OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 5. kapitola

20.11.2014 (13:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1203×

4. kapitola

Normálně by člověk řekl, že lidé, kteří mají mezi sebou sedm set let odstup, nejsou dvojčata. Když jsem se ale teď dívala na dívku, která vypadala, mluvila a ještě měla stejný výraz jako moje sestra Vicky, rozhodně jsem začínala věřit, že jsem se musela praštit hodně do hlavy.

Ne jenom usnout.

„No do háje,“ zaklela jsem, když jsem byla schopná se nadechnout a pak vytřeštit oči.

Zmateně naklonila hlavu na stranu. „Prosím?“

No bezva, ještě měla stejný hlas jako moje sestra.

„Promiň,“ zatřepala jsem hlavou a roztáhla rty do širokého úsměvu. „Jen mi někoho strašně připomínáš... ale to je hloupost.“

Chytla jsem se ruky, kterou mi podala, a nechala se vytáhnout na nohy. Můj ty bože, i ta výška...

„Koho?“ zasmála se a zjevně se jí ulevilo, že jsem na ni neseslala nějakou kletbu. To ještě neměli žádné středověké nadávky?

„Moji sestru. Jsi jí podobná.“

„Vážně?“

Zdá se mi to, nebo na mě ještě tahle holka nepromluvila tak, aniž by větu nezformulovala do otázky?

„Jo, docela divný.“

Zamrkala a já jsem se jen s pokrčenými rameny zasmála. „Na co ses mě ptala předtím?“

„Jestli jsi v pořádku. Kvočna ráda vyhazuje lidi z hostince,“ kývla za mě. „Je tím po celém městě pověstná. Netoleruje žebráky, tuláky a zkrátka nikoho, kdo nemá na zaplacení.“

„Hehe, tak to jsem si asi vybrala špatný místo,“ Zrudla jsem, když jsem se podívala na dveře hostince, z kterých právě vycházel jeden z rozhodně bohatších párů.

„Ale ty nevypadáš jako jedna z těch, kteří mají peníze.“

Smutně jsem se usmála a zašeptala: „V tomhle období možná. Přidej sedm set let a tam určitě nějaké mám.“

Znovu naklonila nechápavě hlavu na stranu a já jen zavrtěla hlavou. „To nic. Nebudeme to řešit. Já jsem Anna.“ Podala jsem jí ruku.

Nechápavě se na ni zahleděla a zasmála se. „Co to má být?“

„Přeci pozdravení, vás to ve škole neučili?“ neskrývala jsem údiv.

„Nechodila jsem do školy. Neumím číst ani psát,“ zrudla.

„Eh, aha.“ Sakra, Ann. První normální člověk v tomhle nereálném světě a ty už všechny přivádíš do rozpaků. Dáme si hodinu z dějepisu - kdy asi byla zavedena povinná školní docházka, co? Řekla bych, že až za Habsburské panovnice Marie Terezie v osmnáctém století, ne? Do té doby si to vzdělání mohli dovolit jen opravdu vybraní a hlavně bohatí. Ach jo, nedělej ze sebe ještě většího pitomce.

„Omlouvám se, nedošlo mi -“

„V pořádku,“ usmála se na mě upřímným úsměvem a pak udělala malé pukrle. „Jsem Maria, dcera krčmáře. Ráda tě poznávám, Anno.“

Oplatila jsem jí úsměv. „Já tebe též. Počkej - řekla jsi dcera krčmáře?“

Znovu zrudla, ale pak se usmála. „Ano. Jestli chceš, pojď se mnou, ráda ti dám něco k jídlu, dřív než začne pršet.“

Ani jsem si nevšimla, že se z krásného slunečného příjemného počasí stane hrozivě černá zamračená obloha, která bude jistým znamením, že každou chvíli může do mě uhodit blesk.

Kurník.

Něco mi káplo na hlavu.

Větší kurník.

„Tak jo,“ souhlasila jsem na konec a rozeběhla se za mojí novou středověkou známou alias o sedm set let starším dvojčetem mé sestry.

Nevěděla jsem sice kam běžím, ale bylo mi jasné, že kýbl vody, který na nás obloha s radostí lila, za chvíli dosáhne takové intenzity, že se utopím. Přidala jsem na rychlosti a zastavila - nebo spíš spadla - jsem jen jednou, a to tak, že se mi má dlouhá sukně z šatů připletla do cesty.

Zařekla jsem se, že v budoucnosti už odteď budu nosit jen kalhoty.

₰₰₰

Zhruba po deseti minutách, když už jsem si myslela, že mám vodu snad i v žilách, má nová známá zahnula za roh a já ve světle houpající se lucerničky od větru si v blesku přečetla nápis: Krčma U Bohémů.

Alespoň něco normálního, řekla jsem si a vběhla dovnitř za Mariou.

V okamžiku, kdy se za námi zavřely dveře, vydechla jsem úlevou. I za těch pár sekund, co jsem stála na místě, se pode mnou udělal rybník vody, ale naštěstí mi přestalo pískat a hučet v uších z toho hrozného větru.

„To je u vás běžný tohle počasí?“ zeptala jsem se Marii, zatímco pobíhala po tmavém menším pokoji a v šeru dokázala rozeznat jen to, že nese různě velké kusy dříví.

„Tahle bouřka je tu celkem vzácně. Ale jinak tu samozřejmě bývají také různě divné počasí.“

S hekáním a čvachtáním v botách hodila dříví do jakési díry ve zdi, kterou jsem pokládala za krb a dvěma kusy kamene škrtla, až vylétlo několik jisker, které nám za chvíli poskytly dostatečné světlo a teplo.

Popadla jsem lem šatů a ještě u dveří z nich nadbytečnou vodu vyždímávala. Rozpletla jsem si vlasy z copu a za velkého vrzání dřevěné podlahy se přiblížila k ohništi.

Maria si sundala plášť, který pověsila kousek ke krbu a odněkud z kouta přinesla dvě stoličky. Na jednu z nich jsem si sedla, přestože se mi zdálo, že je pro trpaslíky. Příjemné teplo a následně i mravenčení, se mi rozléhalo po celém těle, jakmile jsem vztáhla ruce ke krbu.

Zavřela jsem na chvíli únavou oči a zaposlouchala se do příjemného praskání ohně.

Nedalo se to srovnat s elektrickými krby z jednadvacátého století.

„Dojdu pro něco k jídlu,“ oznámila mi a na chvíli zmizela v jiné místnosti.

Mezitím jsem se otáčela různě za sebe, abych se podívala, jak vlastně vypadal tehdejší hostinec. Převažovalo dřevo - podlaha páchla trochu po plísni a blátě a dřevěné stoly s lavicemi se leskly od mastnoty z jídel. Nezdálo se, že by byla krčma málo navštěvovaná, ale spíš mě překvapilo, kde byly hosté teď, když venku bylo takové počasí. Kdybych byla jednou z nich, rozhodně bych neváhala se na takové místo schovat.

Stěny byly z cihel pokryté tenkou omítkou, která měla nažloutlou barvu a místy byla znatelně popraskaná. Na zdi byly přidělané i dřevěné sloupy, které měly sloužit k podpírání svrchního patra. Překvapilo mě, že se v dolním patře nachází jen dvě malá čtvercová okna z tenkého skla a zřejmě i se škvírami, protože jsem slyšela i meluzínu.

Kromě toho všeho jsem si nevšimla ničeho zvláštního, snad jen, že na stěnách byly vyvěšené sem tam různé dřevěné nástroje, přímo proti vstupním dveřím s předsíní děsivě vypadající schodiště táhnoucí se do horního patra a dřevěný kříž pověšený na jedné z holých špinavých stěn.

Celková místnost vypadala celkem strašidelně, protože byla osvětlována jen světlem z krbu a ostatní louče byly zhasnuté. Tušila jsem, že kdybych Marie řekla, že mám celkem strach ze tmy, a že potřebuju o ždibec víc světla, abych si alespoň trochu připadala, že je tu pořád elektřina, asi by mě poslala někam - ani nevím, kam posílali lidi, když je chtěli ve středověku odpálkovat.

Otřásla jsem se zimou a naklonila se nad krbem ještě víc. Mnula jsem si dlaně a dýchala na ně, protože ptát se po topení s radiátorem mi přišel stejný nesmysl jak elektřina předtím.

Naklonila jsem se tedy ještě víc a v tu chvíli se mi dostalo do zorného pole něco, na co bych si v tuhle chvíli asi nejmíň vzpomněla. „Zlatá“ cetka v podobě mého zavěšeného stroje času na krku, se zaleskla ve světle krbu a já v tu chvíli zapomněla, že potřebuju teplo.

Vzala jsem svůj vynález do ruky a pomalu jím zkoumavě otáčela a vrtěla přitom hlavou. Sundala jsem si ho z krku a stiskla v dlani, až mi zbělely klouby.

„Tak kvůli tobě, ty mechanická vraždící hračko, jsem se dostala někam neznámo kam do středověku. Předtím jsem to pokládala jako naprostou srandu, ale hlavně si vše představovala jinak. Myslela jsem, že potkám Karla IV., v šatech jako princezna a povedu s ním dlouhý rozhovor, na téma: Bláznivá vědkyně z jednadvacátého století potkala idola ze čtrnáctého století. Panovník Karel IV. o sobě prozradil mnoho ve své kronice, ale co prozradil Anne Cowelové z Londýna?“ zasmála jsem se vlastnímu pitomému nápadu. „Jenže teď trčím bez ničeho v zapadlé hospůdce, bez všeho, s čím jsem doposud žila. A co mám teď jako asi dělat?“

Asi jsem byla úplně pitomá, když jsem si myslela, že mi hodinky samy odpoví nebo mi vyletí z dlaně a pořádně mě profackují, až se vzbudím zpátky ve své dílně v Londýně. No, nikoho by nemělo překvapit, když ani nezatikaly a dál se nechávaly tisknout v dlani.

Počáteční beznadějný povzdech přešel ve vztek. Napřáhla jsem dlaň se směrem ke krbu.

„Promiň za čekání, ale než jsem našla kus čerstvého kuřete a chleba, obrátila jsem celou spíž vzhůru nohama.“

Maria mi s úsměvem na rtech a s jídlem na dřevěném prkýnku v rukou přinesla celou hostinu až ke mně. Musela jsem ji pochválit, nezapomněla mi přinést i pohárek s vodou.

V rychlosti jsem si dala svoji jedinou památku z budoucnosti do výstřihu a přitáhla si jídlo na klín.

Maria si přisedla ke mně a všimla jsem si, že i ona měla kus pečiva v ruce. Hltavě jsem se pustila do jídla.

„Za tohle ti budu do konce života vděčná.“ Cpala jsem se, jako bych týdny nejedla, a bylo mi jedno, že mlaskám jak nějaký přežvýkavec a mluvím s plnou pusou. Tahle holka neměla o vychování ani páru - nebo jsem v to alespoň pro tuhle chvíli doufala.

Pozorovala mě se šťastným úsměvem na rtech. „Tak povídej, Anno. Odkud jsi? A kdo jsi?“

Málem jsem se udusila kouskem masa, ale holku vesnickou jsem podcenila. Herdu do zad dávat uměla pořádnou a nebála se mě plácat i chvíli poté, co už jsem byla v pořádku. Kývla jsem s vděkem na ni, ale zároveň mě polilo úzko.

Dámy a pánové, začíná výslech třetího stupně. Anno Neznámá, odkud jste, kdo jste a proč tu vlastně vůbec jste?

Jsem z Anglie, jednadvacátého století, konkrétně z roku 2014. Jsem vědkyně pracující vědeckém institutu v Londýně a má matka je původem Češka. Jsem tu, protože moje tvrdohlavá a poťouchlá maličkost toužila vidět na vlastní oči Karla IV. Je ještě něco, co byste toužili o mně vědět?

„Pocházím z Anglie. Můj otec dělá, ehm... písaře na královském dvoře -“ sakra, kdo vlastně vládl ve čtrnáctém století v Anglii?- „a matka byla pradlena.“ Usmála jsem se při představě mé nadávající mamky bez pomoci pračky - jen s vanou a kartáči.

Maria uznale přikývla. „Aha. Zajímavá kombinace tvých rodičů.“

Viď? Taky bych řekla.

„Jo, asi jo,“ pokrčila jsem rameny, ale chtělo se mi smát a zároveň brečet.

„A tví sourozenci?“

Jo, jedna by byla. Bláznivá, potrhlá devatenáctiletá holka, která je někdy na zabití, ale jinak je to moje velký zlato. Jo a zmínila jsem se, že je ti podobná? Ne podobná - stejná.

„Mám sestru.“

Mariino obočí vyletělo prudce vzhůru. Zjevně mít jen dvě děti ve středověku nebylo tak zcela normální.

„Jednu neprovdanou sestru a jednu provdanou. A... bratra. Bratr rád cestuje. Vyšplhal se až do pozice kapitána královského loďstva.“

„No teda!“ vyjekla a podepřela si dlaněmi hlavu. Zadívala se na mě s jiskřičkami v očích, ve kterých jsem poznala, že zmínka o mém imaginárním bratrovi ji zaujala. „A jaký je? Hezký? Je ženatý?“

„Vlastně je...,“ hledala jsem vhodné možnosti pro nějaké přídavné jméno. Kdybych jí řekla, že je třeba gay, koukala by na mě stejně udiveně jako předtím? Byla vůbec homosexualita v té době normální?

„Je celkem hezký. Ale bohužel má ženu a šest dětí.“

Šest?! Proč zrovna šest? Tak teď se, holka, modli, aby se tě nezačala vyptávat na jména tvých imaginárních neteří a synovců...

„Ach jo,“ povzdychla si. „Nemám moc zrovna úspěch u mužů. Tedy mám, ale většinou jde o opilce, žebráky a všelijaké pouliční budižkničemy. Přála bych si vzít si alespoň nějakého obchodníka. Čím víc peněz by měl, tím by to bylo lepší. Je mi sedmnáct a nechci být rodičům ještě déle na obtíž.“

Zaposlouchala jsem se tak do jejích slov, že mi kus masa visel volně z pusy. Rychle jsem ho spolkla a namítla: „Ale, Mario, proč si myslíš, že bys neměla mít u mužů úspěch? Jsi nádherná dívka a neměla by ses soustředit jen na tak nízkou vrstvu. Vsadím se, že by si tě rád vyhledal i sám kníže či hrabě.“

Zasmála se a znovu mi připomněla mou sestru. Bodlo mě u srdce.

„Hrabě? Kníže? Vyšší vrstva? Leda jako jejich milenka a ne manželka. To ty bys mohla být rovnou manželka krále.“

Znovu jsem se zakuckala, ale když jsem viděla, že se napřahuje k další ráně, kývla jsem na ni, že je vše v pořádku a snažila se rychle se vzpamatovat.

„Krále? Myslíš Karla IV.?“

„A koho jiného? Jeho otec je už dávno mrtvý,“ zasmála se, i když to nebylo zrovna u poslední věty vhodné.

Vzhledem k tomu, že jsem se ale potřebovala dozvědět víc informací, odpustila jsem jí její nevychovanost. Stejně za to nemohla.

„Ale král už přece manželku má.“

Podívala se na mě, jako bych tentokrát byla naprostý blbec já. „Královna přeci zemřela před dvěma měsíci. Počkej! Já vlastně zapomněla! Jsi přeci z Anglie!“ V jejím pohledu se mihl záblesk poznání. Ale pak se jí objevila menší vráska na čele. „Moment - jestli jsi až z Anglie, jak to, že umíš tak dobře česky?“

„Můj otec byl písař. Ten musel umět hodně jazyků,“ odpověděla jsem zcela automaticky, protože jsem byla jak omámená z informace, kterou mi řekla předtím.

Královna Blanka je mrtvá? Jak to?

„Mario, kolikátého královna zemřela?“

Na chvíli se zamyslela, jak usilovně pátrala v paměti, ale pak odpověděla: „Prvního srpna. Pamatuji si ten den, protože jsme museli vyvěsit z oken černé prapory a týden se nesměly pořádat nikde žádné oslavy.“

Kdybych stála, jednoznačně bych sebou kecla na zem.

„Chceš mi říct, že je začátek října a že král je momentálně vdovec?“ zeptala jsem se pomalu a bála se odpovědi.

„Ano,“ řekla zmateně a skoro odpovídala v otázce. „Ale jestli už má vyhlédnutou nějakou princeznu nebo šlechtičnu, to opravdu netuším.“

„Pane Bože.“

„Vlastně možná králi působí teď jen jediná radost - a to založení Univerzity Karlovy, výstavba chrámu svatého Víta a také i prý hrad Karlštejn, který bude ukryt mezi lesy za Prahou.“

Maria se usmála a pak se na mě starostlivě podívala. „Anno? Není ti nic? Celá jsi zbledla.“

Odložila jsem zbytek jídla stranou a otřela si umaštěné ruce do sukně. Přikryla jsem si ústa dlaní a dívala se do ohně.

Proč zrovna v této době? Proč až po smrti královny Blanky?

Mohla to být ještě větší náhoda?

„Anno?“ oslovila mě Maria znovu, ale nestihla jsem se na ni ani podívat, když se náhle otevřely hlavní dveře a s hlasitým třísknutím díky vichřici venku bouchly do zdi.

Dovnitř vešly dvě postavy. Vlastně tři, když jsem si všimla malé, skoro neviditelné asi desítileté holčičky. Její rodiče - jak jsem z toho usoudila, však tak neviditelní nebyli. Otec, zjevně velký šéf rodiny s mohutným plnovousem a promočeným proděraveným kabátem s velikým břichem a celkem děsivou tváří, se rozhlížel zmateně po okolí. Jeho žena, překvapivě drobnější žena než on - ale jako Maria a já postavu určitě neměla - měla na sobě podobné šaty jako její dcera, ale více špinavé, více promočené a přehozené stejně proděravělým pláštěm. Holčička měla přes šaty jen pléd.

Ze všech kapala divoce voda a všichni tři na nás zírali jak na zjevení.

„Mario?!“ zaburácel její otec po chvíli, až jsme obě nadskočily. „Co to má znamenat? Kdo je to?“

„Tati, já -“

„Omlouvám se, pane, nevěděla jsem -“

Zrak mu padl na mé nedojedené jídlo. Přimhouřil oči. Kolena se mi klepala strachy, přesto jsem v mžiku na nich stála a pomalu obloukem couvala kolem nich ke dveřím. Maria stála hned u mě.

„Matko, otče, to je Anna. Je až z Anglie. Neměla peníze a měla hlad. Musela jsem se nad ní slitovat, vyhodila ji Kvočna.“

Maria se snažila být statečná, ale třásl se jí také hlas. Já jsem se bála, že se za chvíli počůrám strachy i potřebou.

„Žebráky tu nekrmíme, Mario. To jsem ti už doufám dost jasně vysvětlil,“ začal již klidnějším tónem, ale pohled měl stejně hrozivý.

Jeho žena, matka Marii, však vypadala celkem zvědavě a možná se i usmívala.

„Tati, ona by umřela hlady. Navíc to počasí -“

„Už několikrát jsem ti říkal, že -“

„Jeronýme, slituj se nad ní. Vždyť vypadá jako hodné děvče. Můžeme ji tu přeci jednu noc nechat spát i najíst, ne?“

Krčmář Jeroným se zadíval překvapeně na svou ženu a to samé udělala i Maria. Zjevně nečekala, že se takhle zachová její matka. Upřímně - sice jsem ji neznala, ale zezačátku mi připadala stejně hrozivá jako její muž.

„No já...,“ drbal se na hlavě krčmář a zamýšlel se nad tím. „Máme výdajů dost, nemůžeme si dovolit někoho jen tak bez peněz tu živit a poskytovat nocleh.“

„A to ji chceš poslat do tohohle počasí? Jestli je cizinka, tak tu výjimku snad udělat můžeme, ne?“ obořila se na něj žena.

Sledovaly jsme s Mariou netrpělivě jejich hádku. Já jsem však byla úplně na dně. Neměla jsem kam jít a nevěděla jsem, co mám dělat dál. Byla jsem tu naprosto cizí a nepatřičná.

Nakonec mě svědomí přemohlo a já se do jejich hádky vložila. „Zadržte, já vás tu nebudu obtěžovat. Až si najdu práci, vrátím vám peníze za jídlo.“ A s tímto jsem se otočila směrem ke dveřím.

„Počkejte!“ vykřikla Maria, a když jsem se na ni podívala, na tváři měla široký úsměv. „Maminko, tatínku, co kdybychom tu Mariu najali jako pomocnici? Už dlouho přece někoho hledáte. Ona by vám splatila dluh za dnešní jídlo a zbytek byste jí vypláceli v podobě jídla a noclehu zde. Co vy na to?“

Její rodiče se na sebe překvapeně podívali a dokonce i Mariina mladší sestřička vykoukla s nadějným obličejem zpod hospodské sukně.

Krčmář se nakonec usmál a přikývl. „Dobrá, Anno,“ otočil se ke mně a mě překvapilo, že mi podává ruku, „vítej zde jako naše pomocnice.“

Nedalo se popsat, jakou úlevu jsem cítila u srdce a s vděkem mu ruku podala. Pak jsem vysekla i mírné pukrle a představila se před celou hospodskou rodinou.

Nevím, jestli to bylo kvůli Mariině podobě k mé sestře, ale po dlouhé chvíli jsem se cítila jak doma.

Děkuju moc za krásné komentáře u minulé kapitoly, potěšily mě :)

Možná jste čekaly už našeho panovníka, ale věřte mi, kdyby to bylo takhle lehké, tak by to byla nuda. Navíc - s Karlem zažijeme ještě hodně dobrodružství, to slibuju :)

Příště nás čeká trochu práce v krčmě. A bědování nad žádnými mycími prostředky ve středověku.

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 5. kapitola: