OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zrcadla duše 11 - Smrt pro nás nic neznamená

09.09.2009 (14:00) • dablice4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1201×

                                    11.KAPITOLA

                                           Smrt pro nás nic neznamená

     Vběhla jsem do domu a okamžitě jsem začala objímat babičku. Dědovi jsem vlepila pusu. Tima jsem si vzala do náruče a začala jsem se s ním mazlit. Rozhodla jsem se, že si zaslouží dlouhou procházku, když přežil starostlivou péči mé babči. Vzala jsem vodítko a křikla na babičku: „Jdu s Timem ven a stavím se u Jamese. Ahoj!“ A už mě nebylo.

     Když jsem se blížila k jeho domu, začala jsem se nepřirozeně třást. Neuvěřitelně jsem se na něj těšila. Zazvonila jsem a čekala, až mi někdo otevře. Přišla paní Tarnerová a jak mě uviděla, usmála se a křikla do domu.

     „Jamesi, máš návštěvu.“

     Čekala jsem asi dvě minuty u otevřených dveří a on pořád nepřicházel. Nevěděla jsem, jestli můžu jít dovnitř nebo mám ještě čekat. Když jsem ho najednou uslyšela vykřiknout z jeho pokoje.

     „Teď tě zase nechci vidět já. Nech mě na pokoji. Stavím se pro tebe zítra. Když se mi bude chtít, ale moc bych tomu nevěřil.“

     Byla jsem z jeho reakce úplně vykolejená. Nechce mě vidět. Nepochopil, že jsem se potřebovala ujistit o tom, jaká jsem, že nejsem jediná. A také jsem mu chtěla říct o Samovi. No, ale jak chce.

     „Nashledanou, paní Tarnerová, ráda jsem vás poznala.“ křikla jsem do domu a zabouchla za sebou dveře. V tu chvíli se mi spustil vodopád slz.

     Vracela jsem se oklikou domů, chtěla jsem se vzpamatovat, aby na mě nic nepoznali.

     Přitom všem jsem si ani nepovšimla, že je tady vůně cizího upíra. Neřešila jsem to, myslela jsem si, že to se mnou nemá nic společného. Jak jsem se příšerně mýlila.

     Po příchodu domů jsem okamžitě vpadla do sprchy. Byla jsem tam hodinu. Celou hodinu jsem se ze sebe snažila smýt jeho odmítnutí. Bolelo to víc, než jsem si dokázala připustit.

     Poté jsem okamžitě zalehla do postele a chytla do ruky moji nejoblíbenější knihu. Předčítala jsem si stále dokola pasáž, kde Romeo vyznává lásku Julii a hladila Tima. Nad ránem jsem se slzami v očích na dvacet minut usnula. Ráno jsem se probrala, vlezla jsem znovu do sprchy a pak jsem bez snídaně vyrazila do školy.

     Nečekala jsem na něj. Věděla jsem, že nepřijde, už nikdy se pro mě nezastaví. Na zastávce jsem potkala holky a ty mě zaměstnaly řečmi o oblečení. Konečně jsem na něj na chvilku mohla zapomenout. Bohužel opravdu jen na chvilku.

     Školu jsem si odbyla s nechutí a se smíšenými pocity jsem se vracela domů. Věděla jsem, že tam nikdo není, babička s dědou odjeli do města na nákup. Zůstal tam jen Timoteus, a proto jsem si musela pospíšit. Co kdyby se mu chtělo na záchod.

     Při téhle myšlence jsem se rozběhla, nesmí tam zůstat sám. Jenže čím blíž jsem byla domovu, tím víc jsem měla špatný pocit a ten se mi potvrdil ve chvíli, když jsem otevřela dveře.

     Ucítila jsem krev. Krev mého Tima. Vběhla jsem do kuchyně a tam na zemi ležel můj Timoteus, ale už nebyl bílý jak sníh, jeho sněhobílá srst byla celá od krve. Klekla jsem si k němu. Nevěděla jsem, co se mu stalo a co mám dělat. Cítila jsem, jak jeho malé psí srdíčko zpomaluje. Viděla jsem jeho smutný pohled, kterým se na mě podíval a naposledy mi s posledních sil olízl ruku a zemřel.                      

     Znovu jsem se rozbrečela, proč já? Proč mi osud sebral i tu poslední milovanou věc, která mi zbyla po Jamesovi? Proč Tim? On přece za nic nemohl, bylo to jen štěně, malé a roztomilé. Jenže už není. Už ho nikdy nebudu moct pohladit, a dívat se jak roste, už nikdy.

     A pak jsem začala přemýšlet, jak si mohl ublížit. Nic ostrého tady není. Co se tady stalo?

     A najednou se za mnou ozvalo odkašlání a neznámí mužský hlas řekl: „Smrt pro nás nic neznamená.“

     Otočila jsem se a uviděla ho. Jeho, upíra, který mi zničil celý můj život. Zabil mi rodiče a teď i Tima.

     „Proč?“ zeptala jsem se ho a ukázala na Tima.

     „Nudil jsem se, moc dlouho ti to trvalo.“ uchechtl se.

     „Co po mě chceš?“ řekla jsem a podívala jsem se na něj pohrdavým pohledem.

     „Co myslíš, že chci. Tebe! Chci tebe! Mám pro tebe návrh. Odejdeš se mnou a budeš mě poslouchat. To ty vlastně musíš. Protože jsem tvůj stvořitel.“ a začal se hrozivě smát.

     „A když s tebou neodejdu?“

     „Zničím tě.“ vykřikl a zavrčel. Musela jsem se zkoncentrovat.

     „No dobře, odejdu s tebou. Můžu si aspoň vzít nějaké věci?“

     „Půjdeš bez odporu?“ nevěřícně se na mě podíval.

     „Ano dobrovolně! Nic mě tady nedrží. Tak můžu si jít sbalit?“ a podívala jsem se na něj tím nejsvůdnějším pohledem. V hlavě se mi totiž zrodil plán.

     „Tak dělej, počkám tady na tebe.“ přikývl.

     Ano, vycházelo mi to. Musím ho odsud dostat co nejdál, aby už nemohl ublížit dalším osobám, které miluju. A nenechám se jím ovládat. Což znamená, že musím utéct. Jediné co jsem udělala je, že jsem na kousek papíru napsala krátké rozloučení.

Nehledejte mě a odpusťte mi. Miluji vás!

                                                        S láskou navždy vaše Clair

Vložila jsem jej do Romea a Julie. Tu babička zaručeně otevře. Chytla jsem batoh s nějakým oblečením a penězi. Naposledy jsem se podívala na svůj pokoj a pak vyskočila potichu z okna a vystřelila k lesu.

     Doufala jsem, že mu to nedojde tak rychle, aby mě stihl chytit někde poblíž.

     Přes lesy jsem utíkala největší rychlostí, jakou jsem ze sebe dokázala dostat. Městům jsem se vyhýbala obloukem. Každým přibývajícím dnem jsem byla unavenější. Jedinou věc, kterou jsem si cestou mohla dopřát, byla krev zvířat. Ta mi vždycky trošku pomohla. Nic jiného jsem neriskovala.

     Rozhodla jsem se postavit se mému stvořiteli tváří v tvář. Zastavila jsem se uprostřed lesa, ulovila si jelena a začala jsem odpočívat. Čekala jsem na jeho příchod.

     Byl dál, než jsem si mysela. Stihla jsem se opravdu dost posilnit, to mi může pomoci. Bohužel on má na svojí straně víc zkušeností.

     „Ty na mě čekáš, ty děvko?“ zakřičel na mě z druhé strany louky, kde jsem na něj čekala.

     Jen jsem se na něj výsměšně podívala a řekla: „Nebudeš to mít se mnou lehké. Já se nedám, nikdy se nevzdávám.“

     Odfrkl si a začal se ke mně přibližovat.

Autor: dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadla duše 11 - Smrt pro nás nic neznamená: