OurStories.cz ~ naše povídky - Básničky » Sbírka básní

23.12.2016 (09:00) • Alkaine • Básničky • komentováno 1× • zobrazeno 1798×

NIKDY VÍC

Jen poslední přání mám.

Jen políbení jeho rtům udělit chci.

Do srdce svého ten polibek uschovám

a už nikdy víc nebudu chtít nic.

Jednou ještě jeho srdce mít.

Čelo jeho políbit,

jen dotknout se a pohladit.

A pak už nikdy víc.

Jdu sama temnou alejí,

sledují mě tmavá nic.

Ta nic ovšem oči mají,

nejen oči, mnohem víc.

Člověk by se sotva nebál,

jenom se pootoč a uvidíš.

Dřív, než by ses nadál,

nezbude z tvého světa nic.

VĚČNÝ KLID

Chci být sama,

sama v temnotách,

když oheň plá,

jsem nejistá.

Myslím na poslední políbení,

společnost mi dělá stín.

Myslím na poslední zamávání,

kráčím sama temnou ulicí.

Zloba a zášt

v srdci se skrývá.

Lásku už nepoznám,

ani když se na ni dívám.

Jednota a souznění

nic mi neříkají.

O samotě stíny,

jen ty mi lečí v duši díry.

A pak, když se ohlédnu,

těžko se to dělá,

vidím své přátele,

mrtvá těla ležící v kostele.

Těla mrtvá, tváře bílé,

smysl pozbyl tento svět.

Bez přátel se těžce dýchá,

drží mě tu jen má pýcha.

Krve by se nedořezal,

vrah tu stojí znovu.

Napřahuje sekeru,

zabil poslední svou dceru.

A

 A je jako perníková chaloupka,

která má dlouhé nohy.

Když chodí, jde jako modelka,

má pro to přece jen vlohy

LÁSKA

Láska je požehnání,

láska je velká starost.

Někdy z ní srdce bolí,

jindy dělá samou radost.

PROTIKLADY

Tak jako tma je opak světla,

duše je protiváha těla.

Někomu jde o celek,

někomu stačí fyzická věc

SLUNCE

 Proč záříš tak jasně, hvězdo?

Oči bolí ze světla!

Jsi to jediné vesmírné těleso,

které denní obloha ukázala.

Proč nemůžeme vidět víc?

Jedno, to je přece málo,

ukaž mi i měsíc.

Nemusí to být jenom noční světlo.

Hvězdo, nech můj měsíc vejít,

obloha ho potřebuje.

Budete tu spolu svítit,

tak jak to pro dvojice dané je.

Hvězdo, hvězdičko, prosím,

už mi chybí jeho svit.

Smutek teď v sobě nosím,

nech ho mi posvítit.

Měsíční záře tuze mi chybí.

Nejenom mně,

potřebují ji všichni lidi.

Prosím, nech ho svítit jemně.

NEBE

 Svit, který máš v duši.

Ten, který já jen tuším.

Ničí moji temnotu,

a to není na škodu.

Nelituji svojí volby,

přestála jsem všechny škody.

Nelituji smrtí,

na světě je až moc lidí.

Jedna věc mě ovšem rmoutí,

nutí srdce probodnouti.

Je to moje tajemství,

černé duše bohatství.

To, co před tebou dál tajím,

temnotu svou stále krmím.

Nikdy nevím, kudy kam,

abych došla právě tam.

Tam, kam čistá srdce mohou,

temné duše ani náhodou.

Chci za tebou,

ale nemohu projít tou branou.

Branou nebeskou,

branou světlou.

Do nebe,

abych našla tebe.

ZRADA

 Jednou to a pak tamto,

jak to asi bude dál?

Koho zradím v příští větě

a kdo bude čekat dál?

Budeš to ty,

nebo on?

Co právě teď psáti mám?

Kdo dá rozhodující gól?

ROZPORNÉ SRDCE

Jeden, druhý.

Kdo je víc?

Těžko vybírati,

nevím o nich nic.

V jedné náruči jsem,

druhá mě láká

Co je jen sen?

A co je láska?

Jeden je můj.

Miluje mne sladce.

Druhý se brání.

Nejde to s ním hladce.

Bojím se, bojím.

Koho jen si vybrat?

Nejde jen tak

srdce něčí sebrat.

Autor: Alkaine, v rubrice: Básničky

Sdílet

Diskuse pro článek Sbírka básní: