OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Za svitu luny 8

28.07.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 710×

8.

Byl už zvyklý na nepříjemná rána, která absolvoval několikrát do měsíce. Chlad a tvrdá kamenná zem pod ním. Tentokrát to však bylo jiné. Něco jej hřálo na zádech a hlavu měl položenou na něčem měkkém.

Překvapeně zamrkal do šera ve sklepě. Zvedl se na lokti a ohlédl se. Ten pohled jej však přikoval na místě. Nehnutě hleděl na Caitlin, která seděla opřená zády o kamennou zeď a spala. Hlavu měl položenou na její noze a její ruka mu stále visela přes paži.

Na okamžik zavřel oči, jestli už opravdu nezešílel, ale byla opravdu tam. Opatrně se odtáhl, aby ji nevzbudil. Okolo kotníku ucítil slabý tak. Ohlédl se po kusu látky, který tam měl omotaný. Nyní mu byl tak volný, že by mu sklouzl i z nohy.

Znovu vzhlédl k ní. Netušil, co se v noci stalo, ale hlavní pro něj bylo, že je v pořádku. Byla jen špinavá. Přejel si dlaní po tváři. Netušil, co si teď počít. Co tu Caitlin dělá a kolik toho ví?

Tohle ale nebylo právě nejvhodnější místo. Vstal a zvedl ji v náručí. Jen sebou zavrtěla a opřela si čelo o jeho hruď. Počkal, dokud se zase nezklidnila a pak vykročil. Doufal, že se vzbudí až nahoře, ale jakmile vyšel ven a slunce jí zasvítilo do tváře, zamračila se a zamžourala.

Viděl, jak se probouzí a pomalu si začíná vzpomínat, co se stalo. Když si to konečně vše propojila, vystřelila jí hlava vzhůru k němu. Střetla se s jeho přimhouřeným pohledem a zamračila se taky. Zavrtěla se mu v pažích.

„Můžu jít sama,“ hlesla na protest. „Tvoje noha...“

„Je evidentně naprosto v pořádku.“ Moc ji to nepřesvědčilo. „A taky nejsem moc oblečený,“ dodal.

Caitlin se zamračila. Už když u něj byla poprvé, tak na sobě měl jenom kalhoty a vůbec mu to nevadilo... Pak jí to došlo. Pohledem uhnula stranou a ve tváři zrůžověla. Zarytě mu hleděla někam za rameno, až se musel pousmát.

Postavil ji až uvnitř a vydal se nahoru. Teprve až uslyšela zvrchu téct sprchu, tak se uvolnila. Za chvíli už znovu scházel Destin dolů. Na sobě měl jen kalhoty a vlasy ještě mokré.

„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala se ho, než měl příležitost ji zastavit.

„Co přesně jsem ti měl říct?“ Odpověděl jí otázkou, aby zjistil, co vlastně ví.

„Co takhle o tom, že si asi tak tři dny v měsíci pobíháš po čtyřech po celým okolí?“ poradila mu.

„Tohle je moje věc a ty s tím nemáš nic společného,“ zavrčel.

Zarazila se a nevěřícně na něj zůstala zírat.

„To nemyslíš vážně,“ hlesla.

Chvíli mlčel.

„Když jsem ti říkal, že bychom neměli být spolu, myslel jsem to vážně. Tohle je můj život, ať už je jakýkoliv a ty do něj prostě nepatříš.“

Dívala se na něj. Doufala, že to popře, ale on mlčel. Čekal, až odejde.

Po několika minutách vykročila ke dveřím. Vyšla na verandu. Za zády uslyšela zvuk jeho kroků.

„Odvezu tě.“

„Ne, raději půjdu pěšky,“ zavrtěla hlavou. Pod verandou se však zastavila.

„Jak jsi to tenkrát myslel, že mi jako vlkodlak neublížíš z pudu sebezáchovy?“

„Nemys...“

„Chci to vědět,“ přerušila ho.

Sledoval její odhodlaný výraz.

„A pak odejdeš?“

Přikývla.

„Kdybych ti něco udělal, tak bych to nepřežil a on to ví.“

Několik vteřin na něj hleděla, než se opravdu otočila a vykročila pryč. Sledoval, jak odchází a mizí z jeho života.

A on byl rozhodnutý navždy zmizet z toho jejího...

* * *

Destin tam vydržel ještě do dalšího dne. Poslední noc, kdy se tady proměnil. Nyní měl zase na téměř měsíc klid. Měl čas na to, aby si našel nový úkryt. Věci už měl sbalené od včerejška a v autě. Nebylo tedy nic, co by ho tu drželo.

Přesto se musel zhluboka nadechnout, než nastartoval. Věděl, že už nebude cesta zpátky. Když odjede, už se sem nikdy nevrátí a neuvidí ji. Jinak to ale nešlo. Prudce se rozjel. Řítil se co nejdále odtud. Bylo ještě brzké ráno a na silnicích téměř nikdo nebyl.

Mířil na sever. Chtěl si tam na nějaký čas pronajmout chatku. Schovat se na čas před všemi. Nejraději i sám před sebou.

Okolo se začal objevovat sníh. Teprve když občasné bílé hromádky sněhu nahradily závěje a bílá pokrývka kam oko dohlédlo, zastavil v jedné z vesnic kudy projížděl. Měl štěstí, jedna z místních rodin měla menší chatku kus nad vesnicí. Přes léto ji často pronajímali, ale teď v zimě se sem příliš návštěv nehrnulo.

O hodinu později už pokračoval dále s klíčem v kapse a zásobami na pár týdnů v kufru auta. Jel po cestě, kterou mu popsali, když se za ním něco ozvalo. Nejprve to ignoroval, ale pak ve zpětném zrcátku uviděl se něco pohnout.

Leknutím strhl volant.

„Auu,“ zaskuhral až příliš známý hlas za jeho sedačkou. Otočil se a nevěřícně pozoroval, jak se Caitlin zvedá a tře si čelo.

„Jak ses sem proboha dostala?!“

„Dveřmi, ale asi jsem cestou usnula.“ Zmateně se rozhlédla po sněhových závějích všude okolo.

Sledoval ji a ještě ten šok vydýchával.

„Slíbilas, že odejdeš.“

„Odešla jsem a zase se vrátila. Nějak mi cestou došlo, co uděláš.“

„Tak ses prostě proplížila zpátky a schovala se mi v autě?“

Naprosto nechápal její logiku.

„Proplížit rozhodně není správný termín,“ ohradila se. „Mám sebou i své věci, takže jsem docela hlasitě funěla a nadávala, když jsem to cpala do auta po té štrece lesem k chatě.“ Pak se na něj sladce usmála. „A vlastně jsi o mě věděl, když se to tak vezme.“

„Cože?!“

„Celou dobu jsi na mě zíral a neměl nic proti. Vlastně mě tak napadá, že když běháš po čtyřech, tak je s tebou rozumnější domluva než teď.“

Destin se obrátil znovu k volantu a opřel si o něj čelo.

„Proč proboha já?“ zavyl.

„Protože tě miluju,“ zašeptala. Vzhlédl a zahleděl se na ni ve zpětném zrcátku. „A vím, že ty miluješ mě.“

Destin zavrtěl hlavou a povzdechl si.

„Polez dopředu.“

Pomohl ji přelézt a jen co dosedla, natáhl se, aby ji zapnul pás. Pak se bez jediného slova znovu rozjel.

* * *

Caitlin vešla do kuchyně a protáhla se okolo Destina, aniž by mu věnovala jediný pohled. Překvapeně se po ní ohlédl.

„Špatně jsi se vyspala?“ zeptal se, když si nalila do hrnku kafe.

„Špatně?!“ zavrčela sarkasticky. „Příště mi připomeň, že se s tebou nemám dohadovat před úplňkem.“ Napila se pořádně kafe, zatímco on na i upíral nechápavý pohled. „Možná si nepamatujete co ten druhý vyvádí, ale nálady rozhodně sdílíte stejný. Skučels mi pod oknem skoro celou noc.“

Destin se rozesmál. Natáhl se po Caitlin a přitáhl si ji až k sobě.

„Aspoň tě to odnaučí koukat po jiných,“ zamručel.

„Po nikom nekoukám, mě naprosto stačí ten co mám,“ zavrčela, ale koutky rtů se jí zvedly vzhůru. „Vystačí totiž za dva.“

Vzal jí hrnek kafe z rukou a přitáhl si ji ještě blíž.

„Takže ten kluk z obchodu ve vsi se ti vůbec nelíbí?“

„Možná...“ zapředla.

„Jak možná?!“

„Líbil, kdyby byl ještě o stopu vyšší,“ zapředla. „Měl černé husté vlasy a tmavě hnědé oči.“ Přejela mu dlaní po tváři. „Měl strniště a paže silné, že by mě dokázal bez problému zvednout.“

Okamžitě se ocitla špičkami nohou ve vzduchu.

„Taky by musel vonět po čerstvě štípaném dříví a chutnat po silné kávě.“ Sklonil se, aby ji políbil. Cítil, jak se při tom usmívá.

„A pak,“ dodala, když se od sebe odtrhli.

„A pak?“ zavrčel jí ještě do rtů. Odtáhla se a on ji pustil na zem. Natáhla se pro hrnek s kávou, než jí vychladne.

„Pak bych o něm snad i uvažovala.“

S tím zmizela znova ve dveřích ložnice. Pobaveně za ní hleděl. Netušila s čím si vlastně zahrává. Nebo to tušila až velmi dobře. Vydal se za ní.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny 8: