OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život vraha 5

16.08.2014 (19:00) • Mieko • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 445×

Kapitola pátá - Svědomí

Jak to mohl dopustit. To se nemělo stát. To se nemohlo stát. Už si myslel, že všechno bude jako dřív, že všechno bude normální, pokud se dá vůbec o normálnosti mluvit. A teď přišla tahle rána. Rána, která se nedala vzít zpět. Doufal, že to byla jen nějaká chyba, ale teď už bylo jasné, že není.  Několik mužů neslo rakev bělostnou jako sníh. Nevěděl, kde vzal sílu sem přijít a dívat se na to, ale někde v jeho nitru se objevila. Kdyby si ho teď všimnul Zuckerklein, pravděpodobně by ho zastřelil. A Oliver by to tak i chtěl. Chtěl by umřít a ukončit tak veškeré své starosti a trápení. Ale nemohl, sám to ukončit nechtěl, tak se rozhodl udělat něco daleko horšího. Pomalu se zvednul z lavičky a namířil si to přímo ke skupince lidí oblečených v černém.

Kontrast mezi rakví a oblečením byl vskutku pozoruhodný. Dokonale podtrhoval atmosféru okamžiku a náladu přítomných. Všichni, co se zde nacházeli, byli svým způsobem zvyklí na smrt, ale nikdo z nich nebyl připraven na úmrtí doktorky Alice O’Shanahan, a to bylo vidět.

Oliver se pomalu přibližoval k místu, už si ho dokonce i všimnul jeden z ochranky Helmuta Zuckerkleina, a málokdo by si povšimnul toho, že svému šéfovi předal pohybem ruky vzkaz. Oliver doufal, že teď už jeho trápení skončí. Pravou rukou si naposledy rozepnul svůj dlouhý kabát, snad proto, aby kulku nezastavil. Zavřel oči a čekal.

„Budete zde rozjímat dlouho,“ vyrušil ho neznámý hlas.

Když otevřel oči, stál před ním jeden chlápek z Helmut Zuckerkleinovy ochranky. Kde asi byl tenhle chlápek, když zastřelili doktorku. Jistě seděl v nějaké nálevně a popíjel whisky.

„Šéf s vámi chce mluvit, až tady tu šaškárnu dokončí.“

Nevěřil svým vlastním uším, jak někdo může nazvat pohřeb šaškárnou. Jak to někdo může brát tak lehkovážně. Nerozuměl tomu, nerozuměl ani tomu, proč ho nezastřelili, možná ho nechtějí zabít na té šaškárně, jak sami řekli. Raději to udělají někde v klidu potom. Na těch pár minutách života už mu stejně nezáleželo. On byl dávno rozhodnutý. A pokud ne on, jeho svědomí určitě.

Těch několik dní, co uběhlo od toho incidentu, mu dávalo dost zabrat. Nemohl spát, protože si v hlavě opakoval onen obraz stále dokola. Když byl vzhůru, moc mu to také nepomohlo, protože když byl sám, a on byl sám pořád, stále na to myslel. Nemohl prostě přestat. Kéž by našel nějaké tlačítko, které by to mohlo vypnout. Napadlo ho zajít mezi lidi, do obchoďáku, dokonce si i zaflirtoval s nějakou slečnou, které padnul do oka, ale nebylo to nic naplat. Stále měl v hlavě jenom to jedno. Jenom tu jednu chvíli, tak hrozně rád by ji změnil. Kdyby mohl vrátit čas, nikdy by doktorky pomoc nevyhledal, to už by raději obejmul Dominga se slovy „Tak tady mě máš.“

A teď byl tady. Nechtěl tady být, ale jeho svědomí mu jiné možnosti nedalo. Stál a pozoroval muže, jak od něho odchází a vrací se na svoji pozici. Pokulhával na jednu nohu, asi pozůstatek nějaké pouliční šarvátky. Ještě chvíli lidé obklopovali hrob a pak se pomalu začali rozcházet.

Nakonec se dočkal, teď to přijde, konečně dostane jeho mysl možnost odpočinout si, a nejen ona. I jeho svaly a duše. Konečně už bude po všem a on si bude moci vydechnout.

Je pozoruhodné, jak jeden špatný okamžik může změnit celé smýšlení člověka během minuty. Bylo to ani ne před týdnem, kdy se tento muž rozhodl nezemřít, a teď by nejraději vběhnul smrti do náruče, objal ji, dal pusu na čelo a oženil se s ní. Bylo by od nás opravdu až moc dobrotivé mu to dopřát. Bohužel, my dobrotiví nejsme a nikdy nebudeme. Tohle nebude konec.

Autor: Mieko, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život vraha 5: