OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královský písař V.

05.06.2015 (16:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1042×

Sekani se až do večera toulal po městě, aniž by vnímal, kudy vlastně chodí. Během dne mu někdo pomohl od uzlíku s jídlem, ale písařkou brašnu i přes svou roztržitost držel pevně. Když se zastavil, aby si všechno promyslel, ani nevěděl, proč na ní tak lpí. Teď už ji stejně nebude potřebovat.

Napadlo ho, že by se mohl vrátit ke královně, vrhnout se jí k nohám a prosit, aby mu dovolila učit ji. Ale být učitelem takového žabce? S těmito úvahami se otočil a rozhlédl se kolem sebe. Jen neurčitě tušil, kde se nachází. Nohy jej dovedly až k Nilu, pěkný kus od paláce i otcova domu.

Voda byla nízká jako každý rok touto dobou, ale s úplňkem se začne zvedat a v pozoruhodné krátké době vystoupí z břehů, rozprostře se do šíře celého moře a zaplaví úrodná pole, která byla nyní připravená ke sklizni. A až období záplav* skončí, černozem, kterou po sobě řeka zanechá, se znovu zazelená a brzy přinese Egyptu bohatou úrodu.

Dokonce i nerozvodněný Nil byl pořádně širokou a rušnou řekou. Mezi nesčetnými většími i menšími loděmi rybářů a převozníků si Sekani všiml jednoho šlechtice na plachetnici s pozlacenou palubou. Za ním plula menší loď s hudebníky a kuchařem, připravujícím na rozpálené plotně večeři. Na třetí lodi pak pluly pánovy konkubíny.

Sekani sledoval celý výjev s takovou touhou, že se vyklonil až nebezpečně daleko nad vodu. Toužil mít to, co onen muž. Na jeho lodi se plavila také mladá harfenistka, jejíž líbezný hlas se pronikavě nesl nad vodou. Píseň vyprávěla o tajných milencích skrývající svou lásku v rákosí.

„Teď už by bylo přesnější zpívat o prozrazené lásce,“ poznamenal Sekani jízlivě. Pěvkyně ho ale neslyšela. Šlechticovy lodice se pomalu vzdalovaly po proudu řeky. Za nimi plula jedna loď s hovězím dobytkem a pak rybář, který právě vytahoval síť z vody.

Když slunce kleslo k načervenalým holým kopcům za řekou, zamířil Sekani k otcově domu. Rozhodl se nelhat. Pouze matce neřekne, že ho Amenemhat odmítl pustit do Domu života a pro změnu on odmítl vyhovět královně. Doufal, že čím déle o tom pomlčí, tím větší bude mít naději vymyslet, jak se z této nepříjemné situace dostat. Anebo to dělal jenom ze zbabělosti.

Domů se vrátil ve stejnou dobu jako každý večer a všechno probíhalo jako obvykle: sluhové mu připravili vodu na umytí rukou, nohou a obličeje. Tety nervózně pobíhaly po místnosti. Sekaniho malý bratr Zuberi v chůvině náručí radostně křičel a Zuka předváděl nový kousek – metal kotrmelce přes společnou místnost tak dlouho, až málem převrhl stůl i s večeří. Zdálo se, jako by otec nic z toho nevnímal, a matka ležela s bolestí hlavy na lůžku.

A tak se toho večera dostalo Sekanimu nečekané milosti, nemusel čelit jejímu přísnému, vševědoucímu pohledu. Jedl hodně a rychle, a tak byl ušetřen otázek starostlivých tet. Koneckonců hlad měl vždy, i když se utápěl v neštěstí.

- o -

Sekani se s příchodem rána probudil, ale přesto si připadal unavený. A co víc, bolela ho hlava. Příšerně! Tak, a je nemocný. Aspoň si najde výmluvu, proč dnes nepůjde do Amónova chrámu, a do té doby, než se uzdraví, snad přijde na způsob, jak šetrně matku informuje o tom, že ho Amenemhat poslal z chrámu pryč. To, že ho ale poslal do paláce, přece jenom pomlčí, koneckonců je nevýslovná ostuda a také drzost odmítnou samotnou faraonovu manželku. 

Najednou mu něco dopadlo na břicho. Byl to jeho mladší bratr Zuka, který na něj skočil tak prudce, že Sekani jen zachrčel. Než se vzpamatoval, začal Zuka poskakovat hlava nehlava po jeho posteli a nadšeně volal: „Sekani! Sekani, víš, kdo tu je? Hádej, kdo přišel?“ 

Sekani zavrčel, s námahou odstrčil toho nezbedu a pevně zavřel oči s úmyslem dělat, že spí. Jenže Zuka se nedal odbýt. 

„Matka vstala, oblékla se, a měl bys vidět, jak je zdvořilá. A otec je úplně bez sebe. Sekani, chce, abys přišel!“ 

„Pro všechno na světě, kdo...“ vyklouzlo Sekanimu, než se zcela probral a začal jasně myslet. Nejenže matka vstala, ale navíc se oblékla a je zdvořilá. A otec, kterého nikdy nic nevyvedlo z míry, je nervózní... Co se to tu jenom děje? 

U všech bohů! Královna to udělala! Poslala za ním vojáky, aby se ho chopili a odvedli pryč. Nepochybně ho čeká hrozný osud, který si koneckonců za své chování bohatě zaslouží. 

Z pochybného bezpeční ložnice Sekaniho rozhodně nevyvedla odvaha. Ale na představu, že by mohl všechno vyřešit útěkem, byl příliš praktický. Kdyby přelezl zadní zeď a zmizel ve městě, vojáci by jistě zmírnili hněv své paní krví jeho rodiny. Sice by s radostí viděl Zuka s náhubkem a přivázaného k boudě jako ňafající štěně, ale v žádném případě mu nepřál smrt. Ani matce, drsné bytosti s ostrým jazykem, či otci, který byl její pravý opak. A malému bratříčkovi Zuberimu, tetám a služebnictvu... 

Sekani se nejdříve beze spěchu vykoupal a řádně upravil. Oholil si hlavu a oblékl si nejlepší a nejčistší shendyt. Vzal si svou písařskou brašnu, protože pokud měl zemřít, chtěl tak učinit jako správný písař – s perem a štětcem po ruce.

- o -

Toho rána musel Bés dostat svůj chléb a pivo brzy, protože když k výklenku se soškou přišel Sekani, už tam nikoho nenašel. Celá rodina čekala ve společné místnosti, která sloužila jako jídelna. Pokoj nevypadal o nic honosněji, než jak si ho Sekani pamatoval, ale příbuzní se snažili chovat co nejlépe. V místnosti panovalo téměř ticho. Nikdo se s křikem nedožadoval pozornosti. Dokonce i jeho malý bratr Zuberi poklidně pil z chůvina prsu. 

V nejlepším křesle, které obyčejně patřilo otci, teď seděla vzácná návštěva. Nabídli jí datlové víno a čerstvý chléb – vše leželo na stole vedle ní, ale zřejmě se toho ani nedotkla. Možná je to voják. Sekaniho nenapadlo zeptat se u královny, co je Núbijec vlastně zač. Jeho vysoká rozložitá postava a ebenově černá pleť působily neskutečně cizokrajně v malé, nevkusně zařízené místnosti se špatnými malbami palem a krokodýlů na stěnách. Nezdálo se, že by si muž v tomto prostředí připadal nepříjemně, ale nejlépe se asi také necítil. Prostě tam jen seděl, nehybný jako socha pantera, a čekal, jak to měl podle všeho nařízeno. 

Jeho příchodem Núbijec poněkud ožil, i když to na něm nebylo téměř poznat. Ale zaleskly se mu oči a na jeho dosud kamenné tváři se objevil jakýsi náznak výrazu, z něhož Sekani usoudil, že ho smrt nečeká. A možná jen nedokázal v núbijské tváři číst tak dobře, jako z tváře Egypťana.

Královnin sluha Panshji vstal, aby Sekaniho pozdravil. Při tom se hlavou dotýkal stropu. Nemusí se tak narovnávat ani se na mě dívat tak svrchu, pomyslel si rozpustile.

Panshji promluvil dobrou egyptštinou, hlasem hlubokým, připomínající dunění bubnů: „Jsi povolán ke královně.“

Sekani se zarazil. Teď se za žádnou cenu nemůže zeptat na to, co chtěl tolik vědět. Rozhodně ne před matkou, která se afektovaně uculovala. Zastyděl se. Kdyby jen věděla, co očekával – že ho královna nechá hodit krokodýlům – zděsila by se.

„Představte si to,“ prohlásila matka s takovým popěvkem v hlase, který Sekani ještě nikdy neslyšel. „Náš chlapec se stane osobním učitelem a písařem samotné královny. Koho by to napadlo? Byla bych spokojená, i kdybych ho viděla jako písaře v Domě života.“

Núbijec vážně sklonil hlavu. 

„A má si s sebou vzít své věci?“ zeptala se. „Musíme se s naším nejstarším a nejlepším synem rozloučit?“ 

Sekani otevřel ústa, ale Núbijec promluvil dřív: „Prozatím ne, paní. Královna si žádá učitele psaní a čtení, ale ne na celé dny. Když ho nebude potřebovat, může si jít, kam chce, a dělat, co mu bude libo.“

„A dostane se mu,“ Nathifa mluvila ještě stále přehnaně sladkým tónem, ale už opět se svou obvyklou vychytralostí, „za to nějakého... uznání? Koneckonců, člověk musí jíst a kupovat si oblečení a šperky odpovídající jeho postavení.“ 

„O to bude postaráno,“ odpověděl Panshji. 

„Ó, ano, ale člověk je zvědavý,“ namítla Nathifa, „na kolik si královna cení muže, který ji učí písařskému umění. Kdybychom si mohli dělat představu...“ 

U všech bohů, matka docela obyčejně smlouvá, a navíc tím hrozným trhovnickým tónem! zastyděl se Sekani a poprvé spatřil v očích Núbijce nějaký výraz. Určitě to bylo pobavení, obdiv to být rozhodně nemohl. 

„Váš syn může očekávat odměnu královských písařů, která není nijak nepatrná,“ řekl Panshji. „Chléb a pivo na každý den, pár tučných hus o slavnostech, oblečení podle potřeby a jak si to vyžaduje plnění povinností, a také paruku dle vlastního výběru. A pokud si váš syn povede dobře, dostane takové šperky a další požitky, jaké královna uzná z vhodné.“ 

„Předpokládám, že to zahrnuje také všechny potřeby písařského umění,“ pokračovala Nathifa s pozoruhodným nedostatkem studu. „Inkousty, štětce, pera a novou paletu, vhodnou pro královského písaře. A přirozeně papyrus a knihy, které bude pro vyučování potřebovat.“ 

„Ovšem,“ odvětil Núbijec chladně zdvořilým tónem. „Můžete očekávat, že váš syn bude za svou službu dobře odměněn.“ 

Ani jednomu z nich nepřišlo na mysl zeptat se samotného Sekaniho, zda vůbec chce dělat královně chůvu. Nathifa viděla pouze synovo nové postavení a titul. Neznala to zhýčkané a panovačné dítě, které bylo schopno Sekaniho stejně snadno vyhodit, jako si žádat jeho služeb. Kdyby ji odmítl, jistě by po něm nic nechtěla. Ale už se stalo. A tak za ním poslala svého sluhu, strážce nebo milence, či co vlastně byl, odzbrojila jeho matku a dostala ho do pasti až příliš chytře, než aby zůstal klidný. 

Nezbývalo Sekanimu ale nic jiného, než odejít s Núbijcem. Nedostal ani najíst. Byl však příliš rozmrzelý a neřekl si ani o kousek chleba. Hladový a ve špatné náladě se vracel do paláce, do něhož minulého dne vstupoval s takovou radostí. 

*Období záplav – ve starém Egyptě rozlišoval prostý lid tři roční období: Achet - období záplav a nejteplejší část roku (obvykle červenec až říjen), Peret: čas setby a počátek pučení (listopad až únor) a Šemu: období vedra a doby sklizně (březen až červen).

Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královský písař V.: