Zvědavost zabíjí 4/4 • OurStories.cz ~ naše povídky

Opravdu se moc omlouvám za půlroční zpoždění, :D ale nemohla jsem tu povídku ani za Boha dopsat :/

Konečně jsem se k tomu dostala a je tu poslední část hrůzostrašného příběhu dětí, kterým se jejich zvědavost opravdu nevyplatila.
Ještě jednou se omlouvám… :))

14.11.2012 (12:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 977×

Jako jediný se probral Brian. Emily byla pryč.
Rychle se vzpamatoval a vstal. „Emily?!“ zakřičel a snažil se dívat skrz tmu. „Do prdele…“ řekl slabě a přistoupil k zamřížovaným oknům.
„Celé je to moje vina…“ začal se obviňovat… „Chtěl jsem,“ zavzlykal. „… neměli jsme sem vůbec chodit… Emily je pryč a všichni jsou už taky nejspíš mrtví a mě… mě to taky čeká!“

Měsíc zářil přes ztesaná okna ke dveřím. „Jo! Přesně těma dveřima si půjdu pro smrt.“
Na chvíli se zahleděl z okna ven, ale… „Seru na to! Nechám ho, ať mě zabije!“
Potmě nahmatal zeď a vyšel na chodbu.
Úplně vzadu – na konci chodby – na něj čekala malá svíčka. Světlo se mu hodilo, protože neměl po ruce baterku, ale... věděl, že to nevěstí nic dobrého, protože ho ta osvětlená cesta má nejspíše jistě dovést do hrobu.

Se zatajeným dechem pokračoval po svíčkové cestě… Chodba se spojovala s místem, kterým sem ještě všichni živí vešli.

Rozhlížel se všude kolem sebe po stranách.
Připadal si, jako kdyby byl v obětní místnosti a ne na jedné z chodeb školy.
Nedávalo mu to vůbec žádný smysl – ornamenty napsané krví na zdi, zemi; dřevěné i mramorové kříže se soškami svatých.

Vše si řádně prohlížel, dokud ale nezahlédl jeho… V tu chvíli okamžitě vystřízlivěl.

Zabiják měl na celém svém těle připevněnou kůži. Z každé části jeho těla vysely kusy cizí kůže. ,Snad to nejsou na něm mí kamarádi?!´ pomyslel si a zacouval pár kroků dozadu.

Nějakou dobu na sebe oba hleděli a jen tak tam stáli. ,Proč tam jen tak stojíš? Na co čekáš?´

Zmatený Brian se párkrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil. ,Co mám dělat?´ zeptal se naposledy sám sebe… I když on nevěděl, muž oproti němu věděl a to moc dobře, co chce.

Zabiják dlouhou tyčí strčil do těla vedle něj. Dívce spadly vlasy z obličeje.
„Emily!“ vykřiknul a rozešel se k ní.
Zastavil se ale několik metrů před nimi, když uviděl, že její břicho je rozedrané a vnitřnosti vyjmuté. „Co to… proč to…“ začal se tázat, ale to se už po něm Zabiják tyčí ohnal.

Z bezvědomí ho probudila až bolest, která mu vycházela z celé délky nohou. Neměl na nich kůži.
„P-proč? Proč… to děláte?“ zeptal se sípavě. Odpověď se mu ale nedostala. Zabiják k němu jen přistoupil a lžičkou mu zajel hluboko do otevřeného masa na nohou. Nabral si jako z pudingu a strčil si malý kousek do úst. Párkrát sousto požvýkal, než přehltl.
Několikrát tuhle akci zopakoval.

„Tak dělej… Už mě zabij! Už to nevydržím!“ sténal Brian stále znovu a znovu.

Nechápal, proč ho už dávno nezabil a proč si s ním pořád tak hraje.

Na druhé straně, naproti schodišti stála jako by… další osoba. Vypadala ale více jako člověk.
Ten člověk mu byl opravdu známý…

„Ty…“ zasténal. „Kdo jsi?“
Osoba chvíli nic nedělala, ale když vyšla více na světlo, Brian ji poznal. Byla to kdysi jeho kamarádka. I ona jednou a naposledy absolvovala cestu do této městem zapomenuté školy.
Rick s Brianem se s ní vsadili, že nemá na to, jít do hrůzostrašné školy pro věc, kterou tam někde schovali. Ona ale souhlasila a šla do opuštěné budovy zcela sama.
Jediné, co však uslyšeli, byl kamarádčin hlasitý křik a poté jen ticho. Věc, pro kterou ji poslali, našla. Byla to spona, kterou měla dnes připevněnou ve svých vlasech.

„Proč?“ zasténal Brian, když mu zabiják opět vjel lžící do masa. Dívka k němu přistoupila blíže.

„Na to samé jsem se ptala i já!“

„Proč ale oni?“ Dívka k němu přistoupila, políbila ho na tvář a šeptla mu do ucha:

„Je to jen hra!“

V tu samou chvíli vytáhl Zabiják ze své ruky opět tyč jako u Sprita a jedním řezem mu otevřel díru v hrudi. Chytil Briana za nohu, stáhl ho ze stolu, na kterém ležel, a táhnul ho za sebou schody dolů.

Jeho ´kamarádka´ popošla k díře, která byla ve vstupních zrezivělých dveřích, a cosi/kdosi zaujal její pohled.

...

Skupinka asi čtyř chlapců práce procházela cestou k budově, ve které se před chvílí odehrál a skončil masakr sedmi lidí.

„Fakt tady mají být?“

„Jo! Brian říkal, že sem půjdou, a jinou školu jsme po cestě neviděli.“

„Stejně jsme měli radši zůstat u ohně a počkat na ně… ale tak co už, bude aspoň sranda.“

Ano… a to veliká…

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování