OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomená - 2.kapitola

17.02.2010 (11:02) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1194×

Serena se probudila v nadýchaných péřových polštářcích přikrytá teplou dekou, nad ní se v lehkém vánku třepotala průhledná nebesa. Zmateně zamrkala. Nikdy nic tak krásného neviděla. Zachumlala se ještě hlouběji do peřin, sametově hebká látka, která ji obklopovala jen tiše zašustila. Na malinkou chvíli se cítila jako v ráji, a pak se najednou rozpomněla. Prudce se posadila, rozničky rozšířené zděšením. „Mami?!“ vykřikla. Před postelí se mihl temný stín. Děvčátko leknutím ztuhlo. Čísi bledá ruka rozhrnula závěs. „Zdravím tě maličká,“ skláněl se nad ní cizí muž a přesto, že ho předtím nikdy neviděla jí připadal velice blízký. Jeho přítomnost v ní vyvolávala nepochopitelný klid. Trochu se na ni zamračil, takže ji na kratičký okamžik vylekal ještě víc. „Neumíš pozdravit?“ zvědavě zvedl obočí a přívětivě se usmál. „Dobrý den pane,“ promluvila sotva slyšitelně. „Jmenuji se Marcellus,“ natáhl k ní ruku. Sklopila pohled a začervenala se. „No tak podej mi ruku Sereno,“ povzbudivě se usmál. „Proč?“ zeptala se téměř okamžitě, což ho hlasitě rozesmálo. „Na důkaz našeho přátelství.“ Serena přikývla, pak si stiskli ruce. „Jsi studený, je ti zima?“ dýchla si do dlaně, aby se po jeho doteku zahřála. „Ne, není,“ zavrtěl pobaveně hlavou.

Zavolal na služebnou. „To je Ethel, pomůže ti do šatů a pak tě přivede do jídelny, já si zatím něco vyřídím, ano?“ Počkal až mu odpoví, otcovsky jí políbil do vlasů a než se odebral do své pracovny tiše něco zašeptal komorné. Unaveně usedl do koženého křesla a nohy si vyhodil na těžký mahagonový stůl. Pravou rukou si přejel obličej, dlaní se zastavil na ústech, vypadalo to, že chce sám sobě zabránit v mluvení, ale jen se zamyslel. Chtěl, aby ta maličká byla dcerou, kterou nikdy neměl, ale netušil jak to udělat... zhluboka se nadechl, jeho čichové buňky polechtala vábivá, svěží vůně bylinek a mladičké krve. Ztěžka polkl znechucený sám sebou.

Když vešel do jídelny, Serena už seděla za stolem, před sebou plný talíř nejrůznějších laskomin a pusu ušmudlanou od mastnoty, přesto vypadala kouzelně, její zlaté vlasy a smaragdově zelené oči působily téměř mysticky. „Marcelle,“ zvolala zvesela a rychle mu zamávala. Služebná šokovaně vytřeštila oči při pohledu na to drzé mládě, ale její pán nevypadal nespokojeně, naopak jeho to očividně potěšilo. Přisedl si vedle ní a pozoroval, jak do sebe láduje jednu věc za druhou. „Ty nebudeš jíst?“ Zavrtěl nesouhlasně hlavou, „s plnou pusou se nemluví Sereno, není hezké pozorovat, jak se ti v puse převaluje rozkousané jídlo,“ napomenul ji. Rychle polkla, „omlouvám se, ty nebudeš jíst?“ Marcellus nasucho polkl. „Ne, to opravdu nebudu,“ tento druh pokrmu ho vskutku nelákal. „Nemáš hlad?“ zeptala se a kvapně strčila do úst další sousto. „Máš spoustu otázek Sereno,“ ani nestačil dokončit větu a začala hořečně přikyvovat. „A my budeme mít spoustu času na jejich zodpovězení.“ pohladil ji ukazováčkem po nevinné tvářičce. „Kdy přijde maminka?“ to nebohé dítko se strašlivým vzpomínkám bránilo tak, že je naprosto vytěsnilo z vědomé mysli. „Maminka už nepřijde Sereno, víš,“ na setinu vteřiny se odmlčel, promýšlel, co jí má říci, ale nechtěl ji vychovávat ve lži, „z maminky je teď anděl, dává na tebe z nebíčka pozor,“ snažil se být tak ohleduplný, jak jen to šlo. „Lžeš, maminka si pro mě přijde!“ vyjekla a rozběhla se pryč. „Sereno!“ okřikl ji, ale ta se ani neotočila. Několika rychlými kroky ji dohonil a zvedl ji do náruče. „Nech mě,“ dětskýma pěstičkama bušila do jeho hrudníku, její ještě před chvilkou růžová tvářička zbledla. „Musí si pro mě přijít,“ hlas se jí na konci věty zlomil bolestí. Konejšil ji ve své široké náruči, zatím co tiše vzlykala. „Říkala, že mě neopustí,“ škytla. Slané krůpěje ještě dlouho máčely jeho košili než, naprosto vyčerpaná pláčem, usnula. Ale nebyl to klidný spánek. Ve snu se k ní strašlivé události předchozího dne vrátily. Znovu si svou pravou ručku rozedřela do krve a tiše drmolila svou motlitbu. Marcellus musel na chvíli zadržet dech, jak ho do nosu udeřila vůně čerstvě prolité krve. Na okamžik se za sebe zastyděl. Opatrně se ústy nadechl, na jazyku téměř cítil její chuť. Byla pro něj velikým poušením, ale už byl dost starý na to, aby si s něčím takový poradil. Čím více se nadechoval, tím méně ho dráždila.

Marcellus ji položil na postel, zabalil do teplé přikrývky a znovu přitiskl k sobě. „Jen klid maličká, už se nemusíš ničeho bát, já se o tebe postarám...“ Její drobné tělíčko se konečně uklidnilo, noční můra se zřejmě rozplynula.
Marcellus začal vychovávat Serenu jako vlastní dceru, netrvalo příšliš dlouho a ona ho sama začala nazývat otcem, i když nebyly pokrevně zpřízněni, jejich pouto bylo mnohem silněstí než pouto v mnoha jiných rodinách. Spoustu času trávila Serena zahrabaná v knihách a ve společnosti učitelů. Marcellus trval na tom, aby jeho jediná dcera získala to nejlepší vzdělaní a tak se do její výuky pustil co nejdříve. Zpočátku ji učil sám, ale pak uznal, že by bylo vhodné, kdyby se seznámila i s jinými lidmi než byl on a jeho služebnictvo. Po výuce trávila svůj čas vetšinou v rozsáhlých zahradách, kam ji otec příliš často nedoprovázel. Její věrnou společnicí však zůstávala chůva Ethel.

Serena se rozvalila mezi záhonky růží a vdechovala opojnou vůni čerstvě rozkvetlých květin. Přesto že bylo mírně pod mrakem, počasí jí náladu nepokazilo, naopak, neměla ráda slunečné dny, neboť kvůli nim musela zůstávat doma. Všichni jí utvrzovali v tom, že mladá dáma nemůže být opálená, jelikož by vypadala jako otrok, který tráví příliš času při práci, a tak vždy, když vysvitlo slunce zůstávala zavřená a v celém domě byly zatažené závěsy. Dnes pro ni však příroda nachystala naprosto kouzelné počasí, sluneční kotouč se schovával za příkrovem světlých mračen, z těch však nehrozil déšt. Z příjemného nic nedělání ji vytrhlo až zařehtání koně. „Sereno?“ zvolal její jméno otec. „Ano?“ v mžiku vyskočila na nohy a rozhlédla se po zahradě. „Myslím, že nadešel pravý čas, abych tě vzal na tvůj první lov...“ pousmál se Marcellus. „Opravdu?“ vyjekla nadšeně. „Vážně smím jet s Vámi?“ zmeřila si ho téměř nevěřícným pohledem. Když viděla, že její nejoblíbenější kůň, má na hřbetě její pánské sedlo veškeré pochybnosti ji přešly. Marcellus jí předal otěže od koně. „Mám ti pomoci do sedla?“ zeptal se spíše ze slušnosti, než, aby to mohl myslet vážně. Serena se totiž vyhoupla koňský hřbet dřív než stačil větu dokončit.

Zkušeně kopla koně do slabin a ten se zařadil po pravici jejího otce. „Co budeme lovit?“ Marcellus se otočil čelem k ní, její vzrušený a natěšený výraz ho pohladil na duši. „Nic velkého... Sereno, chci aby sis zapamatovala jednu velmi důležitou věc,“ tón jeho hlasu se změnil z mírně přátelského na autoritativní, otcovský. „Nikdy nezabíjej víc než je potřeba, nejezdíme lovit pro zábavu, ale pro obživu, chci aby sis to zapamatovala. I když se to může zdát jako příjemné zpestření běžných dní, nesmíš zapomínat na úctu k přírodě, která nás živí. Rozuměla si mi?“ „Ano otče,“ přikývla, ale v duchu se zamála jeho slovům. Lovíme pro obživu, jak absurdní jí tahle věta přišla, vzhledem k tomu, že ho nikdy neviděla pozřít jediné sousto. „Výborně,“ usmál se, „v tom případě si zasloužíš něco malého.“ Zasunul ruku pod svůj dlouhý kabát. „Dárek?“ v očích se jí nadšeně zablýskalo. Z brašny na svém sedle vytáhl luk a toulec se šípy. „Dokážeš řádně napnout tětivu?“ nepochyboval o ní, jen ji rád škádlil, nechala se velice snadno vyprovokovat k lepšímu výkonu. Serena si naoko uraženě odfrkla a zastavila koně. Téměř nepostřehla, že se kolem nich rozprostřel les. Ve stínu stromů cvrdlikal život. Slyšela drobné ptactvo štěbetat na větvých vysoko nad svou hlavou. Vůně vlhké půdy a mechu ji přepadla tak náhle, že ucitíla slabost. Zhluboka se nadechla a užívala si kouzla toho okamžiku. V zápětí ji ze zasnění vyrušilo tichě zašustění. Se zájmem se zadívala do křoví před sebou. Přímo před jejíma očima se pohnula maličká hnědo šedá kulička, které by si snad normálně ani nevšimla. Seskočila se zájmem z koně. Ale tím jak uhnula pohledem jí oběkt jejího zájmu zmizel z dohledu. Pátrala pohledem v tlejícím listí, až ho konečně našla. Dva kroky před ní se krčilo mládě zajíce. Bylo naprosto strnulé, aby uniklo zraku predátora. „Neboj se maličký,“ špitla a už už natahovala ruku, aby se ho dotkla. Dřív než tak stačila učinit ji někdo chytil za zápěstí. Srdce se jí leknutím rozbušilo závodní rychlostí. Pohlédla do očí muže, který stál vedle ní. Jeho pohled ji hypnotizoval. „Otče,“ vydechla a tep se jí pomalu uklidňoval. „Odpusť nechtěl jsem tě vyděsit, ale pokud by ses ho dotkla, jeho matka by cítila tvůj pach a přestala by se o něho starat,“ napomenul ji. Serena se zastyděla, tohle samozřejmě věděla, ale při tomto jejich dobrodružství se zapomněla. Nikdy si na Marcellovi tiché, plíživé přesuny nezvykla. Pohyboval se jako kočka, vůbec neslyšela, že by seskočil z koně, ale něco takového by ji u něho nemělo překvapovat. Byl zvláštní, to věděla už dávno. Nikdy ho neviděla spát, nikdy ho neviděla jíst, nikdy ho neviděla pít nic jiného než červené víno...

Konečně ji pustil ze svého sevření a Serena si prostřela zápěstí ochlazené jeho dotykem. Už těď věděla, že tam do rána bude mít pěkně barevný otisk jeho prstů. Marcellus byl velice silný a Serenu bral jako sobě rovnou, takže si někdy křehkost své dcery uvědomoval příliš pozdě. Všimla si zklíčeného výrazu v jeho očích. Proud jeho omluv zarazila dřív, než se stačil nadechnout. „Nic to není,“ uklidnila ho, přitom se mu pevně dívala do očí a něžně ho pohladila po tváři. „Odp...“ položila mu ukazováček na rty, aby ho umlčel. „Žádné omluvy, prosím.“

Pohledem sjela z jeho očí na svou ruku. Těsně vedle kloubů se stříbřitě zaleskly půlměsíčkové jizvy vyvolávající spoustu otázek. Všiml si změny v jejím výrazu, ale to ho nemohlo znepokojit natolik jako to, co se k nim právě blížilo. Ustrnul, přesně jako to zaječí mládě. „Co se ...“ Nestačila dokončit otázku. Otec se ve zlomku vteřiny objevil za ní, jednou rukou ji svíral kolem pasu a druhou ji držel za ústa. Takhle rychle se člověk pohybovat nemohl, její srdce se opět hlasitě rozbušilo. Vůně adrenalinu uvolňující se z její kůže na něho působil jako droga. Cítil pod svou dlaní údery jejího splašeného srdce, kterému mu v hlavě mučivě připomínaly údery zvonu, šumění její krve vyvolalo okamžitou reakci. V dásni ucítil dobře známý tlak jeho prodlužujících se špičáků. „Klid,“ zašeptal jí do ucha s nepříjemným pocitem, že to říká spíš sobě. Pevně zatnul čelist a zvrátil hlavu dozadu. Nevědomky protočil panenky, které teď rámovaly světle šedé, téměř bílé duhovky. Koně za nimi netrpělivě zaržáli i oni vycítili blížící se nebezpečí, jež probouzelo jeho vnitřního predátora. „Sereno, nasedni na koně a odjeď odtud jak nejrychleji dokážeš.“ Zatřepal hlavou, aby ze sebe setřásl svou pravou podobu a teprve potom dívku pustil. Dcera se mu vyděšeně podívala do očí. Stála zrovna zády k lesu, když zaregistrovala funění za sebou. Otočila se přes rameno, v půlce nádechu se zarazila. Pár metrů od nich se za křovím tyčil obrovský mědvěd. Připlížil se k nim proti větru, takže ho Marcellus svých dokonalým čichem nezachytil dříve. Z Marcellovi hrudi se vydralo nebezpečné nelidské zavrčení. Bylo pozdě na útěk.

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomená - 2.kapitola: