OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královský písař II.

25.05.2015 (12:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 949×

Sekani se po pronesení učitelových slov ovládl a neušklíbl se, byl si moc dobře vědom toho, že by jinak pocítil na svém těle štiplavé šlehnutí rákoskou. Pro Amenemhata totiž nepřišel nikdy včas. I když jednoho dne dorazil ještě za tmy dlouho předtím, než do chrámu doklopýtal první zívající žák, jeho učitel už seděl na svém místě se svitkem papyru na kolenou a ve světle lampy si četl.

Zatímco mistr písař s okázalou trpělivostí vyčkával, vzal si Sekani své štětce, barvy a paletu z truhly, v níž si je jako jediný mohl nechávat, a zamířil na své místo u zdi, za kterou se nacházela síň písařů. Cestou se pečlivě vyhýbal Amenemhatově rákosce. Když si zkřížil kotníky a chystal se posadit, jeho učitel zvolal: „Zůstaň stát!“

Sekani ho poslechl dříve, než si význam příkazu vůbec uvědomil. Pohlédl před sebe na nalíčeného malého obtloustlého mužíka s lesklou lebkou. Nejobávanější z učitelů v Amónově chrámu si protahoval rákosku mezi prsty. Sekani neměl strach, že by ho chtěl skutečně uhodit, ale přesto strnul, protože si ho prohlížel od hlavy až k patě a zase zpátky.

„Hm,“ zamručel a mlaskl. „Krásy jsi zrovna nejvíc nepobral. Zato domýšlivosti máš za deset. Myslíš, že jsi už natolik dobrý, abys mohl vstoupit do Domu života a usednout támhle?“ zeptal se a koncem rákosky ukázal na síň písařů skrývající se za zdí. Dům života byl součástí největších staroegyptských chrámů, složený z řady pracoven, laboratoří a astronomických pozorovatelen, v nichž se sepisovaly, ověřovaly a opisovaly náboženské, ale i různé odborné texty, které obsahovaly více či méně hojné prvky empirického vědeckého poznání. S činností Domů života souvisela i existence chrámových archivů či knihoven.

Sekanimu poskočilo srdce. „Chcete říct, pane... Myslíte tím, že...“

„Mlč!“ přikázal mu. Sekani se kousl do rtu. Amenemhatovo zvednuté a namalované obočí svědčilo o tom, že si toho všiml. „Tvá nadutost je skutečně nepřehlédnutelná. Samozřejmě že neškodí, když muž zná svou cenu, ale ty se ceníš mnohem víc, než odpovídá tvému postavení.“

Sekanimu se rozpálily tváře dotčením. „Jsem písař. Mé postavení je takové, jaké si sám zasloužím.“

„Jsi žák Amónova chrámu,“ opravil ho Amenemhat ostře. „O nějakém postavení u tebe ještě nemůže být řeči. Domnívám se, že víš, co o tobě ostatní říkají, když se kolem nich neseš s nosem nahoru. ´Jeho panstvo,´ šeptají si. ´Mocný se štětcem, Amónův oblíbenec, velectěný Sekani.´“

Ruměnec, který se Sekanimu rozlil po celé tváři i krku, začínal zase pomalu blednout.

„A čím jsem si tuto výtku zasloužil, pane?“ zajímal se.

„Vytýkal jsem ti snad něco?“ Amenemhat si poklepal rákoskou o dlaň druhé ruky. „Myslím, že bys mohl uvažovat alespoň o takové ctnosti, jako je mlčenlivost, když už skromnost je nad tvoje síly. Šlechtice pýcha zdobí, ale synovi obchodníka příliš nesluší.“

„Ani když syn obchodníka patří mezi nejnadanější žáky?“

Amenemhat ho švihl přes holeně. Mířil přesně na takové místo, kde je rána rákoskou pořádně cítit, ale nezanechává po sobě žádné stopy. Sekani sykl bolestí a v duchu zaklel.

„Řekl bych, že jsi výjimečně nadaný,“ poznamenal Amenemhat klidně, „ale tobě míru nadání posuzovat nenáleží. Aby se z někoho stal významný muž, nestačí pouze chytrost. Je zapotřebí také něčeho prostšího. Důvtipu a taktu. Umění chovat se blahosklonně k lidem níže postaveným.“

Ničeho z toho si Sekani u šlechtických synků studujících v Amónově chrámu nikdy nevšiml, ale nebyl takový hlupák, aby to řekl nahlas. To, co ze Amenemhatových slov pochopil, bylo jednoznačné. U sebebezvýznamnějšího šlechtice bylo pánovité vystupování blahovolně přijímáno, protože právě k tomu se narodil, zatímco od něj se jako syna obchodníka očekávalo, že se bude chovat uvážlivěji. A to i přesto – či snad zvláště proto – že se mu žádný z ostatních žáků nemohl rovnat. Nikdo nebyl tak zručný při psaní ani tak dobrý při studiu jazyků jako on. A nikdo ani nedokázal tak rychle a úhledně psát.

„Bystrá mysl je darem bohů,“ řekl Amenemhat. „Dokázat toho daru využít je schopnost, které se člověku dostává už vzácněji. Ty jsi chytrý. Žádný úkol pro tebe není dost složitý, naopak, většina z nich je příliš jednoduchá. Myslím, že by ti moc neprospělo, kdybych tě nadále zdržoval mezi ostatními žáky. Nuda může být lidskému duchu – jako každé jiné zlo – učitelem i trýznitelem, ale ty jsi nikdy neprojevil snahu hledat poučení v protivenstvích.“

Sekani překotně uvažoval, co to má znamenat. S každým dalším slovem učitele propadal více a více zoufalství, a současně v něm sílila zlost.

„Čím jsem se provinil krom toho, že jsem výborně plnil úkoly, které jste mi zadával?“ zeptal se příkře a zatnul pěsti. „Měl jsem předstírat, že jsem horší?“

„Nemusel ses tolik snažit, aby všichni písaři, učitelé i žáci věděli, jak jsi dobrý,“ odvětil Amenemhat.

Sekani padl svému učiteli k nohám. „Vzdávám se! U všech bohů, vzdávám se! Jsem úplně bezcenný!“

Navzdory svému očekávání nezaslechl svištění ve vzduchu a neucítil rákosku na zádech. Místo toho mu ji Amenemhat zasunul pod hrdlo a přinutil ho zvednout hlavu. Vzhlédl. Mistr písařů jeho pohled nevzrušeně opětoval.

„Než se staneš dvořanem, vezmi si k srdci jedno: nikdy nelži tomu, kdo je lépe vyzbrojen.“

„A až se jím stanu?“

„Potom se postarej o to, aby tví sluhové byli nejlépe vyzbrojeni.“

Amenemhat zakroutil hlavou a k Sekaniho úžasu se usmál. Tenhle výraz viděl na tváři svého učitele poprvé. Nebylo v něm však nic uklidňujícího. Rákoska ze Sekaniho hrdla se odsunula.

„Nemám v úmyslu poslat tě do Domu života,“ prohlásil Amenemhat rozhodně. „Ty patříš jinam.“

Toto prohlášení Sekaniho dokonale ohromilo. Domníval se, že ho všechna ta muka mají připravit na přestup mezi písaře, ne k vyloučení. Byl přece nejnadanějším žákem! Nejčastěji dostával práci skutečných písařů namísto nekonečného přepisování starých básní.

„Ale byl jsem ze všech nejlepší!“ vykřikl rozrušeně Sekani.

„Byl jsi nejchytřejší,“ namítl Amenemhat. „Dům života není pro ty, kteří se rychle začnou nudit.“

„Tak kam mám tedy jít? Co mám dělat? Nemohu být prodavačem hrnců a džbánů!“

„Proč ne?“ podivil se Amenemhat. „Tvůj otec jím je.“

Na ta slova Sekani křečovitě sevřel prsty. Jenom poslední zbytky rozvahy mu zabránily v tom, aby starci před sebou neskočil po krku a nezačal ho škrtit.

„Zemřu,“ řekl ledovým, bolestně tvrdým tónem.

„Navzdory všem těm historkám o zhrzené ctižádosti ještě na ni nikdo nezemřel,“ odvětil Amenemhat.

Tentokrát Sekani cítil, že se už neovládne a doopravdy začne svého učitele škrtit. Tedy pokud rychle nevstane a neuteče. Když se však otáčel, zachytil ho Amenemhat rákoskou za shendyt a přinutil jej, aby se zase vrátil.

„Přestaň s tím,“ varoval ho. „Ještě více než domýšlivost tě hyzdí jiná vlastnost – posloucháš jen a jen to, co chceš. Já jsem rozhodl, že do Domu života nepůjdeš. Tohle mohu posoudit nejlépe. Ale,“ dodal, když už Sekani málem znovu vybuchl, „nedokážu si dost dobře představit, že bys dělal totéž, co tvůj otec. Nehodíš se na to. Na co se však skutečně hodíš...“ Amenemhat se odmlčel. Nadechl se, jako by to musel pořádně zvážit, jako by si to už nesčetněkrát nepromýšlel dávno předtím, než před ním Sekani stanul. Nakonec pravil: „Běž do královského paláce. Řekni správci, že Amenemhat posílá tento dar, aby byl co možná nejlépe využit.“

Sekani ohromeně zavrávoral, zároveň se málem rozesmál. Není divu, že všichni měli z Amenemhata hrůzu, když i své dary doprovázel ranami rákoskou či břitkými slovy. Nejdříve ho nechá, aby se propadl až na samé dno zoufalství, a potom mu podá pomocnou ruku. Posílá ho do paláce. A v paláci je faraon.

„Tak už běž,“ ozval se Amenemhat. „Zmiz mi z očí. Ven!“

Sekani měl pocit, jako by se učiteli na chvilku zaleskly oči. Že by smutkem? Nebo snad pýchou pod pláštěm lítosti? Pravděpodobně ničím z toho, ten starý protiva byl nejspíš rád, že se ho zbavil. Doufal, že se otočil dost rychle, aby Amenemhat nezahlédl slzy v jeho očích. Konečně se to stalo! Konečně dosáhl toho, po čem tolik toužil! Ale odejít z Amónova chrámu, a tím spíš od Amenemhata, nebylo vůbec tak snadné, jak si představoval. Bohové, co si teď jenom bez jeho nelítostných poznámek a ran rákoskou počne?

S jasnou vzpomínkou na poslední zasvištění vyšel z Amónova chrámu a zamířil k paláci, do služeb svého faraona. Nebo si to aspoň myslel...

Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královský písař II.: