OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královský písař I.

21.05.2015 (10:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 1335×

Nad obzor se pomalu vyhoupl nebeský člun boha slunce Rea. Po celou noc zaléval svou září zemi mrtvých, aby s ránem vyplul do světa živých, vypudil z něj hvězdy a ovládl modravou, až na osaměle kroužícího sokola, prázdnou klenbu oblohy.

Sekani se pohnul, zasténal a probudil se. Nemohl dýchat. Dusil se. Připadal si jako v hrobce, s dušemi pevně připoutanými k tělu, bez jediného svitku magických formulí, které by ho vyvedly z temnot na Louku rákosí, kam ze světa živých odcházejí blahoslaveni mrtví.

Zalapal po dechu. Teplá tíha, která mu ležela na obličeji a tlačila ho ke studené zdi, začala tiše vrnět. Sekani se po ní ohnal rukou a jedním plynulým pohybem ji ze sebe shodil. Šedá mourovatá kočka pojmenovaná Sanura na mladíka rozhněvaně prskla a utekla pryč. I když byly kočky posvátná zvířata a ztělesnění bohyně Bastet, Sekani měl velmi často chuť tu chlupatou kouli nakopnout, aby si našla jiné místo na spaní, než byl jeho obličej.

Zvedl se z postele a zamířil k hlasům a ruchu, který v domě jeho otce panoval snad každé ráno. Cestou se zastavil u kádě, kam se všichni z rodiny chodili koupat, a umyl se, utřel a oblékl si čistý bílý shendyt. Byl to kus oděvu, vyrobený z tkaniny a nosil se kolem pasu, nad koleny se rozšiřoval.

Jako každého dne krátce po východu slunce se v domě rozhostilo ticho. Všichni se Sekaniho rodiny se sešli před malou rodinnou svatyní. Sekaniho otec Yafeu se uklonil před soškou, která ve výklenku dobu stála od nepaměti, a obětoval jí pár kapek piva a kousek čerstvě upečeného ječného chleba.

Sekani se bůžkovi klaněl pod tíhou zvyku. Byl to skřítek s rozšklebenou tváří a škodolibým pohledem – Bés, trpasličí bůh štěstí. V duchu však viděl jiného boha. Mocného, vznešeného a krásného krále bohů - Amón-Rea, hlavního boha Théb, který vládl všem menším bohům, jako byl třeba právě Bés. Sekani každý den snil o tom, že jednou, i když je synem prostého obchodníka, překoná onu nebetyčnou vzdálenost a vyrovná se samotnému faraonovi, jednou bude něco znamenat. Stane se faraonovým poradcem a bude se účastnit jeho porad.

„Sekani!“ zavolala na něj matka příkře, aby pronikla mlhou zamyšlení rozprostírajícího se okolo jejího nejstaršího syna. „Nechtěl by ses konečně najíst? Máme čerstvě natrhané datle.“

Něžností Nathifa zrovna neoplývala, ale o své děti se starala dobře a věděla, jak má Sekani datle rád. Rázně k němu přisunula mísu s ovocem a beze slova se dívala, jak se chlapec cpe – alespoň do chvíle, než se přihrnul jeho mladší bratr Zuka a hlasitě se začal domáhat několika zbylých kousků.

V Sekaniho uzlíku s chlebem, sýrem a džbánkem piva byly zabaleny ještě další datle, dost na to, aby mu vystačily až do večera. Zašklebil se, když políbil jako vždy matku na tvář, ta ho za tu troufalost lehce plácla po hlavě. Sekani se potom rozloučil a zamířil do chrámu, o což se postarala jeho bystrá a rázná matka.

Když byl Sekani tak starý, jako byl právě Zuka, to jest sedm let, vzala několikaměsíční Yafeúv výdělek z prodeje hrnců a džbánů na vaření, skladování a pití piva a odnesla peníze knězům v Amónově chrámu. Ne do onoho malého na konci ulice, ale do toho velkého, o němž bylo známo, že do něj vstoupil i sám faraon. Za tuto sumu žádala pro svého syna to nejlepší vzdělání. Kněží po delším hovoru s Nathifou usoudili, že přinesená částka stačí. Už tehdy jim Sekani mohl říct, že smlouvání s jeho matkou nemá žádný smysl. Nathifa nikdy neprohrávala.

V Amónově chrámu s vysokými pozlacenými sloupy a prostornými síněmi, v nichž se tiše linuly pěstěné hlasy všech jazyků používaných u egyptského královského dvora, Sekani dospěl v muže. Chodil do chrámu každé ráno po východu slunce a každý večer se vracel domů.

Kolem Sekaniho pulzovaly Théby, jedno z nejstarších a největších měst světa, sídlo králů na Nilu, který byl životní mízou Egypta. S lehkostí rodilého Thébana se Sekani proplétal úzkými uličkami, aniž by si nějak zvlášť všímal špíny a hromad odpadků, i když si jich byl vědom. Šlechtici tohle bludiště ulic, schované za hradbou výstavních chrámů a paláců ve středu města, vůbec neznali a své pozlacené sandály si nešpinili prachem, který ulpíval na nohou obyčejných lidí. Cestovali v nosítkách na ramenou statných sluhů nebo ve vozech tažených frkajícími koňmi, a navíc po širokých procesních cestách, které se táhly z jednoho konce města na druhý podél řad nádherných chrámů a paláců.

Žádný z nich, aspoň byl o tom Sekani přesvědčen, nikdy neběžel bos změtí krámků na tržišti a nevyhýbal se přitom spršce z vylévaného nočnáku, a to všechno proto, aby dorazil do Amónova chrámu dřív, než mistr písařů ztratí trpělivost.

- o -

Chrám byl obrovský a svou výškou připomínal horu vzpínající se k nebesům. Posvátnou úctou rozechvělý vzduch ve vnitřní svatyni byl prostoupen pronikavou vůní kadidla a ze stěn čišela Amónova moudrost.

Do velké chrámové brány vstupoval Sekani téměř každý den od svých sedmi let. Dávno se naučil způsobně projít chrámem a menšími dveřmi střeženými jedním z knězů vyklouznout ven do jasného a nelítostného denního světla, na místo, kde člověka nečekala žádná temná zákoutí ani oblaky kadidla.

Ve sloupořadí kolem sluncem zalitého nádvoří seděli v řadách za sebou chlapci a mladí muži, každý na místě, které si vydobyl. Oholené hlavy měli skloněné, shendyty natažené přes zkřížené nohy a na kolenou papyrus nebo hliněné úlomky, na něž psali, co jim jejich učitel hlasitě předříkával.

V rohu, kde bylo v poledne největší horko, seděl houf nových dětí. Učily se míchat inkoust, držet štětec a s horlivostí sobě vlastní zkoušely namalovat první písmeno, které se jim jejich učitel rozhodl ukázat. V ruce držel dlouhou rákosku, s kterou náhlostí hadího útoku šlehl přes prsty dítě, které se namísto symbolu pera bohyně Maat odvážilo namalovat panáčka s obrovským skobovitým nosem. Chlapec popotáhl, ale už věděl, že před starým Rashidem není radno plakat.

Když Sekani prošel kolem, děti k němu vzhlédly. V očích se jim zračila taková úcta a obdiv, že musel potlačit úsměv. Nejspíš jim připadal nesmírně důležitý, jak takhle povýšeně a sebevědomě kráčel k vnitřní zdi sloupoví. Tam končila škola a začínal Dům života, síň písařů, v níž ti, kteří pronikli do tajů písařského umění, seděli po celý den s paletami, pery a papyrovými svitky a zaznamenávali veškeré události a záležitosti týkající se Dvou zemí.

Sekani ještě písařem nebyl, ale už brzy se jím určitě stane. Uklonil se Amenemhatovi, nejvyššímu z učitelů v Amónově chrámu, který se při jeho příchodu zamračil, upřel na něj svůj krátkozraký pohled a řekl: „Opozdil ses.“

Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královský písař I.: