I'm the Alpha now - 26. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak nakonec dopadne rituál. Podaří se Kolovi a Stilesovi zachránit přátele nebo někdo nakonec přece jen zemře?

17.08.2016 (10:00) • Ellies, Tew* • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 1× • zobrazeno 1757×

Kapitola dvacátá pátá

Začátek konce II.

Byla už tma, když auto, ve kterém jsme jeli, zastavilo u lesa. S Annie jsme vystoupili, stejně jako ti dva. Za námi zaparkovalo další auto, z něj vyskákali Klausovi hybridi a vytáhli omráčeného Dereka.

„Jdeme,“ zavelel Niklaus a popadl Annie za ruku, tahal ji směrem k lesu.

Stejně jako ji popadl za paži i Peter mě, hned za námi se drželi Klausovi poskoci a tahali Dereka. Klopýtala jsem za sestrou s Mikaelsonem jako hadrová panenka, kdyby mě Hale nedržel, asi bych dlouho na nohách nevydržela. Po tom, co jsem požádala o pomoc a bylo mi vyhověno, jsem se cítila ještě více slabá, než už jsem byla, ale to se mělo brzo změnit. Dokonce ani Annie o ničem nevěděla, slíbila jsem si, že je ochráním za každou cenu a tu jsem hodlala zaplatit na konci tohoto dne. Zatímco jsem byla myšlenkami jinde, došli jsme na místo. Všude kolem hořely zapálené pochodně, které byly jediným zdrojem světla, a tvořily velký kruh. Uprostřed stál velký balvan, trochu se podobal obětnímu kamennému stolu, který jsem znala ze starých knih. Zdá se, že si Klaus dal záležet na výběru místa. Stála jsem tiše a čekala, co se bude dít dál. Peter mí stále pevně svíral ruku, skvěle, budu na tom místě mít pořádnou modřinu. Mikaelson s Annie šli blíž k oltáři, či jak to jinak nazvat, a jeho poskoci za nimi táhli Dereka. Povzdechla jsem si. Cele tohle divadlo začínalo znova, jenže tentokrát jsem měla plán. Plán, který tohle ukončí nadobro. Měla jsem jistý dluh a dneska jsem ho hodlala splatit do poslední kapky.

Kol

Mířili jsme na ono místo, kde to mělo všechno jednou pro vždy skončit. V autě nikdo ani nepípl, nedivil jsem se. Každý přemýšlel, jak by mohl co udělat. Jenže pořádný plán neexistoval. Pevně jsem stiskl volant a sledoval vozovku před sebou. Byl jsem nervózní, doufal jsem, že se nám podaří přijet včas a zastavit to. Chtě nechtě, musel jsem si přiznat jednu věc. Věc, kterou by ode mě nikdy nikdo nečekal. Na někom mi záleželo. Ano, mně Kolovi Mikaelsonovi, záleželo na jedné potrhlé holce. A nesměl jsem ji v tom nechat, ne po tom, co jsem jí sám provedl. Pořádně jsem sešlápl plyn a vjeli jsme na lesní cestu, která vedla dál hlouběji do lesa. Ostatní také seděli tiše, zřejmě každý rozjímal o tom svém. Po pár minutách moje auto zastavilo a všichni jsme z něj rychle vyskákali.

„Kudy teď?“ optala se ihned zrzka.

„Myslím, že tudy,“ ukázal jsem jim směrem vpřed. „Kousek odtud je taková malá mýtina, kdysi tam upálili pár čarodějek, takové místo je pro obřad jako stvořený.“

„Snad máš pravdu, jinak jsme pěkně v háji,“ zamumlal šerifův syn, pobrali jsme si věci a vydali se najít mého bratra.

Šli jsme docela tiše, přece jen jsme nechtěli vzbudit nechtěnou pozornost, když už se v dálce mihotalo světlo od ohně, věděli jsme, že jsme blízko. Po pár minutách jsme už stáli několik metrů od místa, kde stál Klaus s ostatními. Uprostřed toho všeho byl obrovský kámen, na kterém ležel omráčený Derek. Klaus stál s Annie hned u něj. Lara s Peterem stáli opodál. Samozřejmě nesměli chybět poskoci mého bratra.

„Co teď uděláme?“ zeptala se Kira.

„Dejte mi minutu,“ zamumlal jsem a stále pozoroval Ann.

„Co tím chceš říct, že nemáš plán?“ zavrčel Stiles a já v tu chvíli měl chuť mu zakroutit tím jeho zatraceným krkem.

„Sakra, dejte mi pokoj, prostě tam půjdeme a po jednom se jich zbavíme, nakonec se něco vymyslí.“ Stiskl jsem ruce v pěst, no co, vymýšlet všechno za pochodu taky půjde.

Už jsem chtěl jít, když jsem se zaposlouchal do rozhovoru tam dole.

„Tak začínáme, doufám, že je ti jasné, co máš dělat,“ uculil se můj bratr a chytil Ann pevně za ruku, ta sebou jen trhla, oči sklopené dolů a mlčela. „Jsi snad hluchá?!“ zavrčel po chvíli, když stále jen stála na místě jako socha.

„Ne já… už jdu,“ zašeptala a poté pohlédla na svou sestru, kterou pod krkem držel Peter a usmíval se jako největší idiot na světě.

Vedle mě se ozvalo naštvané zavrčení, hned mi došlo, komu to patřilo. Byl tu jediný člověk, kterému na ní záleželo. Pousmál jsem se a poslouchal je dál.

„Když to teda udělám tak, jak chceš, necháš nás jít?“ zeptala se tiše Annie.

„Když to bude konečně, to, co jsem chtěl, pak ano,“ uculil se, přesně jsem věděl, co tenhle jeho úsměv znamenal, nikdy tohle nemyslel doopravdy, nikdy je nepustí.

„A on?“ pokračovala dál a ukázala na Dereka, který stále ležel mimo.

„Ten už svůj osud zpečetěný má, holt má smůlu,“ mrknul a vzal si nějakou dýku.

„Ale…,“ chtěla pokračovat, jenže on ji ihned umlčel.

„Dej se do práce, nebo tvoje sestra nebude mít za chvíli už žádný vzduch!“ zavrčel a postrčil ji blíže k mladému Haleovi.

Ann si tedy stoupla k onomu kamennému stolu a ruce dala nad tělo Dereka, přivřela oči a začínala odříkávat první slova. Klaus stál opodál s úsměvem, stejně jako Peter, který držel vzpouzející se Laru.

„Jdeme,“ zašeptal jsem a svou rychlostí jsem se dostal blíž, co dělali ostatní, zda šli také nebo ještě čekali, mi teď bylo celkem jedno.

Zastavil jsem se u prvního hybrida a vytrhl mu srdce z těla, než si toho všiml ten druhý, ležel vedle svého kamaráda. Stejně tak skončili i další tři, už jsem držel posledního a chystal se ukončit jeho život, když se za mnou ozval děsivý výkřik, ohlédl jsem se, abych viděl, kdo to byl, když jsem spatřil zrzku nehnutě stát na místě s upřeným pohledem před sebe. Co se děje, mi došlo ve chvíli, kdy jsem se podíval jejím směrem a spatřil Klause, který přiložil dýku ke krku mladého vlkodlaka a pořádně přitlačil, dokud se z rány nevyvalila hustá červená tekutina. Derek sebou ihned začal škubat. Ann, také vykřikla zděšením a přiložila si ruku k ústům. Bratr ji popadl za paži a přitáhl znova blíž.

„Pokračuj, sakra!“ okřiknul ji a v ruce svíral zakrvácenou dýku, zatímco nás sledoval s děsivým úšklebkem.

Tak tohle jsem nečekal a docela jsem se bál, co přijde dál.

Lara

Trhla jsem sebou, když se ozval křik. Nejdřív jsem si myslela, že jde o Ann, že se jí něco stalo, ale když jsem se lépe podívala, bylo to úplně jinak. Derek, který měl být obětován, se zmítal v smrtelné křeči a podle toho, jak z něj unikala životodárná tekutina, dlouho naživu nevydrží. Chtěla jsem něco udělat, ale Peter mě stále držel, tvářil se tak chladně, bylo mu úplně jedno, že jeho krev, jeho rodina mu umírá před očima, prahl jen po moci. Už jsem se na to nemohla dál dívat. Byl čas na dohodu, kterou jsem uzavřela ještě v sídle. Byl čas postavit se jim a zkusit to ještě zachránit. Zatímco byli všichni rozptýlení děním kolem, já mohla začít. V povzdálí mezi stromy jsem zahlédla postavu, dobře jsem věděla, o koho jde, byl to můj stín, který čekal na tu správnou chvíli, a ta nastala právě teď. Zavřela jsem oči a soustředila se na sílu, která mě naplňovala. Opět jsem se cítila být sama sebou, moc, která se mi obnovila, a byla ještě silnější než dřív, mi proudila tělem jako nějaká droga. Už jsem na nic nečekala, pořádně jsem sebou trhla a tím pádem sebou Peter pořádně praštil o zem. Pousmála jsem se, ležel tam jako placka, překročila jsem ho a ladným krokem si to mířila k sestře a Klausovi.

„Ale ale, kdo nabral odvahu, ale máš smůlu,“ zasmál se smíchem, po kterém běhal mráz po zádech.

Ignorovala jsem jeho blbé kecy. Rozhlédla jsem se, abych věděla, kdo tady je. Peter ještě stále ležel na zemi, ups, asi se trošku víc praštil. Kol opodál s ostatními stále stáli jako přikovaní, nedivila jsem se. A pak tu byl Klaus držící mou sestru před sebou s ostrou čepelí na jejím krku. Zamračila jsem se a vykročila k němu.

„Oněměla jsi snad?“ znova se ozval starší Mikaelson.

„Ani ne, ale nemám chuť odpovídat na tvé debilní kecy,“ pousmála jsem se.

„Být tebou, tak nechám těch her, nevím, jak jsi znova přišla ke své moci, ale radím ti, nech toho, nebo tvoje sladká sestřička skončí jako Derek a pochybuju, že tohle chceš,“ pousmál se, snažil se mě zviklat, ale já se nenechala.

„To spíš já radím tobě, nech ji na pokoji a budu tak hodná, že tě nechám odejít i s tím idiotem ležícím na zemi, rozmysli se dobře, protože teď jsem silnější než kdy předtím a jen tak se z toho nedostaneš!“ Stiskla jsem ruce v pěst, v tu chvíli oblohu pokryly černé mraky, občas ji protnul blesk, dokonce i vítr se zvedl a stále sílil.

„Laro, co se to děje?“ zašeptala vyděšeně moje sestřička.

„Snažím se napravit své chyby, Ann, dlužím ti to a nejen tobě,“ řekla jsem.

Znova se ozval jeho úlisný smích.

„Nějaké tvoje čáry máry a trocha větru to je toho,“ mrknul a držel Annie dál.

„Klausi, nech ji jít!“ ozval se mladší Mikaelson.

„Nebo co? Co uděláš ty a ta tvoje nová bandička kamarádů,“ zasmál se a přitlačil čepelí na sestřin krk.

„Klausi, dost!“ křiknul po něm znova Kol.

„Ne, máte smůlu, a ty, moje milá,“ zavrněl sestře do ucha. „Dokonči to. Hned!“

Ann sebou trhla, bála se, co by udělal, kdyby ho neposlechla.

„Klausi, já tě varuju. Pusť ji!“ křikla jsem po něm už mírně namíchnuta.

„Laro, prosím, jen na sebe dávej pozor, nedělej hlavně žádné hlouposti.“ Došel ke Kolovi i Stiles, na něj jsem tak trochu zapomněla.

„Neboj se, dám, slibuju,“ pousmála jsem na něj a pak znova věnovala pozornost Klausovi.

Ann se snažila dokončit kouzlo, chybělo už jen pár vět, které by tenhle rituál zpečetily, chystala jsem se skoncovat s Klausem, když vtom mě něčí ruka pevně chytila za krk, tím pádem se mi dlouhé drápy zaryly do krku, zalapala jsem po dechu, ústa se mi plnila krví a já pohlédla do vlkodlačí tváře Petera Hala.

„Tohle jsi neměla, princezno,“ zavrčel, oči mu žhnuly modře.

„Laro,“ ozvalo se dvojhlasně, jeden hlas patřil sestře a druhý Stilesovi, který se chtěl hned rozeběhnout ke mně, ale Peterova slova ho zastavila.

„Být tebou tak zůstanu na místě, Stilinski, jinak skončí jako Derek a ty, maličká, to dokonči, už chci pocítit tu moc proudící mým tělem,“ zasmál se a držel mě ještě pevněji.

Mezitím co Ann pod Klausovým tlakem dokončovala kouzlo, jsem se já snažila soustředit jen na temnou sílu, když vtom mě Peter pustil na zem a strašlivě zařval, vyplivla jsem krev a dřív než se vzpamatoval, jsem na něj skočila. Nezastavil mě ani fakt, že se právě stal Alfou. Povalila jsem ho na zem a pořádně praštila, ihned se začal bránit a shodil mě ze sebe, jenže já byla rychlejší a znova ho pořádně udeřila, zřejmě jsem ho tím jen víc naštvala, jelikož jeho oči nabraly rudou barvu a vycenil na mě svoje obrovské tesáky. Ale i já dokázala překvapit, zavřela jsem oči a znova sbírala sílu, když jsem je po chvíli otevřela, už jen výraz v Peterově tváři mi naznačil, že se povedlo. Moje oči, moje krásně čokoládové oči se proměnily v naprostou temnotu. Jen na mě zíral, dokonce zapomněl, že se pereme.

„Co to sakra je!“ zavrčel, ale moje odpověď byla jasná a přesná, v ruce se mi objevila zvláštní mlhavá hmota, kterou jsem namířila přímo na něj, než stačil uhnout, celého ho to pohltilo, obmotalo se to kolem něj jako lano, jediné, na co se v tu chvíli zmohl, bylo zavrčení, ať se sebevíc snažil, každý pohyb jej svazoval víc a víc až nakonec padl na zem v bezvědomí, překročila jsem jeho nehybně tělo a pohlédla na ostatní.

Stiles a ostatní na to jen zírali a nechápali. V jejich pohledu jsem viděla překvapení, ale také zděšení, nedivila jsem se, musela jsem vypadat vážně šíleně.

„Stůj, jinak zemře!“ křiknul na mě Klaus a pevně ji u sebe držel.

„Laro,“ zašeptala tiše moje sestra, po tváři se jí kutálely slzy, bála se.

„Okamžitě ji pusť,“ řekla jsem zatím klidně a pousmála se, oči stále temné jako noc.

„Jinak co? Použiješ na mě svou moc?“ zasmál se. „Dobře víš, že než to stihneš udělat, bude po ní.“

„Už mě nebaví tohle dohadování,“ zavrčela jsem a zamířila pro sestru.

„Ani mě ne, a abych řekl pravdu, teď přijde ta pověstná třešnička na dortu,“ pousmál se ďábelsky a dřív než jsem se k němu stačila dostat, popadl mou sestru pevněji a v sekundě jí zlomil vaz.

V tu chvíli jsem ztuhla na místě. Ann padla na zem bez života. Nevnímala jsem nic kolem sebe, dokonce ani Kolův výkřik, neochránila jsem ji, umřela. Když jsem se znova vzpamatovala, mou sestřičku držel v náručí zdrcený Kol, tisknul ji k sobě a snažil se ji probrat, ale bylo pozdě. Poprvé v životě jsem viděla Kola smutného, viděla jsem, že mu na někom záleží tak, že by pro něj plakal. I mně samotné tekly slzy, přišla jsem o posledního člena rodiny, neměla jsem už nic, kromě pomsty. Nechala jsem temnotu přebrat nadvládu nad mým tělem. Tohle byl začátek konce, mého konce. Nebem prošel obrovský blesk a vítr zesílil tak, že skoro lámal stromy. Peter ležel mimo, teď už zbýval jen Klaus, jako stín jsem se dostala až k němu a použila veškerou moc, chytila jsem ho pod krkem a lehce nadzvedla do výšky, přitom jsem do něj vpouštěla to nejhorší. Začal krvácet z nosu, úst, dokonce i očí, těkal očima sem a tam, když se mu v mysli proháněly ty nejhorší vize, které jen temnota mohla nabídnout. Ničila jsem ho zvenčí i zevnitř. Zařval tak hlasitě, ale pak utichl, přestal se zmítat v bolestech, a to bylo znamení, že má dost. Pustila jsem ho a nechala dopadnout na tvrdou zem. Vzpamatovala jsem se a přeběhla k sestře. Kol ji stále držel v náručí. Se slzami v očích jsem ji chytila za ruku.

„Tolik mě to mrzí, sestřičko, všechno bylo kvůli mně. Umřela jsi kvůli mně.“ Tekly mi slzy jako hrách, dala jsem jí pusu na čelo. „Odpusť mi, prosím,“ zašeptala jsem a vstala, měla jsem sice velkou moc, ale přivést někoho, kdo už byl mrtvý, jsem nedokázala ani tak, a to bolelo nejvíc, že jsem nedodržela slib, který jsem jí dala, nezachránila jsem ji.

„Je mi to líto,“ řekl tiše Stiles a přivinul si mě do náruče, zavřela jsem oči.

Byla to poslední chvíle, kterou jsem s ním měla. Byl čas na splátku dluhu. Byl čas odejít. Objala jsem ho, políbila a pak se odtáhla.

„Co se děje?“ zeptal se nechápaje.

„Musím jít,“ zamumlala jsem.

„Ale kam. Já to nechápu.“ Popošel ke mně, aby mě chytil za ruku, ale já ucukla.

„Někam a nikam. Já, víš… k tomu, abych měla svou moc, jsem přijala nabídku, ale za všechno se platí a já teď musím svou část dohody splatit.“

„Jakou dohodu?“ ozval se Kol, který až teď začal vnímat.

„To je jedno jakou, prostě jsem jen chtěla, aby tohle skončilo, jenže jsem zklamala, jako vždy. Mrzí mě to,“ zašeptala jsem a otřela si slzy.

„Není to tvá vina, tak se neobviňuj,“ povzdechl si Scott.

„Ale je, od začátku jsem dělala špatné věci, špatné rozhodnutí a dva lidé jsou mrtví. Jak se nemám obviňovat.“

„On má pravdu, tohle je vina Klause a Petera,“ zamumlal zdrceně Kol.

„To je teď už vážně jedno, je čas.“ Koukla jsem na nebe, obloha zčernala ještě víc, vítr se kolem nás prohnal tak silně, že všichni měli co dělat, aby se vůbec udrželi na místě.

Jen já stála jako přikovaná. Kolem mě se pomalu začal motat temný stín. Plazil se po mně jako nějaká rostlina, začalo to u nohou a postupoval nahoru, bylo to jako okovy, stahující mě na dno temné propasti.

„Laro!“ Rozběhl se ke mně Stiles, ale sílá stahující se kolem mého těla jej odhodila o kus dál.

Slzy mi tekly proudem, nevěděla jsem, kde skončím, zdali umřu, bála jsem se. Koukala jsem na vyděšeného a zároveň smutného Stilese. Dřív než mě to celé pohltilo, zašeptala jsem poslední slova.

„Miluju tě.“ V ten moment se kolem mě temnota celá obmotala a já zmizela v jejím nitru do hluboké propasti naprostné prázdnoty.

Už jsem nebyla, neexistovala jsem.

Zdravím, tak jsme na konci. Doufám, že se vám naše povídka líbila, děkujeme za všechny komentáře, které se u jednotlivých kapitol objevily. Moc si toho vážíme. A jak napovídá konec, určitě se objeví i druhá série, na které se už pilně pracuje. Tak doufám, že si i k ní najdete cestičku.

Vaše Ellie a Tew*

« Předchozí díl

Autor: Ellies (Shrnutí povídek), Tew*, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf