OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královský písař I.

Sekani je žák Amónova chrámu, kde se od svých sedmi let učí umění písma. Jedno dne však pro něj bude mít jeho učitel nemilou zprávu. Jak se s ní Sekani se svou hrdostí a povýšeností vypořádá? Co pro něj život nachystal? Splní se mu jeho sen a bude něco znamenat, nebo bude muset jít ve šlépějích svého otce a stát se prodavačem hrnců a džbánů?

21.05.2015 (10:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 1340×

Nad obzor se pomalu vyhoupl nebeský člun boha slunce Rea. Po celou noc zaléval svou září zemi mrtvých, aby s ránem vyplul do světa živých, vypudil z něj hvězdy a ovládl modravou, až na osaměle kroužícího sokola, prázdnou klenbu oblohy.

Sekani se pohnul, zasténal a probudil se. Nemohl dýchat. Dusil se. Připadal si jako v hrobce, s dušemi pevně připoutanými k tělu, bez jediného svitku magických formulí, které by ho vyvedly z temnot na Louku rákosí, kam ze světa živých odcházejí blahoslaveni mrtví.

Zalapal po dechu. Teplá tíha, která mu ležela na obličeji a tlačila ho ke studené zdi, začala tiše vrnět. Sekani se po ní ohnal rukou a jedním plynulým pohybem ji ze sebe shodil. Šedá mourovatá kočka pojmenovaná Sanura na mladíka rozhněvaně prskla a utekla pryč. I když byly kočky posvátná zvířata a ztělesnění bohyně Bastet, Sekani měl velmi často chuť tu chlupatou kouli nakopnout, aby si našla jiné místo na spaní, než byl jeho obličej.

Zvedl se z postele a zamířil k hlasům a ruchu, který v domě jeho otce panoval snad každé ráno. Cestou se zastavil u kádě, kam se všichni z rodiny chodili koupat, a umyl se, utřel a oblékl si čistý bílý shendyt. Byl to kus oděvu, vyrobený z tkaniny a nosil se kolem pasu, nad koleny se rozšiřoval.

Jako každého dne krátce po východu slunce se v domě rozhostilo ticho. Všichni se Sekaniho rodiny se sešli před malou rodinnou svatyní. Sekaniho otec Yafeu se uklonil před soškou, která ve výklenku dobu stála od nepaměti, a obětoval jí pár kapek piva a kousek čerstvě upečeného ječného chleba.

Sekani se bůžkovi klaněl pod tíhou zvyku. Byl to skřítek s rozšklebenou tváří a škodolibým pohledem – Bés, trpasličí bůh štěstí. V duchu však viděl jiného boha. Mocného, vznešeného a krásného krále bohů - Amón-Rea, hlavního boha Théb, který vládl všem menším bohům, jako byl třeba právě Bés. Sekani každý den snil o tom, že jednou, i když je synem prostého obchodníka, překoná onu nebetyčnou vzdálenost a vyrovná se samotnému faraonovi, jednou bude něco znamenat. Stane se faraonovým poradcem a bude se účastnit jeho porad.

„Sekani!“ zavolala na něj matka příkře, aby pronikla mlhou zamyšlení rozprostírajícího se okolo jejího nejstaršího syna. „Nechtěl by ses konečně najíst? Máme čerstvě natrhané datle.“

Něžností Nathifa zrovna neoplývala, ale o své děti se starala dobře a věděla, jak má Sekani datle rád. Rázně k němu přisunula mísu s ovocem a beze slova se dívala, jak se chlapec cpe – alespoň do chvíle, než se přihrnul jeho mladší bratr Zuka a hlasitě se začal domáhat několika zbylých kousků.

V Sekaniho uzlíku s chlebem, sýrem a džbánkem piva byly zabaleny ještě další datle, dost na to, aby mu vystačily až do večera. Zašklebil se, když políbil jako vždy matku na tvář, ta ho za tu troufalost lehce plácla po hlavě. Sekani se potom rozloučil a zamířil do chrámu, o což se postarala jeho bystrá a rázná matka.

Když byl Sekani tak starý, jako byl právě Zuka, to jest sedm let, vzala několikaměsíční Yafeúv výdělek z prodeje hrnců a džbánů na vaření, skladování a pití piva a odnesla peníze knězům v Amónově chrámu. Ne do onoho malého na konci ulice, ale do toho velkého, o němž bylo známo, že do něj vstoupil i sám faraon. Za tuto sumu žádala pro svého syna to nejlepší vzdělání. Kněží po delším hovoru s Nathifou usoudili, že přinesená částka stačí. Už tehdy jim Sekani mohl říct, že smlouvání s jeho matkou nemá žádný smysl. Nathifa nikdy neprohrávala.

V Amónově chrámu s vysokými pozlacenými sloupy a prostornými síněmi, v nichž se tiše linuly pěstěné hlasy všech jazyků používaných u egyptského královského dvora, Sekani dospěl v muže. Chodil do chrámu každé ráno po východu slunce a každý večer se vracel domů.

Kolem Sekaniho pulzovaly Théby, jedno z nejstarších a největších měst světa, sídlo králů na Nilu, který byl životní mízou Egypta. S lehkostí rodilého Thébana se Sekani proplétal úzkými uličkami, aniž by si nějak zvlášť všímal špíny a hromad odpadků, i když si jich byl vědom. Šlechtici tohle bludiště ulic, schované za hradbou výstavních chrámů a paláců ve středu města, vůbec neznali a své pozlacené sandály si nešpinili prachem, který ulpíval na nohou obyčejných lidí. Cestovali v nosítkách na ramenou statných sluhů nebo ve vozech tažených frkajícími koňmi, a navíc po širokých procesních cestách, které se táhly z jednoho konce města na druhý podél řad nádherných chrámů a paláců.

Žádný z nich, aspoň byl o tom Sekani přesvědčen, nikdy neběžel bos změtí krámků na tržišti a nevyhýbal se přitom spršce z vylévaného nočnáku, a to všechno proto, aby dorazil do Amónova chrámu dřív, než mistr písařů ztratí trpělivost.

- o -

 

Chrám byl obrovský a svou výškou připomínal horu vzpínající se k nebesům. Posvátnou úctou rozechvělý vzduch ve vnitřní svatyni byl prostoupen pronikavou vůní kadidla a ze stěn čišela Amónova moudrost.

Do velké chrámové brány vstupoval Sekani téměř každý den od svých sedmi let. Dávno se naučil způsobně projít chrámem a menšími dveřmi střeženými jedním z knězů vyklouznout ven do jasného a nelítostného denního světla, na místo, kde člověka nečekala žádná temná zákoutí ani oblaky kadidla.

Ve sloupořadí kolem sluncem zalitého nádvoří seděli v řadách za sebou chlapci a mladí muži, každý na místě, které si vydobyl. Oholené hlavy měli skloněné, shendyty natažené přes zkřížené nohy a na kolenou papyrus nebo hliněné úlomky, na něž psali, co jim jejich učitel hlasitě předříkával.

V rohu, kde bylo v poledne největší horko, seděl houf nových dětí. Učily se míchat inkoust, držet štětec a s horlivostí sobě vlastní zkoušely namalovat první písmeno, které se jim jejich učitel rozhodl ukázat. V ruce držel dlouhou rákosku, s kterou náhlostí hadího útoku šlehl přes prsty dítě, které se namísto symbolu pera bohyně Maat odvážilo namalovat panáčka s obrovským skobovitým nosem. Chlapec popotáhl, ale už věděl, že před starým Rashidem není radno plakat.

Když Sekani prošel kolem, děti k němu vzhlédly. V očích se jim zračila taková úcta a obdiv, že musel potlačit úsměv. Nejspíš jim připadal nesmírně důležitý, jak takhle povýšeně a sebevědomě kráčel k vnitřní zdi sloupoví. Tam končila škola a začínal Dům života, síň písařů, v níž ti, kteří pronikli do tajů písařského umění, seděli po celý den s paletami, pery a papyrovými svitky a zaznamenávali veškeré události a záležitosti týkající se Dvou zemí.

Sekani ještě písařem nebyl, ale už brzy se jím určitě stane. Uklonil se Amenemhatovi, nejvyššímu z učitelů v Amónově chrámu, který se při jeho příchodu zamračil, upřel na něj svůj krátkozraký pohled a řekl: „Opozdil ses.“

Následující díl »

Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Královský písař I.:

Mata - Však v pohodě, názor je názor, ale kvůli tomu se však nemusí nutně jednat o hádku, ne? Dobře, dobře, tak třeba tomu neříkali kilt ale suknice, no... :D
Ty dvě stránky jsem jen tak plácla... Pravda, když je popis dobře napsaný, čte se sám. U mě jde o to, že nevím, jestli zvládnu udržet čtenářovu pozornost, když se pustím do delšího popisování, každopádně to nejspíš budu muset zkusit, abych to zjistila, že? :D
S tím, že namyšlenost mu k ničemu není, souhlasím, ostatně to vím, stejně jako to ví i jeho učitel, jen Sekani to zatím neví a bude na to muset přijít sám... :)

Já se nechci hádat, ale určitě tomu neříkali kilt, stejně jako my každé pánské sukni neříkáme kilt (pokud to vyloženě kilt není) a jednotlivé kusy oděvu měly své pojmenování i v této době. A kilt určitě nepochází z Egypta, tím jsem si 100% jistá, protože kulturně nemá se Skotskem, potažmo Velkou Británií a i Evropou nic společného.
Proč si téměř každý, když se řekne popis, představí Jiráska? Pokud je popis dobře napsaný, je čtivý, zábavný a čtenář dost často ani nepozná, že je to popis. A vůbec nemusí být na dvě stránky, stačí odstavec.
A namyšlený princátko, nenamyšlený princátko, má své sociální postavení (jako každý v té době), takže nějaká namyšlenost je mu celkem k ničemu.
A už mlčím a jdu si po své práci.

Valeriee - Ha, vida, takže už jste na mě tři! :D A ne, nechytračíš, náhodou si vážím každýho názoru, a i ten tvůj se počítá. ;) Ono nejde o to, že bych se toho popisování přímo bála, spíš, jak už jsem podotkla, jde o mou lenost... Ale každopádně to odfláknout nehodlám, sama nemám odfláknutý věci ráda. :)
K tomu bohu Ra, myslím si, že sklonný je, i když asi není s dlouhým e, což tedy ještě opravím... Jinak jsem ráda, že se líbilo a děkuju! :)

Ver - Děkuju za zastavení i za zanechaný názor, který mě velmi příjemně překvapil a hlavně potěšil. Jsem ráda, že tě povídka zaujala a pokračování se tu určitě objeví, když vím, že je o něj zájem. :)
Dobře, jelikož jste na mě teď už dvě, tak mi nezbývá, než vám zkusit vyhovět a snažit se o více popisů, i když to pro mě bude nejspíš pěknej oříšek, ale je fakt, že ono prostředí je méně známé, takže se ani nijak nezlobím, že mi přiděláváte práci. :D (Ne, abyste si to braly osobně!:))

Neyriti, omlouvám se za svoje chytračení, ale také ti k tomu něco řeknu. Máta má pravdu s těmi popisy. Předkládáš svět, který není každému čtenáři zase tak známý, tak bys ho měla popsat. Taky jsem měla povídku (scifi/fantasy), kde bylo na začátku hodně popisů. Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec byla relativně čtená. Neboj se toho. Horší by bylo, kdybys to odflákla. Jenom hned na začátku jsem si všimla ...boha Réa. Nejsem si jistá, ale mám dojem, že je to nesklonné. Jinak parádní úvod a super téma.

Mata - Já vím, že kilt je označení pro Skotský národní oděv, ale když vezmeš v potaž, že Starověký Egypt je jedním z nejstarších starověkých civilizací, tudíž je možné, že i oni mohli mít kilty, i když značně lišící se od těch skotských... Ale to je prostě věc názoru, ačkoliv jsem dala na tvou radu a změnila to, pro klid duše, na shendyt. :)
Proč? Možná proto, že je to pravda? :D Ale neboj, osobně si to neberu, i když vím, že popisy dotvářejí příběh a dělají ho víc živým... Jenže můžeš mi s určitostí říct, že někoho bude bavit číst, já nevím, třeba dvoustránkový popis toho, jak to tam vypadá? Nemyslím si... Ono čeho je moc, toho škodí, takže to beru s mírou a možná je to taky kvůli mojí lenosti.:D Každopádně na tom zkusím více zapracovat, pohrát si s tím, ale nic neslibuju.
Když o tom tak přemýšlím, tvá logika má něco do sebe, takže ti musím dát za pravdu, že by Sekani nejspíš měl chodit speciálním vchodem, ale měnit to už nejspíš nebudu... Dejme tomu, že je náš hrdina pyšný 'princátko' (což je taky pravda, jak zjistíš později) a chodí si kudy se mu zachce... :D

Ach, tak prvotní komentář se mi neodeslal, nuže, zkusím to zopakovat. Povídka mě v prvé řadě zaujala tématem, neb přece jen, Egypt tady až tak často nebývá (nebo na něj tak často nenarážím), zároveň má však velmi zajímavou mytologii a lehce se o něj tedy otírám i ve svém magickém studiu. Každopádně, tvůj styl psaní mě oslovil, či snad to byla ta zajímavá volba slov, která se rozhodně tématicky hodí. Jednoduše, vykresluješ atmosféru tak, jak se to k zvolenému prostředí hodí a to je rozhodně plus. Četlo se mi to lehce, takže můžu jen říci, že jsem spokojená a budu ráda za pokračování.
A když se tu mezitím objevil komentář od Máty, můžu s ní jen souhlasit v tom, že bych v takovéto tématice jen ocenila prostornější popisy. Pravda, ne každý je může, ale myslím, že vzhledem k prostředí, ve kterém se děj odehrává, je to jen dobře (proto taky nepíšu tento typ povídek – nikdy se dostatečně nesoustředím na detaily o prostorech, kde se postava nachází, ale snad se to dá vypilovat, kdo ví?).

Jde také o to, že kilt je skotské místní označení, které dle mého názoru do starověkého Egypta prostě nepatří, krom jiného je dost zavádějící.
Proč, když kohokoliv upozorním, že by mohl víc rozvinout popisy, začne se ohánět zdlouhavostí a nudou? Ne, neber si to osobně, to je jen takový povzdech. Ale trvám na tom, že popis nutně nemusí být zdlouhavý, aby byl dostatečně vypovídající, stačí vhodně zvolit slova a pohled na věc, ale tvůj boj.
S tím vchodem si právě nejsem tak jistá, když si uvědomíš, za jakým účelem se chrámy stavěly, a jak se stavěly, jaký měla jednostlivá místa význam (a to komplet všechny napříč hisotrií). A jelikož Sekani (a je jedno jestli už písař je nebo není to na tom nic nemění) je cosi jako chrámový personál a ještě v sociálním žebříčku nepříliš vysoko postavený... taková lidé prostě mívali své vchody, přijde mi dost nepravděpodobné, že by chodil přes chrám. Ale to je jen moje logika.

Mato, děkuju za zpětnou vazbu. :)
Podle mě ten, kdo má mozek a používá ho (nebo viděl filmy jako mumie, Kleopatra atd.) si nepředstaví na Egypťanovi stejný kilt, jako nosí Skotové... O.o I když můžu se mýlit. :D Dám ale na tvou radu a změním to tedy na shendyt, i když to slovo mi nejde přes pusu, ale to je nejspíš o zvyku. Co se týče popisů, osobně je moc nemusím, když jsou zdlouhavé, mám tendenci to v textu přeskakovat, takže se jen snažím nastínit, jak to tam zhruba vypadá. A zbytek ať si dotvoří sama čtenářova fantazie, pokud je toho schopná... :D
Jinak, co se týče tvé poznámky, jestli písaři mohli vcházet přes hlavní chrám... To opravdu netuším. Ale nevidím důvod, proč by nemohli? :D Navíc, Sekani ještě není písař, pouze žák, takže si myslím, že tamtudy jít mohl. :)

Musím konstatovat, že jsem velmi příjemně překvapena. Málokdy narazím na internetu na prózu zasazenou do historie, postavenou na zvládnutých reáliích. Tobě se to zatím daří, očividně máš nastudováno, alespoň ten základ, to chválím. Egypt je poměrně těžké téma a snad se dostanu k tomu abych si přečetla, jak ho zvládáš dál.
Jen bych měla pár poznámek, prosím ne kilt, to je označení skotského národního oděvu a každý jeden čtenář neznalý egyptských reálií si ho pod tím představí, kdyžtak shendyt a někde by se slušelo tento, pro starověký Egypt typický, kus oděvu stručně popsat.
Celkově co se týče stylu psaní se mi to celkem líbí, opravdu se snažíš a to oceňuji. Možná bych si někdy víc pohrála s jazykem, nebála bych se víc navodit tu špinavou hlučnou atmosféru okraje Théb, v kontrastu s vznešenou čistotou a tichem chrámu (teď mě tak napadá, mohli písaři vcházet přes hlavní chrám? Neměli zvláštní vchod někde v boční zdi chrámového komplexu? Detail...). Píšeš příběh z prostředí, které málokdo zná, možná by bylo fajn se na těch popisech tročšku víc vyřádit, aby čtenář mohl ten svět ochutnat víc na plno.
Ale celkově zatím hodnotím kladně, jen tak dál, držím pěsti.

Přidat komentář:

Nick:

Text: