OurStories.cz ~ naše povídky - Básničky » Měsíc se stal svědkem, když spadla jsi do světel

21.06.2011 (16:00) • Eris • Básničky • komentováno 10× • zobrazeno 854×

Probouzím se na studené podlaze

a přemýšlím, co se stalo večer.

Pomalu otevírám oči a zavírám dveře,

když slyším pláč, nevím kam jít.

Když vidím tu spoušť, mám brečet?

Že jsem tě ztratil?Mám se radovat?

Že jsi mi dala život?

Nebo mám jen tiše sledovat

a přemýšlet, kam se vydat?

Vím, krásně se mi žilo vedle Tebe,

cítil jsem tvé dotyky,  tvé city.

Věřil jsem, že neodejdeš, to není tvůj cíl,

to ne, ty budeš stát se mnou.

Ale obloha se stala šerou

a padla nebeská brána, co zakryla výhled.

Ulice se stala tak strašně němou,

tak opětuj mi pohled.

Jdeme vedle sebe, jdeme daleko,

nevím kam, ale teď jen přejdeme

a zas půjdem dál, tak pojď,

musím ještě něco stihnout.

Lampy přestaly svítit, ale co na tom záleží,

tohle je náš večer, ten, co se mi vryje,

že my dva prožijem zbytek života vedle sebe,

tak proč, tak proč se na mě tak díváš?

Jen přejdem, vždyť.... počkej, co by se mělo stát?

Druhá strana, jen pár kroků a potom běžíme dál.

Tak proč se na mě tak díváš?

Proč vidím, že nebe se otevřelo

a tebe tam něco láká, proč? A co mi šeptáš?

Co? Co to šeptáš? Co se má stát?

Křičím do tmy! Vidím tvoje oči,

vidím tvoje sny, vidím Tebe,

tak proč mi utíkáš?

Světla se zjevila, ze tmy vyšel osud.

Tys mě odstrčila a já padal celý život

a nikdy pořádně nespadl,  abych se znova zvedl,

tak proč? Proč se to stalo tak krutý?

Proč tys padla,  a já teď tady stojím

a nedokážu jít, když tys mi dala dar,

tys mi dala dech, ale já nemůžu jít,

proč ten osud  a dvě světla,

proč, proč mi tě vzala?

Strach nezaklepal, nezeptal se slušně,

ale vtrhl mi do duše, odstrčil nás

a já teď pokorně

sleduju jak život běhá kolem nás.

Ty stojíš na druhý straně a nedokážeš se smát,

já stojím tady, tady mezi živýma,

co do uvozovek dám, a nedokážu vstát,

pořád padám a nedokážu přijmout pravdu,

že tys mi dala dech a já ti teď dám lásku.

Moje oči se zalily temným pohledem,

ty jsi stála vedle mě a odstrčila,

já nedokázal ti říct, jak moc to pro mě znamená,

já nedokázal ti říct, co jsi, čím si byla

a co jsi mi dala.

Padám už několik let, padám, ale nespadl,

možná teď, možná za pět let, se dokážu postavit,

uchovat tě v srdci, poděkovat ti do nebe,

říct ti čekej na mě, já to tady přežiju

potom se sejdem, potom poběžíme znovu

bez světel, jen my dva, v jednom boji,

ale jen s jedním: že se nic nestane.

Já přemýšlel noci, jak lehký by bylo trhnout,

jak lehce by se dalo k tobě dostat,

bylo by to lehký jako mrknout

a už bych tě mohl milovat.

Jak nůž se dostával do mýho srdce,

jak noci se staly horšími,

jak nenáviděl jsem je,

když jsem musel jít spát,

jak myšlenky patřily tobě

a ty si byla někde jinde.

Prosím, tak co mám dělat?

Mám zůstat a trápit se?

Mám jít k tobě a milovat tě?

A tys mi odpověděla: „Zvedni se,

vstaň a opři se o lidi,

oni ti pomůžou a až přijde čas,

tak se k sobě vrátíme."

Tak se ptám sám sebe, co by bylo vysvobození?

Tak ptám se zase, kdo mi pomůže z prokletí?

Kde novou lásku mám hledat a kde ji mám najít,

kudy mám chodit, a jak mám vstát....

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Básničky

Sdílet

Diskuse pro článek Měsíc se stal svědkem, když spadla jsi do světel: