OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ztracená - kapitola 3

20.11.2015 (18:00) • Blondie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 739×

„Cože?“ Cítím, jak ve mně bublá vztek. Co si to dovoluje?!

„Slyšelas,“ usmívá se, jako by všechno vyhrál. Ráno mě chtěl zabít a teď tvrdí, že mu budu patřit.

„Proč bych to dělala?! Nikdy ti patřit nebudu,“ vrčím na něj vztekle. Další blahosklonný úsměv.

„Tak mu to běž říct, líbila ses mu,“ vysmívá se mi. Dobře ví, že nemám jinou možnost.

„Fajn, vyhráls!“ Jsem naštvaná a stydím se. Prej jeho!

„Já vím. Přesuň se do mýho pokoje. Stačí, aby měl sebemenší pochybnosti, a vezme si tě sám,“ řekl mi klidně. Je mi blbě. Nesnáším ho a o to víc teď, když mu musím bejt vděčná. Odvedl mě zpátky do domu a šel se mnou do kuchyně za Ortheou. Nějak nechápu, protože žádný moje věci neexistujou.

„Bráško, děkuju!“ Vrhá se mu nadšeně do náruče.

„Už se tě na to ptal? Ten nelení,“ usmívá se Alex. Nesnáším ho! Sleduju ten šťastnej páreček a do hlavy se mi hrne horko. Nejradši bych ho na místě skopala do kuličky, ale zároveň mě nenapadá lepší řešení mé poněkud nešťastné situace. Mimoděk si všímám, že se venku stmívá, a nejsem sama.

„Jestli si netoužíš pokecat s Oscarem, měla by sis dát sprchu a uklidit se ke mně do pokoje,“ říká Alex. Jeho hlas je posměšný a nebezpečný zároveň. Nechce se mi u něj zůstat přes noc, ale bojím se, že by se opravdu mohlo stát něco ošklivýho. Jdu s Ortheou do jejího pokoje, abych si vzala teď už svou noční košili a hromádku oblečení na zítra. Prý pojedeme brzo nakupovat. Rychle jdu do sprchy a snažím se to brát co nejrychleji. Svoje dlouhý blond vlasy zamotám do drdolu, myla jsem si je včera, a rychle se umývám, abych byla opravdu co nejdřív pryč. Jen v noční košili vyjdu ven, kde už čeká Alex.

„Pak že nejsi dítě,“ zasměje se, ale zároveň mě ne zrovna citlivě plácne po zadku.

„No, jestli takhle plácáš děti, tak jsem ráda, že jsem tu žádný neviděla,“ neodpustím si. Cítím se poníženě a takhle s tím prostě bojuju. Dostanu pohlavek jako školačka. Grrr! Potkáváme Leona. Zdraví mě a zubí se na moje žirafkový pyžamo. Co jsem komu udělala?! Uznávám, že musím vypadat jako malý dítě, zvlášť vedle Alexe, kterej je minimálně o půl metru vyšší než já. I na to, abych mu dala facku, budu potřebovat žebřík. Potichu si brblám cosi o prdeli, než dojdem ke dveřím jeho pokoje. Vůbec mě nepřekvapuje. Strohý, černý, minimalistický nábytek a tmavě rudé stěny. Místnosti dominuje obrovská postel s nebesy, proti níž stojí veliká zrcadlová skříň. Na chlapa tu má nějak moc čisto. Všechno je tak strohé a nenávistné jako on sám. V pokoji nejsou žádný věci. Na nočních stolcích u postele jsou postavené stejné červené lampy a na stole má macbook. Jinak vůbec nic. Uvědomuju si, že tu nemá žádný rozkládací gauč ani přistýlku.

„A kde jako budu spát?“ ptám se zmateně, ale už startuju, protože očekávám odpověď, která se mi nebude líbit. Usměje se na mě tak, že se mi podlomí kolena jako puberťačce na koncertu Justýny, a ukáže na postel.

„S tebou?“ vrčím protivně.

„No, jestli počítáš s tím, že kvůli tobě budu spát na zemi...“ zubí se. Zase se rozehřívám. Chce se mi na něj řvát. Nesnáším ho, sakra!

„Fajn, budu na zemi spát sama,“ brblám.

„Hodně štěstí. Mám jen jednu velkou peřinu a rád spím v chladu,“ mrkne na mě vyzývavě a otvírá všechna okna, takže do mě okamžitě uhodí zima. Zrovna vchází Orthea.

„Co tady blbnete?“ ptá se překvapeně a sama se ošívá zimou. Alex zavírá okna.

„Jen Hope vysvětluju, že spát na zemi je blbej nápad.“

„Prosím tě, co blázníš. Alex tě neukousne,“ směje se mi sestra jmenovaného.

„Tím si nejsem tak jistá,“ vrčím a myslím to zcela vážně a doslova. Kusadla na to má dostatečný. Oba se mi smějí.

„Přinesla jsem ti něco na čtení, snad jsi to ještě nečetla,“ usmívá se Orthea a podává mi nějakou knihu. Hunger Games. Slyšela jsem o tom. Zavrtím hlavou a poděkuju. Aspoň se tu nebudu s tím blbcem nudit. Orthea odchází s tím, že musí udělat jídlo. Plní tady evidentně funkci maminky, které se o všechny stará. Možná proto je mi tak blízká. Alex zasedá k počítači a mně jednoduše nevěnuje pozornost. Trochu mě to uráží, ale chvíli klidu rozhodně vítám. Bez optání lezu do postele, opřu se o čelo postele a začtu se do knihy. Je čtivá od první stránky, což mě překvapuje. Příběh je od počátku tísnivý, ale mně se to líbí. Úplně zapomínám na svět kolem. Přichází Orthea a nese nám jídlo. Tentokrát je rizoto. Žasnu nad obrovskou porcí určenou Alexovi. Ani neodtrhl oči od obrazovky. Zamrmlal něco jako poděkování, aniž by se na svou sestru podíval. Já jí děkuji nejen za jídlo, ale i za skvělý čtení. Zase mizí. Škoda.

Znovu se začtu. Nevím, jak dlouho nad tím strávím, než se mi začnou zavírat oči. Odkládám knížku na stolek a zavrtávám se do peřin. Musím uznat, že jsem nespala v pohodlnější posteli. Potichu sleduju pravděpodobně pracujícího Alexe a brzy už usínám.

Budí mě nedostatečný přísun vzduchu, kolem mě je neproniknutelná tma. Ležím na břiše a na sobě mám něco tak těžkého, že se skoro nemůžu nadechnout. Ve tmě rozpoznávám Alexe, ale nedaří se mi ho ze sebe sundat. Snažím se vykroutit, pak na něj mluvím a pořád nic. Cítím tlak v hlavě z nedostatku vzduchu. Začínám panikařit, ale házení sebou ničemu nepomáhá. Nakonec ho začínám štípat, kam jen dosáhnu. Ve vteřině mě skopává z postele.

„Co blbneš?!“ vrčí na mě. Lapám po dechu, snažím se to rozdýchat.

„Stalo se něco?“ ptá se o něco klidněji.

„Mimo to, žes mě málem udusil?“

„Cože?“

„Zalehnuls mě,“ vyčítám mu ublíženě. Je mi jedno, jak moc mě nesnáší, nebo co to je, ale sakra ať mě nedusí.

„Hm, pojď spát,“ odbývá mě. Slyším, jak se odkulil na druhou stranu, tak znovu vylézám do postele a brzo usínám. Probouzím se sama, za což jsem ráda. Na nočním stolku na mě čeká snídaně. Míchaná vajíčka s čerstvým chlebem a můj oblíbený černý čaj s citronem. Orthea je zlatíčko, pomyslím si, než se začnu cpát. Když dlouho nikdo nepřichází, rychle si oblékám džíny a kostkovanou košili.

Nevím, kdy přesně vyvraždili barák, ale nemůžu narazit na živou duši. Co se to děje? V kuchyni nikdo, na chodbách nikdo. Zaklepala jsem i na několik pokojů, ale nikdo mi neodpovídá.

„Všichni jsou pryč,“ ozývá se za mnou nepřátelský hlas a mně doslova tuhne krev v žilách.

„Kde?“ ptám se, ale neotáčím se. V noci se mi zdála Alexova společnost bezpečná, ale teď mě zase děsí. Zvlášť když s ním jsem v celym baráku sama.

„Jeli do města.“

„Mohli mě vzít s sebou. Chtěla bych se tam vrátit,“ stýskám si. Minimálně bych tu teď nebyla sama s tebou, dodávám v duchu.

„Řekl jsem, že už nikam nepůjdeš,“ zahřměl, až jsem nadskočila leknutím. Ve vteřině mě zase tlačí ke zdi. Už by si mohl vymyslet něco jiného. Nejen, že to dělá pořád, ale ke všemu mě z toho bolej žebra. Zírám mu do očí a snažím se nepůsobit vystrašeně. Než stihnu vůbec odhadovat, jestli mě bude zas líbat, prosviští mi kolem hlavy jeho pěst a prorazí zeď.

„Máš poslední šanci mi říct, co jsi zač,“ říká. Chápu, že to myslí vážně, ale nejsem ten, koho by měl podezřívat. Bohužel pro něj moje slova nemají hodnotu.

„Už jsem to říkala, ztratila jsem se v lese a našla váš dům.“ Zoufale mrkám, abych zatlačila slzy, celá se třesu a v krku se mi zase usadil pořádný knedlík.

„A jak ses ztratila?“ ptá se. Jeho naštvání nepolevuje.

„Utíkala jsem.“

Autor: Blondie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracená - kapitola 3: