OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zvrácené duše - část 1.

08.04.2011 (12:00) • JulieMay • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1142×

Vstávej, čekám na tebe!Vstávej, čekám na tebe, tak pohni zadkem!, zněl stále dokola můj budík. Tohle vyzvánění je obzvlášť trapné a taky otravné, ale je to sázka. Sázka s mou již asi poslední kamarádkou, která mi ještě zůstala.Měla jsem spousty kamarádek a taky kamarádů. Měla…

Všichni chtěli, abych právě s nimi šla v pátek večer tancovat. Využívala jsem toho, bez pochyby, ale i přes všechny ty zájemce mi pořád chyběla ta opravdová láska. Když o tom tak přemýšlím, já po ní vlastně ani nějak horlivě netoužila. Stačilo mi to klamstvo okolo mě. Když jsem přišla ráno do školy, všichni mě zdravili, dokonce i ti nejstarší. Ano, mluvím o nejvyšším maturitním ročníku, i tihle lidi mě svým způsobem obdivovali a chtěli se se mnou bavit, ptali se mě, jestli už jsem byla v té nové parfumérii, co otevřeli předevčírem ve městě, nebo jestli jsem už zahlédla toho nováčka ze třeťáku.

Té poslední otázce jsem nevěnovala příliš pozornosti. Nový kluk, nový terč posměchu a narážek. Děkuji, ale nic pro mě. A právě tohle byl první kámen úrazu. Ten den začalo mé peklo na zemi. Špatně! Začalo peklo ve škole.

Po snad padesátém zařvání mého speciálního vyzvánění na budík, jsem se konečně odhodlala vstát. Být ranním ptáčetem mi nedělalo problémy, ale pokud míříte na nejhorší místo vašeho dosavadního života, hned je ráno o poznání horší. Pro dnešek jsem se oblékla dle mé nálady. Takže k černým džínům letěl ze skříně ještě bílý nátělník. Kvůli častým problémům s radiátory ve škole jsem si pro jistotu dala ještě černé síťové bolérko, které zakrývalo pouze ramena a část lopatek. Svůj dnešní outfit jsem ještě zkontrolovala v zrcadle a s menším zpožděním vyrazila do školy. Po příchodu jsem se jen přezula a namířila rovnou do třídy. Už žádné pozdravy, žádné pozvání na párty, nebo nabídky typu: „Budeš se mnou chodit?“, to všechno bylo pryč. Teď nastalo období „Rose je duch, nikdo ji nevidí ani nevnímá“. Je to dost těžký období. Jak už jsem zmínila, zbyla mi jen jediná kamarádka, Lilly.

Lilly je malá zrzka s velkýma hnědýma očima. Spoustě lidí se při pojmu zrzka vybaví pihaté stvoření, které má temperamentu na rozdávání. Lill je ale přesný opak. Jedinou věcí, kterou jsem si na tomto světě jistá je, že krásnější zrzka než Lilly na světě není. Má totiž rovné, nad ramena dlouhé vlasy, kterém vyplňují dokonalý kontrast s její bledou pokožkou. Nikdy jsem ji neviděla v nějaké zasmušilé barvě. Její radost jí to ani nedovoluje. Sálá z ní pocit radosti a spokojenosti. Asi tak jak by měl z každého člověka.

Dalo by se říct, že jsem od ní docela pravý opak. Mám dočista čokoládové vlasy, které mi spadají pod lopatky a k tomu nezvykle modré pomněnkové oči. Všichni mi vždycky záviděli mou barvu očí a popravdě, někdy je závidím i sama sobě. Naopak od Lilly mi nedělá problém dát na sebe vše v černém, ale že bych se v tom nějak vyžívala, to se říct nedá. Nejraději střídám všechny barvy. I ty smutnější. Miluji totiž tu možnost oblíkat se podle nálady, počasí, nových trendů, a vůbec celkově tak jak se mi zlíbí.

Jediné co máme společného, je bledá pokožka, která s mými vlasy tvoří také pěkný kontrast. V létě se sice opálím, ale jen tak na pohled, protože mi to do prvního podzimního měsíc vybledne. Jediná věc, ve které jsem úplně rozdílné (a to myslím do slova), je naše povaha. Lilly byla vždy tichá, svůj názor řekne jen v těch nejkrajnějších situacích a než oslovit nějakého kluka, to radši zaběhne maratón. Od této situace si zřejmě odvodíte mou temperamentní povahu. Právě teď mi, ale nějak schází. Je to vůbec možné?

„Ahoj Rose,“ ozve se za mými zády mnou. Docela povědomý hlas, napadne mě první.

„Kazíš mi ráno, Kayi.“

„Tak to promiň, jen jsem se tě, chtěla zeptat kde je učebna angličtiny,“ zkusil to na mě znovu mile.

„Tak za prvé,“ začala jsem rázným hlasem, „chodíš sem asi dva měsíce a za tu dobu, si nepamatuješ, kde je učebna angličtiny? A za druhé, nechci se s tebou bavit. Co pak ti nestačí, že jsi mi zkazil celý můj dosavadní život? Nesnáším tě, Kay Ravene, a ještě víc nesnáším tuhle školu!" řekla jsem, jak nejpřesvědčivěji jsem dovedla. Neřešila jsem to nějak nahlas. Okolí vnímá každý sebemenší pohyb, i když na mé časté hádky s Kayem jsou již zvyklí.

Než jsem stačila ještě hrdě odkráčet, chytil mě za paži a celou svou silou mnou mrštil o skříňku. Jediné, co jsem byla schopná vnímat, byl jeho, ne naštvaný, ale přímo rozzuřený pohled.

„Varuji tě Rose, myslím to dobře. Nechtěj, aby přišel někdo horší, než jsem já.“

„On existuje někdo otravnější, namyšlenější a neschopnější než jsi ty?“ snažila jsem se situaci skórovat na mou stranu.

„Věř mi, že ano.“

Po této větě mi ani neráčil vysvětlit, co tím myslel a odkráčel na hodinu angličtiny. Já ochromená strachem a zároveň potupou se dokázala soustředit jen na otisk jeho dlaně na mé paži. S myšlenek na předchozí okamžik mě vytrhla přicházející smska. Byla od Lilly.

Promiň, ale tento týden nepřijdu do školy. Mám tu střevní chřipku, co tady řádí už celé měsíce. Je mi líto, že tě tam musím nechávat tak samotnou. Přijdu co nejdřív. Ahoj Lill.

Super takže dnešní den strávím ještě lépe, než jsem plánovala.

Ne, nemohu to tak nechat. Hned po škole si s ním promluvím, i když to bude asi o hubu. Ostatně jako pokaždé. Ale já musím zjistit důvod, proč po jeho příchodu mám takovou smůlu. První mě přestali zvát na párty, a k tanci, kluci. Místo toho jsem všude slýchávala jak tvrďák Kay boří jednu párty za druhou. Holky po něm šílí a mé úšklebky nad tím, když někdo zmíní jméno Kay, nerady ignorovaly. Prý jsem zvláštní. Kay je přece úžasný, hlásaly po každém jeho byť jen sebemenším pohledu nebo úsměvu. Pak mi začaly z ničeho nic nadávat, že jsem měla pokaždé všechno jen já a, že Kaye taky dostanu. Iris, rozmazlená holka, která musí mít vždycky všechno nejlepší, mi s libým úsměvem na rtech, dala pěknou sprchu: Rose, ty jsi ta největší děvka na celé naší škole. Na to nezapomeň. Samozřejmě nezapomněla vycenit, žluté hvězdičky, což měly být zřejmě její zuby.

Konečně odzvonila poslední hodina. Chvíli jsem počkala, protože jestli si chci s Kayem promluvit, nezbývá mi nic jiného, než vyčkat odchodu jeho obdivovatelek. Po deseti minutách čekáním jsem se odhodlala vyrazit ven. Ihned jsem ho zahlédla. Seděl na lavičce, jako obvykle jeho ležérním stylem. Nebýt to takový idiot, hned na něj uplatní své zkušenosti, jak upoutat pozornost. Jeho vlasy, černé s nepatrným náznakem kudrlinek, mu spadaly mírně pod uši. Tancovaly do větru a já měla pocit, že se snad roztančím taky, pokud ihned nevyřeším, to kvůli čemu jsem tady. Ještě jednu věc však musím podotknout. Nelze přehlédnout jeho vypracovanou a štíhlou postavu. Řekla bych, že hodně sportuje. Nešlo to přehlédnout i přes jeho jednoduché bílé tričko a seprané džíny. Myslím, že je to ten tip, který si může dát i pytel od brambor a stejně bude vypadat neodolatelně.

Sakra holka, vzpamatuj se!

„Kay!“ zavolám na něj ve snaze zapomenout na mou poslední myšlenku. „Na co tady čekáš?“ A sakra! Proč mu neřekneš rovnou, že jdeš za ním?

„Na tebe, Rose. Chceš si přece promluvit. Je tomu tak?“

Tomu nevěřím, jak o tom ví?

Autor: JulieMay, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zvrácené duše - část 1.: