OurStories.cz ~ naše povídky - Básničky » Když vítr fouká

28.07.2017 (09:00) • ostravak30 • Básničky • komentováno 2× • zobrazeno 1604×

Když mi vítr rozfoukává vlasy,

tak přemýšlím, co by řekl asi,

jak by viděl ten náš svět,

nejspíš že život není med.

Řekl by: „Lítám si nad planetou,

dokud mě hvězdy nezametou,

vidím lidi a jejich trápení

a na tom se ani staletími nic nezmění.

Vidím pláč i smích,

vidím každý hřích,

vidím vše a vlastně nic

a vidím vám to na očích.

Když vám chci vlasy rozfoukat,

protože já si chci s vámi hrát,

nebojte, mám lidi rád,

mě se nemusíte vůbec bát.

Lítám si po světě sem a tam

a vím, že stále vyhrává klam,

navštívil jsem už všechny kraje,

ale při pohledu na lásku mé srdce stále taje.“

Naštěstí vítr nemluví,

nikdo z nás neví, co on ví,

on může vidět svět takový,

jaký ho nepozná nikdo z nás.

Když si tak pluje na zádech

a pozoruje, z čeho tají se dech,

když si tak poletuje nad naší tou

nádhernou modrou planetou.

Závidím větru lítat jak on,

v šíleném tempu srdce jak zvon,

chtěl bych vidět, z čeho tají se dech,

a hladit krásné ženy po vlasech.

Když mi tak vítr čechrá obočí

a pozoruje lidi, jak se plahočí,

tak chtěl bych být větrem, letět neznámo kam,

závodit s vichřicí a nebýt sám.

A tak si vítr dál skotačí

a mně můj život pořád nestačí,

snad to bude tím,

že pořád sním,

že jednou také uletím.

Autor: ostravak30, v rubrice: Básničky

Sdílet

Diskuse pro článek Když vítr fouká: