OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 35

01.03.2024 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 164×

Když vstoupila do baru, její oblíbenější Salvatore už tam byl, seděl na barové stoličce, předloktími se opíral o pult a zádumčivě se mračil na panáka tvrdého alkoholu před sebou. Vypadal zcela pohroužen v ne právě přívětivých myšlenkách. Snad ze zvyku si upravila natočené vlasy, o kousek se vytáhla v páteři a odhodlaně zamířila k němu, cestou pokynula na známé tváře ze Studentského kulturního spolku okupující malý stoleček nedaleko.

„Ahoj,“ pozdravila během usedání na vedlejší židličku.

„Doufám, že se se mnu napiješ, už jsem ti objednal.“ Přistrčil k ní frťana, potom pozvedl toho svého a jediným douškem ho vyprázdnil, načež mávl na obsluhu, aby mu dolila.

„Elena mi řekla o tom rozchodu, moc mě to mrzí, Stefane,“ spustila bez nějakého úvodního mlžení, bylo jí jasné, že tohle je příčina jeho nezřízeného pití za bílého dne.

„A řekla ti proč?“ A bylo to tady. Co má sakra odpovědět?! Naprášit mu, že Damon za jeho nepřítomnosti využil situace a zlákal jeho rozpolcenou holku do postele, nebo má předstírat hloupou? Po vypnutí emocí se konečně alespoň vzdáleně přibližoval klukovi, který ji tenkrát tak okouzlil. Chopila se přistaveného panáku a rozvážně se zlatavou tekutinou uvnitř zakroužila.

„A tobě?“ zareagovala otázkou, bedlivě ho sledujíc periferním viděním. Chápavě se pousmál.

Jediným oklopením vyprázdnil sotva doplněnou skleničku do dna a raněně k sobě semkl rty.

„Kromě mé bouřlivé eskapády s Klausem? Kvůli Damonovi, vyspali se spolu,“ řekl se sklopenou hlavou poraženecky.

„Co? Jak to víš?!“ vybafla udiveně. Pokud ne od Eleny…

„Od Damona, řekl mi to.“

„Vážně?“ Tentokrát byla ještě překvapenější.

„No jo,“ odfrkl si zrazeně, „dokonce u toho vypadal fakt provinile. Tvrdil, že mu nejde především o sex, prý ji miluje a chce s ní být… I kdyby k Eleně skutečně choval tak silné city, jak prezentuje, Damon na dlouhodobé vztahy není, nikdy v žádném nevydržel, a ani teď to nebude jiné. To prostě nemůže dopadnout dobře.“ Znovu do sebe hodil veškerou sotva ustálenou tekutinu, poté nejspíš usoudil, že tohle opakované mávání na barmanku ho obtěžuje, tak jí gestem ruky naznačil, ať jim tam rovnou nechá rozpitou lahev.

„Čím dřív ho Elena prokoukne, tím líp,“ pronesla Caroline nemilosrdně, pak se na něho otočila a s mnohem mírnějším výrazem na upíra upřela nabádající pohled.

„Ale nevzdáš to s ní, viď? Určitě si brzy uvědomí, o co přišla, a vrátí se k tobě. Musí, vždyť jsi její spřízněná duše… Jak by mohla něco cítit k Damonovi? Blé.“ Na důkaz upřímné nelibosti nad kamarádčinou volbou se zatvářila, jako by každou chvilkou hrozilo, že mu do klína vrhne dosud nestrávený oběd.

„Neboj se, nevzdám. Ona to se mnou taky nevzdala…“ Po Stefanově utvrzení si odlehčeně oddechla, povzbudivě se na něho usmála a jaksi rozměkle položila ruku s perfektně nalakovanými nehty na jeho, nečinně spočívající na pultu. Navzdory jejímu optimismu kysele protáhl levý koutek a s nepřítomným pohledem se zadíval do protější vitríny s alkoholem.

„Všechno je to moje chyba,“ pronesl tlumeným hlasem bezradně, než mu ono konstatování stačila vyvrátit, pokračoval: „S přistoupením na Klausovy podmínky jsem ji Damonovi prakticky naservíroval na stříbrném podnose. To jejich pátrání po nás je ještě sblížilo. A můj bratr umí být velmi okouzlující, když chce. A Elenu chce už dlouho.“ Zmučeně si dlaní pravačky přejel po obličeji, nato se opět chopil štamprlete a poněkud ztroskotaneckým způsobem ho vyzunkl. Blondýnce bylo Stefana líto, nejenže se musel zase vypořádat s nekontrolovatelnou touhou po krvi, ještě mu bratr podle odloudil lásku jeho života.

„V létě spolu trávili docela dost času. Myslíš, že ji mohl ovlivnit, aby si s ním něco začala?“ zeptala se opatrně. Ačkoli se k této variantě slepě upínala, kdesi v hloubi duše věděla, že tak se to nestalo. Stefanovo vyvracející zavrtění hlavou její plané naděje zmařilo definitivně.

„Přiznávám, že mě to taky napadlo, pak mi ale došlo, že to by Damon neudělal. Eleně ne. Zezačátku snad, teď už ne. Takhle s odstupem si uvědomuji, že jsem jejich vztahu nevěnoval dostatek pozornosti, pro vidinu, že díky Eleně možná získám zpět bratra, o kterého jsem kdysi přišel, jsem nad jejich sílícím poutem přivíral oči.“ Mluvil pomalu, rozvážně, působilo to dojmem, že si vybavuje každičkou situaci, kdy byl svědkem jejich formujícího se přátelství, jež nezadržitelně přerostlo v něco víc.

„Nemůžeš popřít, že se Elena svým osobitým lidským přístupem k Damonovi dostala mnohem blíž, než se povedlo komukoli z nás, včetně mě. Získala si jeho zájem a důvěru, otevřel se jí jako ještě nikomu. Skrz tu bezcitnou drsnou slupku v něm dokázala vidět to dobré, co bylo pohřbeno hodně hluboko, a co už jsem já sám považoval za nenávratné.“

Přemítavě přikývla, neboť to vystihl přesně. Samozřejmě, že si ho svatoušek Elena svou nenapravitelnou laskavostí, bezhlavou vírou v odepsané, schopností odpouštět a upřednostňováním druhých, omotala kolem prstu, bylo to tak vždycky, pokaždé řekla tu správnou věc. Všichni ji bezbřeze milovali, aniž by se musela přehnaně snažit. Fakt, že jí podlehl i impulzivní, nelítostný, nebezpečný psycho zabiják Damonova kalibru, Caroline nevýslovně vytáčel. Následovala Stefanova příkladu a pila do dna, poté jim oběma dolila.

„Víš, nemusíme jen čekat, až to Damon pohnojí sám a napáchá ještě větší škodu,“ spustila pozvolna, jak se jí v hlavě formovalo hned několik možných scénářů, kterak tuhle parodii na velkou lásku nadobro zhatit, „můžeme tomu malinko pomoct. Nechci se chlubit, ale v tomhle jsem docela dobrá. A mluvíme tady o Damonovi, není nic snadnějšího. Stačí ho trochu opít, přistrčit mu první sexy babu a ejhle, průšvih je na světě.“

Po vyslovení onoho návrhu na nečistou hru se na ni překvapeně, nadto i značně zaujatě, otočil, chvíli si ji měřil kalkulujícím pohledem, bylo vidět, že o tom doopravdy uvažuje, pak v něm evidentně zvítězilo jeho lepší já, neboť rázně zavrtěl hlavou.

„Ne, promiň, nevykládej si to špatně, ale k tomuhle se nesnížím. Chci Elenu získat čestně a-“

„Čestně? A co udělal on?! Zatímco ses po opadnutí Klausova vlivu dával dohromady a zápasil se svou rozparovačskou podstatou, Damon nezahálel a vyspal se s ní,“ skočila mu rozčileně do řeči, „ani se tím netajil.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se zaskočeně. „Takže jsi to věděla.“

„Řekl mi to Tyler, který se to dozvěděl od Klause,“ připustila nenadšeně, spílajíc si za neudržení toho zatraceného jazyka za zuby.

„Co s tím má společnýho Klaus?“ podivil se nechápavě.

„Nemám tušení. Ale nemyslím si, že to bylo jen jednou, Stefane,“ prozradila mu s omluvně staženými mimickými svaly. Nečekala, že po tomhle odhalení na její malou lest přistoupí, taky však nečekala, že bude jen schlíple sedět a zírat do prázdna.

„Poslyš, nemusíš se toho účastnit, pokud s mými metodami nesympatizuješ, já do toho ale půjdu, přinejmenším ověřím, jak moc vážně to Damon s Elenou myslí. Je to moje kamarádka a záleží mi na ni, nechci, aby marnila čas s někým, kdo pro ni není dost dobrý.“ Nezdálo se, že by ji poslouchal, vypadal duchem mimo, nejspíš se stále zaobíral záhadou, jakou úlohu v celé věci hraje ten magor Klaus.

Caroline usoudila, že pro dnešek by rozebírání toho zpropadeného milostného trojúhelníku mohlo stačit, pozvedla vrchovatého frťana a v přátelském gestu se naklonila k neměnně zachmuřenému Stefanovi.

„Na lepší zítřky,“ pronesla přípitek, jehož účelem bylo povzbudit je oba, zpočátku se nesetkala s žádnou odezvou, nýbrž za okamžik k ní mladší z bratrů přece jen natáhl ruku a v o poznání lepším rozpoložení si přiťukl.

„Na lepší zítřky,“ zopakoval takřka zbožně. Oba se napili, po čemž na chviličku zavládlo ticho vyplněné běžným ruchem baru, typickým pro páteční odpoledne.

„Hele, co kdybys mi řekl, co se vlastně dělo na tom ostrově?“ nadhodila blondýnka změnu tématu, čehož se Stefan mile rád chytil.

***

Poté, co jsem z Damonem zakoupené lahve s neochucenou vodou vypila dobrý půl litr a absorbovala trochu blahodárného tepla z v obou rukou sevřeného papírového kelímku s černou kávou, bylo mi mnohem líp. Konečně mě opustila ta otravná třesavka způsobená prázdným žaludkem a fyzickým vyčerpáním umocněným včerejší ztrátou krve. Byla to fajn vzpruha. Tu záhy mnohonásobně přebila upírova dlaň, kterou mi po cestě k našemu domu umístil na stehno, těsně pod lem sukně, rázem mi ono mravenčení, stylem postupování elektrického proudu dráty svědomitě rozváděné každičkým nervem, projelo do celého těla.

„Už je to lepší?“ zeptal se starostlivě.

„Jo, je mi dobře,“ odpověděla jsem s jemným úsměvem. Štědře jsem mu nabídla na k pití únosnou teplotu vychladlý mok, ale odmítavě zavrtěl hlavou. Kafe z automatu bylo zjevně pod jeho úroveň. Přemýšlela jsem, jestli má na upíry taky onen vzpružující efekt, nebo si ho dopřávají čistě jen pro jeho chuť, Caroline jsem viděla pít kávu docela často. Z úvah o blbostech mě vytrhla Damonova ruka, kterou z nohy přemístil na šaltrpáku, přeřadil na vyšší rychlost a neohroženě projel křižovatkou na oranžovou, k mému zklamání už ji zpět nevrátil.

„Zatím jsi mi neřekl, co se dělo na tom ostrově,“ nadhodila jsem opatrně, trošku jsem se předklonila a v očekávání nejhoršího otočila hlavu jeho směrem. Dle stavu, v jakém dorazili domů, jsem o neúspěšnosti mise nepochybovala. Opovržlivé odfrknutí doplněné o extrémně nevraživě protažený koutek krále úšklebků mi dalo za pravdu.

„Jedna velká katastrofa. Od začátku to byla past, jak nás nalákat do dolu, kde předem ohlášenou návštěvu Everettovi lidi pěkně přivítali, vyhodili to tam do vzduchu a zasypali nás.“ Se zděšeně pootevřenou pusou jsem šokovaně vykulila oči.

„Trvalo mi skoro týden, než jsem se odtamtud vyhrabal, abych mohl najít Stefana, a prokopali jsme se ven,“ vyprávěl nakvašeně, bylo vidět, že se drží, aby z pouhé vzpomínky svým pevným stiskem nerozlomil volant na dvě půlky. Mnohé to vysvětlovalo.

„Já jsem to věděla,“ zamumlala jsem si zamyšleně spíš pro sebe, což Damon samozřejmě slyšel naprosto zřetelně.

„Chtěl se nás zbavit, aby tě tady měl celou pro sebe, když Klaus někde pobíhal po horách a hledal příhodnou schovku pro svou vysušenou čarodějnou matinku,“ připustil nazlobeně, z jeho tónu se zdálo, že tentokrát spílá spíš sobě a Stefanovi, že nastraženou lest neprokoukli hned, což záhy potvrdil provinilou omluvou: „Promiň, tohle jsme posrali. Nechci ani pomyslet na to, co by se stalo, kdybychom včera nepřijeli.“

„Asi bych tady už nebyla, Dereck mi vyhrožoval, že mě někam odveze, už ho to posluhování evidentně přestalo bavit.“

Lítostivě k sobě stáhl obočí, chytil mě za ruku a procítěně ji stiskl. Pak se vytočil v krční páteři a s neochvějnou oddaností v očích se na mě podíval.

„Nedostal by se daleko, já bych si tě našel, Eleno. Třeba na samým konci světa,“ prohlásil skálopevně. Neměla jsem jediný důvod mu to nevěřit.

„Hádám, že už ho neuvidíme,“ použila jsem stejnou větu, co večer Jeremy.

„Ne.“

„Zabils ho?“

„Jo. Ještě jsem mu prokázal laskavost. Měl pokročilé stádium rakoviny, pár takových lidí už jsem viděl, zdlouhavý umírání by si asi moc neužíval,“ dodal na vysvětlenou. Mlčky jsem přikývla. Na chvíli v autě zavládlo ticho, zdálo se, že jsme si oba dobře uvědomovali, jak málo chybělo k tomu, abychom jeden o druhého přišli.

Zakrátko jsme odbočili z hlavní a pak ještě jednou doleva, čímž jsme se ocitli v naší malebné ulici.

„Ovšemže bych ti to řekl, kdybych dostal šanci, a tak hladově ses na mě od rána nevrhala,“ podotkl s laškovným podtónem a stejně výmluvně ke mně stočil zrak. Ohromeně jsem zalapala po dechu, to jeho samolibý úsměv ještě rozšířilo. Koneckonců, měl pravdu.

„Hej!“ Pro nedostatek slov jsem ho aspoň loktem dloubla do bicepsu, nějak jsem svou čest bránit musela.

„Což,“ dodal o poznání pokorněji, nedbaje mých chabých pokusů mu fyzicky ublížit „mně nejen neskutečně lichotí, ale navíc děsně rajcuje. Klidně v tom pokračuj.“

„Promyslím to,“ odpověděla jsem s cukajícími koutky neurčitě, to už jsme však přibržďovali u cíle.

Jakmile zastavil u obrubníku a oba jsme vystoupili, rozezvonil se mu telefon. Vytáhl ho z kapsy kalhot, krátce omrkl jméno volajícího a s rozverným uškrnutím stiskl ikonu pro přijetí hovoru.

„Tobě se po mně taky stýskalo?“ spustil na osobu na druhém konci nezvykle zvesela. Zvídavě jsem po Damonovi během zdolávání betonové cestičky vedoucí na verandu zašvidrala očima. Stručná a evidentně vtipná odpověď ho rozesmála. Několika vteřinové ticho značilo, že pro mě neznámý či neznámá opět něco říká do aparátu.

„Neuraz se, kámo, ale na mým žebříčku společnosti číslo jedna na dnešní večer a vlastně celý víkend nejseš zrovna ty na přední příčce,“ odvětil se skrytým významem.

„To vydržíš, zase tak poutavý příběh to není,“ pokračoval po další odmlce.

„Jasně, budu. Čau.“ Zavěsil, uklidil si mobil, načež mi identitu volajícího odtajnil pouhým: „Pozdravuje tě Ric.“

„Nech mě hádat, lákal tě na panáka,“ svěřila jsem mu nijak zvlášť složitou dedukcí rozlousknutý hlavní bod proběhlé konverzace.

„Jop.“

„A ty nejdeš?“

„Ne.“ I když jsem byla odkázána na pouhé dumání, co to pro mě ve výsledku znamená, na rtech se mi uhnízdil spokojený úsměv. Otevřela jsem dveře a vešli jsme dovnitř, v obýváku nikdo nebyl.

„Jeremy? Jsme doma!“ houkla jsem do horního patra, předpokládajíc, že se nachází ve svém pokoji. Odhodila jsem tašku na komodu, svlékla si bundu a pověsila ji na věšák, bratr se neozval, tak jsem jen neurčitě pokrčila rameny, třeba někam odešel.

„Skočím se osprchovat,“ oznámila jsem Damonovi postávajícímu opodál, už už jsem se chystala vyrazit ke schodům, když mě chvatně čapl za ruku.

„Počkej. Nechceš se nejdřív najíst? Slyším, jak ti kručí v břiše. Pak bych se na tu očistu připojil, v rámci úspory vody, samozřejmě.“ U části zmiňující společnou koupel snížil hlas do podmanivého tónu, jež pro větší efekt ještě doplnil o svůdné zakmitání obočím. Dalo se tomuhle odolat? Jen z té představy mi rapidně vygradovala tepovka a srdce vystartovalo na olympijský závod ve sprintu.

„Klidně, akorát pochybuju, že tady máme nějaký jídlo, z kterého by šlo něco kloudného připravit,“ utrousila jsem kapičku zahanbeně, „musím zajet na nákup.“

„Dovol, abych ti připomněl, že mluvíš s mistrem šéfkuchařem,“ ohradil se domýšlivě, „vždycky je z čeho vařit. Vejce snad máte. Jíš omeletu, ne?“ Nechala jsem se za ruku se vzájemně propletenými prsty odvést do kuchyně, kde mě pustil a jal se zkontrolovat obsah ledničky. Po uzření těch několika málo žalostných položek to okomentoval pobaveně chápavým ´aha´, nicméně ze spodní přihrádky přece jen cosi vytáhl.

„Kdo hledá…“ Ono známé přísloví nedokončil, místo toho mi před nosem vítězoslavně zahrkal krabičkou s šesti kusy živočišného produktu nadupaného na bílkoviny. S rozzářenýma očima jsem se usmála a palcem ukázala za sebe, směrem do koupelny v přízemí.

„Zajdu se aspoň omýt.“ Souhlasně přikývl, načež se sehnul pro pánev. Nezavřela jsem se úplně, takže ke mně doléhalo cinkání nádobí a později i zvuk rozbíjených skořápek. Po skutečně dlouhé době jsem se šťastně usmála, bylo to opojné, tedy do okamžiku, než jsem se podívala do zrcadla a spatřila svůj téměř křídově bílý odraz.

„Slyšel jsem správně, že budou omelety?“ donesl se ke mně během mytí rukou Jeremyho nadšený hlas.

„Když hezky poprosíš,“ setřel ho Damon při kvedlání vajíček, soudě podle pravidelných úderů kovové metly o stěny misky.

„Ha ha. Ty tady budeš přes noc?“ zeptal se bratr nepohnutě.

„A ty?“ Živě jsem si dovedla vykreslit Jeremyho nad upírovou drzostí nevěřícně do výšin vylétnuvší obočí. Rezignovaně jsem se nad jeho nenapravitelností uchechtla a sehnula se nad umyvadlo, abych si opláchla obličej.

„Myslím, že půjdu spát k Alaricovi,“ řekl nakonec odevzdaně.

„Dobrej nápad, právě sis vysloužil největší příděl, Gilbertíku.“

Inspirována ženami Damonova století, nekompromisně jsem se pro získání zdravější barvy štípla do obou líček a učesala si rozvrkočené vlasy. Pak jsem zaslechla prskání tuku na pánvi, což napovídalo, že je nejvyšší čas se vrátit do kuchyně.

„Jistěže nemusíš nikam chodit, Jere, bydlíš tady,“ ujistila jsem bratra rozhodně, když jsem vedle něho těžkopádně usedala na jednu ze dvou židlí u bíle nalakovaného ostrůvku umístěného v prostoru před linkou. Zamýšlela jsem mu vlídně stisknout rameno, ale mé unavené tělo jaksi odmítalo spolupracovat, takže to spíš působilo dojmem, že se o něj opírám. Zároveň jsem k Damonovi vyslala lehce napomínavý pohled, nehodlala jsem si užívat na úkor Jeremyho vystrnadění z domu.

„Já ho nevyháním, navrhl to sám,“ řekl na svou obhajobu věcně.

„Jo, mně to nevadí, Eleno. Stejně jsem si říkal, že bych se u něj o víkendu zastavil, uděláme si chlapský večer, pokecáme, zahulíme, dáme pár piv…“ Potrefeně se zasmál, když jsem mu uštědřila mírný káravý pohlavek, věděla jsem, že si ze mě pouze utahuje.

„Vidíš? Bude za mě Ricovi celkem obstojnou náhradou,“ přidal se Damon, tak jsem ho znovu zpražila pohledem, tentokrát kapitulujícím. Chvilku jsme si hleděli do očí, nevnímaje okolí, potom ty své božsky modré drobet vypoulil a v nevídaně ostýchavém gestu nepatrně sklonil hlavu k pravé klíční kosti. Rázem se jakékoli další námitky obrátily v prach, měl mě v hrsti, navíc před nás vychytrale přistrčil talíře s lákavě vonící, velmi úhledně naservírovanou porcí omelety posypanou lahůdkovou cibulkou. Svorně jsme si popřáli dobrou chuť a pustili se do jídla.

„Abych ukázal, že mi tady zase tolik nepřekážíš, můžeme dát hru, až umyješ nádobí,“ nadhodil upír důmyslně skrytý pokyn k zapojení mého mladšího sourozence do domácích prací, což u častého hráče stříleček vyvolalo posměšné odfrknutí.

„Připrav se, že ti natrhnu prdel,“ pohrozil Damonovi sebejistě, ten se jenom netečně ušklíbl, nato se nahnul dopředu a vlastní vidličkou si z mé placky odkrojil nemalý trojúhelníček, který si vzápětí labužnicky vsunul do úst. Jelikož stál naproti mně a v předklonu se opíral o loket, ocitli jsme se zhruba na stejné úrovni, naše oči se setkaly a čas se nadobro zastavil. Těmi svými zjihlými tůňkami ke mně vyslal dotaz, zda jsem v pořádku, na což jsem slabě přikývla, přitom jsem bojovala s touhou si ho za zátylek přitáhnout blíž, vášnivě ho políbit a zabořit mu prsty do již povážlivě rozcuchaných vlasů. Až jsem se divila, že to Jeremy zatím nechal bez povšimnutí. Asi mi četl myšlenky, protože se vědoucně zapitvořil, uzmul si další sousto a k mé nelibosti se otočil ke kuchyňské lince, chvilku tam něco dělal, a nakonec odešel pryč. Najednou mi činilo velké potíže udržet vyrolovaná víčka, připadalo mi, že váží minimálně metrák. Zatímco jsem rozžvýkávala poslední kus, v oblasti spánku jsem si podepřela hlavu o pěst v lokti na dřevěné desce odložené levačky a na pár minut si dovolila zavřít oči.

„Aáá!“ Leknutím jsem sebou trhla, když mě Damon zčistajasna zvedl do vzduchu a princeznovským stylem přenesl do obýváku na gauč, po jehož boku na malém kulatém stolečku stály dva hrnky s kouřícím čajem. Sotva jsem se stačila zaradovat z toho návykového tepla, které do mě v těsné blízkosti vmžiku začalo proudit, a tajně zbožňované vůně, o obojí jsem po opatrném odložení na sedačku přišla. Než jsem si stihla zklamaně povzdechnout, uchopil mě nad kotníky, přizvedl mi nohy a usadil se vedle, načež si mé dolní končetiny položil do klína. Potom mi jemně sundal boty, odhodil je na zem a nadmíru efektivně prsty počal masírovat pravé chodidlo. Zavrněla jsem blahem, pro větší pohodlí si za bedry upravila polštáře, do nichž jsem se s lehce zakloněnou hlavou uvolněně uvelebila a slastně přivřenýma očima mu skrz řasy věnovala zamilovaný pohled. Když mi ho s neskutečným množstvím lásky, coby ničivé zemětřesení otřásající veškerými mými základy, opětoval, vznášela jsem se v sedmém nebi. Jeremyho, vstoupivšího do obýváku a vyptávajícího se na můj zdravotní stav, jsem stěží vnímala.

„Jo. Jo, je mi fajn, jsem jen unavená,“ utvrdila jsem ho se špatně maskovaným rozpustilým uculením, na které Damon zareagoval spikleneckým mrknutím. Úklonem ke straně jsem si líně odložila hlavu na zadní opěradlo pohovky a ospale sledovala, jak si přebírá bratrem podstrkovaný ovladač ke konzoli. Zavřela jsem oči a nechala se ukolébat úvodní znělkou strategické bojovky.

Probudily mě hlasy.

„Hej, jakto?! Kdes vzal tu zbraň, to mě fakt můžeš zabít jediným výstřelem?“

„Jo, to je konečný vylepšení, na to ještě nemáš prachy,“ informoval ho svrchovaně Jeremy.

„Hajzle.“

„Sketo. Jak jsi to udělal?!“

„Předvídatelný. Bylo jasný, že vylezeš z tý smrdutý stoky. Zase jsem tě dostal, vojíne Ryane,“ zaradoval se Damon pomstychtivě, „základní instinkt predátora, být o krok napřed před svou obětí. To chce cvik.“

Pomalu jsem otevřela oči a nepozorovaně zamžourala na obrazovku televize, Damonovo skóre bylo kupodivu o pár desítek bodů vyšší. Lehce jsem se usmála a zadívala se na ty dva pitomce, Jeremy nehorázně soustředěně klikal na tlačítka vyhrazená pro útok, kdežto upír se stoletím a půl na tachometru zapáleně unikal před vyslanými střelami, nepochybně koumaje nad příhodným načasováním úderné odvety.

„Jen se vyplaz, ty malej skrčku, seš v pasti,“ zahlaholil smrtonosně.

Asi jsem musela usnout docela tvrdě, protože jsem vůbec nezaznamenala, že by mě někdo přikrýval dekou. Jinak jsem se nacházela ve stejné pozici, v sedě s opřenou hlavou o gauč a nataženýma nohama v Damonově klíně. Všimla jsem si, že nemá bundu, v černé košili s do poloviny předloktí vyrolovanými rukávy se přes mé končetiny nahýbal dopředu a lokty se opíral o kolena mírně rozkročených nohou.

Znenadání mě zlákalo ne zrovna férově zamíchat kartami, pod pokrývkou překříženýma nohama jsem pravou propnula do špičky a nášlapnou plochou v podání měkkých polštářků pod prsty jsem Damonovi vzrušivě přejela po vnitřní straně stehna, přes tříslo až do rozkroku. Překvapeně sebou cuknul a poté na chvilku strnul, to jeho fiktivní postavu ihned stálo život.

„Há, a kde jsou tvoje instinkty teď, co?“ zahýkal potěšeně nic netušící Jeremy.

V náhlém popudu uličnictví jsem se více zavrtala do polštářů a pozdvižením rukou, ve kterých jsem svírala lem deky, jsem si za ni schovala pobavením hrající tvář až po kořen nosu. Když se na mě starší Salvatore otočil s lehce šokovaně, zároveň však roztomile nezbedně povytaženým obočím, uzřel akorát pár rozjasněných čokoládových očí. S nevinným kukučem jsem pokrčila rameny, což u Damona vyvolalo nebezpečný ďábelský úšklebek, s obličejem nanovo směřujícím na obrazovku se narovnal, zády se komfortně zabořil do měkkého polstrování pohovky a k mému údivu si v pánském sedu vyzývavě přehodil kotník levé nohy o koleno pravé, čímž mi, jakožto muž nekalých mravů, poskytl příležitost k posunutí vlastních morálních hranic. Provokativně si poposedl níž, abych měla co nejlepší přístup. Jestli si myslel, že se zaleknu a stáhnu se, šeredně se spletl.

Po ujištění, že je Jeremy naprosto zabraný do hry, jsem mu levé chodidlo umístila na bližší stehno a druhým jsem tomu ješitovi takřka neviditelnými krouživými pohyby začala mnout vybouleninu uvězněnou pod zipem tmavých kalhot. Ta se úměrně vyvíjeným tlakem poslušně zvětšovala. Z vlny rebelství, která se mnou nezadržitelně přehnala, jsem si skousla spodní ret a pozměnila monotónní způsob tření, odezva v podání zachvění Damonových víček orámovaných hustými řasami, za nimiž se mu ze vzrušení nepochybně protočily oči ke stropu, byla tou nejsladší odměnou. Z decentně pootevřených úst mu uniklo slastné zasyčení, to mě šmahem koplo zpět do reality. V tu samou chvíli byl jeho voják naštěstí rozmetán na kusy Jeremyho mariňákem vrženým granátem, takže jsme neupadli v podezření. Kdyby nás bratr nachytal, propadla bych se hanbou.

Nerozuměla jsem tomu… sobě. V Damonovi bylo cosi, co mě neustále ponoukalo k otevřenosti, nespoutanosti, rozšiřování obzorů, svobodomyslnosti, v jeho přítomnosti jsem si připadala volná, nesvázaná. Ne, že by mě Stefan nějak omezoval nebo mi říkával, co mám dělat, to ne, ve vztahu s ním jsem se instinktivně hlídala, z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem se bála, že nedopatřením provedu něco nepatřičného, čím v jeho očích klesnu a nesplním očekávání, která vůči mně zjevně měl. Možná to bylo způsobeno jeho stálou sebekontrolou. To s Damonem to bylo jiné, byl benevolentní až lehkomyslný, neřídil se pravidly a uměl si užívat života, u něho jsem si byla jistá, že mě nebude soudit… Ne, že by neexistovalo nic, čím bych ho nedokázala zklamat, kdybych mu například lhala, něco před ním tajila a nejednala narovinu, rozhodně by to jen tak nepřešel a vpálil by mi to. On mě však nepotřeboval dokonalou, nemusela jsem si před ním na nic hrát, což jsem po smrti rodičů praktikovala denně, předstírala jsem, až jsem se sama sobě odcizila a zapomněla, jaké to je, být ve spojení se svou duší. Nahlodávalo mě podezření, že Stefan mě měl rád právě takovou, nejistou, křehkou a ztracenou, kdežto Damon mě svým chováním nutil vystupovat z komfortní zóny, vymáčknout ze sebe maximum a tím jsem se stávala silnější. Již nějakou dobu jsem se přikláněla k názoru, že Damon mi rozuměl mnohem víc.

„Dobře, končím. Uznávám porážku, natřels mi to, seš lepší, teď můžeš jít,“ vyštěkl na Jeremyho naoko uraženě, pro větší věrohodnost mu ještě mrskl ovladač nakvašeně do klína.

„Pane.“

„Coo?“

„Vsadili jsme se, že mě budeš oslovovat pane, pokud vyhraju, a já tě doslova rozcupoval na hadry, kámo,“ připomněl mu bratr ve vítězoslavném rozmaru nebojácně.

„Jestli do třech vteřin nevypadneš, prokousnu ti krkavici, vytrhnu ti ji a dám si ji na botu místo tkaničky,“ zavrčel upír výhružně. V daném úhlu jsem mu neviděla do tváře, ale cosi v ní toho provokatéra přimělo se rychle zvednout a běžet si do pokoje pro věci.

Než jsem se nadála, za nohy mě popotáhl níž, takže jsem se v polo lehu opírala temenem o boční opěradlo, a díky nadpřirozené rychlosti v oka mžiku ze vzdálenosti pár centimetrů hleděla do nedočkavostí vyplněného obličeje, jehož oči mi jiskrně přísahaly krutou mstu.

„Kvůli tobě jsem to projel, za takovou podpásovku tě budu muset potrestat,“ zašeptal tónem, pro jehož smyslnost ještě nevymysleli adekvátní příslovce, přitom mě velmi uhrančivě lustroval dravým pohledem, hodným pro druh hrdě okupující nejvyšší příčku potravního řetězce. Nevyděsilo mě to ani neznervóznělo, naopak, skutečnost, že jsem uvězněná pod jeho perfektně stavěným tělem a rukama, zapřenými po obou stranách hlavy, ve mně rozpoutala hotové náruživé tornádo.

„Nemůžu se dočkat,“ zapředla jsem směle, iniciativně mu přiložila dlaně na líce a přitáhla si ho pro polibek, patřící k těm, jež mnohonásobně předčí veškeré zajeté definice vášnivého, dech beroucího líbání. Naše rty po sobě klouzaly v dokonalé synchronii, bádaly a ochutnávaly, zatímco jazyky sváděly laškovnou bitvu o dominanci a plenily ústa svého protějšku. Zničehonic Damon přerušil ono unikátní spojení, zvedl se na kolena, přičemž mě za ruku nenásilně vytáhl do sedu, vrazil mi hrnek se studeným čajem a se svým se s nohou přes druhou spořádaně posadil na původní místo na gauči.

„Snad byste s tím mohli aspoň počkat, až odejdu,“ napomenul nás trochu rozmrzele Jeremy scházející s batohem ze schodů.

„Em-“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ předběhl mé blekotání nevinně.

„Jo? Takže ten polštář máš na klíně čistě proto, že zbožňuješ naše bytové doplňky?“ rýpnul si bratr celkem odvážně, čímž si vysloužil, že po něm nebohý polštářek letěl přes celou místnost, aby se nakonec rozplácl o dřevěně obložený průchod oddělující obývák od chodby, neboť se mu, přes sílu švihu, pro pomalé tempo rozrážející vzduch jeho pohyblivý cíl o pouhé milimetry pořídil vyhnout.

„Vedle, ty břídile,“ houkl mezi dveřmi, dráždě hada bosou nohou.

„Užijte si to s Alaricem, Jere!“ křikla jsem, než za sebou stihl zabouchnout.

Jakmile jsme osaměli, strhl ze mě deku, odebral mi zpola vypitý bylinkový čaj a oba hrnky pro absenci konferenčního stolku postavil na zem, potom mě chytil za boky a dnes již podruhé si obkročmo posadil na přední stranu stehen. Pro eliminaci pozdějšího zdržování uchopil společně lem svetru a delšího tílka a opatrně mi současně oba kusy přetáhl přes hlavu. Pak mi umístil ruce na lehce vyhrbená bedra a po krátkém, spalujícím navázání očního kontaktu dychtivě políbil. Nadmíru ochotně jsem spolupracovala, zabořila jsem mu prsty pravačky do vlasů, zatímco dlaní druhé ruky jsem mu přiměřeně vyvíjeným tlakem přejížděla mezi lopatkami, přesně pod límcem košile. Když jsem se k němu trupem pevně přitiskla, čímž ho přiměla víc zaklonit hlavu, a jazykem po dráždivém skousnutí horního rtu proklouzla do upírových pohostinných úst, roztouženě zamručel. Chtěla jsem to slyšet znovu, tak jsem se nepatrně zhoupla v bocích a přimáčkla k němu i pánev. Tentokrát, řízen pudy dravé šelmy, hrdelně zapředl a vyslal tak příjemně rezonující vibrace až do posledního nervového výběžku mého již značně rozechvělého těla. Stáhla jsem se, abych se mohla nadechnout, dovolil mi to, neboť si našel jiný objekt zájmu. Přes bradu mi téměř cudnými hubičkami doputoval na ohryzek, odkud se podél klíční kosti pomalým tempem dobral na šíji, kde smyslnými tahy svých plných šikovných rtů zaútočil na senzitivní kůži, poslušně se pod doteky špičky Damonova jazyka proměňující v poddajné těsto.

Potřebovala jsem přilnout k jeho hebké nahé pokožce a cítit to uspokojující teplo vsakující se při vzájemném tření do všech pórů, tak jsem mu přemístila ruce na hrudník a nedočkavě začala rozepínat knoflíky černého svršku z toho nejfajnovějšího materiálu. Po vyjmutí nejspodnějšího z jeho úzké dírky jsem mu natěšeně přiložila dlaně těsně nad lem kalhot a pod nedbale rozhalenou košilí jsem se pustila do vertikálního osahávání upírových obnažených proporcí. Přes žebra jsem se vyšplhala na prsní svaly, které jsem detailně obkroužila ukazováčky, stejně jsem postupovala i u okrajů prsních dvorců, a nakonec jsem Damonovi se zapojením palců promnula bradavky. Rozpáleně mi zavzdychal pod uchem, načež tak akorát silně skousl ušní lalůček. Postrádajíc onen vřelý pocit, který dokáže vyvolat pouze jistota domova, nanovo jsem vyhledala jeho žhavé rty a plně se pohroužila do účinků jejich omamného hýčkání.

Svéráznější Salvatore ustal v hlazení celé plochy mých zad, popadl mě pod zadečkem a bez sebemenších problémů se se mnou postavil, okamžitě jsem mu omotala dolní končetiny kolem pasu a za neustávajícího líbání se nechala odnést do pokoje. Nechápala jsem, jak to udělal, ale zvládnul nás dopravit do patra, aniž by na schodech jedinkrát zakopl. Prošel otevřenými dveřmi a nasměroval si to rovnou k posteli, na níž mě s přispěním zapřeného kolene a levé paže v neměnné poloze jemně položil, přitom na mě spočíval takovou vahou, jež mi byla pohodlná a zároveň uspokojovala touhu po co největším kontaktu.

„Počkej,“ přerušila jsem jeho rajcovní nasávání spodního rtu a pro větší důraz mu ještě rukama zatlačila na hrudní koš.

„Co?“ zeptal se zmateně, když seznal, že to s tou pauzou myslím vážně.

„Povlečení. Nestihla jsem ho vyměnit,“ vysvětlila jsem důvod mé náhlé odtažitosti, v tý špíně se mi dvakrát válet nechtělo. Rezignovaně si nade mnou povzdechl.

„Tak se podívej,“ řekl prostě. Řídíc se jeho příkazem, vyklonila jsem hlavu do strany, abych zjistila, že matrace má čisté prostěradlo a peřiny a polštáře jsou převlečené do mých oblíbených lůžkovin s motivem soviček různých velikostí.

„To ty?“

„Buď, nebo tady máš partičku pracovitých skřítků,“ odvětil s naoko zadumaným výrazem. Nad tím komentářem jsem se pobaveně usmála, vzápětí jsem však opět zvážněla a zakotvila na jeho pohledné tváři obdivným, přímo od srdce lásku zprostředkovávajícím pohledem.

„Seš úžasnej,“ ocenila jsem ho upřímně. Chvíli na mě jen tak bezvýrazně zíral, očividně na tenhle druh chvály nebyl zvyklý, což v další větě potvrdil velmi svůdným pološeptem: „Radši bych, kdybys mi to řekla, až tady s tebou skončím. Až se každičký sval v tvým božským těle přestane křečovitě svírat v čiré agónii, vzpamatuješ se z do oblak vystřelující rozkoše, která tě semele jako obří vlna, a získáš zpět schopnost mluvit.“

S ochromeně vytřeštěnýma očima jsem na něj pouze němě civěla, o řeč jsem právě přišla, a to se mě ani pořádně nedotkl. Namáhavě jsem polkla. Zkoumavě naklonil hlavu na stranu a s příslibem nestoudných věcí vyplněnými safíry je přesunul na má pootevřená ústa.

Nenapínal mě dlouho, takřka ihned se sehnul a s vervou sobě vlastní se k nim přisál. 

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 35: