OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zrcadla duše 9- Výlet

9 .KAPITOLA

Výlet

A všechno je najednou jinak. Je to hrozná nuda. Pořád se to opakuje. Škola, James, úkoly, znovu James, strava, noční učení a pak všechno znovu. Ne, takto už to dál nejde. Musím se od všeho odprostit. Ujistit se v tom, že dokážu být silná, rychlá, nejsem opravdu tak hodná jak o mně většina lidí tvrdí.


Už delší dobu přemýšlím nad mým rodem. Jestli se to tak dá nazvat. A vrtá mi hlavou jediná věc. Jsem opravdu jediná na světě, která pije jen zvířata? Jsou všichni takoví, jako můj stvořitel? Pijí lidskou krev?
Nikdy, za celý můj dosavadní upíří život, jsem nepotkala jediného upíra. Jako by se všichni skrývali, ale proč? Nemám zdání.
A právě v této chvíli se mi začal v hlavě rodit plán. Plán, jak najít upíra. Aspoň jednoho. Musím zjistit všechno ohledně nás. Některé věci jsou v dějinách lidstva o upírech trošku popletené. Oni se nás bojí. No vlastně mají proč. Ale už nikde nepíšou, že je na druhou stranu neuvěřitelně přitahujeme. Prostě oni sami chtějí být v naší blízkosti.
A taky nikde nepíšou o mně. Tedy o upírech co žijí jako já. Jestli nějací takoví jsou.
Začala jsem se oblékat a v mysli jsem vymýšlela strategii mého výletu.
„Babi?“ začala jsem zlehka mluvit na babičku.
„Ano, Clair? Potřebuješ něco?“ zeptala se bez sebemenšího podezření.
„No víš, já......já se strašně nudím. Potřebuju se odreagovat. No a proto bych chtěla jet tento víkend na výlet. Bude vám to vadit?“ a podívala jsem se na ně prosebným pohledem.
Začal děda: „Ne, Clair, nebude nám to vadit. Proč by taky mělo? I ty potřebuješ uvolnění, a jelikož jsi ve všem nejlepší, tak nám to nebude vadit. Připrav si všechny věci a odpoledne můžeš jet. Nemusíš se bát, já a babička budeme v pořádku.“
To řekl, kvůli babičce, chtěla totiž něco namítnout. Teď už jí to ale nepomůže.
No a já se v duchu radovala. Všechno vychází úplně skvěle.

„Zlatíčko, jede s tebou i James, že?“ zeptala se najednou babička.
Málem mi zaskočilo, co mám teď říct? Ne babi, právě kvůli němu odjíždím. Nudím se s ním. No to určitě.
Bohu dík, mě z této šlamastiky vytáhl děda. „No já nevím, ale myslím si, že nemusí být všude spolu. Nech ji, ať jede sama. Není malá. A hlídání nepotřebuje a už vůbec ne od Jamese. To by spíš ona hlídala jeho. Nech ji to zvládnout samotnou. Ano?“ a díval se při tom na babičku.
„No dobrá, ale stejně si myslím, že se to Jamesovi nebude líbit.“ nedala se.
Tentokrát jsem promluvila já. „No víš babi, mně je jedno co si myslí James. Já nejsem jeho manželka, takže se mu nemusím se vším svěřovat a taky s ním být vždycky a všude.“
„Pravda pravdoucí.“ ještě dodal děda.
„No dobrá tak jeď.“ řekla babča.
„Děkuju.“ a oběma jsem vlepila pusu na tvář.
Honem balit. Pojedu rovnou ze školy.
Ještě že jsem rychlejší než normální člověk. Sbalila jsem se během deseti minut a už před domem stál James.
Když jsem vyšla s batohem na zádech, pochopil, že není všechno v pořádku. Že se něco děje.
„Stalo se něco?“ ptal se mě okamžitě, když jsem se usadila vedle něj na přední sedadlo.
„Ne, neděje. Já jedu jen na menší výlet. Dneska hned po škole. Proč se ptáš? Stalo se něco?“ škádlila jsem ho.
„Aha, tak to potom jo. Ne, všechno je v pořádku.“ odpověděl mi. Přitom nastartoval a vyjel.

Všechno však v pořádku nebylo, za celou dobu se na mě nepodíval a ani nepromluvil. Zajímalo by mě, co si myslí.
„Podle mého názoru moc v pořádku nejsi, ale nemusíš se bát. Já se vrátím. Potřebuju si jen provětrat hlavu od všeho tady. Chápeš?“ chytla jsem jeho hlavu do svých rukou. Snažil se mě nevnímat. Byl naštvaný.
„Ne nechápu, já nejsem ty a nenudím se. Já jsem to bohužel pochopil až teď, že tě nesmím připoutat ke stereotypu. Jinak mi pak utečeš. Bohužel se to už stalo.“ sklonil hlavu.
„Ale já ti neutíkám. Myslíš, že bych tady nechala mé prarodiče a tebe?“ snažila jsem se ho uklidnit.
„To říkáš jen tak.“ odvětil.
„To tedy neříkám a jestli mi nevěříš...“ nedopověděla jsem. Začal mě líbat. A já mu jeho polibky opětovala. Přece jenom se mi po něm bude stýskat.

Tak a škola je za mnou. Můžu vyrazit. Hodila jsem si batoh na záda a pomalu vyšla na silnici. Za městem jsem vešla na pole a pak do lesa. Tam jsem se naplno rozběhla.
Začala jsem si to užívat. Já běžím a vlastně ani nevím kam. Chci najít někoho koho vůbec neznám. Přede mnou je jeden velký otazník.

Běžela jsem několik hodin. Několik stovek kilometrů. A konečně jsem začala být unavená. Začala jsem zpomalovat. Přiblížila jsem se k městu. Ano, toto město je dost velké na to, aby tady aspoň jeden upír byl. Tedy doufám. Ale jak ho najít?
Procházela jsem se po všech možných ulicích. Svým čichem jsem hledala aspoň malou vůni upíra. Nikde však nebyl ani závan. Začala jsem to pomalu vzdávat. Budu muset jít do nějakého hotelu a tam se ubytovat. Jak znám babičku, bude si to ověřovat. Jen nevím, jestli ji nepřekvapí ta vzdálenost našich měst. No nevadí, nějak to vysvětlím.
Našla jsem hotel, který jsem potřebovala. Malý, ale slušně vypadající. Chtěla jsem přejít přes silnici, když se najednou z jedné zatáčky vyřítilo auto a jelo přímo na mě. Ucítila jsem jemný pokus o stáhnutí mě zpět na chodník. A proto jsem zareagovala. Okamžitě jsem odskočila. Dostatečně brzy na to než do mě stihl napálit ten mladík.
Najednou jsem za sebou uslyšela klení. Otočila jsem se a podívala se na něj.
„Sakra, blbá upírka. Nemůže dávat bacha? Stihla mi zlomit ruku.“ nadával na mě ten neznámý mladík.
Počkat! Co si to říkal? Blbá upírka? On zná upíry? Možná je díky němu najdu.

„Omlouvám se ti, nechtěla jsem ti ublížit.“ podívala jsem se na něj smutným pohledem.
„No, to neva.....já jen, že.....“ zasekl se v půli věty a zíral na mě.
Pak najednou promluvil. „No páni. Seš první upír, který má modré oči. Z těch co znám.“
„Ty znáš nějaké upíry?“ zeptala jsem se ho.
„No jasně můj brácha je jeden z nich a....“

„A nechceš přestat plácat nesmysly? Co bys udělal, kdyby na tebe teď zaútočila. Hmm... Nic! Neměl bys šanci. Zabila by tě.“ začal po něm křičet jeden mladík. Určitě upír a jeho bratr. Super našla jsem je a to jen díky náhodě.
„Nezaútočila bych. Ještě jsem ve svém upířím životě neochutnala lidskou krev. A doufám, že ani neochutnám.“ usmála jsem se na něj.
„No vidiš...“ začal mluvit ten lidský mladík, ale jeho upíří bratr ho zastavil.
„No to se ověří. Kdo jsi a co tu děláš?“ začal vyzvídat.
„Jsem Clair Winson, bydlím v Thorthonu, malém městě s prarodiči. A co tu dělám? Hledám vás.“ uchechtla jsem se. Vypadal jako by ho něco omráčilo. Zatím jsem však netušila co.

„Opravdu? No dobrá. Když jsi si tak jistá, že hledáš zrovna nás. Tak pojď. Představím tě ostatním.“ a rozešel se i se svým bratrem pryč.
Už mi bylo jedno, kde budu spát a co na to řekne babička. Hlavní je, že jsem našla to, co jsem hledala. Upíry! A je jich víc. Super.
Jen jsem se zamyslela a oni mi málem utekli. Musela jsem se rozběhnout, abych je dohnala. Pak jsem s nimi sladila krok. A čekala na to, jak dopadne mé setkání s jinými upíry.
Přivedli mě do nádherného domu. Tak teď jsem si jistá tím, že jsou jako já.
„Vedu návštěvu.“ zavolal zlehka do bytu ten upír.
A na to byla okamžitá reakce. Všichni, kdo bydleli v tom bytě, se okamžitě objevili. Ať byli kdekoliv, nebo dělali cokoliv. A všichni na mě tiše zírali.

Pak to ticho prolomila jedna z upírek a zeptala se: „Kdo to tedy je?“ tato otázka směřovala na toho upíra, co mě přivedl. Jenže já ho předběhla.
„Jmenuju se Clair.“ a usmála jsem se na ni.
Úsměv mi oplatila a řekla: „Vítej v domě, ve kterém je možné úplně všechno. Já jsem Megan, toto je Ann a tihle vagabundi jsou Met, Chris, Sam, Fred a jediný člověk mezi námi je Fredův bratr Paul.“

„No konečně, už vím jak se jmenují. Ani se mi nepředstavili.“ podotkla jsem.
„Blbče.“ řekla Ann a dala mu facku. Hmm, tomu se asi říká láska.
„Pojď dál a musíš nám okamžitě povyprávět vše o tobě. Jsem hrozně zvědavá.“ začala vyzvídat Megan.
Usadila jsem se na gauč a začala s mým příběhem.
„Vše začalo smrtí mých rodičů. A mojí proměnou. Zůstala jsem s mými prarodiči. Sama v našem městě, kde se na mě každý koukal jako na chudáčka. Nechtěla jsem jejich lítost. Nesnesla jsem to jak všichni, když jsem někam vešla přestali mluvit a koukali na mě jako na zvířátko. Po kolování, klepů stylu, že mí rodiče zemřeli, kvůli tomu, že jsem chtěla vypadat jako bohyně, jsem se naštvala a všechny jsem ihned vyfakovala. Ve škole jsem byla považována za chytrou, ale chudinku. Nesnášela jsem jejich lítost. Nechtěla jsem ji. A tak se moji prarodiče, po pohřbu mých rodičů, rozhodli přestěhovat. Našli jsme supr domek v malém městě. Děda si tam sehnal práci a já si tam domluvila školu. A mohlo se začít balit. Pak.....“

„Počkej a jak se jmenuje to město?“ zeptal se Met.
„Jej promiňte, já už to říkala tady Fredovi. Je to Thorthon.“ odpověděla jsem.
„Cože?“ zeptal se mě vyděšeně Sam.
„Co je divného na tom, že bydlím v Thorthonu?“ vyzvídala jsem.
„No, to je zase Samův příběh. Před nějakou dobou tam žil.“ řekla Ann.
A právě mi všechno zapadlo do sebe. No jasně, Sam je nejlepší kamarád Jamese a bývalý přítel Angely. No potěš koště. Docela mě to vykolejilo, ale jen na chvíli.
„Tak to je mazec, kdybys věděl, co jsi způsobil svým zmizením tak tě asi trefí. James je považován za tvého vraha a Angela za hroznou chudinku, které umřel přítel. Teď mě nenápadně varuje, abych si nic nezačínala s Jamesem. No mazec. Sám bys byl překvapený, o čem se debatuje.“ už jsem se smála. Vymýšlela jsem totiž plán, jak dostat Sama zpátky do města, tak aby ho každý viděl.
„Pane bože, já se zblázním. Jak to mohlo lidi napadnout, že za to může James, vždyť poslední člověk s kým jsem se viděl, byla Angela.“ nechápavě kroutil Sam hlavou.
„No jednoduše, Angela je výborná herečka a všechny přesvědčila, že za to může James.“ odpověděla jsem na jeho otázku.
„To by neudělala.“ vzdoroval Sam.
„Mám zavolat Jamesovi? Zeptáš se ho sám.“ provokovala jsem ho.
„Ne, volat se nebude. Já pojedu s tebou.“
„Opravdu? Vážně to chceš udělat? Já bych to udělala nenápadně a určitě bych také tajila, že se s tebou znám. Nemusí to každý vědět.“ usmála jsem se na něj.
„Máš pravdu. Jsem velmi impulsivní a všechno chci okamžitě. Všichni mě musí krotit.“ a uchechtl se.
„No to máš pravdu, že tě musíme krotit.“ smála se Megan.

„No, ale měli bychom se vrátit k tvému příběhu. Dopověz ho a my ti pak povíme ty naše. Jestli tedy budeš chtít.“ řekla rychle Megan.
„Dopovím a na ty vaše se třesu jako malá holka. Právě kvůli nim jsem se vydala na tuto cestu.“ odvětila jsem.
„No dobrá, šup, vyprávěj.“ spěchal najednou Fred.
„No skončila jsem u toho, že jsme se přestěhovali do Thorthonu. Tedy já sama a až po týdnu tam přijeli babička s dědou. V tom jediném týdnu jsem měla chuť zabít Jamese a nakonec jsem se s ním spřátelila. Teď spolu chodíme. No to je asi tak všechno. A teď mi honem povězte vaše příběhy. Jsem nedočkavostí celá bez sebe.“