OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Když má srdce svoji hlavu 12

09.09.2024 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 214×

Slova v hrdle, srdce na dlani

 
Rozloučila jsem se s kulhající pacientem a ochotně jej šla vyprovodit na chodbu, ta se po zběžném obhlédnutí zdála prázdná, což bylo krajně podezřelé. Dnes se snad každý občan probudil s údělem si něco přivodit. Od samého rána jsem čistila a následně zacelovala řezné rány, obvazovala otoky na hlavě způsobené všemožnými předměty, rovnala polámané končetiny, odstraňovala popáleniny či napravovala zablokovaná záda.

Pár osvědčenými cviky jsem si protáhla ztuhlé svalstvo, načež jsem usedla k rozloženým kartám a doplnila do záznamu nakupené resty. Nebylo jich mnoho, brzy jsem měla hotovo a po celodenním chaosu rázem nevěděla, do čeho píchnout, tak jsem se alespoň bezmyšlenkovitě točila v křesle na kolečkách.

Dobrovolně jsem si vzala víkendové služby a již čtvrtý den takticky trávila na ambulanci; také se to na mém psychickém stavu začínalo podepisovat.

Příchozí ranění se museli nahlašovat na recepci a teprve potom byli sestrou uváděni ke mně, tudíž to skýtalo důmyslný přehled a vynikající úkryt před případnou nezvanou návštěvou.

Nebylo mi známo, zda se po mně po té choulostivé události Naruto sháněl nebo jsem jen trpěla stihomamem, pro sichr jsem se však zařídila, abych ho ani náhodně nepotkala. Do práce jsem chodila před svítáním, Ichiraku restauraci obcházela kilometrovým obloukem, nemocnici opouštěla únikovým východem a v mimopracovní době se schovávala v knihovně. Ano, byla jsem jaksepatří zbabělá. I když jsem se mu původně chtěla jít omluvit a dokonce stála před jeho apartmánem, nenapadala mě dostatečně ospravedlňující řeč. Možná jsem naivně doufala, že na to oba časem zapomeneme.

Prudké zaklepání na zatmavenou skleněnou výplň dveří naštěstí zabránilo myšlenkám se rozutéct nesprávným směrem.

„Ano?“ vyzvala jsem osobu na druhé straně.

Do zorného pole se v mžiku nahrnul šedovlasý muž, prostrkávající do místnosti dvojici prskajících dívek, a zároveň ignorující spílání rozčílením zrudlé Aiko bezradně mu vězící za zády.

„Mistře Kakashi?“

Okamžitě jsem vyskočila na nohy a vydala se jim vstříc.

„Sakuro, rád tě vidím. Postarej se, prosím, o tyhle bojovnice, praly se na ulici a odmítají mi vysvětlit proč, třeba budeš úspěšnější. Já musím pádit na setkání s Tsunade-sama, mám život ohrožující zpoždění.“ Sotva nastínil situaci, byl ten tam. Nezaskočilo mě to, ve své funkci jsem byla na podobná strohá oznámení zvyklá.

Zkušeným okem jsem zhodnotila dopad šarvátky a ihned prstem ukázala na plavovlásku pokoušející si dlaní zastavit mocné krvácení z nosu.

„Dobře, ty si vyskoč na lehátko a zakloň hlavu, ucpu to tampóny, zmírním řinutí rajské a pak kámošce nahodím vykloubené rameno,“ zorganizovala jsem si pořadí zákroků.

„Už do dení boje dámošba,“ huhlala ta s ucpanými cestami vztekle.

„Aha. V tom případě za vaší rozepří vězí nějaký super tajný důvod, že jo?“ vyzvídala jsem přátelským tónem během ošetřování. Obě sveřepě mlčely.

Rozhodla jsem se do toho dál nešťourat, do dírek jsem jí nacpala bílé špalky z gázy a pomocí čakry zhojila rozkousnutý ret, nato jsem jim gestem ruky naznačila, ať se vymění.

„Bude to bolet?“ zajímala se sykající černovláska s kraťoučkým culíkem vyděšeně.

„Bude, ale ve vteřince to přejde,“ uklidnila jsem ji a umným trhnutím vrátila kloub do jamky.

„Au! Auu! Rvaly jsme se, jelikož mi roztrhala milostný dopis!“ vysypala ze sebe plačtivě, přičemž na vymóděnou sokyni vražedně zahlížela. Ta se nenechala zahanbit a oplácela jí stejnou mincí.

„Ty by sis u Naruta-kun ani neškrtla, seš plochá a máš křivý nohy!“ ječela vyšší, zato zřízenější z holek. V tu chvíli jsem nadobro zapomněla, pro co jdu a s ohlušujícím řinčením kovu narazila do stolečku s nástroji.

„Ou, pardon za ten rámus. Takže jste si namlátily kvůli klukovi…“ ujasňovala jsem si onu příčinu během sbírání pomůcek s nadějí, že jsem se přeslechla.

„Jo, tahle kreatura si totiž myslí, že je lepší než já a chce mu ten svůj blábol předložit jako první ze všech!“ hulákala nepříčetně ta se staženými vlasy.

„První ze všech?“ zopakovala jsem stylem člověka po lobotomii mozku.

„Po vesnici se rozneslo, že Naruto-kun dal navzdory výhružkám košem dceři lorda Daimyo, proto k nám nejezdili žádní obchodníci. Hodlala jsem se chopit příležitosti a vyznat mu lásku, než mě někdo předběhne,“ vysvětlovala dlouhovláska zapáleně.

„Vždyť vůbec nejsi jeho typ! Zaslouží si někoho vroucně milujícího, citlivýho a obětavýho! Ne takovej studenej čumák! Nemám pravdu, Sakuro-san? Jste spolu v týmu, přece o sobě ledacos víte!“ S trpělivostí přesáhnuvší kritický mezník jsem hrozivě zaskřípala semknutým chrupem.

„Zmlkněte už! Nacházíte se v nemocnici a já nejsem žádná místní dohazovačka!“ okřikla jsem je vytočeně s rukama přitisknutýma na uších. „Naruto rozhodně nechce takový dvě sirény. Nemá rád agresivní nátury, nepotrpí si na uhánění nebo manévrování do čehokoli a…“ zadrhla jsem se v překotném výčtu náhle.

„A?“ naléhaly unisono.

„A nesnáší přetvářku,“ dodala jsem zdrceně, neboť jsem si uvědomila, že na mě sedí všechny body. Dle Sasukeho jsem byla ke všemu i otravná. Jak jsem si mohla myslet, že by o mě kdy Naruto stál? Vždyť se o něho přímo přede mnou dohadují sebevědomé a velmi pohledné slečny, může si vybrat naprosto kohokoli.

Hej, neodhazuj skalpel, dokud z operovaného není mrtvola! napomenula mě vnitřní Sakura poněkud morbidně.

Ty taky sklapni! odkázala jsem ji do příslušných mezí.

Z nikterak slibných úvah mě vyrušila další ostrá hádka.

„… ještě jednou mě urazíš, nakopnu ti ten rozpláclý ciferník znovu!“

„Tak pojď, nebojím se tě!“

Byly by se do sebe opět pustily, kdybych je zavčasu neroztrhla.

S Ino nás odcizil totožný problém, třebaže v o dost nižším věku, a když o tom dnes polemizuji, nedokážu s jistotou říci, jestli upřednostňovat „pana vytouženého“ před přítelkyní je šťastná volba. V našem případě stoprocentně nebyla. Tohoto bych je ráda ušetřila, i ze sobeckých důvodů. Takto okatý zájem spoluobyvatelek o Naruta jsem snášela dost bídně.

„Vím, že si nenecháte poradit, ale pořádně své jednání zvažte, spousta věcí se nedá vzít zpátky a s odstupem času pekelně mrzí. Věřte mi, mluvím z vlastní zkušenosti. Teď jděte a opovažte se tu ještě ukázat!“ odporoučela jsem je přísně s výrazem á la Temari před použitím konečné fáze svého vějíře.

Nestačila jsem řádně zabřednout do trýznitelského sebelitování, poněvadž se do ordinace zakrátko hlučně přiřítila Ino.

„Nazdárek, na zítra si nic neplánuj, vyjednala jsem ti volno, půjdeme na trhy a potom na oběd. Jo, kdybys viděla svýho blonďatýho kolegu, vyřiď mu, že ho za zavinění nuceného dvoutýdenního nakupujícího půstu zabiju. Vyzvednu tě v osm!“

Otevřela jsem pusu na protest a po chvíli ji zase zavřela, protože nebylo komu odpovídat.
Co to s těmi lidmi je, sakra?!

Ino byla vždy ženou činu, proto jsem se její umíněný záměr ani nepokoušela sabotovat a poslušně čekala, až zazvoní u našeho příbytku.

Seběhla jsem schody a zvrátila hlavu k pošmournému nebi, celkem výstižně kopírovalo moji náladu. Neklidně jsem spala, donekonečna se převalovala a rozmýšlela nad nevyřešitelným, takže bloumání v neuspořádaném davu bylo to poslední, po čem jsem po ránu prahla.

Nejprve jsem se otráveně šourala několik kroků za blondýnkou, jež se co chvíli zastavovala u vyvěšeného zboží, smlouvala s prodejci a libovala si ve svém nejoblíbenějším koníčku. Sledovala jsem ji a postupně se smiřovala s dopoledním osudem, navíc jsem se nutně potřebovala něco dozvědět.

„Em, podle tebe výpadek obchodníků zapříčinil Naruto?“ zeptala jsem se před krámkem se všelijakými cingrlátky rádoby neinformovaně.

„Jo, po Konoze se povídá, že se jedná o trest za odmítnutí Kiyone a Chouji se včera omylem prořekl o Shikamarově úkolu to napravit. No, povedlo se!“ zaradovala se rozjařeně a záhy se rozeběhla k vystavovaným šátkům. S protočenými panenkami jsem se pousmála a věnovala pozornost cetkám před sebou.

„Vás tipuji na odznáček s hrdinou Ohnivé země. Jdou na dračku,“ promluvil na mě podbízivě chlapík s rozježeným obočím. Zašvidrala jsem po předmětu a spatřila na něm do pasu vyobrazeného Naruta, údivem mi spadla brada téměř na pult.

„Kde jste vzal předlohu?“ zajímala jsem se.

„Obchodní tajemství!“

„Fajn, dejte sem jeden,“ souhlasila jsem nakonec se spolupracujícím rozhozením paží přijímajícím výzvu. Zaplatila jsem a halabala ho zastrčila do kapsy.

„Jéééj!“ vyjekla jsem polekaně, když mě zničehonic kdosi naléhavě čapl za předloktí a vzápětí nepozorovaně zatáhl za plachtu vedlejšího stánku.

Panovalo zde přítmí vyplněné zvláštní vůní dřeva, pravděpodobně jsem byla uvržena do stísněného provizorního skládku s proutěným zbožím.

„Naruto?“ zasípala jsem vyjeveně po vyproštění, svižném zamrkání a znovuzískání vyřazeného smyslu.

„Odpust ten zbrklý únos, následoval jsem momentální vnuknutí,“ uchechtl se nevinně, drbaje se na temeni. „Jinak bych asi nedostal šanci si s tebou promluvit, když se mi tak bravurně vyhýbáš,“ pronesl jemným tónem s nádechem pobavení. Mé přistižené trhnutí Jinchuurikiho reakci jen přihnojilo.

„Heh? Co? Já se ne… Dobře! Přiznávám, vyhýbala jsem se ti,“ naprášila jsem na sebe notně potupně, neboť mě s hlavou ke straně obdařil vědoucím pohledem nepřipouštějícím nejmenší pochyby.

Nebylo úniku, nastal onen trapný, v koutku mysli stokrát přehrávaný, obávaný okamžik. V duchu jsem napočítala do tří a očima těkajíc všude kolem, začala jsem si vlhkou dlaní rozrušeně sem tam přejíždět po hebké látce sukně na pravém stehně.

„Naruto, upřímně se ti omlouvám. Plánovala jsem to udělat dřív, jenže jsem nenašla ta správná slova, můžeš to brát za dost pokulhávající argument vzhledem k tomu, kolik jsem toho doposud namluvila, v týhle záležitosti mě výřečnost prostě zradila,“ drmolila jsem pod tíhou kapitulující improvizace.

Vděčná, že je to konečně za mnou, shromáždila jsem rozbředlou kuráž a vyslala k němu úzkostlivý pohled, leč on se tvářil značně nechápavě.

„Za co se omlouváš?“

„Že jsem tě prostřednictvím takového laciného slibu přinutila mě p-políbit. Byla jsem opilá. Vím, je to chabá výmluva, ale doopravdy mě to mrzí. Zneužila jsem tvé ryzí čestnosti, dotlačila tě ke splnění nějaké dětinské přísahy a ohroz-“

„Ou, brzdi, Sakuro-chan,“ zarazil mé pokračující blekotání důrazným pozdvižením dlaní. „Ujišťuju tě, že takhle to není. Já… byl to ten nejhezčí slib, jaký jsem kdy komu dal.“ Jeho pevný, vážný hlas mi sebral vítr z plachet, nervózně jsem se ošila a ostražitě sledovala, jak přistoupil o krok blíž.

„Uh…“

Evidentně měl něco důležitého na srdci a váhal, jak to přijatelně vyjádřit. Jeho intenzivní rozpoložení se na mě jakýmsi záhadným způsobem přeneslo, najednou jsem se cítila tak zvláštně horlivě a nepokojně. Do tváří se mi samovolně nahrnul spalující žár.

„Naruto?“ prolomila jsem přetrvávající ticho polohlasně.

„Uznávám, v lidských vztazích jsem zběhlý asi jako Lee v genjutsu, ale poznám, když se děje něco zásadního. A myslím… domnívám se, že změna v tvým chování má něco společného se mnou. Moc si to přeju,“ uchýlil se také k šepotu, pokusil se i malinko usmát, vznikl z toho však jen nepovedený úšklebek.

Němě, bez hnutí jsem na něho zírala a silou vůle krotila bláznivě se zrychlující srdeční údery.

„Hlavně potřebuju napravit ten mylný úsudek, že jsem tě políbil, protože jsem k tomu byl donucen,“ řekl chraptivě a odhodlaně odstranil zbývající vzdálenost mezi námi.

Tentokrát jsem nemohla tvrdit, že mě svým činem překvapil, neboť se vše odehrálo tempem zpomaleného filmu. Rozjasněnými, dychtivostí vyplněnými kukadly se zaklesl do těch mých, příjemně hřejivými dlaněmi uchopil rozhycovaná líčka a pomalu sklonil hlavu, přičemž mě čelenkou nespoutanou čupřinou polechtal na čele. 

V očekávání jsem automaticky zavřela oči.

Z úst mi unikl rozechvělý povzdech, jakmile mé rty uvěznil ve vášnivém polibku. Na rozdíl od předešlé, tahle pusa absolutně vylučovala možnost existence zítřka.  

Uvědomovala jsem si, že jsem ho měla včas zastavit či se alespoň ohradit, ale nezmohla jsem se na nic z toho. Z věčného kontrolování emocí jsem pozbyla zdravého rozumu.

Stejně tak jsem věděla, že chci víc, než si zasloužím, nicméně jsem to potřebovala, toužila jsem ho mít nablízku, užívat si to teplo, jež jsem si tak dlouho odepírala, ba dokonce zakazovala.

Nepravidelně dýchajíc, přitiskla jsem se k němu těsněji a oddala se těm horkým, zvídavým rtům přinášejícím blažené zapomnění. Všechno se zázračně vytratilo, v nitru usazený stres z vypořádávání se s poválečnými následky, hluboko zakořeněný zmatek uplynulých týdnů i konkrétní nedopřáté tužby posledních dní. Na celém širém světě jsme byli pouze my dva, zahaleni ve vzájemné vřelosti a horečnatě zkoumající ústa svého protějšku.

Něžně mi skousl spodní ret, po čemž jsem reflexivně zalapala po dechu. To mu umožnilo vstup do neprobádaného území, kam se jazykem ihned vydal na důkladné ochutnávací výzvědy.

Naruto líbal přesně tak, jaký byl ve skutečném životě; zapáleně, vášnivě, energicky a také trošičku neohrabaně. Ani zdaleka jsem si nestěžovala, právě naopak, snažila jsem se sladit s jeho pohyby, třebaže podobně nemotorně. Zpočátku plaše, po pár amatérských tazích o něco směleji jsem se pustila do vlastního objevování.

Kvůli nedostatku vzduchu v plicích jsme se museli stáhnout, oba těžce nasávajíce životadárnou přísadu, jsme si oněměle vyměnili úžasem zastřený pohled. Zatímco jsem stále popadala dech a pracovala na urovnání rozbouřených smyslů, Naruto se znovu natahoval po mých ústech, nedočkavě a hladově, a já mu obdobně chtivě odpověděla.

Toto druhé kolo jsme si vedli zkušeněji, mírně jsem naklonila hlavu, takže do sebe naše nosy nenarážely a bloudivé jazyky se třely mnohem sebevědoměji a cvičeněji.

Nedůvěřovala jsem nejistým kolenům, proto jsem nechala téměř veškerou váhu spočívat na blonďákově hrudi a bezstarostně mu vpletla štíhlé prsty do bujných, střapatých leč hebkých vlasů. Jeho ruce vzrušivě rejdily na lopatkách, zádech a bocích, mačkaly mou drobnou figuru na svalnaté tvary jeho těla. Mírně jsem se prohnula, a tudíž se přilepila ještě víc, čímž jsem na dně žaludku rozdmýchala neuhasitelný plamen a srdce mi tlouklo jako burácení hromů za staleté bouře.

Naruto mi vzrušeně zasténal do úst, což obratem spustilo červené světélko čím dále výrazněji se formující na obří ceduli STOP. Ne příliš snadno jsem se vyprostila ze sevření, ze kterého mě opravdu nerad uvolnil, demonstruje to nespokojeným zaskučením.

Podívala jsem se do jeho ruměncem hrající tváře a posléze vší tou spontánností rozšířenými zorničkami zakotvila v těch nejkrásnějších očích odstínu námořnické modři, jež mi nejspíš nevědomky zprostředkovaly náhled do Narutovy neposkvrněné duše. Zrcadlilo se v nich tolik lásky, až mě to vyděsilo a přimělo ustoupit vzad.

Co jsem to provedla?

„To bylo… Uh… J-já… udělala jsem chybu, tohle se nemělo stát. My… jsme přátelé, a tak to musí zůstat, nejsem typ holky vhodný pro tebe,“ koktala jsem přerývavě první věci přicházející na mysl postupně se probírající z komatu, během čehož jsem si pravačkou ztrápeně drhla čelo.

„Sakuro, ne-“

„Prosím, nehýbej se!“ zaškemrala jsem zoufale a nepříčetně mávajíc rukou, se ještě posunula. Bohužel jsem patřičně nevěnovala pozornost prostoru za mnou a ramenem shodila vyrovnaný komín pletených košíků, který se s atypickým, šustivým skřípěním zhroutil k zemi.

„Slyšels?! Zase tam lomozí ty prašivé kočky! Jdi je vyhnat!“ ozvalo se zepředu nabroušeným hlasem.

Nezaváhala jsem, využila nastalého rozruchu, stylem profesionálního zloděje se úspěšně vymotala z překrývajících se cípů plenty stánku a srabácky se vytratila z místa činu.

Zbytek dne jsem prožila s hlavou v oblacích a totálně neschopná se na něco soustředit, jako bych stála za tlustým sklem a netečně přihlížela počínání někoho cizího.

Z oběda naštěstí sešlo, jelikož jsem po dvacetiminutovém, marném vzpamatovávání se v opuštěné uličce potkala Ino v doprovodu Shizune mířící do nemocnice k závažnému případu. Přidala jsem se k nim a domů odcházela až v pozdních večerních hodinách, kdy jsem po osprchování padla vyčerpaně do postele.

Z hlubokého spánku mě vytrhlo rezonující bubnování na okno. Nejprve jsem měla za to, že začíná pršet, po chvilkovém napínání uší a namáhání mozkových buněk jsem svůj tip přehodnotila na dopadající kamínky. Budík na nočním stolku ukazoval zhruba půl čtvrté.

Přihodilo se snad něco v nemocnici?

Povzbuzena adrenalinem jsem čile odhodila peřinu, rozsvítila lampičku na čtení a bosa vyběhla na balkón.

Nebe bylo zatažené, takže jsem na cestě i po přivyknutí tmě rozeznávala jen siluetu. Siluetu se světlými vlasy, jež okamžitě zúžily okruh podezřelých na minimum. Nasucho jsem polkla a krapet couvla, načež se noční narušitel odrazil a elegantně přistál na betonovém zábradlí.

Zimomřivě a zároveň ochranitelsky jsem si překřížila paže na prsou a drobet vytrčila bradu.

„Sakuro-chan,“ pronesl měkce, „nerad tě takhle budím, ale chtěl jsem se rozloučit.“ Ve slabém světle vycházejícím z pokoje vypadal přitažlivě, divoce a drsně. Dřepěl na oblém, nerovném povrchu a jedinkrát nezavrávoral.

Vteřinku či dvě jsem na něho fascinovaně čučela, než mi došel smysl jeho oznámení.

„Cože?!“ Krve by se ve mně nedořezal.

„Mám misi. Oddíl Anko natrefil na další Orochimarovo doupě, jdeme to s mistrem Kakashim a Saiem prověřit,“ prozradil šeptem, nespouštěje ze mě oči pyšnící se dovedností vypálit svou uhrančivostí flíček na pokožce. Teprve nyní jsem si všimla popruhů batohu na Narutových zádech.

„Orochimarovo? Aha. Dávej na sebe pozor,“ vyhrkla jsem impulzivně, čímž jsem si vysloužila láskyplný úsměv.

„Znáš mě,“ uculil se rošťácky, „dobrou noc, Sakuro-chan.“ Znenadání se nahnul dopředu, do koutku úst mi vtiskl kratičký polibek a současně cosi vsunul do dlaně. Nad jeho nečekaným konáním jsem zamrkala, on už byl ale pryč.

Shlédla jsem na svíraný předmět a poznala v něm onen zakoupený odznak, musel mi vypadnout z kapsy. Ledabyle jsem ho protočila mezi dvěma prsty a u zapínání nahmatala složený papírek. Hnána přirozenou zvědavostí jsem spěšně zavřela, skočila do rozestlaného pelechu a netrpělivě ho rozbalila.

„Žádný typ není. Byla jsi a vždycky budeš jedině ty.“

Z hrdla se mi po přečtení vydral lítostivý skřek, zmuchlaný lísteček jsem si přitiskla na srdce a obličej zmáčený slzami zabořila do polštáře. 

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když má srdce svoji hlavu 12: