OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 23. kapitola

13.03.2015 (11:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1519×

 16. kapitola

Ve zprávách byly denní reportáže o všech katastrofách a pohromách ze světa a já byla za každý další v klidu prožitý den vděčnější. Děsila jsem se momentu, kdy budu součástí toho panického davu, který prchá z místa činu, či to odnesu natolik, že budu stát jen pár centimetrů od neštěstí.

Nyní jsem byla sice pár stovek metrů od požáru, ale dost blízko to bylo také.

První myšlenka, která mi však přišla na mysl, se netýkala ohně, ale informace, že je tu někde Chrám svatého Víta. Věděla jsem, že Karel IV. za pomoci Petra Parléře a Matyáše z Arrasu stvořil tohle pražské veledílo, ale tak nějak mě to za tu dobu, co jsem byla ve středověku, nenapadlo. Ten známý pohled na Prahu z jednadvacátého století a můj zvyk na něj zmizel stejně rychle, jako jsem si dokázala zvyknout, že jsem ve středověku.

A až v momentě, kdy král vyskočil z postele a začal udělovat rozkazy, mezitímco se oblékal do košile a přehazoval přes sebe koženou vestu, jsem si uvědomovala význam slov.

Hoří.

„Veličenstvo!“ kníkla jsem z postele a vyběhla i s dekou za ním, zatímco lítal po celé komnatě a nevěděl, kam dřív skočit. „Nenechávejte mě tu, prosím.“

Král se zastavil jen na chvíli v pohybu a v jeho očích jsem viděla zmatek. Vášeň, která mezi námi před chvíli probíhala, dohořívala a jeho srdce se pralo s rozumem. Nemohl mít dvě věci najednou a byl to král. Nehodlal, aby se někomu něco stalo. To vše jsem si přečetla v jeho očích zalitých slzami, a zatímco mě láskyplně pohladil po tváři a já, než zavřela oči, zmizel.

Sedla jsem si na paty a nechala slzy volně téct. Byla jsem nešťastná, ale z čeho, to mi mé pocity povědět nedokázaly. Tiskla jsem se rukama k chlupatému koberci a štkala, mezitímco na chodbě pobíhala desítka osob. Dunění jejich nohou bylo pro bolest ve vnitru a tepání ve spáncích ještě horší.

Slyšela jsem, jak zavrzaly dveře a někdo nakoukl dovnitř. „Lady Anno, musíte pryč, pojďte,“ ozvaly se mé dvorní dámy, vběhly dovnitř a začaly mě sbírat na nohy. Nechala jsem se zvednout zcela automaticky a ochromeně se nechala vést jak hadrová panenka.

Několik strážných do nás vráželo, ale vše mě nebolelo tolik jako odloučení od někoho, komu jsem se ještě před chvílí chtěla zcela automaticky oddat. Nejednou jsem na chodbě zakopla, ale vždy jsem se poslušně zvedla a šla přímo do ohniska výkřiků, které v mých uších zněly jak z velké dálky. Jediné, co jsem zcela jasně vnímala, byl můj přerývaný a těžký dech, bušení srdce a hučení krve v uších.

Studený noční vzduch mě porazil a opět jsem si lehla na podlahu, kam si ke mně na chvíli klekly a zkoumaly můj stav. Čelo orosené potem a třesoucí se tělo bylo jen zanedbatelné v okamžiku, kdy jsem uviděla jasně hořící budovu v temné noci. Plameny šlehaly snad až k nebesům a já nepochybovala, že tohle měl být slavný a obrovský chrám, kvůli kterému přijížděli všichni cizinci až z druhého konce světa.

Jenže teď se měl každou chvíli rozpadnout. Přitom jsem to ani v žádných kronikách a záznamech nečetla. Nikdy mi nikdo neřekl o tom, že chrám svatého Víta ve čtrnáctém století hořel.

Po prvním momentu a šokující myšlence jsem se vyděsila. Co když už to začalo? Příroda se mi mstí, že jsem vyzradila její moc cestovat v čase, a tohle je ten trest? Nedokázala jsem si vysvětlit, odkud by se zčistajasna takhle rychle oheň vzal, když nebyla ani bouřka.

Všechny tyhle myšlenky se mi honily hlavou v mém stále omámeném stavu, mezitímco všude okolo mě probíhal obrovský mumraj, zmatek a davové šílenství. Šlechtici a šlechtičny vybíhali ze všech vchodů z hradu na nádvoří oděni jen v tenkých nočních košilích, županech a hedvábných pantoflíčkách. Sloužící běhali po nádvoří a kontrolovali, že nikdo nezůstal v hradu. Panošové se je snažili napodobovat, ale bylo na nich vidět, že jejich pověrčivá statečnost se s čím dál větší panikou vytrácí. Velitel stráží uděloval všem rozkazy - na jednu stranu poslal lidi, kteří se měli postarat o bezpečí těch vyšších, na druhou stranu ty, co měli pomáhat při záchraně a hašení.

Na několika stranách se vytvořila dlouhá řada všech, kteří se snažili pomáhat a podávali si jako jeden dlouhý řetěz kýble s vodou. Viděla jsem zhruba padesát lidí, co neustále běhali k nejbližším studnám.

Bylo ale jasné, že požár už je v takovém stádiu, že by pomohl jen hustý, vydatný a několikahodinový déšť, který se zdál na čistém chladném nebi jen jako ubohá prosba všech přítomných.

Vše jsem vnímala během jedné chvíle, zatímco jsem nutila svůj rozum a srdce, aby se vzpamatovaly a uvědomily si celou nebezpečnou situaci. Bylo potřeba, abych nabyla vědomí a pustila se do pomáhání taky. Nebyla jsem žádná ustrašená panička.

„Musíme jim pomoc!“ zakřičela jsem na své dámy, když se kolem mě přehnala jedna obzvlášť ustrašená a ječící skupinka.

Letizia s Gizelou se třásly po celém těle, ale i tak se snažily chovat statečně. Vyměnily si zmatené pohledy, které jsem už ale nezahlédla, protože jsem se od nich rozeběhla pryč. Za sebou jsem slyšela hlasité a naléhavé volání, které jsem zcela ignorovala.

S cípem košilky mezi rukama jsem se rozeběhla bez pantoflíčků směrem ke katedrále. Křičela jsem na všechny kolem sebe, aby uhnuli z cesty, ale větší a namáhavější překážky mi osud strkal do cesty víc a víc. Čím víc jsem běžela a proplétala se i mezi nějakými zvědavci, kteří na hořící katedrálu zírali jak já na první dojem ze středověku, tím víc jsem ztrácela naději, že k ní doběhnu někdy včas. Celou dobu jsem si šeptala jediné jméno a vybavovala si jeho tvář.

Karel.

Musím ho zachránit.

Musím vědět, že je v bezpečí.

Když jsem si uvědomila tuhle pravdu, rozeběhla jsem se ještě víc. Strkající se dav jsem rozehnávala jedním sebejistým pohybem ruky a nevnímala děsivé a nechutné čvachtání pod mýma bosýma nohama. Bylo mi v tu chvíli jedno, do čeho šlápnu. Potřebovala jsem jen vědět, že je můj král v bezpečí.

Velitel stráží Zbyněk stál blízko hořícího chrámu a rozhlížel se na všechny světové strany. Co chvíli si upravoval ocelovou přilbici a rozhrnoval si lepící vlasy na zpocené čelo. Zároveň sem tam udílel tvrdé a stručné rozkazy. Viděla jsem v jeho očích strach všech okolo. Musel však zachovat kamennou tvář a uklidňovat všechny nervózní okolo pohledem. Zatím se mu to moc nedařilo.

Vběhla jsem na prostor, kam už se dav neodvažoval, a jen na chvíli se zarazila při pohledu na hustě černý valící se dým zevnitř. Celá stavba vypadala jak majetkem pekla. Zrak mi padl na jednoho muže, který stál nejblíže stavbě a dřevěným proděravělým vědrem vyléval vodu na plameny. Podal vědro a jen na vteřinu namáhavě zkřivil tvář bolestí a narovnal bolavá záda. Celý se leskl od potu a kašlal od dýmu a špíny. Za chvíli mu opět podali další vědro, a tak to šlo dále.

Pochybovala jsem, že se něco podaří. Bylo by zázrakem, kdyby ano, protože takový požár nemohly uhasit ani desítky hasičů s hadicemi. Tady by byla potřebná milionhektolitrová nádrž vody.

Úlekem jsem skoro spadla, když jsem si všimla tří postav, které vybíhaly z hořícího vstupu a kolem ramenou a na zádech nesly bezvládná těla. Podle toho, jak mohutně kašlala, byla většina živých. Jeden muž dotáhl jedno tělo blízko ke mně a tím vyvrátil mou domněnku, že by mohli být uvnitř jen stavbaři. Dívka dýchala velmi zhruba a byla celá špinavá.

Přešla jsem blíž a otřela jí saze a špínu z tváře. Srdce mi vynechalo několik úderů, když jsem si všimla známých rysů tváře a špinavých blond vlasů. Maria na mě upřela své vyděšené modré oči, které na mě poulila jen chvíli. Bolestí je ale rychle zavřela a začala kašlat. Pomohla jsem jí se trochu zvednout a odhrnout usazený prach v očích, díky kterému začala slzet. Konejšivě jsem si ji k sobě přitiskla a všimla si, že má na sobě mé slavnostnější modré šaty. Nyní až děsivě černé.

„Anno,“ zavzlykala mi do ramene a křečovitě mě sevřela rukama kolem boku a ramen. Navzdory nedostatku vzduchu a bolesti jsem si ji k sobě přitiskla ještě těsněji.

„Jsem tu. Klid.“ 

„Je tam takové vedro. Myslela jsem, že mě to upálí zaživa,“ zasípala a rozkašlala se. Prohlédla jsem si ji pořádně a všimla si, že z jejích vlasů zbylo jen pár pramenů a na tváři a na ruce se jí rýsovala výrazná popálenina.

Natočila jsem její bradu na světlo a vyděšená si ji k sobě znovu přitiskla. „Co jsi tam dělala? Proč jsi byla uvnitř? Co se stalo?“

Trvalo hodnou chvíli, než se mohla nadechnout. „Chtěli jsme se vzít!“ křičela se vzlyky a pěstmi bouchala kolem sebe. „Tajně jsme se chtěli oddat v kostele a utéct. Plánovali jsme to. Já ho miluji, Anno.“

Po těchhle slovech jsem utěšovala svou drahou kamarádku snad ještě víc, než svou vlastní sestřičku, když si jako malá rozbila při jízdě na prvním kole koleno a ještě ztratila i oblíbeného plyšáka. Oproti téhle situaci se zdála ta z budoucnosti jak legrace. Až na ten příšerný vřískot.

„Mario!“ uslyšela jsem chraplavé a kašlající volání, které se ozývalo z druhé strany. Arnošt z Pardubic k nám dokulhával ve svém arcibiskupském oděvu, čepičku měl staženou a rukama si utíral stejnou špínu z tváře a šatů. V mžiku jsem měla ruce volné a pozorovala dva objímající se milence, kteří přežili hořící tragédii.

Po tváři jsem ucítila, jak se mi kutálí slzy dojetí.

Má přítelkyně byla v pořádku. Teď jsem však musela myslet na svou drahou, urozenou a hlavně milovanou polovičku.

Rozeběhla jsem se za panem Zbyňkem a bez jakéhokoliv studu, přestože mě předtím viděl nahou v králově loži, zatahala za jeho rukáv jak malá a nezbedná holčička, která hledá lízátko. U hořící stavby. „Kde je král? Viděli jste ho?“

Upřel na mě své vystrašené oči, kterými se díval před tím kolem sebe, a na chvíli se nechápavě zamračil, jako by nevěděl, na co přesně se ho ptám. Pak vykulil oči a uvědomil si, že sám nedával pozor, kde je nejdůležitější osoba v království. „Já - já - já nevím. Viděl jsem ho, jak tu pobíhá a pomáhá, ale nevím, kde-“

„Annie!“ zvolala na mě Maria, která za mnou běžela a díky tomu zachránila velitele stráží a krále, kterému jsem se chtěla vrhnout kolem krku a začít ho škrtit. Začala jsem propadat panice.

„Mario, nemám čas, musím najít -“

„Král běžel do katedrály. Je uvnitř a pomáhá zachraňovat uvízlé a všechny, kteří ještě uvnitř zůstali. Ale... ne, Ann, počkej!“

Slyšela jsem dost na to, abych věděla, co mám udělat. Sebrala jsem veškerou svou sílu a vyběhla směrem ke vchodu chrámu. Za mnou jsem slyšela výkřiky všech svých blízkých. Všech, kterým na mně alespoň trochu záleželo. Kteří netoužili, abych umřela takhle mladá.

Jen na okamžik jsem se zarazila u hořících zbytků dveří. Vytáhla jsem zpod košilky svůj nejcennější poklad, stiskla ho u hrudi a podívala se i na druhý poklad od krále - zlatý prsten s rubínem. Jeho lesk v záři ohně mi připomněl okamžik, který se stal před necelou hodinou. Políbila jsem prstýnek a nechala téct poslední slzu po tváři.

Nikdy jsem si nemyslela, že se můj sen splní. Vždy to byl jen sen, o kterém bylo hezké snít - na chvíli zavřít oči a přát si, aby se alespoň na chvíli stal skutečností. Měla jsem hodně snů; setkat se s celebritou, mít hodně dětí, být nechutně bohatá, žít jako princezna, a jako poslední a pro mě tehdy nejdůležitější - vypravit se do minulosti za králem. Proč zrovna on byl pro mě nejdůležitější? Proč jsem vůbec tak neskutečně milovala Karla IV.? A je to vůbec láska, či jen poblouznění a vysněný sen? Chybí mi má rodina - maminka, která umí tak skvěle vařit, tátův pokřik, když dá Chelsey gól, Vickiiny poznámky a vševědoucí komentáře a... ještě jedna osoba, která tu celou dobu byla pro mě. Brian. Chlap, který se i na svou vysokou inteligenci a galantní chování uměl chovat jak puberťák. Chyběly mi jeho oči a úsměv. Byl doopravdy do mě tak zamilovaný, jak mi řekl před tím, než jsem se vydala sem? Chybí mi má rodina, ale teď je tu důležitá povinnost. Potřebuju a musím zachránit krále.

S posledním nadechnutím jsem vykročila do hotového pekla. Nade mnou se sesouvaly různé trámy, oheň praskal a celé horko a žár mě stahoval jak zevnitř, tak zvenku. Okamžitě jsem zatoužila vyběhnout pryč a nadechnout se kyslíku, po kterém mé plíce tak zoufale volaly. Jenže jsem se nemohla otočit jen tak na patě a zdrhnout. Musela jsem ho najít. Musela jsem najít svého krále.

Při prvních krocích v nějakém směru jsem zalitovala, že jsem si nenamočila kapesník či jiný hadříček a nevzala si ho s sebou, abych mohla alespoň trochu dýchat. Už jsem nepochybovala, v jakém stavu byla a jak se musela cítit Maria. Při každém kroku mi bylo hůř a hůř a vše mě nutilo klesnout na kolena a nechat se tu pohřbít pod hromádkou suti, která se tu na mě chystala každou chvilku ze stropu svalit.

Přestože jsem sem vkročila relativně smířená se smrtí, nějak jsem si nepřipouštěla, že by se tak tomu doopravdy mohlo stát. Nevěděla jsem, jestli mi dodával odvahu stroj času, nebo prsten od krále, každopádně jsem se vzchopila a pokračovala v prohledávání dál. Vzduch plný pachu síry a různých zplodin, které jsem ani nepoznávala, mě nutil kašlat víc a víc. Roztrhla jsem si kousek ze své špinavé košile a pokusila se alespoň trošku vytřepat prach a saze. Část látky byla suchá a můj kašel nezastavila, ale alespoň mi trochu pomohla, abych se úplně neudusila.

Začala jsem se soustředit i na okolí. Poznávala jsem hlavní loď a oltář, který se vzadu vyjímal. Vedle mě spadl kousek kamene z kazatelny a celé triforium osvítil další záblesk ohně. Slzející oči mi v prohlížení a zorientování se moc nepomáhaly, takže jsem mimoděk tápala po okolí rukou, i když to víceméně bylo vzhledem k ohnivé situaci směšné. Málem jsem zakopla o trám a na zem jsem spadla přesně třikrát, ale statečně jsem vydržela překonávat překážky, dokud jsem se nedostala před hlavní oltář. Vzhlédla jsem a setkala se s dosud neporušenou, ale za ohněm uvězněnou soškou panny Marie a Ježíše Krista. Dusící kouř v mých plicích mě nutil prosbu vyslat alespoň podle myšlenky. Pokud tohle přežiju a najdu krále, dám se na víru.

„Karle! Veličenstvo!“ zakřičela jsem z plných plic a znovu se rozkašlala a plivala kolem sebe sliny smíšené s dýmem a částečky prachu.

V ohlušující bouři praskání ohně jsem ani nepředpokládala, že někoho uslyším, ale hlas, který na mě zavolal o pomoc, mě vyvedl z omylu. Mé srdce vylétlo z hrudi, když jsem viděla muže uvězněného pod trámem a hromadou suti. Jeho huhňavé výkřiky tlumila podlaha, ke které byl čelem otočený. Zezadu jsem však viděla hustší hnědé vlasy.

„Už jdu!“ zasípala jsem a prokašlanou látku odhodila stranou, abych se mohla probojovat lépe.

Hekala jsem a námahou hlasitě naříkala, ale mé srdce dělalo kotrmelce a v břiše mi i v takhle bídném stavu poletovali motýlci. Našla jsem ho. Našla jsem krále!

„Vydrž lásko, vydrž...“

Pár metrů před ním jsem se rozeběhla a rychle začala pracovat a pomáhat s odtlačováním. Měla jsem štěstí, protože těžší trám mu spadl jen na nohu a ostatní části těla byly lehčí dřeva a pár kusů kamene. Věděla jsem, že pokud se odsud dostaneme, bude trvat měsíce, než se král plně uzdraví. Statečně jsem se zapřela do trámu, až ze mě lil pot a stékal i po hořících tvářích, avšak po chvilce se mi skutečně podařilo kousek nadzvednout a král vyndal nohu.

Pomohla jsem mu odházet cihly a nastavila ruku. „Lásko, chyť se!“

Podal mi ruku a vylezl ze škvíry, ve které byl uvězněn. Zároveň s posledním tahem jsem i vykřikla. Muž, kterého jsem pokládala za krále, byl úplně někdo jiný. Udiveně zíral, ale štěstím a dojetím skoro plakal. Začal mi líbat obě tváře a objímat mě, skoro se radoval jak malý chlapec. Slyšela jsem, jak mi ještě poděkoval, dokud neodběhl, ale já se sesunula k zemi. Začala jsem se tisknout k jedinému kousku nehořící podlahy a nechala téct slzy, mezitímco jsem se dávila kašlem víc a víc.

Vše bylo zbytečné a beznadějné. Neměla jsem naději, že už někdy uvidím někoho z mých milovaných.

Nedaleko ode mne spadl další trám a já se schoulila do klubíčka. Přestože bylo neskutečné vedro a oheň se ke mně přibližoval vysokou rychlostí, třásla jsem se, ale klidně dýchala. Podívala jsem se na strop se zbytky dřevěné klenby a mezer ve střeše, kudy se Měsíc snažil proniknout svými jasnými paprsky a dát mi naději na poslední podívanou.

Pomalu jsem se loučila se svým krátkým, ale nádherným životem. Ztrácela jsem vědomí, ale usmívala jsem se a nechala poslední chladné slzy téct po mé horké tváři. Z dálky jsem uslyšela zoufalé volání, které nabíralo podob mého jména. Skoro jsem měla chuť zakřičet, že ano, že jsem připravená.

A pak jsem zavřela oči a nechala se pohltit ohnivým peklem.

₰₰₰

Klimbání jsem vnímala víc a víc. Skoro jsem se měla chuť usmát nad krásnými vlnkami, které mě takhle uspávaly. Byla jsem šťastná, že už nejsem v ohni a žiju v ráji.

Jenže mé ochablé já si neuvědomilo, že ráj není tak studený.

„Uhněte, rychle!“ křičel vzdáleně mužský hlas, který se v mých uších nesl jak ozvěna.

Špicovala jsem jak kočka a uslyšela další výrazné zvuky a rychlé klapání bot po podlaze. Někdo musel běžet.

Hodně lidí.

Ten, co mě nesl a snažil se co nejopatrněji, se mnou trošku smýkl a pak mě položil do něčeho velmi chladného, ale na omak velmi příjemného. I ta chladná vlastnost mě uspokojovala natolik, že jsem se zavrtěla, aby byla ještě intenzivnější.

Mému přání bylo vyhoveno, když ze mě někdo sundával oděv a přál si mě vidět v rouše Evině. Sevřela jsem chladnou látku mezi prsty pevněji.

„Co jsi to udělala? Proč? Má Afrodito, má milovaná Anno, tohle jsi neměla,“ uslyšela jsem tiché mumlání a vzdechy, když mě dotyčný zahaloval.

V mdlém světle svící jsem pootevřela bolavé oči a zamžourala na zamlženou postavu, která se nemohla zaostřit.

Jako poslední mě ovanul sladký, překvapený výdech krále, který mě znovu poslal do příjemné a nerušené říše temnoty a klidu.

Tahle kapitola byla pro vývoj našeho příběhu velmi důležitá. Příště nastane očekáváné loučení s králem i minulostí samotnou...

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 23. kapitola: