Zrcadla duše (prolog), 1 - Poznání • OurStories.cz ~ naše povídky

Clair - je krásná, úspěšná, holka, které je co závidět. Je to ale opravdu tak? Odhrněte roušku jejího tajemství... Když má opravdu hlad, má to trochu z ruky, musí do lesa, vždy sama, do chladného, temného lesa, osudové setkání ale na sebe nenechá dlouho čekat. TENTO PŘÍBĚH NEPOKRAČUJE V TRADICI TWILIGHTU!

10.08.2009 (08:00) • dablice4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1217×

PROLOG

Nikdy jsem netušila, jak se cítí má kořist! Teď, už to vím. Za poslední dobu jsem si zkusila být kořistí víc než kdokoli jiný z mé rasy.

Jenže teď je to čím dál horší. Člověk, který říkal, že mě miluje, se mě právě teď snaží zabít.

Bohužel pro mě, už dokonalejší a silnější než já. A je také perfektní stopař. Jenže právě v téhle chvíli je to pro mě největší hrozba.

Ach můj Bože, je blízko, cítím ho. Je tady!

Znovu se snažím použít proti němu svou schopnost, ale jak už jsem dávno zjistila nefunguje. Jsem odkázaná na sebe a svoji komunikaci.

Musím nějak navázat hovor. Vysvětlit ten omyl.

1.KAPITOLA

Poznání

Miluji běh, rychlý, vytrvalý a právě teď si ho stoprocentně uživám! Běžím tak rychle, že les, který vedle mě ubíhá je pouhou rozmazanou skvrnou. Začínám instinktivně zpomalovat, protože les, který byl temný, hustý a doteď nepropouštěl skoro žádné světlo, začal řídnout. Při zpomaleném běhu jsem začala vnímat okolí, zpěv ptáků, mravence a různé brouky a i divou zvěř.

Začala jsem pociťovat hlad nebo spíš žízeň, chuť, dát si viditelně ještě stále živou a čerstvou kořist... Neodolala jsem, kořist byla moc blízko a tak voněla, mladý daněk, ani nestihl zareagovat když jsem se k němu ladným skokem vrhla a začala z něj hltavě pít. Byla jsem s ním hotová velmi rychle a už dopředu jsem začala pátrat mým citlivým čichem po další potravě. Deset kilometrů ode mě se nacházelo stádo vysoké. Začala jsem se chystat k běhu, když jsem postřehla, že o čtyři kilometry dál od stáda a ode mě je další vůně.

Tentokrát lidská, ten člověk asi sleduje to stádo a taky si možná všiml i mě. Dobrá musím uvažovat logicky, půjdu tam a zjistím jestli mě viděl a pak se rozhodnu co udělám.

Ve skrytu stromů jsem se znovu rozběhla. V minutě jsem zdolala i tu malou vzdálenost, která nás od sebe rozdělovala.

Potichu jsem vyšla z lesa a začala jsem pozorovat toho muže, nebo spíš chlapce. Mohl být o trochu starší než já. I když..... Všiml si mě, ukázal na mě a němými gesty mi naznačil abych se ani nepohnula.

Poslechla jsem! Já, která jsem už dlouhou dobu neposlouchala žádné rozkazy, jsem poslechla úplně mladé ucho. Možná proto, že mě zaujal a chtěla jsem zjistit jestli mě viděl. Po pěti minutách mi ukázal, že můžu jít za ním na posed. Samozřejmě jsem ihned ladně a mrštně vylezla za ním. Usmála jsem se na něj a sedla si vedle něho. On se jen pousmál.

Mlčky jsme vedle sebe seděli asi dvě minuty. A pro mě to bylo jako věčnost. Voněl tak neskonale krásně a čerstvě. Jeho vůně mě tak přitahovala, že jsem se musela bránit a ovládat jako ještě nikdy. Musela jsem prolomit to ticho, něco udělat, abych nemyslela na tu jeho vůni.

„Promiň, že jsem tě vyrušila, nechtěla jsem, je.....“ Nedořekla jsem ještě ani větu, když mě zadržel dalším gestem.

Znovu jsme mlčeli a já znovu a znovu cítila tu sžíravou chuť ho zabít.

Hlavou mi létala spousta otázek a odpovědí jako: Nikdo mě s ním neviděl a můžu si ho pořádně vychutnat. Je tak tichý. Ale co jeho rodina? Nebude jim chybět? Budou se po něm shánět? Za jak dlouho ho začnou hledat? Nechala bych tu jen tak, ležet jeho vyschlé tělo? Jak by na to lidé zareagovali? Zaslouží si vůbec zemřít mou rukou? Jenže on tak krásně voní... Na druhou stranu je však první, který pohledem na mě nezešílel a nezačal se mi trapně dvořit. On se na mě vlastně ani pořádně nepodíval, byla jsem mu lhostejná. Chci vědět proč to tak je. A proto ho ještě zatím nezabiju. Počkám na to, co udělá, když se mi zpříma podívá do mých průzračně modrých očí.

Pohnul se a podíval se na mě. Já zůstala nehybná jako bych si jeho pohybů nevšímala a hleděla si pouze přírody. Čekala jsem, až promluví.

Začal tak jako by mě vůbec nepřerušil. „V pohodě. Nečekal jsem tady žádného člověka, je to dost daleko od města. Ale ty v našem městě nebydlíš, takže ses asi ztatila a chtěla jsi poradit s cestou. Vím byl jsem trochu neomalený. Chodím sem často a tak velké stádo tady ještě nebylo. Chtěl jsem si je pořádně prohlédnout.“

Uchechtla jsem se, tak tohle jsem vážně nečekala.

A on se mě okamžitě zeptal: „Čemu ses zasmála? Mě?“

Moje odpověď byla pohotová jako vždy. „No, tobě ne! Spíš si mě překvapil než rozesmál. Jen by mě zajímalo, jak to že si jsi stoprocentně jistý tím, že nebydlím ve vašem městě? Je tak malé? Znáš tam každého?“ A potom jsem se na něj zpříma podívala.

Můj první pohled směřoval k jeho očím a on se na ty mé zaměřil také. Zasekli jsme se oba.

Nebyla jsem schopna odtrhnout se od těch jeho čokoládových očí. Bohudík on na tom byl stejně. Moje oči ho uchvátily. Stejně jako mě ty jeho. Doteď nechápu to, čím mě ty jeho oči přitahovaly. A právě v tu chvíli mě velmi zajímalo, co si myslí.

„Máš velmi krásné oči.“

Jako by mě slyšel a odpověděl na moji otázku. Od této chvíle jsem ho přestala brát jako kořist, začala jsem o něm přemýšlet jako o zajímavosti, kuriozitě.

A proto jsem mu odpověděla: „To ty taky.... A jak se vlastně jmenuješ?“

Řekl mi vše, jako by mu to nedělalo žádný problém. A přitom se mi pořád díval do očí. Nedělalo mu to žádné potíže, mluvit a koukat na mě. Prostě to nechápu, a taky mi vyklopil úplně všechno o sobě: „Radši ti to řeknu hned a všechno. Stejně bys to ze mě vypáčila. Jmenuju se James Tarner. Je mi dvacet. Bydlím ve městě jménem Thornton, s mými rodiči. Chodím na Vysokou školu do Denveru, první semestr. A teď mi řekni kdo jsi ty.“

Začala jsem mluvit, ale opravdu pomaleji a tišeji než on. „Jmenuji se Cler Winson. Bydlím náhodou v Thortonu, stejné město co? No, já žiju s prarodiči. A náhodou je mi zatím 18. Hmm a taky náhodou studuju poslední ročník na gymnáziu taktéž ve Denveru.“

„No takže to neznamená nic jiného než to, že jste se k nám zrovna přistěhovali. Což také znamená, že kluci budou zase pekně vyvádět. Nový člověk plný života a v našem zapadákově.“

Já, se znovu začala smát. Nevím jestli jsem opravdu tak plná života jak myslí, ale nechám ho přitom. Krásná to nevědomost!

Jen se usmál a určitě si myslel svoje.

Znovu mlčení. Je to až k nevíře, jak jsme tam vedle sebe seděli stále se dívali do očí a znovu jsme udržovali mlčení.

Promluvil tak náhle, nečekala jsem to. „Začíná se stmívat, měli bychom jít. Stejně přijdeme pozdě domů na večeři. A po tobě se určitě už budou shánět.“ Uchechtl se a konečně jsme od sebe odtrhli naše pohledy.

Zvedl se, slezl dolů a čekal na mě. Já jsem samozřejmě slezla svým ladným pohybem.

Pomalu jsme vykročili. Kdyby bylo po mém, tak už jsem dávno doma. Jenže jak mám běžet, když je se mnou? Kdyby aspoň něco řekl, ale on jen mlčí a dívá se kolem. Až na to, že na mě se nepodíval od té doby, co jsem slezla z toho posedu. Všechno je to tady tak podivné. Počínaje přírodou a konče lidma v mém novém městě.

Ach jo, co tu budu dělat? Všechno jde tady tak pomalu. Nuda, nuda a pořád nuda. Že bych ho jenom přeci kousla? Aspoň se zabavím a budu brzy doma. Jenže tam na mě nikdo nečeká. Babička s dědou přijedou až o víkendu. Domluvila jsem si to s nimi. Takže mám času dost. To je snad začarovaný kruh. Dobře, tak dnes si na něm ještě viditelně nepochutnám... a večeři jsem stejně už měla. Bože, kdyby aspoň něco řekl. Já, ho ale už znovu první neoslovím, takovou chybu už neudělám, tedy aspoň dneska. No ták, řekni něco, já se nudím.

„Tak a už jsme skoro doma. Tady u od té benzinky už trefíš že? Nebo mám jít s tebou? Chceš doprovodit?“

„Né, to vážně nemusíš. A neboj já trefím, nejsem blbá. Náhodou mi to docela pálí abys věděl. Ráda studuju což znamená, že něco už umím. A taky vím, že jsi v tom lese prochladl a zítra budeš nemocný. Bude tě totiž bolet v krku a budeš mít rýmu. Ty to ale určitě zvládneš, neboj,“ usmála jsem se na něj.

„Co prosím? Já budu nemocný? To si poznala jak? No vidím, že se asi připravuješ na doktořinu. Je fakt, že by potřebovali pomoct a tak chytrou doktorku, která by věděla už dopředu, že je člověk nemocný by naše zdravotnictví opravdu potřebovalo, jako sůl. A jestli máš pravdu. Tak se tě asi začnu bát. Ale neboj, já pochopil, že si chytrá. Nemusíš se předvádět. Budeme stoprocentně přátelé to si piš.“ A začal se na mě smát.

V tu chvíli jsem měla chuť se do něj zakousnout! A litovala jsem toho, že jsem to neudělala hned na začátku v lese.

Ale vzala jsem to sportovně.

„No dobrá ty můj příteli. Zítra sám poznáš pravdu! Tak ahoj a dobru noc a taky chuť.“

Rozběhla jsem se lidským tempem k mému zatím prázdnému a nepřipravenému domovu.

James na mě zíral do doby, než mě ztratil z pohledu a sám se pak rozběhl, asi měl vážně hlad.

Když jsem vešla do dveří svého nového domova byla jsem naprosto rozhodnuta, že dneska večer upravím celý dům. Hlavně aby se to babičce a dědovi líbilo, to mi bude stačit!

Začala jsem velmi rychle. Přenášela jsem věci z místa na místo a rozhodovala jsem se, kam vše umístím. Když jsem s tím skončila, byla jsem sama se sebou spokojená! Tohle se určitě mým prarodičům bude líbit. I máma by na mě byla hrdá, určitě by se jí to líbilo. Jenže tu není a s tímhle pocitem jsem se nedovedla jen tak smířit. Ach jo...

Po dlouhé době jsem se aspoň na chvilku dokázala uklidnit na tolik, že jsem byla schopna usnout. Spala jsem jen hodinu, ale pro mě to bylo dokonalé. Začínala jsem mít dobré tušení. V mé nové škole to bude asi docela mazec. Trošec se tam dneska rozšoupnu. Počínaje mým zevnějškem a konče vědomostmi ty mám nedozírné, aspoň že tak.

Ve chvíli kdy jsem zamykala dům, už dokonale nalíčená a oblečená, jsem za sebou uslyšela klučičí oplzlé hlas.

„Co to tady máme? Modelku z módního časopisu a určitě jde do školičky, no tedy.“

A já úplně klidná řekla: „Víš, co ti radím, hleď si svého a nestarej se do druhých lidí, které ani neznáš. Nemůžeš totiž tušit, jestli si zrovna s tebou chtějí hned po ránu popovídat. Nebo spíš poslouchat urážky na jejich zevnějšek. A jen tak mimochodem chlapče. Já narozdíl od tebe vypadám jako člověk. Né, jako nějaký hadrář.“

A s touhle větou jsem se mým ladným krokem vydala na cestu k autobusu. Ten chudáček na mě jen tupě zíral. Asi netušil, že zrovna já si do něj kliďánko rýpnu. Jenže se přepočítal, i když jestli on vůbec počítat umí.

Po cestě na autobus si mě prohlédl snad úplně každý člověk venku. Někteří chlapi se i ozvali. Samozřejmě jsem je odpálkovala.

Na zastávce, kam jsem měla namířeno, stála už spousta mladých lidí. Ale můj tak zvaný přítel tam nebyl. Asi jsem měla pravdu. Jak jinak, že?

Po nastoupení a usazení v autobuse jsem poslouchala všechny rozhovory v něm, ale zaujal mě jediný.

„Psal mi James, že dostal rýmu a bolí ho v krku, a proto zůstává pro dnešek doma.“ řekl jeden mladý kluk.

No jo kdyby jen tušili.

Druhý kluk na to řekl: „A divíš se? Pořád někde lítá po lese a sleduje tu jeho milovanou zvěř. Jednou z toho pořádnou chřipku dostat musel. A taky vím, že tam včera byl až do noci. Tak se pak nemáme čemu divit, né?“

„Máš pravdu, koledoval si o pěknou chřipku už dlouho!“ řekl třetí spolucestující.

Velmi zajímavé, tak teď mě teda zajímá, jestli se mě opravdu začne bát. Mám, ale dojem, že jeho jen tak někdo o něčem nepřesvědčí. Má svoji hlavu. A bylo to tak. Jenže v tu chvíli jsem nic nevěděla a netušila.

Autobus zastavil u mé i jejich školy a všichni jsme vystoupili. Já samozřejmě začala pátrat po budově kde se mám dnešní den přihlásit. Najít ji nebyl žadný problém. Na každé budově byla cedule s ukazatelem.

Po obdržení rozvrhu a plánku školy, jsem šla na svoji první hodinu anglického jazyka.

Vešla jsem do mé nové třídy kde už seděla většina mých nových spolužáků a spolužaček. Usmála jsem se na ně a slušně se zeptala.

„Je tady někde volné místo?“

Jeden mladík ihned zareagoval: „To si piš, hned tady vedle mě, kočičko.“

„Tak na to aby mi někdo mohl říkat kočičko mě musí znát trochu lépe než ty. Ale neboj tohle právo má pouze málo lidí a ty do té skupiny nepatříš. To si zapamatuj!“

„Je tu jedno volné místo, nebo spíš lavice, když nechceš sedět vedle Freda.“ řekla jedna mladá dívka. Hmm vypadala jako pěkně namyšlená a chtělo by ji nějak potrestat. V tu chvíli jsem, ale radši ladně zaplula do své nové lavice a čekala na příchod mého učitele.

Když vešel do třídy, myslela jsem si, že je to nějaký opožděný spolužák, jenže to byl náš učitel. Tak by mě zajímalo, co mě nového dokáže naučit!

„Ale, ale, ale, máme tady novou žákyni. Tak víš co? Pojď rovnou k tabuli. Vyzkouším si tvé znalosti.“

Tak přesně v tohle jsem v hloubi duše doufala. Super teď těm namyšlencům v těch lavicích ukážu, kdo opravdu jsem.

Stoupla jsem si a pomalu jsem vtančila před tabuli. Tam jsem se na mého učitele usmála. A on? Jen na mě tupě zíral.

„Nechcete mi dát nějakou otázku? Nechci tady vystát důlek.“ řekla jsem.

Konečně se vzpamatoval a řekl: „Bereme moderní literaturu. Tak si vyberte nějakého spisovatele.“

„Sinclaire Lewis, se narodil 7.února roku 1885 a stal se prvním americkým spisovatelem, který získal Nobelovu cenu za literaturu. Velmi rád cestoval a také trávil čas s jinými talentovanými umělci. Byl alkoholik a zemřel na pokročilé účinky alkoholismu 10. ledna roku 1951 v Římě. Jeho nejznámější dílo je Hlavní ulice, Babbitt a Arrowsmith. Chcete vědět ještě něco o jeho díle?“

Pan učitel na to: „Ne, děkuji to pro dnešek stačilo. A máte u mě první jedničku, jak se vlastně jmenujete?“

„Cler Winson.“

„Děkuji slečno Winsonová, hlavně se nepokažte.“

A pustil mě sednout.

Bezva, tak teď mě zajímá co si o mě ostatní myslí. Nebo radši ne, nemuselo by to dopadnout dobře.

Celý zbytek dne probíhal podobně jako první hodinu. A já? Já vždycky všechno věděla.

Asi jsem tím vytočila mé nové spolužáky, nechtěli se ke mně vůbec znát. Jenže mě to nevadilo.

Po příjezdu domů, jsem se znovu ponořila do mých knih. Co taky jiného dělat, když už mám vše hotové. Večeři si dám až v noci, nemíním v lese zase někoho potkat.

V jednu hodinu v noci jsem už letěla lesem za mou novou kořistí. Byla jsem s ní velmi rychle hotová. A pak jsem se znovu vrátila do prázdného domu.

Autor: dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování