Šarlatán (začátek) • OurStories.cz ~ naše povídky

Danmei příběh o tom, co se kdysi dávno odehrálo na dvoře čínského prince. 1. díl.

23.08.2023 (10:00) • SilvestrDanielWysokinski, ilustrace: Ciena • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 563×

Na dvoře čínského prince

Doprovázím prince na procházce podzimní zahradou. Soukromá záležitost. Jenom princ, já a ještě jeden sluha. Konečně jsem si zvykl na věčnou přítomnost různých poskoků kolem prince. Já sám jsem teď jedním z nich – dokonce jedním z jeho nejbližších. A troufám si odhadovat, že velmi brzy mu budu ještě bližší.

Vypadá to, že si mě mladý pán oblíbil. Nedávno se mi snažil lehce naznačit, že se mu líbím a že se radši baví s muži než se ženami. Rozumíme...

Já jsem ještě nikdy neměl muže, ale jestli mám svou kariéru udělat přes postel, nebráním se tomu. Ostatně, kdo se může hrdě chlubit, že je (nebo byl) milenec prince? A navíc princ má k ošklivosti hodně daleko. Dokonce bych tvrdil, že on je přesně můj typ, kdybych byl skutečně na muže. Prostě nehodlám jenom tak zahodit slibnou příležitost. Budou-li to okolnosti vyžadovat, vyspím se s ním a hotovo. Dokonce si myslím, že bych prince dokázal svést, kdyby to znamenalo zaručený úspěch. A možná by to pro mě představovalo zkratku v mé situaci.

V minulosti jsem si vždycky našel cestičky, kudy nejlépe dojít ke svým cílům. Tady v paláci se mi podařilo všechny přesvědčit o tom, že jsem schopný mág, věštec, léčitel, vykladač snů a kdo ví co ještě. Sežrali mi to. Ale popravdě... Prachobyčejný podvodník, který akorát potřebuje rychle vydělat nějaké prachy a potom co nejrychleji zmizet, to jsem já.

Už i samotný princ mi skoro zobe z ruky. Jenom ji ještě víc natáhnout... Odhaduji, že jeho svádění nebude zrovna nadlidský úkol.

Jenomže v té době jsem neměl ani tušení, do čeho jsem se to namočil...

Dokráčeli jsme po dlouhém dřevěném molu do roztomilého pavilonku uprostřed jezírka.

Ideální flirtovací prostředí.

Vzal jsem si s sebou krásný černý vějíř – dar od prince za příznivou věštbu. Jistě očekával, že ho budu nosit.

Princ mě přistrčil k dřevěnému zábradlí uvnitř pavilonku a oběma rukama sevřel můj štíhlý pas.

„Ten vějíř ti sluší," řekl mi tiše, a tak nějak... zastřeně.

Bylo to tak nečekané, jak po mně vyjel. Tak hluboce to na mě zapůsobilo, až jsem cítil, jak nezadržitelně rudnu a hoří mi uši. To červenání vážně nebylo hrané. Koketně jsem se uculil a nenapadlo mě nic chytřejšího než doširoka rozevřít vějíř a zakrýt si jím tvář. Princ tedy mohl spatřit jenom mé cudně sklopené oči.

„Už jsem ti říkal, že mám slabost pro takový kluky, jako jsi ty?" zašeptal mi do ouška, přičemž mi ucho ovanul jeho horký dech a ucítil jsem i lehké vlhké olíznutí.

Skoro mě to polekalo. Bezděčně jsem sevřel vějíř v prstech tak silně, až to zapraštělo.

„Líběj se mi takový... přesně jako ty," pokračoval, „takový neupravený a zvláštní." Ohmatával mi se zájmem řetěz v pase.

Na místě šerpy, kterou se převazuje oděv v pase, nosím řetěz několikrát omotaný kolem sebe. No a můj účes nikdy není právě dokonalý. Sem tam mi trčí uvolněné prameny dlouhých vlasů a povlávají mi kolem hlavy a ramen.

„Máš rád řetězy, jo?" pronesl princ pomalu udýchaně a zamlaskal při tom jazykem přímo mně do ucha.

Co na to říct?

Popadl mě pevně v pase a vysadil mě na úzké zábradlí.

Ó, bohové! Vějíř mi vypadl z ruky na zem, kde na něm spočinula princova noha v kožené holínce.

Seděl jsem na zábradlí jako na bidýlku a stěží udržoval rovnováhu. Nevěděl jsem, jak se udržet nahoře, aniž bych přepadl dozadu a plácl sebou do vody, a zároveň se před princem aspoň trochu schovat... bez svého vějíře. Chtíč z prince sálal, až se mi z toho točila hlava. Zakázal jsem si myslet na to, že bych mohl sletět do vody. Vždyť neumím plavat!

Křečovitě jsem se přidržoval zábradlí. Princ mi roztáhl nohy a přitiskl se ke mně, takže mi nezbývalo nic jiného, než se ho pevně chytit kolem krku a své nohy přimáčknout k jeho bokům.

Zrovna takhle podivně jsem si naše blízké setkání nepředstavoval, ale i tak to musím dohrát až do konce.

Princ mi uvolnil výstřih. Volně přeložené cípy oblečení samy o sobě odhalovaly větší část mé hrudi, než by správně měly. Rozhrnul mi to ještě víc a vtiskl mi měkký polibek na nahou kůži.

Taková vášeň -

Vyloudil jsem ze sebe jakési slastné zakňučení.

Až teď jsem si uvědomil, že ten sluha, co nás všude následoval, stojí opodál uvnitř pavilonku a celou dobu nás pozoruje nezaujatým bezvýrazným pohledem.

Zneklidňující. Velmi zneklidňující.

Princ mě hladil po zádech a namotával si prameny mých vlasů na prsty. Najednou mě chytil za dlouhý culík a silně zatahal. Už jsem se málem viděl na dně jezera. Lapal jsem po dechu a držel se prince jako klíště.

Chladně se zasmál.

„Pobavíme se?" zeptal se princ zjevně ve velmi dobré náladě. Vlastně jsem nerozuměl, co tím jako myslí, že se pobavíme. Ale nebyl jsem zrovna v pozici, kdy bych mohl jakkoli odporovat.

Princ si sáhl pod pláštík k pasu...

Se zděšením jsem si pomyslel, že mě snad hrubě sklátí právě tady před zraky toho divného poskoka, který nás neustále bez uzardění šmíroval. Možná se to stane dokonce i na tom blbém zábradlí.

Olízl jsem si nervózně rty a zmateně si prohlížel tu zvláštní věc, kterou princ právě vytáhl. Musel to mít celou dobu zastrčené za pasem. Byl to malý černý kožený bičík, jehož tenký ocásek se přede mnou vlnil ve vzduchu, skoro jako by byl živý.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Díval jsem se princi upřeně do očí a hledal jakýkoli náznak jeho úmyslů. Hledal jsem cokoli, co by mi potvrdilo, že jeho úmysly jsou dobré. Usmíval se, ale nebylo v tom nic veselého. Bylo to chladné, až přímo děsivé. Ale i přesto se mi nezdálo, že by mě hodlal tím bičíkem zbít nebo něco podobně zákeřného.

Celý pobledlý jsem se opět chytil oběma rukama zábradlí a nechal prince, aby se ke mně nahnul. Dloubl mě ohnutým bičíkem do hrudi a pak mi po ní jemně přejížděl, jako by mě hladil. Nebylo to nepříjemné. Jenom... prostě divné. Přišlo mi, jako by se princovi líbilo, že z něj mám vítr. Asi mi nechce ubližovat, ale očekává, že budu mít trochu nahnáno, a právě tím se baví.

Srdce mi bilo až v krku.

Princ mi bičíkem jemně podepřel bradu a začal mě vášnivě líbat na krk. Druhou rukou mi podpíral záda.

Naskočila mi husí kůže, když se ode mě odtáhl a jeho dlaně mě hladily po stehnech. Cítil jsem se jako omámený a docela mě to vzrušilo.

„Umíš plavat?" zašeptal mi do ucha.

Celý zmatený a s hlavou jako vymetenou jsem jenom tiše hlesl: „Ne".

Princ se samolibě ušklíbl. Jeho stisk na mých stehnech ještě zesílil. Už už jsem očekával jeho dlaň na svém rozkroku. Kousal jsem se do rtu, abych snad nezasténal jako nějaká děvka... když vtom se po mně rozehnal tím zatraceným bičem. Rána dopadla plnou silou na mou líc.

Vyjekl jsem bolestí, hrůzou a panikou. Snažil jsem se ještě na poslední chvíli zadržet pád dozadu. Ale i kdybych se nějakým zázrakem dokázal udržet nahoře, neubránil bych se princi, který mě tvrdě udeřil rukama do hrudi.

Za šíleného vřískotu jsem sebou plácl do vody a bojoval o život jako zvíře. Máchal jsem kolem sebe rukama i nohama a byl jsem přesvědčen o své nevyhnutelné smrti utonutím. Dusil jsem se vodou, která se mi nahrnula do pusy a nosu...

... až jsem konečně nalezl pevnou půdu pod nohama a prostě si stoupl. Vody v jezírku bylo sotva k bokům.

Princ se opíral o zábradlí pod střechou pavilonku nade mnou. Posmíval se mi, že vypadám jako zmoklá slepice.

„Něco sis tady zapomněl, ty hlupáčku!" zavolal na mě, zamával mi mým černým rozdupaným vějířem a mrskl ho po mně do vody.

Pěkně si se mnou pohrál. Připadal jsem si trapně, podvedený, ponížený, vykašlával jsem vodu a krvácející šrám na líci mě kurevsky pálil.

Hlupáček... jak výstižné pojmenování.

***

Na nejbližší volný den jsem si naplánoval malou oslavičku. Sice to s princem neproběhlo úplně přesně podle mých představ, ale jistého úspěchu jsem přece dosáhl. Princovu povahu bych popsal na svůj vkus přinejlepším jako zvláštní, ale uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet. Šrám na líci se mi brzy zahojí... a co se vlastně stalo? Princ si ze mě akorát vystřelil. Možná to měla být nějaká zkouška...?

Rozvaloval jsem se na své posteli a nasával alkohol tajně propašovaný do svých komnat. Užíval jsem si dobré nálady, když vtom se náhle rozlétly dveře a dovnitř vpadl princ v doprovodu několika svých poskoků.

Ráznými kroky si to namířil mým směrem a rozeřval se na mě: „Ty prase! Ty si dovoluješ zhulákat se v mém paláci a navíc za bílého dne?!" Znechuceně mi silně plácl do ruky, až mi to vyrazilo poloprázdný pohár. Jeho obsah se rozlil po mně a posteli. Následně mě princ oboustranně bolestivě profackoval, což mě konečně trochu probralo z mého opileckého deliria.

„Nevíš snad, že jakýkoli alkohol je v celém paláci přísně zakázán?!" křičel na mě dál.

Nějaká svině mě musela prásknout, sakra! Jinak si takovou přepadovku nedovedu vysvětlit.

„Ale já mám dnes... mám dnes volno, můj pane," snažil jsem se bránit a mumlal jsem omámeně. Neohebný jazyk mi překážel v ústech jako kus dřeva.

V mém ubohém stavu mi zoufale nedocházelo, o co tady vlastně jde a v jaké následky by to mohlo vyústit.

„Ty nemáš NIKDY volno!" vyvedl mě princ důrazně z omylu. „To si pamatuj!" okřikl mě.

Nechápu. Přece mi udělil volný den. Tak proč se teď zlobí?

Princ se nasupeně se znechuceným výrazem ve tváři rozhlížel po místnosti. „Tak takhle si představuješ pořádek?!" znovu se na mě rozkřikl při pohledu na binec všude kolem.

Dokázal jsem na něj jenom tupě zírat.

Přistoupil ke stolu, z něhož přetékaly různé kusy papíru, svitky a záhadné rádoby magické předměty. Naštvaně začal vše shazovat na zem.

Cítil jsem se otupěle a jako bych zdálky sledoval nějaké šílené divadelní představení. Pak se mě pomalu, ale jistě začínal zmocňovat strach při uvědomění si, co se schovává pod tou hromadou harampádí a co by tam princ mohl objevit.

To se nesmí stát za žádnou cenu! Už takhle mám pořádný průšvih, když mě tu načapal s chlastem.

„Ne, pane... můj nejjasnější...!" vykoktal jsem a netušil jak pokračovat dál. „Ne! Moje zaklínadla! Vzácné spisy...!" Můj hlas zněl naléhavěji a hysteričtěji, čím hlouběji se princ propracovával všemi těmi nesmysly na stole.

„Kašlu ti na zaklínadla, ty šarlatáne!" odplivl si princ zhnuseně. „Co tam sakra schováváš!"

Modlil jsem se. Lil ze mě studený pot. Kousal jsem se do jazyka. Nebylo záchrany. Když mám mít smůlu, tak se vším všudy...

„A copak to tady máme?" zasyčel princ jedovatě. Skoro to vypadalo, jako by přesně věděl, co má u mě hledat, a přišel sem najisto. Prošťoural by každou píď, jenom aby to našel.

Ale to je nesmysl! okřikl jsem sám sebe vduchu. Jak by mohl vědět zrovna o tomhle?

„To mi tam musel někdo podstrčit!" zkusil jsem to.

„Jo, jasně, a ten darebák nebyl nikdo jiný než ty. Překvapivě..." procedil princ mezi zaťatými zuby a hodil po mně tenkou knížku, která přistála rovnou u mých nohou.

Rozhodl jsem se dál hrát komedii s tím, že o tom nic nevím. Odtáhl jsem nohy od knihy, jako by byla politá kyselinou. „Ale to není moje!" bránil jsem se do posledního dechu.

„Připravuješ svému pánovi pěkná kouzla," vyplivl princ posměšně. „Porušuješ jeden zákaz za druhým!" řádil dál princ.

Princ mě chytil pevným stiskem ruky rovnou pod krkem. „Čím to je, že mi někdy připadá, jako bys ani nebyl žádný skutečný mág?" vmetl mi tiše, ale ošklivě jízlivě přímo do tváře. Vytáhl svůj černý bičík od pasu a se zasvištěním mi s ním výhružně zamával hned u ucha. Už jsem měl tu čest seznámit se důvěrně s tou koženou věcičkou. Šrám pod okem mě teď pálil trochu víc, znovu tváří v tvář té malé, ale účinné hračce, kterou můj pán nosil za pasem, jako by to byl meč nebo dýka.

Princ křečovitě držel v ruce chvějící se bičík přímo před mýma očima. Přísahal bych, že jsem v tu chvíli zaslechl jeho hluboké hrdelní vrčení. Vypadal jako nějaká šelma, rozčileně a zároveň vzrušeně lapající po dechu. Příšerně jsem se bál, že mě znovu udeří a možná mi i vyrazí oko... nebo mě dřív uškrtí druhou rukou.

Náhle jako by se princ stěží ovládl a přinutil sám sebe ke klidu. „Vyřídíme si to, až vystřízlivíš," pronesl téměř klidným hlasem.

Sebral moji knížku z postele, práskl bičíkem do vzduchu, až se mi při tom zvuku naježily všechny chlupy na zátylku, a pyšně odkráčel z mých komnat se svou družinou v patách.

Ufff, to bylo o chlup... a princův ústup až podezřele náhlý a rychlý. Co to mělo být?

Napadlo mě: Co když mě chtěl opět jenom trochu postrašit?

Věděl jsem už teď jistojistě, že tahle podivná příhoda bude mít možná ještě šílenější pokračování. Nebylo pochyb o tom, že jsem si to zavařil. Nebo mě možná někdo chtěl dohnat k tomu, abych si to u prince totálně zavařil a ještě věřil tomu, že si za to můžu jenom já sám...