Zahrada vzpomínek • OurStories.cz ~ naše povídky

Celý život se obklopujeme drahými věcmi, které jsou ve skutečnosti bezcenné. Místo abychom byli s lidmi, které milujeme a kteří milují nás. Můžeme mít všechny drahé věci světa, ale to není nic oproti tomu být s někým, kdo je tu pro nás... Jednou v životě každého z nás, nastane den... kdy bychom vyměnili všechny drahé věci světa, za alespoň okamžik s někým, kdo už tu třeba mezi námi není. V tu chvíli pochopíme smysl života, a třeba se konečně začneme obklopovat rodinou a přáteli, místo těmi bezcennými věcmi.

07.02.2019 (14:00) • Sennit • Básničky • komentováno 0× • zobrazeno 1117×

To poslední, co mě teď baví, je žít,
z mého života vytratil se tvůj smích.
Nejsi tu se mnou, chybíš mi moc,
noční můře nevyhnu se ani jednu noc.

Opustila jsi mě, jak listí stromy na podzim,
tys mi však neřekla: „Neboj, já se vrátím".
Přála bych si mít místo listí jehličí,
být ještě chvíli s tebou, byla bych i stromem mlčícím.

Jde rok za rokem, už stáváš se dálavou,
vzpomínkou nádhernou, ale tak bolavou.
Mít tě tu u sebe, přála bych si moc,
bohužel nemožné, jako nekonečná půlnoc.

Tys byla sílou, mým nekonečným motorem,
když bylo mi úzko, bylas hned za rohem.
Tou záchranou světlicí v nekonečných tmách,
ale musel mi tě vzít, a tak mi dát šach mat.

Skončil se podzim, skončila radost,
začala bolest a veliká zlost.
K tomu výčitky, smutek a pláč,
proč nedala jsem ti to nejcennější, můj čas.

Stále jen výmluvy na srdce jsem ti kladla,
teď za to pykám, tvrdě jsem na ústa spadla.
Hodiny posunout a vrátit se v čase,
nenechala bych si ujít jediný tvůj spadlý vlásek.

Po tváři slzy horké mi stékají,
topím se ve zvuku, který o podlahu dělají.
Div nejsou jak láva vroucí,
jak mé srdce teskně řvoucí.

Vzpomínáš na náš první piknik v lese?
Na ten nejde zapomenout přece.
Nebo naše párty s deštníky,
žlutý, bílý či s puntíky.

Tvá úžasná pohádka O farmáři,
když vzala jsi mě poprvé do kostela k oltáři.
Pouštět sáček na provázku,
jak jsme na to jen přišli, pokládám si otázku.

Už nemůžu ti dát, co bych chtěla,
však ani nemysli, že bych zapomněla...
... jak krásné, hnědé oči jsi měla.
S tvým úsměvem jsi vše hned rozzářila.

Tvou moudrost a cenné rady
ty schovám si u srdce, přesně tady.
Věř, byla jsi a budeš mým idolem,
a teď i mým oblíbeným snem.

Mé verše již blíží se ke konci,
naše přátelství však zdaleka nekončí.
V zahradách vzpomínek, v paláci snů,
tam já si tě, babičko, vždycky najdu.

Autor: Sennit, v rubrice: Básničky