OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Za svitu luny 7

26.07.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 707×

7.

Vzbudila se za šera. Zmateně se rozhlédla po pokoji. Zarazila se až při pohledu na Destina. Stál u okna a hleděl ven.

„Dobré ráno,“ zamumlala.

Ohlédl se na ni a pobaveně se usmál. Jeho očí se ten úsměv však ani nedotkl.

„Ráno? Je už spíše večer.“ Přešel k ní. „Jak ti je?“

„Vlastně dobře.“

„Dobře, měl bych tě odvézt domů.“

Zamračila se, ale to už nestihl ani postřehnout, protože se zvedl a šel do přízemí. Choval se divně až jí z toho šel mráz po zádech. Vysoukala se z deky a peřiny. Vedle na posteli už měla hromádku svého oblečení. Oblékla se a sešla za ním.

Přízemí však bylo také prázdné. Zmateně se rozhlédla. Z venku se ozvalo startování auta. Vyšla a přešla ke dveřím spolujezdce. Upírala na něj přitom pohled. Ani se na ni nepodíval.

Vnitřek auta se velmi rychle vyhřál, ale Caitlin se přesto stále tulila do svého kabátu. Celou cestu mlčel a uvnitř vládla napjatá atmosféra. Zavezl ji až před dům a vypnul motor. Okolo se rozhostilo ticho.

Sledovala, jak se opřel lokty o volant a stále se na ni odmítal byť podívat. Nelíbilo se jí to. Nervózně sevřela dlaně, až si zaryla nehty do kůže.

„Asi by jsme se neměli přátelit,“ ozval se do ticha.

„Co? Proč...“

Podíval se konečně na ni.

„Proč? Podívej se proboha na sebe,“ zavrčel. „Máš štěstí, že jsi ještě vůbec na živu. Jako by jsi se rozhodla se nechat zabít...“ Zhluboka se nadechl. „A tomu nehodlám přihlížet.“

„Destine...“ hlesla plačtivě.

Uhnul pohledem a zahleděl se znovu před sebe. Pochopila, že se rozhodl a nehodlal couvnout. Natáhla se po klice a otevřela. Jen co za sebou zabouchla dveře a stanula na chodníku, nastartoval a vyrazil pryč.

Hleděla za ním a po tváři jí začaly stékat slzy. Bylo jí jasné, že je to opravdu konec. I když ho zítra zase uvidí ve škole, ztratila ho.

Jako mátožná se vydala dovnitř a pak nahoru k jejich bytu. Celou cestu se snažila přijít na to, co provedla, co měla udělat nebo neudělat...

V pondělí ráno se na okamžik před vchodem do školy zarazila, ale dnes už nemělo cenu na něj čekat. Došourala se tedy rovnou do své lavice. Vytáhla si sešit a s pohledem upřeným na něj čekala. Destin přišel jen okamžik před zazvoněním a bez jediného pohledu jejím směrem přešel do poslední lavice.

Nedokázala se soustředit a jen silou vůle se k němu neotočila. Byl jako stín. Do třídy chodil jako první nebo poslední, vždy tak, aby se nestřetli. Caitlin už si zvykla, že každé ráno měla pod očima tmavé kruhy. Večer většinou usínala s pláčem.

Uvědomila si, že ty útoky a vše okolo zvládala jen díky jemu. Když věděla, že je tam někde poblíž pro ni, zvládla by cokoliv, ale teď o něj přišla. Každý den se těšila do školy, že jej alespoň uvidí, ale zároveň věděla, že je to jako rýpat v otevřené ráně.

Doufala, že se to snad zlepší, ale uteklo pár týdnů a nic. Bolelo to stále stejně. Navíc se znovu blížil úplněk.

V pátek noc před úplňkem seděla stulená u okna. Hleděla ukřivděně na měsíc. Už bylo dávno po půlnoci, ale ona stále nemohla usnout. Osamocená slza jí občas stekla po tváři, ale jinak byla naprosto klidná.

Město bylo tiché, jak už i poslední bary ve městě byly zavřené. Sledovala to mrtvé město, jako by si byli náhle neskutečně podobní. Tmavé, tiché, bez života. Něco se tam však přesto pohnulo. Spíše automaticky pohlédla za tím pohybem.

Prudce sebou trhla, když zahlédla tmavou velkou siluetu. Pár lesknoucích se očí se přejížděl po budově a čenich měl nakrčený. Neklidně přecházel, než se ztratil stejně náhle jako se tam zjevil. Ještě dlouho do těch míst zírala.

Bylo to absurdní. Destin s ní nechtěl nic mít, aby ji udržel co nejdál od toho vlkodlaka, který se klidně však odvážil až do města. Pronásledoval ji, jako by ji zkoumal a chtěl vědět co je zač. Ublížit jí ale už nechtěl. Ne doopravdy.

Tu noc konečně dokázala klidně usnout. Jako by toho její tělo chtělo využít spala téměř až do oběda. Klidná, jako už dlouho ne, vstala a připravila si jídlo. Pak se oblékla a vyrazila z domu. Odhodlaně vyrazila přímo k Destinově chatě. Bylo jí jedno jaký má na to názor. Ona se však nehodlala takhle týrat vlastně bez důvodu.

Došla až k chatě a zabušila na dveře. Nikde nikdo. Zkusila tedy vzít za kliku. Vešla opatrně dovnitř. Nikdo tam nebyl. Prošla i podkroví, ale po Destinovi ani stopy. Postel však byla rozházená a dole byly poházené věci. Vyběhla zase ven a obešla chatu. Pohled upřela na dveře od sklepa.

Zhluboka se nadechla a pak sešla dolů.

„Halo?“ hlesla do ticha a tma tam dole. Byla přesvědčená, že jí nechce ublížit, ale co kdyby se na ni vrhl dřív, než by si to uvědomit i on? Dveře dole ve sklepě byly pootevřené. Otevřela je dokořán a rozhlédla se. Ta místnost zabírala polovinu sklepa. Také byla celá z kamene a prázdná. Jediné co tu bylo, byl řetěz na zemi. Byl vyrvaný ze zdi. Viděla, kde byl jeho konec původně zabit do kamene a že už se ho tam někdo pokoušel zabít několikrát, ale zřejmě zbytečně.

Hleděla na ten těžký kus železa, který měl oka veliká jako její zatnutá pěst. Přesto se mu jej však už několikrát podařilo přetrhnout a vyrvat ze zdi. Nechtěla ho vidět v tu chvíli, kdy byl tak nepříčetný, aby tohle dokázal.

Upustila řetěz znovu na zem a vyšle ze sklepaní. Nebyl tu ani jeden. Zachvátil ji strach. Netušila, co má Destin v plánu. Kde probůh může být. Nezbývalo jí však než čekat.

Založila v krbu oheň a čekala zírajíc do plamenu. Uběhly však tři hodiny a nic. Nedokázala už jen tak nečině sedět. Rozhodla se tedy zkusit je najít. Člověk a vlkodlak přece nemůžou zmizet jen tak! Znovu se pečlivě oblékla a vyrazila ven.

Od chaty vedlo několik vyšlapaných cestiček a tak se vydala po jedné z nich. Obloha se už začala šeřit, ale ona se nehodlala vzdát. Teprve až byla už příliš daleko, obrátila se a začala se vracet. Nehodlala přestat, jen chtěla zase zkusit jinou s těch vyšlapaných stezek.

Ještě nedošla ani k chatě a všude byla tma. Přesto neměla problém jít dál. Měsíc v úplňku zářil tak, že dobře viděla kam šlape. Okolo se ozývaly zvuky lesa. Zapraskání větvičky, zakoukání či zašustění listí. Caitlin se však nebála. Teď už ne. Nejhorší koho by tu mohla potkat byl vlkodlak a v to tak trochu i doufala.

S tímto přesvědčením kráčela dál. Pozdě si uvědomila, že to byla hloupost. Kus za ní se ozvalo další zapraskání větviček. A pak i kousek po její straně. Ohlédla se tím směrem. Ke svému zděšení však nehleděla do páru lesklých očí, ale hned do několika. Okolo ní se míhaly stíny. Mohlo jich být pět nebo i víc. Byli všude okolo ní a pomalu se přibližovali. Když jeden z nich vběhl mimo stíny stromů nabyla Caitlin jistotu. Obklíčila ji smečka vlků. Kruh okolo ní se stále zmenšoval. Byli neklidní, ale ne že by se jí cítili být ohrožení, ale protože čekali kdo zaútočí první.

Caitlin vyděšeně hleděla, jak se stále blíží a upírají na ni hladové pohledy. Neměla kam ustoupit, byli všude. Vrčeli na sebe navzájem. Pak se proti ní vrhl první. Dopadla na zem a pažemi si chránila hlavu. Ucítila prudký poryv vzduchu a pak zakňučení. Překvapeně vzhlédla. Jen tam tak ležela a němě zírala ten chumel před sebou.

Jeden vlk ležel na zemi a s kňučením se snažil vstát. Ostatní útočili na vlkodlaka, který po nich zuřivě chňapal. Byl silnější a rychlejší, ale jich bylo ještě pět. Chytil jednoho za tlapu a mrštil jím o kus dál, další vlk se mu zatím ale zahryzl do zadní tlapy.

Postupně se mu podařilo poradit si s většinou smečky. Nedali se však snadno. Když se konečně rozutekli, viděla Caitlin, jak na jednu tlapu pajdá. Vstala a přešla k němu.

Prudce se k ní stočil a zavrčel. Zarazila se a zvedla ruce v obranném gestu.

„Nic ti neudělám, jen se ti podívám na tu tlapu.“

Co nejpomaleji to šlo se mu sklonila u zadní tlapy. Stále ho při tom však očkem pozorovala. Stejně jako on ji. Rozepnula si kabát a vyhrnula svetry až se dostala k tričku. Kus z něj odtrhla. Vypadalo to opravdu ošklivě. Celou tlapu měl od krve. Byla ráda, že toho přes hustou srst moc nevidí. Už i takhle se jí z toho dělalo nevolno. Obmotala mu tlapu a opatrně stáhla. Cukl sebou a zavrčel.

„Hotovo, už to je,“ začala ho hned uklidňovat. Odběhl stranou a zkoušel na tlapu stoupnout. Mít kolem ní něco ovázaného se mu však očividně nelíbilo.

Sledovala ho jak kulhá a určitě měl i další zranění. Po chvíli se podíval i on znovu na ni. Bručivě zavrčel. Nebyl v tom vztek, spíše nevole. Měla z něj pocit, jako by se mu její přítomnost nezamlouvala, ale rozhodl se ji tolerovat.

Usmála se.

Otočil se a pomalu se vydal zpátky. Byli už jen kousek od chaty. Prošla okolo něj, ale chata byla stále prázdná. Vlkodlak se zatím vydal dolů do sklepa. Na chvíli zaváhala a pak se vydala za ním. Nějak se vedle něj cítila bezpečněji než úplně sama.

Uložil se v zadní místnosti. Vešla a pozorovala, jak si líže rány, když ji však uviděl, přestal. Zahleděl se na ni. Opětoval mu pohled. Tentokrát v něm nezahlédla ani stopu zuřivosti. Měl zvláštní oči. Aniž by si to uvědomila, vykročila k němu. Měl je tmavě hnědé. Znala je. Jen ten chladný zvířecí pohled jí byl naprosto cizí. Nepatřil k nim.

„Proboha.“ Přikryla si dlaní ústa. „Destine.“

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny 7: