OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 2

17.03.2014 (20:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2370×

2

Nejsem člověk, který by se někam cpal nebo na sebe zbytečně upozorňoval. Jsem hrozně ráda neviditelná. Zatím v tom vidím víc výhod než nevýhod. Mým snem je zůstat neviditelná navždycky. Ale v tu chvíli, kdy do mě ten neomalenec vrazil, mi moje přesvědčení dalo sbohem.

Ani nevím jak, ale doběhla jsem ho a skočila před něj, až do mě vrazil znovu. Ale to ho donutilo zastavit. „Co si o sobě, sakra, myslíš?" vyjela jsem na něj. „Že si do mě budeš vrážet a ani se neomluvíš? Já nejsem žádnej debilní mantinel, o kterej tě někdo narampluje. Tady nejsi na hřišti, hvězdo, tak se podle toho, kruci, chovej!"

Faktem bylo, že jsem na sebe doopravdy přitáhla pozornost, o kterou bych jindy nestála. Měla jsem pocit, že jen co jsem hokejistovi vynadala, kolem mě se totálně zastavil čas. A všichni podivně zmlkli. V tu chvíli jsem to ale ignorovala, věnovala tomu neotesanci poslední pohrdavý pohled, otočila se na podpatku a hrdě odkráčela se vztyčenou hlavou.

Co se vlastně to odpoledne stalo, mi došlo, až když jsem se vrátila domů.

Moje sebevědomí vystoupalo do takových výšin, že jsem na něj ani nedohlédla. I kdybych si stoupla na špičky nebo povyskočila, tak bych stále neviděla ani polovinu z toho, co tak raketově nastartovalo. Já zvýšila hlas na národní hokejovou hvězdu. A on se nezmohl ani na slovo. Pochybuju, že na něj někdo kdy zakřičel - možná kromě trenéra nebo protihráče na ledě. Manažeři nejmíň deseti týmů NHL se před ním plazí, hází mu pod nohy zřejmě plátky růží, aby podepsal po ukončení semestru smlouvu právě s nimi. Hostuje v Rangers. Proč by čekal, že si na něj někdo dovolí?

Tak malá holka, co studuje architekturu a ve volném čase ujíždí na pořadech o vaření, to zvládla. A ještě je na to taky parádně pyšná.

Měla jsem tak výbornou náladu, že jsem bratrovi udělala k večeři jeho oblíbené jídlo. Přišel domů, když jsem zrovna tancovala na konferenčním stolku na písničku od Pointer Sisters. Na tu, na kterou tak skvěle trsá Hugh Grant v Lásce nebeské.

„Hádám, že máš dobrou náladu," okomentoval to Robin mezi dveřmi.

Seskočila jsem dolů a věnovala mu zářivý úsměv. „Nepovídej, Sherlocku. A na to jsi přišel jak?" ušklíbla jsem se. Takhle jsem si z bráchy utahovala často. Nejenomže to byla pěkná narážka na naše společné příjmení, ale on mi to vracel. A to bylo něco, o co jsem nikdy nechtěla přijít.

Zelené oči, které máme společné, se pobaveně přimhouřily. „Je to prosté, milý Watsone," odpověděl naší oblíbenou průpovídkou. Potom po mně hodil svoji kravatu, která mě trefila do čela.

„Tak co jsi provedla tentokrát?"

„Teď ne, bratříčku," usmála jsem se, „umyj si ručičky a navečeř se, já ti pak povím, co jsem dneska dokázala."

***

Večer jsme s Robinem měli takovou pěknou rodinnou chvilku. Seděli jsme oba v tom elegantně zařízeném obývacím pokoji a přetahovali se o ovladač. Jako když jsme byli malí. Můj třicetiletý bratr se chtěl dívat na nejnovější zprávy, protože prostě musí být sečtělý i v devět večer, já chtěla koukat na Nigellu Lawsonovou, britskou šéfkuchařku. Skončilo to u kompromisu. Dávali Indiana Jonese, tak jsme si připomněli večery s tátou, když se vracíval z mise. Harrison Ford byl jeho oblíbený herec. Takže zatímco si Indy, jak mu všichni ve filmu familiérně přezdívají, hravě poradí s dvaceti chlapama i s prostřelenou rukou (a vypadá u toho, jako kdyby žádné zranění neměl), já měla na klíně počítač a psala jsem si se Scottym, ke kterému se moje dnešní odpolední vystoupení doneslo. Věděla jsem, že jen co se Tanya přižene domů, budu nejspíš v křížové palbě.

MattBomerjekus: Zdá se, že tvůj výstup s Oakleym je už skoro legendární.

Dr.Watson: Skoro? A kromě toho… co to máš, sakra, za nick?

MattBomerjekus: Rád sděluju svůj názor světu. Jen upozorňuju na fakta.

Dr.Watson: Scotty…

SOakleymbychsidalříct: Fajn!

Dr.Watson: No, tak to je mnohem "lepší". Co na něm vidíš? Je to nafoukanec.

SOakleymbychsidalříct: Je sexy. Toho sis nevšimla, když jsi na něj řvala?

Dr.Watson: Já na něj moc nekoukala. Chtěla jsem jen spravedlnost a špetku taktu.

Uživatel SOakleymbychsidalříct vám poslal fotografii.

Dr.Watson: Blonďák. No a? Není můj typ.

SOakleymbychsidalříct: Jak, není tvůj typ? Ten je každýho typ. Nevymlouvej se.

Dr.Watson: Není můj typ. Můj typ je… Richard Madden. Neříkej mi, že si nepamatuješ, jak božsky hrál ve Hře o trůny. Nebo… Ian Somerhalder. Nebo… jo! Chris Pine. Chris Pine je sexy!

ChrisPinejeboží: Sakra, dostala jsi mě.

Dr.Watson: Ha!

Uživatelka Tanya se připojila.

Dr.Watson:  Asi už půjdu…

Tanya: Tak to teda ani náhodou! Co jsi to dneska prováděla?! Vyklop to!!!

Dr.Watson: Tři vykřičníky? Zas tolik jsem toho neudělala. Scotty? Scotty, zastaň se mě!

ChrisPinejeboží: Holmesová zaválela. To musíš uznat, modelko.

Tanya: Nikdo ti plusový body neubírá. To je skoro, jako když chytíš psa Baskervillskýho. Já se ptám, jak to, že jsi mi nedala vědět první a musím to zjistit, až od toho blbýho hokejisty, co s ním randím?!

Dr. Watson: Doufala jsem, že to zůstane bez povšimnutí.

Tanya: Ryan na tebe nadával prej celej trénink. Směju se tý představě ještě teď.

ChrisPinejeboží: Asi tě miluju. Škoda, že jsem u toho nebyl.

Dr. Watson: Díky, Scotty.

ChrisPinejeboží: A pozdravuj Robina.

Tanya: Jo, pozdravuj Robina. Půjde s náma zase někdy na víno?

Bylo boží, že jak Scott, tak Tanya mého bratra naprosto zbožňovali. A měla jsem štěstí, že i můj bratr měl rád moje kamarády. Čas od času, když si pan právník chtěl popovídat o naprosto nedůležitých věcech, vzal svoje tři nejoblíbenější budoucí architekty, sednul si s nimi nad sklenku vína (protože já a Tanya pivo prostě nepijeme) a mluvil a mluvil, až se vypovídal a bylo mu dobře. Vyslechl nás a ujistil, že až nám bude tolik, co jemu, budeme už vědět co a jak.

„Mám tě pozdravovat." Trochu jsem zazívala a okamžitě mě napadlo, že bych si možná měla jít lehnout. „A Tanya se ptá, kdy uděláme další psychologický sezení?"

Robinovy oči mi věnovaly jen letmý pohled, pak se zase věnovaly panu Fordovi na obrazovce. „Co takhle v pondělí? Po tom víkendu u Andreiných rodičů zřejmě budu potřebovat společnost někoho mladšího."

„Já se zeptám."

Dr.Watson: Příští pondělí?

Tanya: Já můžu. Teda nemůžu. Ale zruším to. Takže můžu.

ChrisPinejeboží: Taky si to zařídím.

Dr. Watson: Bezva. Robbie asi bude potřebovat povzbudit. Poslední dobou je nějakej… unavenej. Asi má hodně práce. Letošní podzim je na trestný činy zřejmě jako dělanej.

ChrisPinejeboží: Koupím mu pivo. A všechno hned bude veselejší.

Dr. Watson: Hele, asi jdu spát. Zítra se uvidíme ve škole. Budu se modlit, aby na to všichni zapomněli. I když jsem na sebe dneska fakt pyšná. Dobrou noc!

Tanya: Všichni jsme na tebe pyšní!!!

ChrisPinejeboží: Jo, jsi hrdinka dne. Dobrou, mé dámy.

Uživatelka Dr. Watson se odpojila.

„Tak pondělí po práci, jako vždycky," oznámila jsem bratrovi a zaklapla notebook. Natáhla jsem se, lehce ho políbila na tvář. „Dobrou noc, sladký sny, Robbie."

„Ty už jdeš spát, Vic?" zeptal se mě s pozdvihnutým obočím.

„Mám toho dost. Víš, že jsou pondělky pokaždé náročné," zase jsem zazívala. „Ty běž taky spinkat, bráško. Indiana Jones stejně vyhraje. Jako kdybys to nevěděl."

„Půjdu," kývnul. „Dobrou, Vicky."

„Dobrou."

Když jsem usínala, přehrávala jsem si v hlavě dnešek. Nebyl to vůbec špatný den. Stihla jsem odevzdat svoji práci v termínu, popovídat si s kamarády, uvařit Robinovi večeři a strávit s ním bezva večer. Ale nejlepší ze všeho byl ten šokovaný pohled toho neomaleného hokejisty. A ty jeho zaražené modré oči.

Modré oči?

Kdy jsem si všimla, že má modré oči?

Moc děkuju vám všem, kteří jste mi nechali pod první kapitolou komentář, obrovsky mě to potěšilo, a pevně doufám, že se čtením bavíte tak, jako já se bavím při psaní. =) Pevně doufám, že to se mnou ještě pár kapitol vydržíte. ;)

Ještě jednou moc díky! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 2: