OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 11. kapitola

25.12.2014 (20:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1458×

11. kapitola

Ztuhla jsem a jako na povel se otočila. Ve dveřích stál můj Hermes. Ten, koho jsem si tak přála vidět, ale zároveň se všemu bránila. Situace, která se stala na tržišti, se zopakovala. Jen s rozdílem, že jsem neměla kam utéct. Svým polovičním úsměvem si prohlížel každý detail mé tváře a do očí mi vkládal tisíce myšlenek a pocitů. Znovu se mi sevřelo u srdce a rukou jsem lapala ve vzduchu po něčem, o co bych se mohla opřít, abych sebou nesekla.

Maria za mnou se hluboce uklonila a sklopila hlavu. Já jsem se nedokázala hýbat vůbec. Nakonec, jako by mi to telepaticky přikázal a neznámé síly mě přeci jen nutily udělat stejný pohyb, uklonila jsem se.

„Nech nás o samotě,“ přikázal Marie tiše král, a jen co Maria zmizela za dveřmi a zavřela za námi, polilo mě horko. Pořád mě nikdo neštípl, aby mi dokázal, že to vážně není sen.

Ptát se ale krále, jestli by to neudělal sám, by byla otázka neúcty. Tady ve středověku si potrpěli na dvoření. Navíc... sakra, to slyšel celý náš rozhovor o tom, jak jsem o něm básnila?

Kurník.                                                                                                      

Pomalými, ale jistými kroky přešel ke mně, takže jsem se dívala na špičky jeho bot. Hm, velikost čtyřicet šest? Tak akorát.

„Bojíš se mě?“ ozval se z blízkosti jeho hlas a já znovu potlačila nutkání podívat se mu do jeho čokoládových očí, které si mě teď musely zaujatě prohlížet.

„Ne, můj pane,“ vyšlo ze mě koktavě. „Jen se na vás nemůžu bez vašeho povolení dívat.“

Tedy... alespoň jsem to takhle předpokládala. Nutně jsem potřebovala knihu o středověké etiketě.

Cítila jsem, jak mě svýma jemnýma rukama pohladil po tváři a klouzal níž, až se dostal k bradě. Při jeho dotyku mě mrazilo až v konečcích prstů. „Král ti to povolení dává, Anno,“ zvedl mi ji a setkal se s mým pohledem. Ten způsob, jakým vyslovil mé jméno... aaaach.

Skoro jsem viděla ty jiskry, které mezi námi probíjely. Sledovala jsem jeho pootevřené rty, kterými mi dýchal do tváře. Natož, že neměli v té době žvejky, to bylo za jedna s hvězdou.

„Jsi to ty.“

„Jsem, můj pane.“

„Kde ses mi schovávala? Proč jsi mi utíkala? Neumíš si představit, jak nešťastný jsem byl, když jsem zjistil, že jsi mi z plesu zmizela. Hledal jsem tě po celém hradu a ptal se všech, jestli tě neznají. Nikdo tě v životě neviděl, byla jsi prostě neznámá cizinka, má Afrodita, jak jsem o tobě všude mluvil. A ve snech o tobě snil. Jenže nemohl jsem bez tebe vůbec nic vykonat. Všude jsi byla se mnou, ač v mých představách, ne - neplač, prosím, nechtěl jsem tě rozplakat, i když  jsem sám takhle plakal a šílel. Ze spaní i během dne. A pak na tom trhu... myslel jsem, že jsem si tě vysnil. Že jsi jen obyčejný přelud, který jsem toužil chytit. Až ostatní mi potvrdili, že se mi to nezdálo. Byla jsi to ty. Má Afrodita. Musel jsem tě najít, a taky jsem našel.“ Jemnýma rukama bez rukavic mi setřel kutálející se slzy a hladil mou tvář. „Neplač,“ zašeptal.

„Nemůžu, musím. Co víc si může žena přát? Král utěšuje její srdce a ujišťuje ji, že sama neměla vidiny a vše se jí nezdálo. Ach, Výsosti, co mám jenom dělat? Nemohla jsem zůstat. Musela jsem utéct. Kdybych zůstala, asi by mě vše zničilo.“

Pohladil mě po vlasech a přešel ještě blíž. „Zamilovala jsi se do mne ještě dřív, než jsi zjistila, že jsem král?“

Přikývla jsem. „Ano.“

„A co víc si může král přát?“

„Jsem jen obyčejná děvečka. Nicka. Jak může král hledat zalíbení v obyčejné dívce?“

Uchechtl se, ale nepřestával se mi dívat do očí. „To mi věř, že může. Hodně rychle, hluboko a skoro napořád.“

Tak jo, jestli se teď neprobudím, moje srdce asi vylétne z hrudi. A jestli se probudím a zjistím, že to všechno byl jen sen, tak si půjdu dát zmrzlinu na uklidnění. A pořádnou porci čokolády.

„Pojď se mnou, Anno. Pojď se mnou na hrad.“

Co? Ne!

Šokovaně jsem ustoupila. „Ne, Výsosti. To po mně nechtějte. To není dobrý nápad.“

„Proč?“

„Já - víte - co si pomyslí ostatní?“

„Jsem král,“ zasmál se, „ostatní musí mé názory a přání tolerovat.“

„Jenže tohle by byl skandál!“ Proč protestuji? Proč říkám a dělám vždy opak, než mi to radí mé srdce? Copak jsem po tomhle vždy netoužila?

„Anno,“ vyslovil moje jméno tiše a naléhavě. „Potřebuji tě mít u sebe. Nemůžeš ode mě už odejít. Nikdy nedopustím, abych tě znovu ztratil.“

Ucukla jsem pohledem. „Tohle mi nedělejte, Výsosti. Nemůžete mě milovat. A rozhodně mě nemůžete nutit, abych s vámi šla na hrad k ostatní vysoké šlechtě.“

„Kdybys se mnou nešla, jezdil bych do krčmy každý den.“

„A kdybych utekla?“

„Tak bych si tě znovu našel.“

„Jenže takhle to nefunguje!“ zabědovala jsem. „Nemůžu jít s vámi na hrad! Co by si všichni pomysleli o mně? O nás? O vás? Nechci ničit vaši pověst.“

„Jenže takhle ničíš ty mě!“ rozkřikl se na mě. „Anno! Prosím, nedělej to.“

„Nemůžu... Karle.“ V záchvatu slz jsem si neuvědomila, že jsem oslovila krále jeho křestním jménem. V šoku jsem se na něj podívala a pak klesla na kolena. „Nemůžu.“

Karel klesl na kolena a držel mi hlavu v dlaních. „Neplač,  prosím. Já nechci, aby ses trápila. Ale takhle se budeme trápit oba. Ukryju tě u sebe. Nikdo nebude vědět, že tam jsi.“

„To se nikdy neutají.“

„Tak se alespoň o to pokusím. Proboha tě ale prosím, nenič mou duši ještě víc, má Afrodito!“

„Můj Herme," zvedla jsem oči a setkala se s jeho pohledem. Mihlo se v něm poznání a koutky úst zvedl do utrápeného úsměvu.

Polkla jsem. „Výsosti, nevím -“

„Oslov mě.“

„Prosím?“

„Řekni mé jméno.“

„Karle,“ zašeptala jsem a sledovala, jak zavírá oči a vychutnává si tu chvíli.

„Už je to dávno, co mě někdo takhle oslovil,“ odmlčel se a otevřel oči. „Ty se mnou půjdeš, Anno. Donutím tě. Odvezu si tě s sebou a už nikdy tě neopustím. Jsi má. Má Afrodita.“

Přiblížil se ke mně blíž a svým dechem mi ovál čelo, které na chvíli políbil. Zvedl se ze země a zastavil se u dveří. „Počkám venku. Nechám ti chvíli, aby ses rozloučila. Už tě nikdy nenechám ode mě odejít.“

Jen co zmizel, až za ním zavlál jemný plášť, znovu jsem se usedavě rozplakala. Co mám dělat? Mám odporovat králi? Takhle jsem to nechtěla. Nebo chtěla? Přála jsem si, abych byla stále u něj?

Zpod šatů jsem vyndala stroj času a podívala se na něj. Co mám dělat? Poraď mi. Byl to můj osud? Jak moc těžké je odmítnout člověka, kterého miluji?

Rozhlédla jsem se po místnosti, jako bych čekala odpověď, která ale nikdy přijít nemohla. Zvedla jsem se z podlahy a uhladila si špinavé šaty, které jsem od svého příchodu do středověku vůbec nezměnila. Nikdy nebudu vypadat jako šlechtična.

Přešla jsem k oknu, z kterého jsem se podívala před krčmu. Král z něho vycházel a nasazoval si rukavice. O něčem diskutoval s několika muži. Přál si doopravdy, abych s ním šla?

Nezbývalo mi nic jiného než to risknout.

Jen co jsem sešla schody, přilétla ke mně Maria. „Anno! Co se stalo? Jsi celá od slz! Proč? Udělal ti král něco?“

Zavrtěla jsem hlavou, podívala se na ni a na krčmáře s krčmářkou. „Chce, abych s ním šla na hrad.“

Otevřeli pusu a chvíli na mě civěli. První se na slovo zmohla Maria. „Ale to je přece úžasná zpráva! Snad nad ní neváháš?“

„Nevím,“ přiznala jsem. „Budou mě znát všichni. Byl to můj sen, ale čeho tak dosáhnu? Navíc jsem stále ve vašich službách a musím vám splatit vše, co jsem slíbila.“

„S tím si starosti, má milá, vůbec nedělej,“ ozvala se krčmářka s širokým a povzbudivým úsměvem na tváři. „Vše jsi dávno splatila a do našeho domu jsi přinesla jen štěstí a radost.“ Podívala se svému muži do očí a láskyplně se k němu přitulila. Chtělo se mi znovu brečet. Už po tolikáté.

„Anno,“ oslovila mě Maria a podívala se mi přímo do očí. „Ty víš, jak moc jsi po tom toužila. Je to celý tvůj život. Proč myslíš, že jsem ti pomáhala? Věděla jsem, že tohle je důvod, proč ses narodila. Abys našla pravou lásku. Tak tu příležitost nepromarni a chop se jí. Tu šanci máš jen jednou.“

Zhluboka jsem se nadechla a v hlavě si ukládala její slova do paměti. Ty jediná, jsi mi byla celou dobu blízká.

„Jednou ti to vrátím a postarám se o to, abys byla šťastná. Vy všichni.“ Podívala jsem se na celou rodinu. Pohladila jsem Elišku po vlasech, nechala se pohladit od Ludmily, potřásla si rukou s Jeronýmem a nakonec se pořádně objala s Mariou.

„Děkuju za všechno,“ zašeptala jsem. „A nezapomeň naučit všechny Gangnam style.“

Zazubila se. „To nezapomenu.“

Naposledy jsem se na všechny ohlédla. Nebylo už cesty zpět. Byla už jen jedna cesta kupředu. A jen co jsem viděla Karlův šťastný a neuvěřitelně oddaný výraz, věděla jsem, že jsem se rozhodla správně.

₰₰₰

„Tak pojď, má Afrodito,“ oslovil mě před celou družinou král. Se zarudlými tvářemi jsem pozorovala, jak si přitahuje mou ruku k ústům a uctivě ji líbá. Ostatní z družiny se divně pochichtávali nebo se rovnou začali smát, nedej Bože, aby královi namluvili nějaké úchylné a nemravné věci.

Tak takhle dřív vypadalo dvoření. Zlatý středověk v tomhle ohledu!

Král mi se svým sebejistým úsměvem nabídl rámě, kterého jsem se s třesoucí rukou chytla. Rozhlédla jsem se po okolí. Kolem nás byl vytvořen menší kruh - jen pro družinu, koně a pro mě a pro krále. Ostatní měšťané i venkované drželi uctivou vzdálenost, kde se pak ale namačkali všichni na sebe - do výšky i do šířky, aby viděli celou tu podívanou.

Zrudla jsem ještě víc.

„Výsosti,“ zašeptala jsem, když mě král vedl mezi jeho muži a koňmi. „Já... neumím jezdit na koni.“

Král se mi podíval překvapeně do očí, ale pak se usmál a úsměv protáhl do smíchu. „Neboj, myslel jsem na všechno. Pro tebe jsem nechal přivést kočár.“

A skutečně - kousek dál stál menší otevřený kočár, celý se dřeva; jedině s přidanými polštářky na lavicích. Kočí se na mě podíval, seskočil z nízkého kozlíku a otevřel mi malá dvířka. Nejistě jsem se podívala na krále, který mě pobídl. Chytla jsem se ruky krále i kočího a nechala si pomoct do kočáru. Byla jsem však taková ňouma, že jsem se málem do kočáru na schůdcích svalila. Svůj skoro-pád jsem zachránila tím, že jsem se na všechny okolo křečovitě usmála a zamávala.

Nehraj si na královnu, Anno. Nejsi jí a nikdy nebudeš. Ano?

„Vy se mnou nepojedete, můj pane?“ otočila jsem se na Karla, který se vedle mě vyšvihl na statného hnědáka.

„Budu u vás,“ pronesl. Šeptem dodal: „Král nikdy nejezdí v kočáře.“

A když si král zlomí nohu a musí se někam dostavit, tak co?

„Aha.“

Sama samotinká v dřevěné krychli, co vypadá, že se každou chvíli rozpadne.

Jakmile se dal do pohybu celý průvod s kočárem, skoro jsem vyskočila metr vysoko, jak to se mnou drclo. Dav lidí, který před námi stál, rozháněli členové královské stráže, kterých jsem si předtím vůbec nevšimla. Dav se rozdělil na dvě strany a stráže králi dali znamení, že můžeme vyrazit.

Ohlédla jsem se zpět na budovu, ve které jsem strávila něco málo přes týden svého pobytu ve středověku. Musela jsem si přiznat, že jsem zde byla celkem šťastná. Měla jsem kolem sebe lidi, co mě měli rádi a považovali mě za božské znamení, když jsem jim do domácnosti přinesla další radost. Za zázrak ale měli považovat spíš věcičku, kterou jsem měla stále bezpečně schovanou ve výstřihu. Kdybych o ni přišla, vůbec bych nevěděla, jak se mám dostat domů.

Ale... toužila jsem se opravdu dostat domů? Přála jsem si, abych jako vždy zbaběle utekla před svým osudem? Vždyť se podívej, Ann, podívej se na krále, který majestátně jede vedle tebe a s láskou mává svým poddaným. Tvůj král, který za svůj život vykonal tolik dobrého pro ostatní, přestože sám nevýslovně trpěl. Zemřela mu žena. Ne jedna, ale hned za jeho život tři. Tři, které nesmírně miloval a čtvrtá, která se musela trápit pro svou lásku po jeho smrti. A teď? Veze si na hrad tebe, dívku, která se jeho manželkou nikdy nestane, ale přesto tvrdí, že je do tebe zamilovaný. Dá se vůbec lásce poroučet?

Za jásotu davu lidí se náš průvod vydal k hradu a já si přála jen zalézt na dno kočáru a schovat se před všemi. Místo toho jsem seděla na polštáři, který mě jediný zachraňoval před naraženým zadkem a s rukama v klíně. Celou cestu jsem se utápěla v myšlenkách, zda dělám dobře.

„Výsosti?“ otočila jsem se na Karla, který jel s mým kočárem paralelně a jehož kůň pohazoval do rytmu zvonění kopyt hlavou. Můj král se na mě se šťastným úsměvem otočil. „Proč všichni tak jásají?“

Asi proto, že vidí krále, ne? V té době to pro ně bylo, jako by viděli nějakou celebritu.

Jenže odpověď krále mě překvapila: „Protože si myslí, že si vezu na hrad novou královnu.“ Tvář se mu na okamžik stáhla smutkem. Ale jen na okamžik.

Nevěděla jsem, co na to říct. Měla jsem se ho zeptat: „No a jak to vidíte vy?“ nebo: „A kdy proběhne korunovace?“ Ale radši jsem zůstala zticha. Pro můj krk to bylo tak lepší.

Vydržela jsem mlčet a jen se dívat na celou Prahu z jiného úhlu, než jsem byla zvyklá. Obzvlášť z mostu jsem se dívala na hrad pozorněji. Bylo to totiž poprvé, co jsem po něm neutíkala.

O půl hodiny později jsme konečně za ohromného jásotu davu shromážděného u hlavní brány dojeli až na nádvoří. Hrad takhle v pozdním odpoledni vypadal ještě kouzelněji a velkolepěji. Skoro ve všech oknech se už svítilo a na nádvoří pomalu vybíhali sloužící a štolbové.

Třela jsem si paže, protože v deseti stupních jsem si normálně brala teplou bundu a rolák. Teď jsem měla na sobě špinavé a skoro roztrhané lehké šaty, které byly možná na těch pětadvacet stupňů. Litovala jsem, že mi stroj času nedal jako bonus i svetřík nebo alespoň plášť.

Sledovala jsem jak všichni muži seskočili z koní a podávají uzdy štolbům, kteří se ukláněli a většinou vedli dva koně najednou. Jediná já zbyla až jako poslední, jen co se Karel dobavil se svým starým známým dost hlasitým smíchem. Za tu dobu jsem byla přesvědčená, že ještě chvíli a stane se ze mě rampouch.

„Výsosti?“ pípla jsem a drkotala zuby.

Král se na mě otočil a s provinilým výrazem ke mně přiběhl. „Omlouvám se. Přijel jeden důležitý člověk.“ Co může být v tuhle chvíli důležitější než to, že mě tady necháš půl hodiny promrznout, až dostanu zápal plic a dalšího rána se nedožiju? „Vévoda,“ dodal, když viděl můj zmatený pohled a pomohl mi z kočáru.

Aha. A teď hlavně znovu nezakopni, Ann.

„Jestli je to důležité, tak -“

„V pořádku,“ skočil mi do řeči se smíchem, „ještě chvíli to vydrží. Pojď dovnitř.“

Díky! Díky! Díky! ... Konečně.

„Výsosti.“

„Vaše Veličenstvo.“

Ukláněli se nám ze všech stran služebné, sluhové i stráže. Karel, který měl položenou ruku na mé lopatce, mě rychle z jejich dosahu vyvedl až dovnitř, kde jsem zůstala chvíli zírat. Sice jsem už v hradě byla a tušila jsem, jak vypadají ostatní kouty interiéru, ale tahle vstupní hala byla velkolepá a množstvím svícnů nádherné ozářená.

„Můžeme?“ pobídl mě Karel, jen co jsem zaklapla pusu, kterou jsem předtím měla otevřenou až k hrudníku.

Znovu jsme kráčeli svižnými kroky dál do hradu po několika úzkých chodbách, kde jsem se pomalu ztrácela. Za námi kráčeli dva strážní a ještě před nimi jeden muž, který mi byl povědomý a doufala jsem, že je to králův přítel, mladý pan Bušek.

O chvíli později mě začaly bolet nohy z tolika chození, že už jsem se chtěla zeptat, kdy tam dorazíme - a vlastně kam - když mojí pozornost upoutalo něco jiného. Proti nám šla na jedné delší chodbě dívka, s bílým šátečkem pod kterým koukal zrzavý cop a v ruce nesla koš s hromadou špinavého oblečení. Stále s těhotenským břichem namáhavě sykala.

Když viděla krále a náš průvod, zastavila se a uctivě se uklonila. Její vyděšenou tvář jsem si toužila vyfotit. Začala jsem se hihňat, což samozřejmě zaregistrovala. Vykulenýma očima mě pozorovala, jak kolem ní procházím, až málem upustila koš s prádlem na zem.

Trochu jsem se cítila, jako bych vyhrála milion. Už si na mě nic nedovolíš, Markéto!

„Ach, pane vévodo!“ zvolal z ničeho nic Karel, až jsem se málem vyděsila. Na konci chodby se z ničeho nic objevil starší muž v elegantním oblečení a s mohutným plnovousem. „Pokloň se, Anno,“ zašeptal mi do ucha.

Jakmile jsme se k němu přiblížili, udělala jsem, oč mě král žádal. Vévoda nebyl žádný krasavec, ale způsobem, jak si člověka prohlížel, by se dalo říct, že si to o sobě myslí. Hádala jsem mu tak padesát let, ne-li víc. A z jeho pohledu, kterým se díval na mé tělo a obzvlášť se zastavil u výstřihu, mně bylo zle. Zrudla jsem vzteky, ale on se jen usmál, protože si myslel, že jsem z něho v rozpacích. Na chvíli mě svým úsměvem připomněl Einsteina.

Fujtajbl.

„Veličenstvo,“ poklonil se Karlovi. „Omlouvám se, ale zjevně jsem se ztratil.“

„Zajímavé, blízko mých komnat.“

Fakt?

Vévoda pokrčil rameny a zasmál se. „Tak to jen omylem.“

Karel vše přešel se smíchem také. „Anno, představuji vám Albrechta II., vévodu rakouského, štýrského a korutanského.“

Sice jsem toho klanění měla plné zuby, ale radši jsem to zopakovala ještě jednou. A asi to zafungovalo.

„Překrásná dáma. Jen škoda, že je prostého původu.“

„To ne, pane vévodo,“ namítl Karel. „To jste si vysvětlil špatně. Lady Anna je mým hostem. Musel jsem jen zařídit, aby se dostala do hradu v převlečení. Nechtěl jsem, aby si lidé mysleli, že je Anna šlechtična.“

Vévoda povytáhl obočí a uctivě se mi poklonil. „Tak to se pak omlouvám, lady Anno. Z kteréhože jste rodu?“

A kurník. Tak je to na tobě, Herme. Povídej. Z kterého jsem rodu? Co třeba z rodu pasáčků vepřů?

„No, víte...“

„Plantagenêt. Z rodu Plantagenêt,“ odpověděla jsem rychle. „Jsem nevlastní sestřenice Eduarda z Woodstocku, prince z Walesu, který je nejstarším synem nynějšího krále Eduarda III. Bratrancova manželka Jana z Kentu je zároveň vzdálená sestřenice matky mé sestřenice,“ vykouzlila jsem nejširší úsměv, který jsem uměla.

Karel i vévoda na mě zírali, jako bych jim právě řekla, že přiletěli ufoni.

Ha, právě jsem si vymyslela nejšílenější lež ve svém životě. Možná by na mě dějepisářka byla pyšná, protože by si myslela, že jsem jí vyjmenovala polovinu rodů v Evropě.

„To je vskutku... zajímavé,“ dusil v sobě smích vévoda, ale snažil se udržet vážnou tvář.

„No,“ odkašlal si Karel, protože ten ze zadržovaného smíchu byl rudý nejvíce. „Pane Bušku, buďte tak laskav a doprovoďte našeho hosta do audienční síně. Já tam o chvíli později dorazím.“

„Jistě, pane,“ uklonil se pan Bušek a rukou ukázal vévodovi na opačný směr, než jsme šli s Karlem. Ještě jednou jsem vysekla vévodovi menší pukrle a pro změnu i přidala úsměv. Radši jsem už ale rychle doběhla Karla, který mě vedl chodbou ještě chvíli dál.

„Rod Plantagenêt?“ začal se tiše smát král, jen co jsme zahnuli za roh.

„Výsosti, promiňte, ale měla jsem dojem, že jste žádný vymyšlený rod pro mě neměl. Musela jsem improvizovat. Řekla jsem vše špatně, že?“

Kupodivu se Karel nezasmál. Naopak zavrtěl hlavou a obdivně se mi podíval za chůze do očí. „Nic jste si vymýšlet nemusela. Rod Plantagenêt doopravdy existuje. I anglický král Eduard III. nyní vládne v Anglii.“

Fakt? Hej, dobře já!

„Aha,“ pokývala jsem hlavou zmateně.

„Jak jste to věděla?“

Jak? Hm, dobrá otázka, ale sama si na ní nedokážu odpovědět.

„Vlastně já pocházím z Anglie,“ přiznala jsem se sklopenou hlavou. „Můj otec je královský písař a naučil mě česky. Umím ještě italsky, francouzsky...“

To, že je tvůj otec anglický královský písař - to si říkej klidně, kde chceš, ale že umíš italsky, francouzsky... to jsi moc nedomyslela, co? Ještě řekni, že umíš japonsky a skočí ti kolem krku.

Král se zatvářil obdivně. „No to je neuvěřitelné. A velmi zajímavé. Takže přeci jen nejsi z chudé rodiny?“

Hehe, jsem.

Pokrčila jsem rameny, zatímco jsme zahnuli za roh a konečně se zastavili u nějakých dveří v chodbě, která vypadala na zdi ze šutrů, špinavého zdiva a dřeva honosně. „Jak se to vezme, Výsosti.“

Karel se jen usmál a pootevřel dveře. „Váš nový domov, lady Anno.“

Chtěla bych moc poděkovat za krásné komentáře u minulé kapitoly. Měla jsem ohromnou radost =) Snad se vám tato kapitolka líbila; je už jasné, že Annie se do prostředí poddaných jen tak nedostane. S králem teď budou trávit většinu času =) Příště se můžete těšit na pokoj, dvorní dámy Ann a večeři s králem.

Dodatečně přeju krásné Vánoce! :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 11. kapitola: