OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Když má srdce svoji hlavu 5

28.01.2024 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 225×

Přestože všechny kosti v mém těle volaly po odpočinku a vydatném spánku, rozhodla jsem se využít darovaný čas na procházku po prosluněné Konoze.

Prošla jsem se parkem nedaleko nemocnice, kde si hrály děti na pískovišti, minula restauraci se zahrádkou, na níž si spoluobčané dopřávali pozdní oběd či dřívější večeři, a zabavila zmatenou mysl nahlížením do výloh obchodů na hlavní třídě.

Kochala jsem se pohledem na oděvy pro všelijaké příležitosti, v domácích potřebách jsem přemítala, co by se Sasukemu-kun hodilo do výbavy, v knihkupectví jsem si vyhlédla několik knih, které bych si ve volnějším režimu ráda přečetla, a v krámku s čaji jsem zatoužila, aby nějaký z nich dokázal odplavit ten přetrvávající pocit nejistoty vyvolaný suverénním chováním Kiyone a vlastně celým oním náhlým dámským zájmem o hrdinu vesnice.

Špatně jsem to snášela, a to mě žralo!

Zabočila jsem do boční ulice s úmyslem jít konečně domů a vtom jsem zaslechla známý hlas.

„Sakuro!“ zavolala na mě Ino kráčející s TenTen v protisměru za jakýmsi rozložitým mužem s nůší na zádech.

„Ahoj.“ Řídila jsem se jejich příkladem a zastavila se na kus řeči.

„Půjdeš s námi do horkých pramenů? Potřebuju se po návratu z mise trochu odreagovat a načerpat energii,“ zeptala se mě tmavovláska, přičemž okázale zazívala. Asi jsem se zatvářila neochotněji, než jsem myslela, poněvadž mě Ino objala kolem ramen, otočila o sto osmdesát stupňů a proti vlastní vůli vedla cestou, jíž jsem přišla.

„Jasně, že jdeš! Neber to jako kritiku, ale tvůj vzhled úplně skučí po řádné koupeli. Stavíme se ještě pro Hinatu, ať jsme komplet, co vy na to?“ nadhodila akčně. TenTen nadšeně souhlasila a já nakonec taky, třeba mi paření ve vodě skutečně prospěje.

Kupodivu na nápad o chvíli přikývla i ostýchavá uživatelka Byakuganu, tak netrvalo dlouho a v plném počtu jsme se nořily do přitažlivě kouřící lázně.

Uvědomila jsem si, že to je poprvé, co jsme se po válce takhle sešly, tedy kromě hromadného pohřbu, tam však málokdo navazoval hovor více, než bylo nezbytné. Zřejmě proto zpočátku konverzace mírně vázla.

„Jaká práce ti byla přidělena, TenTen? Smíš o tom mluvit?“ chopila se blondýnka iniciativy po krátkém tichu, což jsem ocenila, neboť jsem byla duchem poněkud mimo.

Jmenovaná horlivě přikývla a prozradila nám, že jejím úkolem bylo opět zajít na bitevní pole a pomocí šikovné techniky sesbírat veškeré zapomenuté, odhozené či špatně mířené zbraně, aby náhodou nepadly do nevhodných rukou.

Srolovala jsem si ručník, opatrně ho položila na suchý, vyvýšený okraj bazénku, načež jsem se potopila hlouběji, pohodlně se o něj týlem opřela a poslouchala. Se zavřenými víčky jsem se snažila uvolnit, nevracet se myšlenkami k seznámení s lordovou dcerou a nechávala se unášet kamarádčiným melodickým vyprávěním.

„To je skvělé opatření! Ach jo, taky bych už uvítala nějakou misi a vypadla na chvíli z květinářství, kde se všichni baví jen o randění, výročích a svatebních přípravách,“ postěžovala si Ino mrzutě.

„Taky bych chtěla být nějak užitečná,“ přidala se Hinata.

„Jak to? Jste přece nejsilnější klan ve vesnici, musíte být u složitějších žádostí klientů doslova na roztrhání.“

„Normálně ano, otec si však přeje, abych se jako nejstarší potomek hlavní větve začala více zabývat politickými záležitostmi, prý je to momentálně mnohem důležitější než trénink,“ povzdechla si ne příliš zaujatě a ostatní soucitně zamručely.

Přístup Hyuugy Hiashiho k výchově dcer byl… no, řekněme nevídaně drsný.

„Když jsme u těch svateb, co ty a Chouji?“ nadhodila TenTen nové téma. Zvědavě jsem otevřelo jedno oko a zašilhala po zaskočené Ino. Lehce se uculila a posléze pokrčila rameny, pravděpodobně se rozhodla její informovanost přejít, vždyť sama nebyla jiná.

„Na veselku je moc brzy, sotva si na sebe najdeme chvilku času, navíc bychom neradi něco uspěchali,“ vysvětlovala rozumně.

„Škoda, já vás tipovala na první oddaný pár z naší bandy.“

„Jak to myslíš, něco mi snad uniklo?“ vyptávala se obvykle nejdříve do všeho zasvěcená drbna horlivě. I já jsem nyní debatě věnovala plnou pozornost, v nemocnici se ke mně donesla nějaká pikantnost jen zřídkakdy.

„Mno, doslechla jsem se, že ten Daimyo plánuje provdat svou dceru za Naruta, coby budoucího Hokage,“ sdělila nám nejšikovnější manipulantka se zbraněmi nejžhavější novinku pološeptem. Právě jsem se chtěla vytáhnout do sedu, ale mokrá ruka mi zčistajasna uklouzla na kamenném povrchu, nečekala jsem to, ztratila rovnováhu a mocně si lokla.

„Co-že? Smluvené zá-snuby pro Naruta?!“ vydolovala jsem ze sebe sípavě, jakmile jsem vyprskla nabranou vodu.

Když TenTen přikývla, zmocnil se mě pocit čiré beznaděje doprovázený až bolestivou prázdnotou, jež se mi zvolna rozlézala v útrobách.

„Se nediv, holky přitahujou nevinní klaďasové se smutným dětstvím a citově nevyrovnanou povahou, plus leckterá považuje Naruta za štramáka…“

Zatímco jsem se to pokoušela rozdýchat, nenápadně jsem pohlédla na Hinatu, měla sice trochu sklopenou hlavu, nicméně vypadala klidně a spořádaně.

„Um, není možné, že by se jednalo pouze o spekulace a fámy?“ otázala se pevným hlasem a rozhlédla se po nás, „Naruto-kun by se o tom určitě někomu zmínil...“

„Pochybuju, že o tom vůbec ví. Alespoň se na ženění netvářil, když jsem je dneska potkala u skladů,“ podotkla Ino. „Znáte ho, nejspíš mu žádná spojitost mezi tou holkou a projednáváním titulu ani nedošla.“

„Ano, to by bylo Narutovi-kun podobné,“ připustila Hinata s jemným úsměvem.

Mlčky jsem naslouchala jejich dalšímu tlachání o všelijakých klepech a uvnitř sváděla zuřivou bitvu bouřících se emocí.

Jsem jeho dobrá kamarádka, měla bych být pyšná, že se o něho uchází někdo s takovým vysokým postavením.

Prosím tě, vždyť se nedokážeš přijatelně smířit s představou, že by měl přítelkyni, natož nevěstu, uzemnila mě vnitřní Sakura okamžitě. Musela jsem uznat, že měla pravdu, při takové vidině se mi svíral žaludek v podivné agónii.

Zachytila jsem na sobě Inin zkoumavý pohled, proto jsem se přinutila k úsměvu a opět se zapojila do konverzace, ačkoli bych dala kdoví co za schopnost umět se ve vteřině zneviditelnit.

Naposledy jsem omrkla vlastní odraz, jež mi vracelo zrcadlo zabudované v posuvných dveřích šatníku, a odevzdaně si povzdechla, načež jsem se přiměla povolit nelibě stažené obočí a kapánek pozvednout koutky, ta naproti se neprodleně opičila.

Nevypadala jsem k zahození, v tom problém nevězil, jen bych si tuto slavnostní garderobu oblékla stokrát raději na jakoukoli jinou událost.

Nepokojně jsem si o sebe otřela vnitřky dlaní a pak jimi nanovo uhladila nad kolena dlouhé šaty připomínající svým jednoduchým střihem kimono na denní nošení, nýbrž mnohem elegantnější.

Podkladová barva byla černá, na ní si s pravidelnými odstupy hověly květy azalek charakteristické rozložitými růžovými lístky s bílým olemováním a zeleným okvětím propojené v keř tenkými hnědými větévkami. Kraťounké rukávy tvořily kontrast s nízkým, postaveným límečkem kolem krku, jehož zaoblené konce byly vpředu rafinovaně přeloženy přes sebe. Pro efektivnější dojem jsem si vyčesala vlasy do drdolu, jež jsem zafixovala dvěma doplňkovými jehlicemi.

Konečné úpravy spočívaly v nazutí společenských sandálů na korkové podrážce s vysokým šněrováním a stříknutím decentní květinové vůně. Těsně před odchodem jsem na sebe vyplázla jazyk a po rozloučení s rodiči vyrazila.

Vlekla jsem se jako na popravu, zatímco jsem sváděla litý boj s touhou se na podpatku otočit a strávit klidný večer v pohodlí domova.

Když za mnou Naruto přišel dopoledne do nemocnice s pozvánkou na večeři zakončující pobyt rodiny Daimyo v Listové, byla jsem odhodlaná pomocí nějaké vychytralé výmluvy odmítnout, jenže se do toho nachomýtla Ino roznášející rozpis služeb na příští měsíc a já byla nucena souhlasit s účastí, jinak by mi těmi všetečnými otázkami nedopřála pokoje.

Navíc tam prý, mimo důležité osoby zodpovídající za chod vesnice, mají být všichni naši kamarádi.

Ač jsem se tak loudala, před místem určení jsem stanula nepříjemně brzy.

Obhlédla jsem budovu vybranou na danou příležitost a uznale zamrkala, jednalo se o jednu z přestavovaných restaurací, jejíž lampiony zdobená terasa na mě působila zvláštním snobským dojmem, jako by snad samo stavení vědělo, koho to vlastně hostí.

Mám-li být upřímná, ze stejného důvodu jsem si dala se svým zjevem tolik záležet. Už nikdy jsem nechtěla zažít včerejší zahanbení. Hluboce jsem se nadechla a se vztyčenou hlavou vstoupila na schod.

Postávala jsem v malém hloučku přátel v koutku obrovské místnosti ověšené barevnými kýčovitými serepetičkami, usrkávala nějaký exotický džus neurčité chuti a pokoušela se ignorovat Kiyonin smích podobný zvuku milionu cingrlátek a přehlušující slabý projev živé kapely u protější stěny.

Uprostřed se nacházel dlouhý stůl, u kterého jsme před malou chvílí absolvovali večeři skládající se z kdejakých luxusních pokrmů, z nichž Choujimu tekly sliny hodné Akamarovi po týdenním půstu.

Nevydržela jsem ten nápor nervů a po dezertu opustila jídelní tabuli, v jejímž čele seděl vyšňořený lord Daimyo s manželkou, rozladěná Tsunade-sama, věčně diplomatický Shikaku, Shizune a na opačné straně Naruto s koketující Kiyone. Právě se smála nějakému blonďákově vtipnému výroku, což zapříčinilo další salvu jejího znělého hlasu, perfektně udržovanými nehty delikátně svírala rukáv jeho tmavomodrého oděvu a roztomile na něho poulila oči.

V draze se jevící, zeleně vyšívané hedvábné róbě, s bezchybně upravenými vlasy a tváří vypadala přímo božsky. I na dálku z ní sálala taková energická jiskra, která mně očividně scházela.

Šokovaně jsem sledovala, s jakou důvěrností ta holka drží Narutovu ruku a znenadání mě napadlo, zda ho již někdo obeznámil s úlohou ženicha. Pokud ano, patrně mu to nevadilo, neboť se mu přes obličej táhl široký úsměv.

Nabývala jsem dojmu, že jsem vpadla do jakési parodie na krásnou Šeherezádu.

„S tebou je taková sranda, Naruto-kun!“ doneslo se ke mně po bůhví kolikáté její hlasité zapištění.  

Němě jsem zaskřípala zuby a rezolutně se natočila tak, abych k páru stála zády.

„Prosím, řekni mi, že jsem nebyla až takhle hrozná,“ zaúpěla jsem k muži stojícímu mi po levici a mlčky usrkávajícímu svůj drink, jakmile ke mně připlulo další dívčino veselí. Vyluzující hlučností se k sobě ti dva rozhodně hodili, protože Naruto také často býval středem pozornosti. Vyčníval by, i kdyby ho umístili mezi tisícovku totožných.

Namísto záporné odpovědi, o níž jsem se tajně modlila, jsem obdržela domýšlivý úšklebek znamenající obávané ano. Nevrle jsem si odfrkla, rezignovaně svěsila hlavu a pomocí hypnózy přemlouvala cizokrajný mok, aby mi způsobil minimálně střevní obtíže a já mohla chvatně zmizet.

„Ty jsi aspoň měla promíjející omluvu,“ zamumlal Sasuke.

Znepokojeně jsem po něm šlehla očima a v tichosti čekala na objasnění.

„Bylo ti dvanáct.“ Přísahala bych, že jsem v těch černých zorničkách na okamžik zahlédla mrňavý náznak pobavení.

„Asi bych se ti fakticky měla omluvit za všechny trable, který jsem ti svým neodbytným dolézáním tehdy zapříčinila,“ pronesla jsem provinile.

„Všichni jsme byli děcka,“ odmávl to.

„Ona evidentně žádný dítě není,“ řekla jsem jízlivě, propichujíc Kiyone nevraživým zrakem, ačkoli jsem si zakázala tím směrem byť jen napínat uši. I jedinec s vlčí mlhou by tyhle kypré křivky za dětské neoznačil.

„Co je?!“ vyštěkla jsem, když se na mě zadíval s přimhouřenýma očima a zpytavě analyzoval mou reakci. Zlostně semknutými rty jsem ho odradila od jakýchkoli dedukcí formujících se mu v bystré mysli.

„Jestli nechceš, abych tě Tsunade-sama navrhla jako dobrovolníka na podzimní osazování záhonku před akademií s Ino, tak na to zapomeň!“ vyhrožovala jsem tlumeně.

Už už se na mě chystal něco zavrčet, ale v tu chvíli se k nám připojily TenTen a Hinata, takže se spěšně stáhl do ústraní.

„Pořád je ve velké společnosti nesvůj?“ zajímala se hnědovláska.

„No jo, zřejmě tím nevyléčitelným samotářem zůstane navždycky,“ zahihňala jsem se, byla jsem ráda za všemožné rozptýlení mých chmur.

„Je docela kost, co?“ zašeptala TenTen, pokyvujíc bradou ke Kiyone, jejíž smích znovu nabíral na obrátkách.

„Ano, je velmi krásná,“ přitakala Hinata. Sama na večer zvolila dlouhé šaty v barvě šeříkových květů, jež skvěle pasovaly k jejím lesklým havraním vlasům splývajícím pod lopatky. Žasla jsem, jaká z ní vyzařuje poklidnost, rozvážnost, laskavost a mírnost, zatímco já jsem si myslela, že vybouchnu.

„Hinato, tobě to sluší mnohem víc!“ ujistila jsem ji vehementně. Na bledých líčkách se jí vyloupl náznak začervenání, pravděpodobně jsem ji překvapila.

„Děkuju ti, Sakuro. Taky vypadáš nádherně.“

Měla jsem v úmyslu její tvrzení vyvrátit, jenže se k nám zrovna přidala Pátá s poloprázdným šálkem saké v ruce.

„Docela večírek, huh?“ zachechtala se nadšená z útěku před Shizune. „Ještěže celou tu parádu nemusela financovat Konoha, to by naší už tak vyždímanou vesnici nejspíš položilo,“ svěřila nám zásadní informaci.

„Uh-um, jeví se to pořádně mastně,“ souhlasila jsem.

„Co říkáš na tu holku?“ zeptala se mě Hokage polohlasně, aby to ostatní nezaslechli.

„Jakou holku?“

„Dceru lorda Daimyo,“ upřesnila po mé nechápavé otázce, přitom si mě zblízka prohlížela.

Proč se na něco takovýho, krucifix, ptá?!

„Zdá se v pohodě,“ procedila jsem přes neochotný jazyk po pauze. Co jiného jsem měla odpovědět?

„Hmmm. Zajímavé,“ protáhla pouze a vzápětí se přesunula ke skupince chlapců, kde se lstivě schovala za Chouzu Akimichiho.

Využila jsem nastalého chaosu z přeskupení a vyklouzla na zadní terasu, kde jsem se lokty opřela o hrazení dřevěného zábradlí. Mocně jsem se nadechla a nasála letní vzduch přikrášlený vůní dozrávajícího ovoce. Zdravě chladivý vánek mě polechtal na tváři, bylo to uklidňující, úplně jsem vnímala, jak mi z hrudníku šetrně odnáší notnou část napětí.

Zevnitř se tlumeně linuly útržky rozhovorů, sloky pomalé písně a cinkání skleniček, hosté se dle všeho dobře bavili, užívali si setkání se známými a cpali se nabízenými pochutinami ze švédských stolů.

A Kiyone stále flirtovala s Narutem.

Sice jsem toho už nebyla svědkem, leč v paměti jsem onen obrázek měla zarytý solidně hluboko.

Skryla jsem zamračený obličej v dlaních a hlasitě si povzdechla, připadala jsem si bezmocná a slabá.

Ne, slabá nebylo přesně vystihující slovo. Ve skutečnosti jsem měla sto chutí rozmlátit pár zdí, sundat nějakou budovu, vytvořit nespočet kráterů, a hlavně vyškrábat jedny tmavě šedé oči.

Ještěže se tu v takovém stavu nacházím sama, pomyslela jsem si s úlevou.

„Tak tady jsi. Říkal jsem si, kam ses poděla.“

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Když má srdce svoji hlavu 5: