré znamení. Můžu to doložit mnoha případy. Když mi bylo šest a snažila jsem se William přesvědčit, ať mě naučí jezdit na koni jako muž, ztvrdly mu rysy, když mi bylo sedm a chtěla jsem jezdit spolu s ním na lovy, ztvrdly mu rysy, když jsem si odmítla vzít Richarda, překvapivě mu ztvrdly rysy. Prostě a jednoduše, bylo to jako kdyby řekl: teď si moc zahráváš, překračuješ meze a pokud bylo něco, co Williamovi opravdu vadilo, pak to bylo překračování mezí. Ovšem prozatím jen zkoprněle stál a upíral hnědé oči na vyvržence za mými zády, co mi tiskl dýku ke krku.

„Jenže ty, ani ona, ani on,“ na pár sekund odlepil ostří od mého hrdla a ukázal dýkou na Richarda, avšak téměř okamžitě jí vrátil na původní místo, „nejste vůbec tak důležití, jak si o sobě myslíte. Ne! Neumíte se postarat o své poddané, neumíte jim dát najíst a ještě je obíráte na daních. Nás pak zavíráte,“ křičel mi popuzeně do ucha, „ale my nejsme nic jiného než vaše hříchy. My nejsme zodpovědní za to, co děláme, klidně ji teď zabiju a myslíte, že přijde nějaké svědomí?“ štěkavě se zasmál „Žádné není!“

Tohle už bylo na jednu osobu z naší družiny moc. Copak o to William měl sebeovládání vždy vcelku dobré, já byla moc vyděšená z příslibu smrti, než abych se na něco zmohla, na všechny po paty oplechované muže z naší skupiny mířily zbraně loupežníků a Richard, přestože se mu zlostí klepaly ruce, taktéž zůstal stát na místě, ovšem ten, čí nervy nevydržely, byla Anita.

Vyskočila z kočáru připomínajíc královnu pomsty, černé kadeře se jí vznášely kolem hlavy, jako nepropustná tmavá mlha, její lehce zavalitější tělo bylo hbitější a mrštnější, než to snad šlo a z očí barvy bouřkových mraků jí létaly blesky podpalující všem loupežníkům zadky.

Zaměřila se na staršího muže v potrhaném oblečení, který stál jen kousek od ní a který mířil delší kudlou na Richarda. Jediným dobře mířeným kopem ho poslala k zemi. K čemu je ta hromada šrotu a nejostřejší meče? Když se to umí, tak se to umí!

Richard Anitina zásahu pohotově využil a zatímco okolo vypukl boj doprovázený řinčením zbraní, výbuchy, hustým kouřem a potěšeným Johnovým smíchem, vrhl se ke mně. Kluk za mnou zjevně neměl páru co se děje a události několika sekund si uvědomil zpětně, když se mu ke chřtánu tiskla špička Richardova meče. Dýku, stejně jako šperky mu Richard vypáčil z rukou a vše předal mě.

Po několika minutách lítého boje, jako by tu šarvátku nazvali trubadúři, bylo vše jako dřív, jen s tím rozdílem, že v našem žaláři už nebudou ťapkat jenom krysy, přibude k nim totiž pár loupežníků. Přesněji tři, ten zbytek jsem ještě zahlédla mezi stromy. Jejich zběsilý úprk doprovázela slova tipu „Zachraň se kdo můžeš, ďábel!“ John se jen nevinně uculoval a oprašoval si z ramene šedý, sotva viditelný prášek.

Asi bych vám to měla vysvětlit. Johna rozhodně nečekal úspěch v kovařině, tohle rodinné řemeslo, musel přebrat jeho nejstarší bratr Charles, neboť pro Anitu se nehodilo. Ovšem pokud bylo něco, v čem John vynikal byly to kouře všech barev, výbuchy a nejroztodivnější tekutiny, či prášky. John miloval alchymii a dokonale se v ní vyžíval. Dokonce mu ani nevadilo, že ho nazývali ďáblem. Upřímně, zastávala jsem názor, že rád děsil lidi, alespoň něčím, když už nemohl svou postavou.

Lapkům rytíři svázali ruce a nechali je klopýtat za svými koňmi, zatímco mě a Anitu zase donutili vlézt do kočáru a nechat se vézt.

Až po chvilce cesty, kdy jsem se duševně uklidňovala přesvědčovala, že by mě stejně nezabil, že by mu to nedovolili, jsem si uvědomila, že v rukou stále držím své šperky a dýku. Roztřesenýma rukama jsem si je začala nandávat až mé úzké prsty svíraly jen špinavou dýku. Anita nesouhlasně zamlaskala odněkud vytáhla kus bílého plátna  dýku do něj zabalila a pak ji někam schovala.

Poslouchala jsem zvuky kopyt dopadajících na lesní cestu, funění zajatců a řinčení kol. Ty zvuky ke mně přicházely jakoby z dáli a já se cítila stále unavenější a unavenější. Když už jsem usínala, zvuky ustaly.

Moje mysl si to uvědomila celkem jasně, ale rozumně se rozhodla to ignorovat a raději spát. Jenže pak se mnou někdo lehce zatřásl a tiše promluvil.

„Vstávej, Noro, jsme tady.“ Anitin hlas byl plný smutku, jakoby si stejně jako já uvědomovala, že po mé svatbě mě už možná nikdy neuvidí.

2. kapitola < Shrnutí > 4. kapitola

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 3. kapitola: