OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 31

09.12.2023 (16:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 253×

„Už jsem ti řekla, že vypadáš příšerně?“

„Od rána bezmála pětkrát,“ odpověděla jsem po krátkém povzdechnutí bezbarvě. Cítila jsem se příšerně. Vyčerpaně. Zdevastovaně. A naprosto bez energie.

„Vím, že si přeješ, abychom nezasahovali, ale ubíjí mě tě takhle vidět. Vždyť tě pomalu zabíjí!“ rozohnila se znovu Bonnie vezoucí mě ze školy domů. Podle světlejšího odstínu kloubků prstů, kterými křečovitě svírala volant, jsem usoudila, že se ve svém nesouhlasném projevu ještě krotí.

„Nehodlám riskovat. V nejmenším nepochybuji, že Everett své malebné výhružky nemyslel vážně. Počítám, že ještě dneska a pak si dají pauzu, koneckonců mě potřebují živou,“ chlácholila jsem nás obě značně chabě.

Když jsem kamarádce prozradila, že mi Dereck chodí odebírat krev, strašně jí to rozčílilo a ihned dumala nad možnými kroky nápravy, od odklizení mé maličkosti na nějaké bezpečné místo až po různé druhy vzpoury, jež jsem s pádným odůvodněním okamžitě zamítla. V sázce bylo příliš.

Ačkoli jsem navenek hrála hrdinku a snažila se působit co nejméně vycucnutě, pravdou bylo, že jsem si nebyla jistá, zda další odběr zvládnu. Po zkušebních třech ampulích si to druhý den napochodoval s téměř půllitrovým sáčkem, včera to samé. Navíc to úděsně bolelo, měla jsem ruce samou modřinu, ty se na rozdíl od pobledlé tváře, kruhů pod očima a nezdravé barvy pokožky daly skrýt dlouhým rukávem. Bonnie to trefila, postupně ze mě vysávali život.

„Dobře, Eleno. Do knih se ale podívám, třeba narazím na nějaké kouzlo, které by se dalo použít…“

Němě jsem přikývla, na nové argumenty jsem neměla sílu, mimoto jsem podezřívala Alarica, že se taky úporně pokouší vykoumat nějaký plán, jak z téhle krvavé šlamastyky ven.

„Při zemáku mě napadlo něco šíleného, ale čím déle to zvažuju, tak mi to přijde jako jediné řešení, které by nešlo proti striktním příkazům,“ podělila jsem se s ní o ten malý ždibíček naděje.

„Sem s ním,“ pobídla mě vehementně.

„Napsat Klausovi, respektive Tylerovi, protože na Původního nemáme číslo, o tom, co se tady děje. Přemýšlela jsem o tom opravdu dlouho a jestli si mám vybrat mezi těma dvěma psychopaty, volím Klause. Tomu aspoň nevadili Damon se Stefanem,“ nadhodila jsem věcně.

„Jo, na tom něco bude. Už ty jeho praktiky známe. Zajedu za Caroline a zařídím to, spolehni se.“ Evidentně byla ráda, že jsem to zcela nevzdala. Nadějeplně mi stiskla ruku a povzbudivě se usmála.

Poté, co zastavila u krajnice naší příjezdové cesty, spontánně jsem nadanou čarodějku objala a poděkovala jí za všechno, co pro mě dělá. Vyměnily jsme si vědoucí pohled, načež jsem brunetce naposledy mávla přes boční okénko a vešla do domu.

Jakmile jsem za sebou zabouchla, doplahočila jsem se ke gauči a následně se na něj s hlasitým zaúpěním vyždímaně zřítila. Ani jsem se neobtěžovala zvednout nohy, které mi mrtvolně visely přes okraj.

I když bych do vteřiny usnula, přiměla jsme se otevřít těžká víčka a zvednout se do sedu. Zítra mě čekal důležitý test z biologie, který jsem prostě musela napsat minimálně na B, jinak bych se s možností studovat medicínu mohla definitivně rozloučit. Za poslední rok jsem zameškala tolik hodin, že mé známky sotva stačily na kvalifikaci, natož na hodnocení obstojné pro takto troufalý obor. Přestože jsem nesnášela nemocnice, má touha pomáhat lidem byla silnější, vědomí o existenci všech nadpřirozených bytostí kolem onu dychtivost mnohonásobně umocnilo. Chtěla jsem počet obětí našeho zamořeného města snížit na co nejnižší číslo.

Vytáhla jsem potřebné učebnice a s neskutečným přemáháním se přinutila začíst do příslušné kapitoly.

V momentě, kdy se obývacím pokojem rozezněl zvonek, jsem vystřelila hlavu s vytřeštěnýma očima; bylo to tady. Namáhavě jsem polkla, vysoukala se do stoje a na vratkých nohách se vydala ke dveřím. Po otevření jsem čelila Dereckovu nadmíru vytočenému pohledu, vypadal nepříčetně. Zjevně ho předtím něco slušně nakrklo.

Za minulé tři dny, kdy se tu stavoval, jsem si o něm udělala jakýs takýs obrázek, v němž dominoval dojem, že nemá rád autority, zato velmi nezdravě holduje alkoholu, plus možná i jiným závislostem. Jaksi mi nešlo na rozum, jak zvrácený, leč inteligentní Everett může spoléhat na někoho tak žalostného. Očividně to byla troska.

Ustoupila jsem stranou, aby mohl projít dovnitř. Roztěkaně se nahrnul do místnosti a hned se začal rozhlížet po čemsi, co ho za ta léta nejspíš přivedlo do tohoto stavu.

„Kde máte chlast?“ vyštěkl na mě znenadání.

„Žádný tu nemáme, Jeremy by to vypil,“ odvětila jsem pohotově, čímž jsem nebyla tak daleko od pravdy, co se s Bonnie rozešli, nechoval se právě vyrovnaně.

„To mě nezajímá. Potřebuju se napít, něco mi dones!“ zaúkoloval mě pánovitě.

To mi hnulo žlučí, nejenže mně proti vlastní vůli odsává krev, ještě mi bude rozkazovat! Asi mi dočista přeskočilo, ale postavila jsem se do bojové pozice s mírně rozkročenýma nohama a odsekla: „Už toho mám dost, nebudeš mi poroučet, co mám dělat!“

„Že ne? To se ještě uvidí, holčičko!“ Se zuřivým výrazem vyrazil kupředu, napřáhl se a překvapivě rychle vyslal pravačku proti mému obličeji. Nechápala jsem, jak k tomu došlo, pravděpodobně naprosto instinktivně, nicméně jsem v jakémsi popudu sebezáchovy chvatně uhnula hlavu stranou, a co víc, jeho úder jsem vykryla nadloktím a vlastní napřaženou paží se zatnutou pěstí ho zasáhla do lícní kosti.

„Áááá!“ Zatímco jsem si s nepatrným útrpným přikrčením chytila ruku s odřenými kloubky, v nichž při kolizi nebezpečně zakřupalo, a pro tepavou bolest vystřelující až do ramene bojovala s mžitkami před očima, ohromený Dereck o krok couvl, zavrávoral a šokovaně zamrkal, nýbrž se otravně regenerativně navrátil do potyčky.

„Ty svině!“ zavrčel a jal se mi jít po krku. S pocitem, že už nemám co ztratit, jsem před sebou v obranném gestu vytrčila ruce, naznačujíc mu, že se nedám tak snadno. Zvláštně uhranutě jsem sledovala, jak se blíží a napřahuje ke mně sevřenou pěst, kterou jsem s ještě větším překvapením chytila do dlaně, druhou rukou jsem ho pevně čapla za zápěstí, načež jsem se vyhrbila v zádech, bez zaváhání využila jeho vlastní váhy a posledními zbytky sil si bratrance pod přívalem adrenalinu přehodila přes rameno a následně ho s ohlušujícím třískotem seslala na konferenční stolek. Rozhodně by se nedalo říct, že ty hodiny tréninku přišly na zmar.

Řinčení skla mě vytrhlo z transu a syrově vrátilo do reality, sotva jsem popadala dech, točila se mi hlava a byla jsem tak zesláblá, že jsem se stěží držela na nohou. Dobojovala jsem, teď jsem mohla jedině utíkat. Než jsem však přiměla zrosolovatělé končetiny ke spolupráci, Dereck mě chňapnul za kotník a škubnutím strhl na střepy a všelijakými úlomky posetý kobereček. Přestože jsem se snažila ztlumit pád a předejít škodám, šeredně jsem se praštila do temene. Neubránila jsem se úniku mučivého zaskuhrání, to se ale ztratilo v hrozivém zvuku jeho dopáleného funění. Skrz tmavé fleky, znemožňující mi vidění, jsem zaznamenala, jak se vypjal a s rozhněvaně roztaženým chřípím na mě skočil. Těsně před dopadem jsem mu ještě stihla zarazit pokrčené koleno do žaludku, zlostně zavyl a pak mě praštil. Kousek pod oko. Intenzita úderu mi smýkla hlavou a celou polovinu tváře zanechala paralyzovanou, zdálo se mi, jako bych ji měla v plamenech. Štípalo to. Čekala jsem další ránu, ba místo toho jsem slyšela povědomé šustění igelitu.

„Nezabiju tě, neboj,“ zaskřehotal, čímž vyvrátil vnitřní dohady o mém osudu, „takovou služby ti neprokážu, sestřenko.“ Na pokraji bezvědomí jsem vnímala, jak mi do žíly surově zapíchl jehlu a tím o další krůček posunul k temnotě, jež mě polehoučku zahalovala.

„Seš pro ně moc cenná. Z toho by se dalo něco vytřískat. Tohle mu zanesu a pak se spolu vydáme na malý výlet. Kámoši budou štěstím bez sebe, až uvidí, jak krásnou mám příbuznou.“ Přišpendlená k zemi jsem bezmocně ležela, přičemž mi po tváři tiše kanuly slzy. Jeho odporný smích bylo to poslední, co jsem slyšela, pozvolna se vzdaloval, až zanikl úplně.

To byl konec.

„Eleno. Eleno!“ Jeremyho vystrašený hlas ke mně přicházel z velké dálky, budilo to dojem, že mluví přes hodně tlusté sklo. Chtěla jsem něco říct, ujistit ho, že jsem v pořádku, jenže to nešlo. Činilo mi nesmírné potíže, byť jen otevřít oči. Ač jsem cítila, jak se mi chvějí víčka, rozlepit je byl nadlidský úkol. Nejspíš jsem pořád ležela na podlaze, protože mě uchopil pod paží a co nejopatrněji odvlekl na gauč, kam mě položil. Konečně se mi podařilo vytvořit aspoň malou štěrbinu, kterou jsem skrz řasy pohlédla do bratrova ustaraného obličeje.

„Díkybohu! Jak ti je? Nemám zavolat záchranku?“ vyptával se vyplašeně.

Němě jsem zavrtěla hlavou, neboť jsem nesvedla ani odlepit jazyk od patra, a téměř heroickým výkonem si roztřesené prsty levačky přiložila k tváři, v níž protivně pulzovalo. Nemohla jsem sklepat pocit, že ji mám dvakrát takovou. Musela jsem vypadat bídně. Všechno mě bolelo.

„Přinesu ti vodu,“ oznámil mi a záhy odchvátal do kuchyně. Vyburcovala jsem své protestující tělo k pohybu, pomalu se vyštrachala na loket a o chvíli se mi povedlo nejistě opřít o napnutou paži, navzdory šnečímu tempu se mi obývací pokoj roztančil před očima.

„Eleno?“

Jakmile jsem zaslechla ten známý hlas, doširoka jsem otevřela oči a hlavu doslova vypálila ke dveřím, v nichž k mé nepopsatelné úlevě stál Damon a za ním Stefan. Až na devastující újmy na oblečení se oba jevili v pořádku. Rázem mi ze srdce spadl obrovský kámen, což mě pravděpodobně nakoplo k činnosti. Poháněna čirou euforií jsem neuváženě rychle vyskočila na chatrné nohy, a to nebyl nejlepší nápad.

„Damone,“ pípla jsem přiškrceně, znovu se mi rozostřilo vidění, zamotala se mi hlava a nestabilní končetiny vypověděly službu. Nehezky se mi protočily panenky a bezvládně jsem se odporoučela k zemi.

***

Byla už tma, když je taxík vysazoval před domem. Vypadal přesně tak, jako před odjezdem, jen v oknech dole se pro pokročilou večerní hodinu svítilo. Dlouhým, vnitřnosti uvolňujícím povzdechem vyfoukl všechny ty dotěrné obavy, které ho cestou domů sužovaly, neskutečně se mu ulevilo, onen pocit však trval pouze do okamžiku, než si všiml kuželu světla dopadajícího ze vchodu na dřevěnou terasu.

To musej bejt v tomhle baráku dveře furt dokořán?!

Z rychle chůze přešel do klusu a podle dusotu podrážek vedle udělal Stefan to samé, rovněž ho to znepokojilo. Schody na terasu překonal jedním ladným skokem, takže se na prahu ocitl první, rozrazil napůl otevřené dveře a se zatajeným dechem vpadl dovnitř.

„Cítím krev,“ poznamenal upír, jehož rozparovačské choutky se opět nepotlačitelně probíraly k životu. Taky ji cítil.

„Eleno?“ zvolal, zatímco se bedlivě rozhlížel, zamířil rovnou do obýváku. Jakmile ji uviděl, srdce mu radostně poskočilo, leč během dvou vteřin, v nichž si na gauči se třesoucí dívku pozorně prohlédl, se mu propadlo až na samé pánevní dno. Vypadala hůř než zbědovaně. V obličeji byla alabastrově bílá, od nemalého počtu svých obětí tuhle barvu důvěrně znal, přesně věděl, co ji způsobilo, s čímž nepostřehnutelně kontrastovala rudá podlitina pod Eleniným okem; někdo ji dost neurvale praštil. Coby důkazní materiál k jeho domněnce jí z loketní jamky o sedačku zapřené paže pomaličku stékaly dva pramínky tekutiny, tolik dráždící smysly bratra, jenž mu kráčel v patách.

Během mrknutí oka se odehrálo hned několik věcí najednou. Damon, zlostně skřípající zuby, za sebou slyšel, jak se Stefan snaží rozdýchat touhu po krvi, jejíž nasládlá vůně, postupně se prodírající skrz roztažené nosní dírky, mu nekontrolovatelně zatemňovala mysl. Zároveň zaznamenal Jeremyho, který z kuchyně spěchal se sklenicí vody, nicméně jeho plnou pozornost okupovala Elena a výraz její tváře, z deliricky stažené grimasy se zázrakem měnící na překvapenou a neprodleně přecházející v pokojnou.

„Damone,“ hlesla jeho jméno slabě, během čehož příliš rychle vyskočila na nohy, jež se jí záhy podlomily.

I když by přísahal, že víc zesinat není možné, nabyla odstínu běloskvoucího papíru, současně se jí za mihotajícími víčky zalesklo bělmo a pak už se sunula na hromadu střepů a rozlámané překližky. Nezaváhal, ve zlomku sekundy byl u ní a včas ji zachytil.

„Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale jsem fakt rád, že jste tady,“ prohlásil mladý Gilbert vděčně.

„Vezmu ji nahoru. Zvládneš to?“ zeptal se Stefana, postávajícího v bezpečné vzdálenosti uprostřed místnosti, zatímco bezvládnou tmavovlásku bral do náruče. Ten pochopil, že se Damon ujišťuje, zda pořídí ukorigovat svůj apetit, a souhlasně přikývl. Jeremy nejevil žádné známky zranění, takže by mělo být v klidu je tam nechat bez dozoru.

To mu stačilo, překročil trosky stolečku a upíří rychlostí se s tím křehkým nákladem přemístil do Elenina pokoje.

Co nejopatrněji ji položil na postel, pak zapnul lampičku na nočním stolku, přisedl si na okraj matrace a s provinile staženým čelem detailně zmapoval každičký milimetr té průhledné pokožky. Jemně ji uchopil za vzdálenější ruku a podíval se do místa nejčastěji využívaného k odběru. V nyní již zasychající krvi napočítal tři vpichy, se zlostným zavrčením se přesunul na pravou končetinu, položil si ji do klína, šetrně vyhrnul rukáv a zaměřil se na soubor pod kůží schovaných žil, tady našel dva vpichy. Obě paže byly posety modro fialovými modřinami. Úplně cítil, jak se to v něm vaří, toho šmejda rozhodně ZABIJE. A vychutná si to.

Cestou do koupelny, kde namočil ručník a poté do sklenice na umyvadle natočil vodu, se zaposlouchal do konverzace probíhající v přízemí.

„Kde jste krucinál byli?“ zajímal se Jeremy poměrně vyčítavým tónem.

„To je na dlouho, spíš mi řekni, co se stalo tady,“ poručil Stefan. Následovala krátká pauza.

„Nejspíš se museli poprat,“ odpověděl zamyšleně, dole ho bratr nějakým posunkem či zapitvořením asi pobídl, aby to rozvedl, protože dodal: „Elena s Dereckem.“

„Kdo je sakra Dereck?“

Damon zaujal původní pozici na kraji postele, nahnul se přes spící dvojnici, vzal ji za ruku a mokrým ručníkem hebce otřel rozpité šmouhy krve i sedřené kloubky, pak se sklonil ještě níž a pohnutě podlité místo pofoukal hřejivým dechem, nakonec jí přes obě paže stáhnul vyrolované rukávy.

„To je náš nově nalezený bratranec, teda Elenin, jde nějak do přízně s Isobel. Everett ho pravděpodobně vytáhl někde z basy, prý seděl už několikrát, tamní odvykačka ale evidentně nezabrala, věčně to z něj táhne,“ popisoval Jeremy znechuceně změnu zdejších poměrů, „je příšernej. Beztak ho využil jen k tomu, aby mohli legální formou odstřihnout Alarica, teď nám totiž dělá opatrovníka a chodí sestře sosat krev.“

Čím víc toho vyslechl, tím vytočeněji zatínal zuby, nasupeně při tom dýchal.

„Chodí? To nebylo jen dneska?“ zhrozil se nefalšovaně Stefan.

„Byl tu minimálně třikrát, co vím. Elena o tom se mnou nechce mluvit. Myslím, že jí vyhrožoval.“

V nastalé odmlce se zezdola ozývalo jen horlivé přecházení sem a tam.

Obrátil ručník a čistou mokrou část vlídně přiložil na postupně nabíhající otok pod dívčiným okem, zchlazení by mohlo alespoň malinko pomoct. Když ji jemně pohladil po vlasech, nepatrně se jí zachvěla víčka, natočila hlavu směrem k němu, sotva slyšitelně zanaříkala a pak ztěžka otevřela oči. Chvilku trvalo, než zaostřila, jakmile však na Damona upřela vyčerpáním zastřený pohled, lehce se usmála. Nemohl od ní odtrhnout zrak.

„K čemu je tomu sráči Elenina krev? Hybridi ho stejně nebudou poslouchat, jsou připoutaní ke Klausovi…“

„Nevím, Tyler údajně psal Caroline něco o zlomení toho pouta, možná ho to naučil Everett. Je vychytralej, je to právník.“

Jeremyho informovanost byla vskutku zarážející.

„No, to by ovšem nadobro otočilo karty. Kdyby se od něj mohli odpoutat, ztratil by nad nimi veškerou moc,“ shrnul mladší Salvatore sdělené novinky s nepřeslechnutelným zaujetím.

„To sice jo, ale tenhle zvrat se momentálně úplně nehodí,“ zarazil mladý Gilbert naděje jich obou, „Alaric zjistil, že v případě smrti původního vymírá i celá jeho pokrevní linie, což znamená, že spolu s Klausem by bylo i po vás.“
Tentokrát v obýváku zavládlo hrobové ticho.

„Pff, to je síla… Musíme si pořádně promyslet co dál. Teď dones něco na střepy, uklidíme ten nepořádek.“

„Vrátil ses,“ zašeptala omámeně.

„Vždycky,“ odvětil zjihle. „Jak se cítíš?“

„Hrozně. Jako matračka na turnaji sumo bojovníků,“ zahuhlala namáhavě.

„Víš, že ti můžu pomoct,“ připomněl jí, ačkoli odpověď znal předem. Odmítavě zavrtěla hlavou. Bezmocně si povzdechl, přizvedl Eleně hlavu a aspoň jí pomohl se napít.

„Dobře, tak si odpočiň.“ Chystal se postavit, jenže ho překvapivě pohotově chytila za ruku.

„Kam jdeš?“ vyhrkla znepokojeně, přičemž se urputně snažila vysoukat do sedu. Položil ji dlaň na rameno a jemně zatlačil zpátky do polštáře.

„Vrátím se, slibuju,“ prohlásil vážně, neochotně se zvedaje z matrace. Neodkladně potřeboval upustit páru a zpřelámat pár vazů.

„Damone,“ zaštkala vysíleně.

Nenásilně odendal Eleninu drobnou ruku ze své a postavil se, sundal jí boty, šikovně vmanévroval pod deku, na níž částečně ležela, a mlčky ji přikryl. Celou dobu na sobě cítil její úpěnlivý pohled. Nechtěla ho nechat jít. S výrazem, v němž se mísilo dojetí s potěšením, k ní přistoupil, sklonil se, rukama se zapřel po obou stranách dívčiny hlavy a zahleděl se jí do očí. Pak ji zamilovaně políbil na čelo a na prchlivý okamžik si dovolil nechat tam své rty jen tak spočívat.

„Všechno bude dobrý. Vrátím se,“ zahlaholil proti sametové pokožce. Než se definitivně rozhoupal k odchodu, naposledy zakotvil v těch čokoládových pralinkách, na nichž bylo tak jednoduché si vypěstovat závislost, když si všiml, že mu cosi podává. Byly to klíče od jeho auta, musela je bývala mít někde u sebe. Nyní se mírně samolibému úšklebku neubránil, vzal si je, narovnal se, vyhodil je do vzduchu, otočil se na patě a s lehkostí je opět chytil, načež bez ohlédnutí opustil místnost.

Dole chůva Fajn se svým pomocníkem do černého odpadkového pytle stále odklízeli napáchaný svinčík.

„Jak je jí?“ otázal se Stefan z pokleku zúčastněně, ještě nestačil ani odlepit chodidlo od posledního schodu.

„Je silná, zvládne to.“

„Slyšels, že jo?“ ujišťoval se, že Damonovi nahoře neunikla žádná podstatná informace.

„Jop, s tím útokem na Klause, který jsi zmařil, to teda bylo o fous,“ připustil vážně, protáčeje si na ukazováčku klíče od modrého Chevroletu.

„Co budeme dělat?“

„Nevím, zkus na něco přijít. Já jdu ven,“ odbyl ho stroze.

„Cože?“ podivil se mladší z bratrů, nato se s lopatkou v jedné a smetáčkem druhé ruce postavil a zahloubaně si ho prohlížel.

„Dohlídneš tady na to, ne?“

„Netvrdil jsi náhodou, že pro správný moment překvapení je důležitý naši přítomnost v Mystic Falls držet v tajnosti?“ připomněl mu Stefan jeho vlastní slova.

„Změna plánu, nechci dál čekat,“ odsekl a odhodlaně vyrazil z pokoje.

„Počkej, půjdu s tebou.“ Vzhledem k tomu, že tam stál a dřímal ty plastové pomůcky na gruntování, jeho nabídka vyzněla poněkud směšně.

„Ne, ty drž pevnost, kdyby si náhodou někdo přišel pro toho karate kida nahoře. Na snídani jsem zpátky.“  

„Kam šel?“ donesl se k němu Jeremyho rozhozený dotaz, zatímco bral za kliku.

„Mstít se,“ objasnil mu bratr tu záhadu, znal ho.

„Budiž, dojdu se podívat na Elenu, jestli něco nepotřebuje.“ Po zabouchnutí dveří ignoroval kroky teenagera s prstenem nesmrtelnosti kráčejícího za sestrou a plně se zaměřil na nadcházející kroky.

Nasedl do auta, s hvízdajícími gumami se odpíchl od krajnice a nejkratší trasou zamířil do penzionu pro vybavení. Teď, když věděl, že je Elena relativně v pořádku a pod ochranou, mohl popustit uzdu nahromaděnému a celkem obtížně korigovanému vzteku, pevně stiskl volant a přidal plyn.

V rozlehlé rezidenci si rozsvítil pouze nezbytná světla, vše se tu zdálo tak, jak to před odjezdem zanechali. Neobtěžoval se s převlékáním z těch špinavých hadrů, rovněž bez mrknutí oka minul pojízdný bar s alkoholem, vydal se rovnou do patra, kde do černého batohu počal házet nejrůznější zbraně i sporýšové a šalamounkové granáty.

Jakmile měl zabaleno, opustil dům a vrátil se do před vchodem zaparkovaného Camara. Před vpadnutím do jámy lvové ho čekala ještě jedna zastávka, znal v Mystic Falls všechny pochybné nalejvárny, kam chodily trosky Dereckova kalibru, takže nalezení původce Eleniných zranění pro něj nebyl složitý úkol. Uspěl hned v první putyce, do níž s citelně nevraživou aurou vstoupil; aniž by si všímal těch několika levnou lihovinou rozostřených pohledů, které přitáhl svým antré, rozhlédl se po zakouřené místnosti a krátce na to našel svůj cíl. Přestože toho vypatlance osobně neznal, nikdy ho neviděl, byl si téměř jistý, že to je on. Seděl na baru s rozpitou lahví laciné vodky a přiopile brejlil do mobilu.

Damon, nespouštěje z evidentně rakovinou prolezlého muže ledově modré oči metající blesky, se k němu rozešel, bez zaváhání si zabral vedlejší stoličku, neomaleně mu z pravačky vytrhl přístroj a demonstrativně ho rozlomil na dva kusy.

„Hej, co to, ku*va-?“ nepořídil to ani doříct, neboť ho upír drsně chytil za vlasy na temeni a hrubě mu hlavou udeřil o pult. Než spánková kost s husí kůži nahánějícím zaduněním dopadla na poškrábanou desku baru, zaznamenal na Dereckově tváři slušný monokl. V duchu se pobaveně uchechtl, zároveň k Eleně pocítil nepopsatelný obdiv a respekt, byl na ni pyšný, že se v takovém stavu vůbec dokázala bránit.

Než se ta hromada sraček stihla vzpamatovat, položil mu ruku na rameno a palcem bolestivě zatlačil pod klíční kost, čímž si rázem získal jeho pozornost. Okázale ignoruje znepokojené pohledy vnadné, přehnaně zmalované obsluhy, zadíval se své oběti do rozšířených zorniček a nepřívětivým hlasem se zeptal: „Co se ti stalo?“

„Ta čubka mě praštila,“ odpověděl. Jak předpokládal, nikdo se nenamáhal téhle nicce poskytnout sporýš, aby nešel ovlivnit. Žalostné.

„Ještě jednou a dej si pozor na pusu,“ přikázal Damon s varovným zavrčením.

„Elena mně dala pěstí, když jsem jí chtěl jednu ubalit, protože mi odmítla donést pití,“ rozpovídal se obsáhleji.

„A co se stalo potom?“

„Zkusil jsem to znovu, ale překvapila mě, uhnula a hodila mě na stolek, ten se rozbil, podařilo se mi ji chňapnout za nohu a strhnout na zem. Skočil jsem na ni a uhodil ji do tváře, pak jsem jí vzal krev a slíbil, že si pro ni přijdu a odvezu z města. Napadlo mě ji unést a požadovat výkupné, když je pro ně tak cenná,“ odříkával monotónně, „mám v úmyslu jí dopřát trochu pobavení s mýma kámošema.“

Už toho kreténa měl tak akorát, se zlostně staženým obočím ho prudce čapl za nadloktí a rozezleně odvlekl ven do zapadlé uličky, kde ho neurvale mrštil na kontejner na odpadky, načež mu umným, rychlým pohybem vyrval srdce z těla, to záhy spolu s mrtvolou netečně zahodil do smetí. Tenhle póvl, odporně čpící chlastem a cigaretovým kouřem rozhodně nikomu chybět nebude.

Vlastně mu tím prokázal laskavost, v opačném případě by ho čekala pomalá a notně nepříjemná smrt, kdy by si nakonec vykašlal vlastní metastázemi napadené plíce. Ledabyle si otřel ruku do již tak zasviněných kalhot a opět nabuzeně nasedl do auta. Teprve nyní začne ta pravá zábava.

Ze strategických důvodů zaparkoval kus od sídla Lockwoodů, nepotřeboval přitáhnout všechnu pozornost najednou, nepochyboval, že kolem stavení čenichají nějaké hlídky. Vystoupil a zaposlouchal se do zvuků v ulici, bylo už docela pozdě, tudíž nejezdila takřka žádná auta a většina domů měla zhasnuto. Nic nezvyklého se k upírovým citlivým zvukovodům nedoneslo, hodil si tedy popruh batohu přes rameno a neohroženě se přes šlechtěný trávník vydal k zadnímu vchodu.

Přestože měl veškeré smysly napnuté k prasknutí, navenek působil vyrovnaně až klidně.

Po pravé straně lehce zaševelilo listí, ve zlomku vteřiny se super rychlostí otočil daným směrem, aby pár centimetrů před hrudníkem zachytil ze samostřílu vypálený dřevěný kolík, bez otálení ho hbitě protočil mezi prsty a mrštně jím švihl do tmy. Tupé žuchnutí vypovídalo o tom, že útočníka zasáhl přesně do srdce.

„Čistej střed,“ zanotoval si.

Mírně se přikrčil a potichu se kradl vpřed, když přišel další útok, ladně se vyhnul nočním vzduchem letící dřevěné kulce, nadpřirozeným tempem se dostal za střelcova záda a bez mrknutí oka mu vyrval onen nejdůležitější, posmrtně v dlani stále tepající orgán, jež naprosto nezaujatě odhodil do udržovaného květinového záhonku. Poté, co zaslechl křupnutí větvičky, jen taktak se mu podařilo vykrýt výpad mířící na levou část trupu, odhodil mu ruku stranou, přičemž hybrida silným kopancem do břicha vyslal na kmen statného stromu, během pouhé setiny sekundy k němu přiskočil, utrhl v dosahu visící větev a nemilosrdně ji zabodl mladíkovi do hrudní kosti a následně do bijícího svalu za ní.

Právě včas, protože se přihnal další poskok, chytil Damona za ramena a neodbytně se ho se žlutě žhnoucími duhovkami a vyceněnými tesáky snažil kousnout do krku. Dalo mu zabrat si ho udržet od těla, chvíli spolu zápasili, leč nakonec se mu od sebe křížence podařilo odstrčit natolik, že se stihl nepostřehnutelným tempem rozmáchnout a hranou roztažené dlaně tomu nebezpečnému stvoření oddělit hlavu od těla.

Spěšně z upuštěného batohu vytáhl mačetu, nanovo si ho hodil na záda a chvatně se přemístil do zadní části zahrady, kde stejným způsobem setnul hlavu strážci s pomalejšími reflexy.

Překročil do cesty spadnuvší tělo, vystoupal dva schody a s neskutečným množstvím adrenalinu, jež mu kolovalo v žilách, rozhodně vyrval kulaté madlo kliky dveří, ty pak bez větších problémů vykopl a s pološíleným zvoláním profláklé hlášky: „Harry, jdu do baráku!“ vstoupil do kuchyně pro zaměstnance.

Posléze se strhla hotová mela, odkudsi zleva se vyřítil zavalitý chlápek, kterého se mu povedlo špičatým hrotem vrženého zbytku zámkového mechanismu trefit přímo do srdce, bezhlesně se skácel k zemi.

V pořadí již několikátého obránce tvrze, vyloupnuvšího se z místnosti naproti, zasáhl dobře mířeným hodem jednoho z granátů, koupil to do levého ramene, takže mu část tekutiny vystříkla do obličeje a na okamžik ho dočista oslepila, čehož Damon využil a svižně mu usekl makovici. V pokoji nad sebou zaznamenal uspěchané kroky a zakrátko někdo sbíhal schody. Odněkud seshora se k němu donesl hlas starostky, na kohosi štěkala, ať se o nočního vetřelce neprodleně postará.

Za svůj dlouhý život, během něhož toho skutečně neměl moc na práci, se bavil ledasčím, cestoval, opíjel se, sváděl ženy a spal s nimi, zabíjel z nudy i pro potěchu, za ta léta taky dokázal naštvat nespočet lidí, lovců i upírů, kteří se ho následně pokusili zamordovat, bezúspěšně, jak vidno. Nebyl to zrovna Bruce Willis, měl svůj osobitý styl, ale zatím se mu ze všech soubojů poštěstilo nějakým zázrakem vyváznout. Rád riskoval a pohyboval se na hraně, byl v tom dobrej, a tyhle chvíle, kdy se mu oběhovým systémem krev vyloženě proháněla, ho utvrzovaly, že jednotlivé dny jen letargicky nepřežívá, že skutečně žije.

S pohrdavým odfrknutím prošel vkusně zařízeným salonkem a příkladným vyražením dveří z pantů se konečně ocitl v hlavní hale, kde už byli připraveni dva protivníci.

„Mamko, taťko, jsem doma!“ pronesl sarkasticky, přitom upíří rychlostí ze zadní kapsy tmavých džínů vytáhl opracovaný kolík a bleskurychle jím vrhl na bližšího týpka s bradkou, ten se smrtícímu nástroji však záhadně pořídil vyhnout, mezitím se ke staršímu Salvatorovi přihnal jeho kolega, kvapně ho přirazil na stěnu a krk mu sevřel do nepropustných kleští masitých prstů.

„Teď zhebneš, upíre!“ Pro všechnu snahu ten pitomec opomněl vzít v potaz zbraň, kterou Damon pořád svíral, a jejíž ostří hybridovi za pochybení začátečníka v předloktí utnulo paži. Zařval bolestí a ucouvl, což si vzápětí odskákal zaseknutím čepele do lebky, síla švihu jí umožnila jak proražení tvrdé kosti, tak zajetí až ke stále překvapeně pootevřeným ústům.

„Headshot, sto bodů,“ okomentoval si svůj výkon obdobně, jako to dělávali s Jeremym u stříleček, „kruci.“ Ke vší smůle odtud mačeta nešla vytáhnout, tmavovlasý mstitel tedy pustil rukojeť, pohotově čapnul vteřinu před pádem na podlahu se kývající mrtvolu a coby štít před vystřelenými kulkami ji nastavil před sebe.

Střelec s bradkou ustoupil stranou, aby získal lepší úhel a nanovo vypálil, tentokrát Damon schytal dvě rány pod pravou klíční kost, sykl bolestí, nýbrž to vyhodnotil jako čistý průstřel, tak se tím dál nezabýval, místo toho provizorní lidský štít odkopl jeho směrem, což nepřítele přinutilo ještě o kus uskočit, nepromarnil šanci onen manévr proměnit ve svou výhodu a šmahem zaútočil. Super tempem patou urazil dobrou polovinu nohy polstrované židle, která byla spolu s malým kulatým stolečkem naaranžovaná pod oknem, a vytvořenou špici nelítostně zapíchl vousatému kříženci do srdce, poté mu obě ruce položil na spánky a mocně trhnul, čímž z něho udělal dva kusy.

Zatímco si na svírané části těla upravil úchop tak, že ji držel jen za vlasy, stylem vrhače koule na atletické olympiádě se zatočil a silou tu ohavnou kebuli hodil na schodiště, z jehož podesty scházel Everett. Cákance krve z vržené hlavy nahodily strop, podlahu i drahé obrazy na stěně. Za celou tuhle spoušť zodpovědný vlkodlak pouze lenivě stočil vlastní hlavu do úklonu, takže mu ta hybridova s přehledem prosvištěla pár čísel nad druhým ramenem, načež s hlasitým mlaskavým plesknutím narazila do zdi za schody.

„Damone, Damone. O tvých způsobech jsem tedy měl jiné mínění. Nejenže nejsi s bratrem zasypaný pod hordami hlíny u mě v dole, ještě sem vtrhneš uprostřed noci, navíc vypadáš, jako by ses týden válel někde ve škarpě, a takhle nehorázně zbytečně plýtváš krví drahouška Eleny,“ napomenul ho stoicky klidným hlasem Everett, přičemž ho počastoval nesouhlasným zakmitáním vysunutého ukazováčku.

„No jo, takovej už jsem já, potížista,“ odpověděl zadýchaně Damon, rádoby bezradně nad sebou krče rameny. V jednom s ním však musel souhlasit, mrhání krví Eleny ho mrzelo neskutečně.

„Jaké štěstí, že je to tak lehce obnovitelný zdroj, nemyslíš?“

Musel uznat, že ten zku*vysyn dokonale věděl, jak ho vyprovokovat. S nasupeně skousnutou čelistí se proti němu vyřítil a co nejrychleji dokázal, vyslal na ten pokřiveně se šklebící ksicht nastavenou pravačku. K Damonově nemilosti ho však jejich osudy řídící Lockwood hladce chytil za předloktí a do pekelně bolestivého úhlu mu zkroutil paži za zády. Nato ucítil Everettovo chodidlo mezi lopatkami, silným kopnutím ho katapultoval z točitého schodiště na naleštěnou dlažbu, kde se směšně rozplácl.

Neměl čas počítat zpřelámaná žebra, upířími smysly zaznamenal, jak ladně přeskočil zábradlí a takřka neslyšně přistál vedle něho. Sotva se stačil přetočit na záda, Everett se sehnul, vražedným stiskem mu obemkl krk a absolutně bez problému ho zvedl do vzduchu, kde ho vítězoslavně přidržel. Ve snaze se vyprostit ho popadl za zápěstí a zatáhl, ale zmáčknutí nepovolilo, v zoufalém pokusu se nějak zachránit mu Damon přehodil nohy přes ramena, svižně je překřížil a holeněmi vytvořil tlak, jež mu zamezoval volně dýchat, nato se vymrštil dozadu, pořádně nechápal jak, ale svedl se volnýma rukama zapřít o podlahu, setrvačností vlkodlaka stáhnout s sebou a obloukem ho přehodit na zem. Během chabé milisekundy nepatrným podpatkem kožené boty ukopl díl beztak ručně vyřezávaného zábradlí a vší silou jím vyrazil proklát Everettovo srdce. Jakmile Damonův nadějný výpad zablokoval, došlo mu, že ze sebe sám udělal hybrida, čímž se stal ještě rychlejším a nebezpečnějším, než byl předtím. Paráda.

„Hodláš se transformovat ještě nějak dál, Bulbasaure?“ zeptal se jen tak, aby řeč nestála, mezitím co se přetahovali o ten kus dřeva.

„Vtipný až do konce, viď?“ Stěží pár dní starý kříženec zabral, zmocnil se provizorního kůlu a se zvrácenou grimasou ho modrookému upírovi zabodl do břicha, tím ho doslova přišpendlil ke stěně.

„Prozradím ti tajemství, vtipálci to nikdy daleko nedotáhnou,“ vydechl mu velmi blízko obličeje, s krutým zábleskem v očích se napřáhl, do málem poloviny předloktí mu volnou horní končetinu zarazil do hrudníku a pevně do dlaně uvěznil jeho na poplach bijící srdce. Stačilo trhnout a bylo by po všem.

„S tím bych si dovolil nesouhlasit,“ utrousil lenivě Klaus, ležérně se s překříženýma rukama opírající o futra vylomených vchodových dveří.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 31: