OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zrcadla duše 5 - Síla

5.KAPITOLA

Síla

Od toho dne, kdy u nás James byl na večeři, se změnila část mého dne. Vycházky do lesa, spojené s učením a sledováním zvěře.
Já jsem však čekala na den, kdy se mne znovu začne vyptávat. Jenže ten den se pořád neblížil, tedy z mého hlediska, ale on zatím ve svém nitru přemýšlel nad tím, jak se mě začít šetrně na všechno vyptávat.
Ostatní lidé nás začali považovat za pár. My jsme to němě obcházeli a mysleli si svoje. Nám na lidech nezáleží, jak jsme rádi oba říkali.
A právě, dva týdny před mými narozeninami jsem tuto větu porušila. A ta spustila lavinu jeho otázek. Právě jsme spolu seděli na posedu, když se začal vyptávat.

„Nepřipadá ti divné to, že se k tobě lidé od jisté doby, chovají jinak? Víš, říkala jsi, že lidé jsou pro tebe šumák, ať si myslí, co chtějí a najednou jsi se zachovala trochu jinak. Vysvětlíš mi to? Proč jsi jim začala vymlouvat to, co si až doteď mysleli, že je pravda? Haló, vnímáš?“ mával mi rukou před obličejem.
„Jasně že vnímám. Já tě vnímám vždycky, jen někdy schválně nereaguji. A na tvoji otázku je jednoduchá odpověď. Prostě mě už nebavilo sledovat to, jak nás všichni nechutně pomlouvají a to, co Angela roznesla po škole, byla poslední kapka, pohár mé trpělivosti přetekl. Pochop, já se zrovna od ní nenechám urážet. Možná se to k tobě nedoneslo, ale...“
„Počkej, Angela? Tak teď už to chápu. No myslím, že bych ti měl vyprávět jeden příběh, abys pochopila, proč to dělá.“
Odmlčel se asi, hledal správná slova.
„No před tím, než ses sem přistěhovala, bylo všechno úplně jinak. Já byl přátelský, všude okolo mě byli lidi, nedokázal jsem být bez mých přátel ani minutu. A nejvíc bez jednoho kluka, mého nejlepšího kamaráda. Byli jsme jako bratři, dvojčata. Jeden bez druhého nemohl existovat. Jenže když vyrosteš, už ti nestačí jen nej kámoš, ale chceš i holku. A to se stalo právě mému kamarádovi. Zamiloval se, bohužel do ne moc slušné holky. Asi ti už došlo, do které. No a já mu to vymlouval. Nedal se, no a jednoho dne můj přítel zmizel. Hledali ho všude, vyhlásili po něm pátrání, ale už se nikdy neukázal. Všichni to dávali za vinu Angele, byla poslední, kdo ho viděl. Jenže ta svým hereckým výkonem přesáhla rámec očekávání. Nakecala všem okolo, že jsem mu ublížil já a prý jsem byl tak hrubý, že už se mnou nechtěl mít nic společného a proto odešel. No a pak se mu asi něco stalo. Všichni jí nakonec uvěřili a tím kdo to zavinil, jsem najednou byl já. Jeho rodiče se odstěhovali a já jsem se stal vyvrhelem. Mohl jsem všem vysvětlovat, cokoli jsem chtěl, nikdo mi nevěřil. A tak jsem se uchýlil do ústraní. Teď už se to ustálilo, ale zase, jak sis všimla, se rozjela nová debata. Jestli taky zmizíš beze stopy.
Proto Angela dělala ty narážky. Tak to je všechno.“ smutně sklonil hlavu.

„Hele, já nejsem normální, a jestli zmizím beze stopy tak to teda nebude tvoje chyba, to ti přísahám. A klidně to všem řeknu. Teda to, kdo jsem asik ne, ale to že když zmizím, ty za to nemůžeš. Bereš? No a teď ti tedy povím pravdu já. Je to už víc než rok co se stala ta takzvaná nehoda. Jeli jsme autem a opravdu do nás někdo napálil, jenže nikomu z nás se nic nestalo, ale pak ten muž vyšel z toho auta a vrhl se na moji maminku. Kousl ji do krku a vypil její krev. Já s tátou jsme na něj němě zírali, nevěřili jsme našim očím. On se pak jediným skokem vrhl na tátu a udělal to samé. Já jsem začala utíkat pryč, neschopna se otočit, uvědomit si, kdo to je. Pak jsem uslyšela smích a najednou stál naproti mně. Zastavila jsem se a podívala na něj. Jeho oči byly neskutečně zelené, měl je jako kočka. Stál tam a díval se na mě. Pak se ke mně velmi pomalu přiblížil a zakousl se, cítila jsem jed proudící v mých žilách, ale také to že mě někdo vysává. Pak byl najednou konec. Já jsem byla v polovědomí. Přemítala jsem jestli je tohle konec, ale nebyl. Později jsem zjistila, že ho někdo vyrušil a ten pro mě zavolal záchranku. Týden jsem ležela v nemocnici a babča s dědou si mysleli, že zemřu. Můj stav byl den ode dne kritičtější. Sedmý den jsem se najednou probrala a cítila se úplně skvěle, jenže přístroje se splašily. Měla jsem jednou vysokou teplotu, pak jsem byla podchlazená, můj krevní oběh byl nestabilní. Pak jsem se zamyslela nad tím, co se stalo. Došla mi jedna jediná věc, že jsem se omylem stala stejnou stvůrou, jakou byl ten neznámý muž. Cítila jsem úplně všechny vůně a nejvíc jsem prahla po krvi. Jenže jsem to nedokázala, zabít ty co se mě celou dobu snažili zachránit. Pokusila jsem stabilizovat mé tělo, povedlo se. Byla jsem zdravá. Po dvou dnech pozorování jsem byla propuštěna. Zjistila jsem mnoho zajímavých věcí. To že mi stačí minimální doba na spánek, nebo že jsem rychlá, silná, mrštná, vlastně všechno co chci, umím dokonale. Jediná viditelná změna na mě je ta, že mám dokonale průzračné oči a světlou kůži. Teď máš právo mít větší strach ty než já. Nemyslíš?“ podívala jsem se na něj.
„No to je asi pravda. Jenže já jsem nepoučitelný, víš? Zatím to beru jako dokonale vymyšlený příběh, teď mi to dokaž.“
„Jak chceš, jen doufám, že nezačneš bláznit.“ pousmála jsem se.
Seskočila z posedu a tryskem jsem vyrazila na druhou stranu. Trvalo to jen několik sekund. Začala jsem na něj mávat. Byl dokonale ohromený, ale ne vyděšený. Vrátila jsem se k němu, jedním malým odrazem jsem vyskočila na posed a posadila jsem se vedle něj.
„Neuvěřitelné, ale jak mi chceš dokázat, že jsi predátor?“ provokoval mě.
„Máš je opravdu rád, jak tvrdíš? Cítím, že jsou už tady. Vidíš? Zabiju jednoho z jelenů, co ty na to? Jsi schopný mi odpustit i vraždu, tvé milované zvěře? To zjistíme, dostala jsem žízeň!“ s tichým smíchem jsem seskočila z posedu a tryskem vyrazila za stádem mířícím přímo ke mně.

Odrazila jsem se a srazila jednoho z jelenů k zemi a začala z něj hltavě pít. Pak jsem se zasmála a vyrazila zpátky za ním. Zůstala jsem stát pod posedem a koukala na něj. On jen němě zíral na mou tvář. Pak se zničeho nic usmál a řekl: „Já to chci umět taky.“ a slezl za mnou.

„Na to zapomeň, nikdy. Já nevím jak bych zareagovala kdybych měla v ústech tvou krev. Ne, nejsem silná, jsem....“
„Vykolejená, a to ses bála, že se tě já budu bát. Jenže já vím, že už mě nezabiješ. Nedokážeš to. Jsi silnější než sis myslela a víš to sama moc dobře. Že je to tak.“ provokoval mě.
„Asi máš pravdu. Já jsem jiná.“
Začal se smát. A pak mě chytl za ruku a zeptal se: „Ukaž mi tvou sílu, vysvětli mi všechno, co se toho týče. Prosím.“ a začal mě provokovat svým pohledem.
„Jak chceš, ty nádivko. Tak poslouchej. Má síla spočívá v tom, že mám v sobě jed...jed upíra. Proto jsem tak silná a rychlá. Má rychlost je hodně velká. Tu už jsi viděl. Síla je skoro úplně stejná. Jen ji nedávám tak najevo. Stačí, abych využila úplné minimum mé síly a dokážu, co chci. Jak uzvednout něco těžkého, tak i udělat třeba bez potíží výmyk. Máš fuk, co chci. prostě to udělám. Díky tomu, že nemusím moc spát jsem hodně chytrá. Učím se hlavně po nocích. No a poslední věc, kterou by jsi měl vědět je čím se živím. Jsem schopna sníst všechno, některá jídla mi chutnají, ale nasytí mě hlavně krev. Piju krev zvířat. Člověka jsem ještě v životě neochutnala, připadá mi to hnusné. No, ale jen jednou jsem se málem neudržela a to bylo ten den, kdy jsem tě poznala. Chtěla jsem tě zabít, ale choval ses jinak, než jsem čekala proto tady ještě seš. No a teď už tě zabít nejsem schopna. Nevím, jestli mě někdy pochopíš, ale jinak to vysvětlit nedokážu.“
„To mi stačilo. Jsem rád, že jsi mi to řekla. Já jsem z tebe úplně vedle.“ a zasmál se, opravdu a od srdce.
Objala jsem ho, pak jsem od něj rychle odskočila, přece by mohl mít strach. Znovu se na mě podíval a sám mě objal. Pořád přátelé ještě že tak. Radostí jsem se odrazila a vyskočila tak vysoko, že jsem se dotkla až třetí větve na hodně vysokém stromu. Podíval se po mně a uchechtl se.

„Víš, že teď, co se v mé přítomnosti chováš normálně, přirozeně. Je to o mnohem lepší, než předtím. Víc tě chápu. Líbí se mi to, určitě v tom se mnou pokračuj jo?“
Jen jsem němě přikývla.
Znovu jsme spolu mlčky přišly až k našemu domu. Tam se na mě usmál a odešel pryč. Zůstala jsem tam ještě chvilku stát a zírala jsem za ním. Nechápala jsem ho, on se mě asi vážně nebojí.
V noci jsem si znovu všechno procházela, ale nic jsem nechápala. Možná je to tak správně, tedy aspoň doufám.