Život vraha 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Povídka na pokračování, která vypráví o životě Olivera Forbese, nájemného vraha.

13.04.2014 (11:00) • Mieko • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 848×

Kapitola první - Konec

Ruce se mu třásly, když si zapínal kabát. Nikdy takové napětí ještě necítil. Věděl, že dnešek rozhodne o jeho osudu. Bude žít, nebo tento den bude jeho poslední. Vyrazil. Dveře se za ním zaklaply, už nebylo cesty zpět. Svojí levou rukou šáhnul po pistoli a hned začal střílet. Všechno tak rychle a automaticky. Měl na výběr jen ze dvou možností, tedy vlastně ze tří. Bude utíkat, nebo bojovat. Možná obě cesty povedou ke smrti. Ale on už si vybral. Zatímco měnil zásobník v jedné zbrani, už vytahoval druhou. A opět, vše tak rychle. Jeho protivníci snad nestačili ani mrknout. Přeběhl ulici, a zaběhl do malé uličky, byla však slepá. Schoval se za popelnici, která tam stála. Věděl, že už nemůže utéct. Jeho život se blížil pomalu ke konci, ale i přesto se nevzdával. A za chvíli to přišlo. Minul, poprvé za svůj krátký bídný život minul, a to mu bylo osudné. Soupeřova kulka se mu provrtávala do kůže. Je tohle vážně konec, pomyslel si. Pomalu zavíral oči a padal na zem.

Ne tohle nemůže být konec, já přece nechci umřít. Nechci umřít takhle. Nechci, aby poslední pocit, který zažiju, byl strach. Nechci umřít se třesem v rukou. JÁ NECHCI! NE! JÁ DNES NEZEMŘU!!!

Otevřel oči. Z počátku viděl rozmazaně, ale do minuty měl plně zaostřeno. Nacházel se v nemocnici. Nemocniční pokoj byl bílý, všude bylo čisto, kromě něj tam nikdo nebyl, ale z chodby byly slyšet hlasy. Jeden ženský a ten druhý patřil nějakému muži. Ten hlas znal, znal ho dokonce velmi dobře. Patřil jeho úhlavnímu nepříteli, patřil člověku, který strávil pět let pronásledováním jeho maličkosti. Kdyby chtěl, rozuměl by asi všemu, ale nějak na to neměl náladu. Předtím si byl jistý, že zemře, ale teď byl tady, a živý. Zavřel oči a přemýšlel. Dveře do pokoje se pomalu otevíraly. Stále měl zavřené oči, jen poslouchal. Slyšel zvuk podpatků klapajících o dlaždičky, cvakání propisky, a psaní s ní na papír. Pak slyšel, jak si někdo sedá do křesla, které se nacházelo v místnosti.

„Je vědecky dokázáno, že člověk, jenž předstírá spánek, dýchá jinak, než člověk, jenž opravdu spí.“

„Vážně?“

„Ne, ale baví mě to říkat. Většinou lidé začnou mluvit, což se mi taky potvrdilo.“

„Jste chytrá, ale namočila jste se do něčeho, do čeho jste se namočit neměla.“

„Na to, že jste málem umřel, vám to až moc mluví.“

„Pomůžete mi?“

„Nikdy víc. Zachránila jsem vám život, dál už si budete muset poradit sám. Vlastně hned jak podepíšu tyhle propouštěcí papíry, tak si vás ten pán venku odveze.“

„Když to podepíšete, do večera budu zpátky, ale v márnici.“

„Nebuďte takový pesimista.“

„Nejsem pesimista, jen realista. Podepíšete to, a ten chlap venku mě hned, jak opustíme tenhle pozemek, zabije! Myslím, že to říkám dost důrazně.“

„Co jste zač?“

„To vědět nepotřebujete a ani nechcete.“

„Nemůžu vám pomoct jen tak, co když vy jste ten špatný.“

„Fajn, jak chcete. Jsem nájemnej vrah. Ten chlap venku mě pronásleduje už pět let, a to jenom proto, že mě chce oddělat. A vy mu v tom pomůžete, když podepíšete ten papír.“

„Tohle je vyřizování si účtů nějaký mafie, nebo co? Jestli vy jste nájemný vrah, tak kdo je pak ten venku?“

„Ne o mafii tu nejde, to byste už byla mrtvá. Tedy oba bychom byli mrtví. Ten chlap je soukromý detektiv, bývalý polda, ale to je jedno. Pomůžete mi nebo ne?“

„Chcete, abych pomohla zločinci před detektivem?“

„Jo! Není to tak těžké. Nepodepisujte ty papíry a dostaňte mě ven z nemocnice. Víc nechci.“

„Jste blázen, zavolám psychiatra.“

„Jestli to prodlouží můj pobyt zde. Tak klidně.“

Následující díl »

Autor: Mieko, v rubrice: Povídky » Na pokračování