OurStories.cz ~ naše povídky - Odkazy » Dračí prokletí - 9. kapitola

16.05.2014 (13:00) • • Odkazy • komentováno 1× • zobrazeno 620×

Probudil jsem se v tom pokoji, kde jsem viděl Kamilu. Vyděsilo mě to, protože jsem sice věděl, že Kamila je ta dívka v uličce, ale nenapadlo mě, že mě odvede k sobě domů. Ruku jsem měl obvázanou. Vzpomněl jsem si  na toho ožralu, který Kamilu ošahával a zatnul jsem zuby. Jenom mě překvapilo, že Kamila nepoužila kouzlo na svou obranu. Možná ji to nenapadlo. 

Ale na zbytečné rozjímání nemám čas. Teď musím zmizet. Proroctví se nesmí naplnit. Začal jsem na sebe házet oblečení. Našel jsem na posteli nové i s pláštěm. Proplížil jsem se chodbou, ale pak jsem narazil na nějakou babičku.

„Kamilo! Ten fešák se už probudil!“ zavolala.

„Ne! Ne, já už musím jít. Nevykládejte si to špatně...“

„Je ti už lépe?“ přerušila mě Kamila. „Páni, neznáme se odněkud? Mám pocit, že jsem tě už viděla.“

„N-ne,“ odpověděl jsem zdrceně a zároveň radostně, že ji vidím.

Jak znám Kamilu, nenechala by mě odejít jen tak, takže můj „útěk“ už nemá smysl.

„Snídaně už je na stole,“ usmála se na mě tím svým kouzelným úsměvem.

♥♥♥

Musím přiznat, že ten cizinec se mi líbí. Je takový, já nevím, elegantní a tajemný. Má velmi pohlednou tvář a působí mile. A je tajemný, to se mi na něm zamlouvá nejvíc. Navíc se mi zdá, že ho už znám! Jenže kde jsem ho mohla vidět? O neizích jsem slyšela poprvé. A navíc jsem nikdy neviděla kluka s dlouhými, modrými vlasy. K tomu je Irdis opravdu zajímavé a nevšední jméno. Nikdy jsem ho neslyšela. Pořád mi to vrtá hlavou.

„Irdisi, máš ještě hlad?“ zeptala jsem se ho.

„Ne, děkuju.“

Přece jenom se mi na něm něco nelíbí. A to jeho tajnůstkářství. Skoro vůbec nemluví. Je zamlklý. Odpovídá krátkými větami. Už jsem si zvykla na spoustu věcí. Ale tohle se opravdu nedá jen tak přejít. Asi mu řeknu, co si o něm myslím.

„Dobře,“ nadechla jsem se, „jak myslíš. Nemohl bys mi, prosím, odpovědět jinak než dvěma slovy? Do teď mi to nevadilo a je to taková malichernost, ale už to nevydržím. Je mi to hrozně nepříjemné a cítím se trapně, když na mě mluvíš tak stroze. K Heleně jsi milý. Copak jsem ti něco udělala? Nebo se něco stalo? Já už opravdu nevím! Ani mě nepozdravíš. Nemůžeš to udělat alespoň ze slušnosti?“

„Tak jo,“ zastavil mě, „omlouvám se. Asi bych už měl odejít. Jak to vypadá, jsem tu jen na obtíž.“

„Tak to tedy ne!“ Chytila jsem ho a posadila zpátky na židli. „Nikam nepůjdeš, dokud mi to nevysvětlíš. Pokud jsem se k tobě chovala špatně, chtěla bych to napravit. A navíc se ti ještě nezahojila ruka a já ti přece dlužím.“

Irdis vzdychl, vstal a šel ke dveřím.

Pak se otočil a řekl: „Pojď za mnou.“

A beze slova zmizel. Rychle jsem si oblékla plášť a rozeběhla jsem se za ním. 

♥

Moc mi nešlo do hlavy, proč se Kamila tak najednou rozčílila, když jí to předtím nevadilo, ale asi má pravdu. Choval jsem se k ní hrozně, možná víc, než jsem chtěl. Jenže co jsem měl dělat? Tomu proroctví musím zabránit. Nemůžu vydat všanc vesmír jen kvůli svým pocitům. Teď jí to ale budu muset vysvětlit. Nebo si vymyslet něco jiného. Moc nerad bych ji ranil. Je to úžasná holka. Nedivím se, že není zvyklá na takové zacházení. Každý ji má rád. Tedy, snad kromě lídí, kteří bývají pravidelně postihováni její nedochvilností. 

Po chvíli chůze jsme se konečně dostali na louku. Byla tam spousta květin. Jejích oblíbených květin. Předtím, než se to stalo. Teď v ní musím probudit vzpomínky. Bude to pro ni hrozné, ale aspoň ji to donutí mě nenávidět a já už nebudu muž, který zaviní konec světa.

♥♥♥

„Kamilo, je čas na to, abych ti řekl pravdu.“ Irdis si sednul do trávy a pokynul mi, abych udělala totéž.

„Co,“ odkašlala jsem si, „se to děje?“

„Prostě mi věř, prosím,“ zoufale mi pohlédl do očí a já ho poslechla.

Bylo mi opravdu divně. ON se choval divně. Najednou byl takový, jak vypadal když mluvil s Helenou. Byl milý. Ale pro změnu i zoufalý. Chytil mě za ruce a zavřel oči. Najednou se mi před očima začaly míhat obrazy a postupně se zaostřovaly a zpomalovaly. Věděla jsem, že je to jen iluze, ale bylo to tak skutečné. 

♥♥

Slunce svítilo, byl jasný den a všichni se radovali. Světlo rušila jen temná skvrna nenávisti, schovávájící se v křoví. Zajímavé, jaké podoby na sebe dokáže brát zlo. Křoví zašustilo a vystoupila z něho malá stařenka. Sledovala zelenou louku. Nebo, že by sledovala tu dvojici upřostřed? Potutelně se usmála a začala pomalu postupovat vpřed. Plížila se jako šelma. Ani větvička jí pod nohou nezapraskala. Nastražila uši a dala smluvené znamení. V dálce krátce zazněl roh. Lovci přicházejí.

Popadla svůj ruksak a divoce v něm začala šátrat. Vytáhla z něho tajuplnou lahvičku. Byla průhledná a tekutina v ní se černě třpytila. Sevřela ji v prstech a vydala se k dívce a chlapci. Čím víc byla blíž, tím víc byla nervózní. Stihne to? Stihne splnit svůj úkol?

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Odkazy

Sdílet

Diskuse pro článek Dračí prokletí - 9. kapitola: