Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho • OurStories.cz ~ naše povídky

(S více než týdenním zpožděním) přijměte pozvání... k oslavě silvestrovské noci. Ve společnosti jistého démona s kupou vzpomínek a lahví mizerného šáňa v ruce.

21.01.2024 (11:00) • RenyNew • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 0× • zobrazeno 276×

Barevné záblesky se odrážely od skla lahve levného sektu. Za běžných okolností by v ruce třímal něco okázalejšího, pití, které by dokázalo lahodit chuťovým pohárkům s šesti tisíci let zkušeností. A možná je dokonce stále překvapovat, ostatně, proč by jinak stálo za to krmit je po tak dlouhé době pořád dokola, znovu a znovu, novými vjemy?

Dneska neprahnul po překvapení. Posledních osm měsíců po něm neprahnul, s výjimkou jednoho jediného, konkrétního a nepříliš realistického překvapení, vedle něhož by ta nejdražší lahev Dom Pérignon působila jako chudá příbuzná.

Posledních osm měsíců také nenastalo nic, co by byl ochoten klasifikovat jako běžné okolnosti.

Za běžných okolností by při pohledu na vybuchující ohňostroj možná nadšeně gestikuloval, tak jako v zahradě Westminsterského paláce počátkem roku 1486.

Prudké výpady rukama a hlasitý výskot (dle Azirafalových pozdějších slov připomínající poraněnou myš) možná okolní vážená společnost snáze přijala od rozverné dvorní dámy, než kdyby přebýval ve své obvyklejší mužské korporaci. Šťastná souhra.

První ohnivé představení s využitím střelného prachu na britských ostrovech, uspořádané u příležitosti královské svatby Jindřicha VII., ho docela uchvátilo. Zdálo se mu něčím povědomé. Přičítal to jaksi přirozenému příklonu ke všemu, co zahrnovalo naoranžovělé světlo, hluk, žár a plameny - inu démon, však víte. Nepovšiml si, že hřejivý pocit, který to celé nenápadně doprovázel, nemohl v žádném případě souviset s jeho domovskou instituci…

Anděla po jeho boku si ohňostroj nezískal. Působil nezvykle tiše, ne tím správně zaujatým, okouzleným způsobem, spíše zaraženě - téměř polekaně.

Dobíral si ho. Nahlas a trochu teatrálně přemítal, jestli jsou plamenné výbuchy pozorovatelné tam ze shora a co na ně asi říká sám velký Gabriel. Na pohled mohla jejich interakce působit jako veselé koketování té výstřední rusovlasé šlechtičny s jedním docela plachým rytířem.

Jak čas ubíhal, nadšení opadalo.

I když, pravda, docela pomalu.

Ještě dobrých tři sta let šlo o poměrně výjimečnou záležitost, vyhrazenou oslavám u panovnických dvorů či alespoň v aristokratických kruzích. A Crowley byl pořád docela potěšen, když se k něčemu takovému nachomýtl, ten malý doutáček nadšení pod ležérní slupkou démona nad věcí ještě nebyl dočista uhašen. Už nikdy se ale nenechal unést tak, jako onoho lednového večera na sklonku patnáctého století.

Někdy po roce 1830 začaly díky italské vynalézavosti výhradní oranžovou barvu doplňovat další odstíny a jeho napadlo, že teprve nyní je dojem kompletní, že dílek skládačky zapadl na své místo, i když nebyl schopen říct, o jakou skládačku by se mělo jednat.

A zdálo se, že je to naopak Azirafal, kdo si tuhle okázalou pozemskou zábavu začíná užívat víc a víc. Už když se u podobné události společně sešli podruhé, andělova reakce doznala zásadních změn. V únoru 1690 oplýval úsměvy. Z nějakého důvodu co chvíli otočil hlavu, aby pohlédl na Crowleyho, téměř jako by kontroloval, zda si i on dostatečně vychutnává ten lepotvárný obraz. Nebylo zřejmé, zda se tak nebesky culí k zábleskům na obloze nebo na démona samotného. Jak je patrné, nešetřil ani velkolepými slovy chvály.

Pravda, to celé mu vydrželo sotva desetinu času z celého megalomanského, pětihodinového představení k oslavě narození následníka ruského trůnu (jenž byl o osmadvacet let později umučen v petrohradském žaláři na příkaz vlastního otce, zadavatele ohňostroje). Nic to však neměnilo na faktu, že se jejich role začaly pozvolna vyměňovat.

Definitivní vidle do toho hodila první světová válka. Lidé jí zpočátku přezdívali Velká, což bylo trochu matoucí - on a Azirafal už přece v jedné stejného jména bojovali, stěží tak mohl začít říkat nějaké pozemské šarvátce. Takže když o dvacet let později proběhl další konflikt obdobných rozměrů, nové označení číslovkami uvítal. Bylo to zřejmě jediné, bezvýznamné pozitivum, které byl ochoten připsat na konto druhé světové.

Obě měly zásadní vliv na jeho postoj k rachejtlím a dělobuchům. Když se v červenci 1919, poprvé od ukončení bojů na západní frontě, stal svědkem světelné show během „mírové noci“ v Hyde Parku, jen překvapeně zíral. Jeho uši slyšely totéž, co u Verdunu a Yper, před očima měl záblesky, ne nepodobné těm, které provázely první nálety Zeppelinů na Londýn. Vlastně… nebyla to tak docela šarvátka. Nerozuměl, proč lidé sahají k něčemu, co tolik připomínalo nedávno prožité utrpení, aby tím oslavili jeho konec.

A po druhé válce a Blitzu? O tom už snad nemohla být ani řeč.

V podvečer počátkem léta 1953 čekal v parku svatého Jakuba a se zavřenýma očima zas pro jednou naslouchal vzdálenému dunění, nesoucímu se z jižního břehu Temže. Nevěřícně zakroutil hlavou právě ve chvíli, kdy na lavičku vedle něj dosedla druhá osoba.

„Všechno se to docela vydařilo, že?“ ozval se po jeho boku známý hlas. Démon odpověděl nesouvislým zamručením.

„… i s tím telegrafovizním přenosem,“ pokračoval Azirafal, „… zdálo se, že všichni v katedrále jsou z těch kamer malinko nervózní.“

„Televizním,“ opravil ho tiše, konečně otevřel oči a dokonce si na okamžik sundal brýle. V šeru, které je obklopovalo, nebyly nutnou nezbytností.

„Promiň?“

„Je to televizní přenos. Vysílala ho televize, ne telegraf,“ objasnil a na tváři se mu objevil nenápadný úšklebek. Ne snad nad Azirafalovou neznalostí. Ve skutečnosti to byla jeho práce - vnuknout těm správným lidem myšlenku prvního obrazového přenosu z korunovace nového panovníka v historii. Zvýšit tak nejen míru úzkosti všech zainteresovaných, aby vše proběhlo tip-top, ale rovněž dychtivost běžného britského obyvatelstva po novém technickém výdobytku, televizních přijímačích. Stres a obavy snadno budí podrážděnost, touha a její nenaplnění závist a chtíč. Suma sumárum, byl to vcelku úspěšný podnik.

„Ach, televizní. Tedy, když to říkáš… Každopádně, vedle toho nového koncertního sálu u stanice Waterloo právě na oslavu Jejího Veličenstva odpalují majestátní světelnou podívanou. Čekal bych, že tě potkám na místě s lepším výhledem…“

Crowley odmítavě mávl rukou a nasadil si brýle zpět na oči.

„Dost bylo výstřelů a ran, anděli. Viděl jsem to všecko už stokrát. Jakej to má smysl?“

„Žasnout nad krásou a velkolepostí lidského génia přeci můžeš opakovaně, znovu a znovu,“ namítal Azirafal a do tváře se mu začal vkrádat úsměv ze dvora Petra Velikého. Démon mimoděk zasyčel.

„Krásou a velkolepostí? To je směšný. Jen trocha střelnýho prachu smíchanýho s arsénem, lithiem, baryem nebo mědí, pro celý to barevný divadýlko. Zní ti to pořád tak krásně, anděli? A kde je ten vyjukanej rytíř z Westminsterskýho paláce?“

Byla to pouhá shoda náhod, že tuhle debatu vedli ani ne půl míle od místa, na které narážel?

„Ach, Crowley, mohl bych se ptát stejně. Kde je ta veselá, naprosto fascinovaná, půvabná dvorní dáma?“

„Viděla až moc příkladů uplatnění lidského génia v praxi,“ odtušil démon, spíš sám pro sebe.

„A pak,“ začal náhle hlasitěji, „co takhle kachny? Pomyslels někdy na kachny? Jen si to vem - letíš si takhle nad Temží, noční obloha bez mráčku a najednou bum, rána, krásnej červenej záblesk a kchhhh - kaput, chudák nevinnej pták se řítí na věčnost.“

Až okatě ta náhlá změna hlasu i úhlu pohledu připomínala jejich rozmluvy v opilosti. A anděl to slyšel - slyšel všechno, a zjevně i pochopil. Protože jeho další slova se v žádném případě nemohla týkat ohňostrojů - kdyby ano, bylo by to vůči kachnám krajně netaktní.

„Chceš kvůli utrpení rezignovat na radost? Nebylo by lepší… kvůli radosti rezignovat na utrpení?“ Azirafal zamyšleně zvedl hlavu směrem k obloze, lehce zbarvené do oranžova.

„Huh! Opatrně s těma silnýma slovama! Ráčil sis někdy všimnout, že utrpení a neutrpení obvykle není tak docela v našich vlastních silách?“ Crowleyho hlas se pohyboval někde mezi šeptáním a sykotem. Ta slova byla skoro rouhačská, vycházela-li z úst bytosti, pro níž mělo být utrpení jedním z hlavních oborů práce.

„No, pro dnešek asi stačilo,“ přešel zpátky do běžného tónu a zvedl se z lavičky, „užij si léto, anděli. Bůh ochraňuj královnu!“ broukl nonšalantně, zatímco se dvěma prsty dotkl krempy svého klobouku a otočil se k odchodu.

Takže… za běžných okolností by dnes při pohledu na vybuchující ohňostroj možná spíš ohrnul ret a zavřel oči.

Snad by ho v duchu hřálo vědomí nárůstu hlasů, volajících po jejich zákazu či alespoň výrazném omezení. Důsledek debat, které začal pozvolna rozdmýchávat krátce po přelomu milénia, v době, kdy se staly nedílnou součástí oslav nového roku mezi širokou veřejností. Ve jménu kachen a podpory drobných lidských nesvárů, samozřejmě.

Pozvedl lahev ke rtům.

Dole pod ním žila Whickberská ulice tím typicky nezvyklým ruchem silvestrovské noci. Na střeše knihkupectví si připadal dostatečně neviditelný před zraky dvou lidí a jednoho anděla v zácviku, trpících nevysvětlitelnou kolektivní potřebou starat se o něj (už jen při připuštění téhle premisy se znechuceně otřásl) a jeho zlomené srdce (což mělo za následek druhé otřesení). Pod lampou je přeci největší t-

„Hej, Šestikafe-ve-velkým-hrnku!“

Mohla by to být ne zrovna běžná, přesto opodstatněná objednávka pití, stejně jako zmatené hulákání opilce. To, které se mylně snažíte dekódovat coby smysluplnou zprávu.

A Crowley by se mohl tvářit, že to je jedna z těch věcí, které se ho v žádném případě absolutně netýkají. Kdyby s neomylnou jistotou nepoznal ten rozhodný hlas, stejně jako přezdívku, kterou od Niny už nějakou dobu neslyšel.

Tolik k jeho nenápadnému stanovišti na střeše.

Zhluboka, docela teatrálně si povzdechl a trpělivě vyčkával na palbu přesvědčivých argumentů.

„Jsme na suchu.“ Huh?

„… člověk se zrovna nevybaví zásobou chlastu, když má trávit Silvestra se zapřísáhlou abstinentkou a stvořením, které doslova před měsícem konečně ztratilo rozpaky, zatímco pije čaj!“ Navzdory svému přesvědčení se nad její dokonale přesnou charakteristikou tiše uchechtl.

„Jenom jsem tak trochu nečekala, že Muriel projeví odvahu a chuť prozkoumat další metu pozemských zvyklostí a inspiruje tak Maggie…“

„Žvaníš,“ utrousil, aniž by se obtěžoval s tím, zda ho Nina dole uslyší. Znovu si lokl otravně sladkého, šumivého vína.

„Abych to shrnula, MOJE dvě lahve červenýho jsou fuč. Takže mám v zásadě dvě možnosti. Zaprvé, vybrakuju svoje zásoby Earl Grey, nechám ho louhovat pekelně dlouhou dobu a opiju se magorákem jako v šestnácti na chatě se sestřenkou Jill. Nebo zadruhé, přesvědčím Muriel, aby zázrakem odemkla tu zapečetěnou místnost ve sklepě pod knihkupectvím, a pečlivě prozkoumáme archivní zásoby pana Fella…“

Nggkk.

Štiplavé bublinky mu zaskočily v hrdle a prorazily si cestu až do nosu. Zakuckal se a zasyčel.

Jako by první nabízená varianta nebyla o nic vražednější, než jeho preferovaná objednávka kávy, a tu druhou si jeden zpropadený nejvyšší archanděl po právu nezasloužil…

Oukej. Dobře.

Asi bylo načase připlazit se ze zdi Edenu dolů do skutečného světa. Jejich bizarní rozhovor mezi střechou a zemí mohl každou chvíli překročit hranice únosné nápadnosti.

Okamžik na to se jí zhmotnil před očima.

Napřáhl před sebe ruku s lahví, která se v mezičase proměnila ve zcela nedotčené výběrové šampaňské Moët & Chandon.

„Fajn,“ hlesl rezignovaně, „pokušení dokonáno. Měli by tě naverbovat. Myslím, že tam po mně zůstal jeden volnej flek.“

Nina vážně přikývla a změřila si ho pohledem.

„Díky. Zvážím to.“ Potěžkala láhev v rukou. „Co za to? Budeš chtít mou duši?“

„Co bych s ní u Satana asi tak dělal? Mám dost práce s tou svojí. Šestikafe ve velkým hrnku bude stačit.“

Možná to nebyly běžné okolnosti, co se teď dělo kolem jeho lehce osamělé, pochroumané existence. Přesto, napadlo Crowleyho, by si i na tyhle okolnosti možná mohl časem zvyknout…

°°°

Planeta Země se poslušně otáčela kolem své osy.

Nejvyšší archanděl už několik hodin kroužil podél jejího obvodu, jako kočkovitá šelma ve výběhu.

Tedy, ne snad soustavně - na to měl samozřejmě až příliš mnoho povinností. Tady si o oslavách příchodu nového roku nebo dni pracovního volna mohl nechat leda tak zdát.

Těleso, jež mu bylo téměř šest tisíciletí stálým domovem, však přitahovalo jeho pozornost víc, než dosavadních několik měsíců. Kdykoli ho míjel cestou do své pracovny, musel se zastavit. Pokaždé. Možná těch pochůzek pro jednou vykonal o ždibec víc, než bylo nezbytně nutné.

V pravidelných intervalech rozzářil některou z pevninských částí planety jiskřivý výbuch světel. Trochu to připomínalo sněhovou kouli - drobný, trochu kýčovitý dekorační předmět, který měli lidé ještě nedávno docela v oblibě.

Sledoval to se zamyšleným, lehce zakaboněným výrazem. Ostatně, tentokrát tu nebylo koho rozveselovat, čí nadšení z prvního ohňostroje v dějinách napodobovat v naději, že se na ten pocit možná také znovu rozpomene…

Barevné záblesky se odrážely od prosklených stěn na nebesích.

A Azirafal náhle znovu připomínal toho tichého, vyjukaného rytíře z Westminsterského paláce v lednu roku 1486.

Autor: RenyNew (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní