Za svitu luny 4 • OurStories.cz ~ naše povídky

Najde svou odpověď, ale nejraději by ji zase zapomněla. Ale na to už je přílis pozdě. Aniž by to ona nebo Destin tušili, už jí její noční můra dýchá za krk...

21.07.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 699×

Caitlin musela obdivovat jejich skvělou souhru. Když museli spolupracovat, tak v tom nebyl problém, ani když na sebe byli naštvaní. Jelikož se spolu skoro nebavili ani předtím, tak v tom vlastně až takový rozdíl nebyl.

Každý den však při jeho příchodu sledovala, jestli není zraněný. Nebylo jí jasné, jak může mít takovou potvoru doma aniž by se mu cokoliv stalo. Nikdy mu nic neudělala a on ji tenkrát tak bránil. Nedokázala zahnat vzpomínku na ten jeho pohled, když o tom zvířeti tenkrát mluvili. Jako by to byl snad jeho přítel nebo rodina.

Na lavici dopadla propiska a skutálela se až na podlahu. Caitlin to však nevnímala. Vybavila si ty fotografie nad krbem u Destina doma. Ty na kterých byl jeho bratr. Muselo mu na něm hodně záležet, tak moc, že...

Obrátila se prudce dozadu. Destin se zamračil, když se na něj vyděšeně zahleděla. Ale to nemohlo být možné! To zvíře přece nemohlo být... Vlastně to nebylo zvíře. Netušila co to je.

Ten den nedokázala normálně uvažovat. Snažila se najít nějaké logické vysvětlení, ale ta co ji napadala, byla stále víc a víc nereálná. Celé odpoledne po škole strávila v knihovně a snažila se tomu přijít na kloub.

Prolistovávala nejprve odbornou literaturu, ale postupně se dostávala i k té další, až zůstala náhle sedět s pusou dokořán. Očima bloudila po kresbě, která byla tomu zvířeti ve sklepě neskutečně podobná. Nedokázala sice vykreslit tu zuřivost a nespoutanost, ale jinak to bylo ono.

„Vlkodlak,“ zašeptala.

Prudce vyskočila na nohy a nechala tam rozházené knihy jak byly. Přihnala se k nebohé knihovnici, který na ni vyděšeně hleděla. Caitlin však zírala jen na kalendář, co měla knihovnice na stole a drobnou značku úplňku. Byl přesně v ten den, kdy šla k Destinovi.

Jako v mrákotách přešla zpátky ke stolu. Odsunula stranou všechny knihy kromě jediné. Roztěkaně přejížděla pohledem po řádcích.

… mění se ve zvíře hnané jen základními pudy...

… proměny jsou stále drastičtější až ve své podobě zůstávají...

… krvelačná stvoření zabíjející vše, co jim přijde do cesty...

… díky silné regeneraci je lze zabít jen stříbrem...

Zaklapla knihu. Dále už to číst nedokázala.

O deset minut později z knihovny téměř vyběhla. V rukou dřímala stoh několika knih.

Ve třídě to šumělo, jak byli všichni zabraní do práce. Caitlin však hleděla na Destina, který zaujatě četl nějaké poznámky z minula. Měl pod očima světlé kruhy, jako by nemohl kvůli něčemu spát. Ona na tom však nebyla o moc lépe. Zkoušela něco zjistit o vlkodlacích, ale některé informace se navzájem popíraly a jiné byly naprosto šílené... Netušila, co je ještě pravda a co ne.

Destin se choval stále odtažitě, ale částečně to chápala. Ona nikdy neměla sourozence a její rodiče zemřeli při nehodě před několika lety. Měla jediného příbuzného, strýce, který byl o deset let starší jak táta. Nebyl právě rodinný typ.

Někdy by dala nevím co za sourozence, někoho, kdo by tu pro ni byl a pro koho by tu mohla být ona. Destin někoho takového měl a evidentně pro něj byl ochotný udělat cokoliv.

„Myslíš, že do Vánoc napadne ještě sníh?“ nadhodila.

Překvapeně k ní vzhlédl. Zřejmě očekával nějakou záludnost, ale v její tváři nic takového nenašel.

„Snad jo, zima už na to rozhodně je.“

„Mám ráda bílé Vánoce,“ usmála se.

Ještě vyvedený z míry se jí úsměv pokusil oplatit. Pochopil o co se snaží, nějak nastolit konečně mír.

Když nadešel den před úplňkem, vyhlížela Destina, ale do školy nepřišel. Tušila to, ale i přesto doufala. Věděla, že bude mít teď jiné starosti, ale ani ona na tom nebyla líp. Byla celý den neklidná a nervózní. Dělala chyby a nedokázala se pořádně soustředit.

Ani druhý den to nebylo lepší. Stále si opakovala, že jen den dva a znovu se objeví. Nepomáhalo to. Večer si tedy obula tenisky a vyrazila z domu. Bylo už sice hodně pozdě, ale byla za to vlastně ráda. Potřebovala si v klidu pročistit hlavu. Rozběhla se ulicemi. Neodvažovala se přiblížit k lesu a tak se proplétala uličkami okolo centra.

Nikde už nikdo nebyl. I v oknech už se pomalu zhasínala poslední světla. Běhala ráda, ale tentokrát nepomáhalo ani to. Nohy ji pálily a hlasitě oddechovala. Zastavila a předklonila se, aby se vydýchala. Okolo byl klid a ticho přerušované jen jejím hlasitým dechem. Když se však znovu nadechla, ozvalo se i něco jiného. Tiché cvaknutí za jejími zády.

Zarazila se. Ozvalo se to znovu. Obrátila se tím směrem. Nikde nic nebylo. Pohledem pročesávala ulici i stíny. Ozvalo se to znovu. Bylo to ze dvora jednoho z domů. Snažila se prohlédnout tmu, která tam byla. Nešlo tam vůbec vidět. Jen něco lesklého. Dva body, které se kovově leskly asi metr a půl nad zemí. Pak náhle zmizely, aby se objevily znovu.

Caitlin se zadrhl dech mezi rty. Pomalu začala couvat. S každým krokem co však udělala vzad se ty dva lesklé body přiblížily. Lesklé ze tmy zářící zvířecí oči. Po pár krocích se ze tmy vyhouplo celé jeho tělo.

Konečně měla možnost si ho prohlédnou celého. Tělo měl pokryté hustou hrubou srstí. Leskla se ve slabém osvětlení pouličních lamp. Tvář měl protáhlou a tesáky mu přečnívaly přes vztekle stažené pysky. Měl štíhlé tělo s dlouhými tlapami. Přikrčeně se k ní blížil připravený po ní okamžitě skočit.

Nevnímal vůbec nic jiného než ji. Jako by snad spolu měli nějaké nevyřízené účty. Odplata, že mu minule unikla. Ostré zahnuté drápy mu cvakly o dlaždice při každém jeho kroku.

Jenže každý jeho krok vydal za tři její. Blížil se k ní. Caitlin věděla, co ji čeká, ale nehodlala se jen tak vzdát. Prudce se stočila a vyrazila pryč. Řítila se ulicí co jí nohy stačily. Běžela o život a věděla to. Neměla už dech na to, aby křičela.

Za zády slyšela jak ji pronásleduje. Téměř cítila jeho dech na zádech. Prudce zatočila. Vběhla na příjezdovou cestičku jednoho z domů. Proběhla otevřenou kovovou brankou. Přehlédla přitom však, že je tam schod a bolestivě dopadla na zem. Stihla se ještě otočit, aby zahlédla obrovský stín, který se odrazil ke skoku.

Byl to spíše instinkt, ale do úhlu pohledu se jí dostala dvířka od branky. Stejně jako zbytek plotu měla nahoře ozdobné hroty. Nohou do branky kopla a ta se přivřela. Vlkodlak už byl ve skoku a neměl šanci zareagovat.

Caitlin se při pohledu na to, jak se blíží, stulila a zavřela pevně oči. Očekávala, kdy se do ní zatnou jeho drápy, ale okolo se rozlehlo zakňučení. Rozevřela oči a pohlédla nevěřícně na něj. Jeho tělo zakrývalo celý vchod do zahrádky. Viselo přes branku. Tlapami se snažil nějak osvobodit, ale při každém pohybu se mu ostny zařízly ještě hlouběji do břicha.

Okolo se šířil pach krve, které stékala po brance. Caitlin se nedokázala ani hnout a jen tomu přihlížela. Jako by to ještě vstřebávala, co se vlastně stalo. Náhle se kousek okolo její nohy mihla jeho tlapa. Cítila ten poryv vzduchu, a jak jí prořízl nohavici drápy.

Prudce sebou škubla stranou. Zmítal se v té pasti, ale i přes tu bolest se ji snažil stále dostat. Zmítal se mezi těmito dvěma pudy a jako by ani jeden nemohl úplně převládnout. Pud sebezáchovy nebo touha po krvi.

Nehodlala tam však čekat na to, aby zjistila, co nakonec zvítězí. Zvedla se a vyrazila co nejrychleji pryč. Zahlédla ještě, jak se kousek od ní rozsvítilo venkovní světlo, když ten hluk probudil obyvatele domu.

Tu noc sama sobě přísahala, že po setmění už nevytáhne paty z domu.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování