OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ztracená - 2. kapitola

27.07.2010 (17:00) • Popo1186 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 600×

‚Jsme odsouzeni ke svobodě, ke svobodě volby.‘

‚Tak to je ta největší blbost, kterou jsem slyšela!‘

Pohled Sarah:

Kdyby chtěla, možná by mě našla. Ale nevěděla, že tam jsem, proto mě ani nehledala. Asi nebylo moudré vypustit tu myšlenku, ale za chvíli bude tak slabá, že převzít kontrolu nad jejím, brzy mým, tělem bude snadné.

Na její smutek jsem byla připravená, dlouho jsem trénovala, ale už bylo dost zkoušení a náhodných obětí. Už nebyl čas, museli jsme zasáhnout. Mnoho mých obětí bylo smutných, stejně tak zmatených a vystrašených. Všechny emoce na tomto světe byly hlasité, dávaly o sobě vědět. Ale tenhle smutek byl horší, ona o někoho přišla. Mým přičiněním, to ten smutek ještě podpořilo.

Vzchop se, je to součást tvého plánu, odstranit rodinu a nechat tu hloupou bytost vyhasnout. Nebuď jako oni a nepodléhej emocím, nic neznamenají, křičela jsem na sebe.

Ale její emoce mě strhávaly pořád hlouběji do jejího smutku. Kousek mého já jí litoval a opovrhoval celou naší mimozemskou společností a mnou, druhá část se tomu bránila a snažila se zase vyplout z té hromady emocí.

Ale asi tu budu muset chvilku zůstat, kdybych byla moc nahoře – na povrchu jejího myšlení, objevila by mě. A to jsem za žádných okolností nechtěla, můj plán by tak selhal.

Právě teď Emily vzpomínala na svou rodinu a sousedy, tuhle myšlenku jsem si nemohla odpustit:

Cítíš smutek? Neboj, to přejde, stačí všechno ukončit. Vždyť je to tak jednoduché, třeba se shledáš se svojí matkou…

Na chvíli ztuhla a já se lekla, že mě odhalí. Vypadalo to tak, ale naštěstí se tím moc nezabývala. Nechala to plavat a vrátila se ke truchlení. Už mě z ní bolí hlava. Copak nikdy nepřestane?!

(…)

Musím se pohnout z místa, musím jí ovládnout, zmanipulovat. Pokud to půjde, pomyslela jsem si. Musí to jít, na tuhle akci jsem se připravovala tak strašně dlouho. Musela jsem jí dohnat k sebevraždě, ale takové, při které její tělo zůstane nedotčené. Nebo aspoň použitelné k účelům naší malé společnosti. A pak se mu pomstím, udělám mu ze života peklo.

‚Emily, najdi toho muže, najdi ho a přiveď ho. Udělá se ti líp, všechno pak bude dobré, v naprostém pořádku. Jen mi věř, teď si musíme navzájem pomáhat.‘

‚Kdo jsi a co chceš? Jakého muže? Proč, co ti udělal?‘

‚Neboj, na všechny otázky už brzy najdeš vytoužené odpovědi. Buď trpělivá, toho muže poznáš.‘

‚D-Dobře, pokusím se ti vyhovět. Jak se jmenuješ?‘

‚Sarah, tak mě pojmenovali mí nadřízení, ale většina těch, co jsou jako já, mají čísla. Já kdysi také jedno měla.‘

‚Proč čísla?! To je hrozné!‘

‚Ani ne, ty jsi jen hloupý člověk. A teď spi!‘

‚Dobře, ale ještě jedna otázka.“

‚Mluv.‘

‚Jaké je tvoje číslo?‘

‚789321922/0209… Stačí ti to?!‘

‚Promiň, dobrou.‘

A usnula, z našeho malého rozhovoru by si neměla nic pamatovat, doufám.

Pohled Emily:

Zase na mě promluvila. Připadám si jako blázen, ale je to tak, je v mé hlavě. Jmenuje se Sarah a chce dostat jednoho chlápka. Tedy, ona to chce po mně, jelikož to já ovládám toto tělo.

Jak se mi dostala do hlavy? Proč mě předtím naváděla k sebevraždě?

Pořád mám v hlavě její slova:

‚Sarah, tak mě pojmenovali mí nadřízení, ale většina těch, co jsou jako já, mají čísla…‘

Je jich víc, ale proč? Kdo jim dává rozkazy? Čeho chtějí dosáhnout?

Musím to zjistit. Po chvíli jsem upadla do bezstarostného spánku. Skoro bezstarostného. Jenže mezitím, co jsem spala, jsem nevěděla, co se děje s mým tělem…

Autor: Popo1186 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracená - 2. kapitola: