Základní pravidlo zní: Když se bavíte o něčem, co je ze dřeva, nikdy to nedopadne dobře. Nikdy.
Dneska to moc veselé není. Ale tahle kapitola musela přijít.
07.11.2014 (16:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1362×
Kapitola jedenáctá
V pokoji bylo hrozné horko. Seděla jsem na posteli v tom nejtenčím pyžamu, které jsem si sbalila, a popíjela jsem vodu s ledem, zatímco jsem poslouchala Alberta, jak vypráví o zemích ledu a sněhu. Evidentně je měl v oblibě – a ještě nikdy jsem za to nebyla tolik ráda.
Vysvětlil mi totiž, že abych pochopila, jak vlastně přišel k té skříni, potřebuju vědět, co dělal před tím, než ji dostal. Vzhledem k tomu, že to nebylo zas tak dávno – pro něj to nebylo dávno, pro mě čtyřicet tři let -, pokračoval tam, kde předtím skočil; tedy svým odchodem z Islandu. Zdálo se mi, že celý jeho život (alespoň v minulém století) na sebe navazuje a dohromady tvoří něco jako velký lego domek. A my teď jdeme a každou kostičku zkoumáme.
„Po odchodu z Islandu jsem zůstal až do roku devatenáct padesát sedm na Aljašce.“
„To je poměrně velký skok,“ ohodnotila jsem to.
„Je to jako mrknutí oka,“ zavrtěl hlavou Albert. „A těch několik let mi stačilo, abych Aljašku procestoval, s každým ledovcem a s každou řekou, kterou ta země nabízí. Vyšel jsem na vrchol Mount McKinley, navštívil jsem národní parky. Glacier Bay, s obrovským množstvím ledovců různých tvarů, Denali, kde je právě Mount McKinley a kde je příroda téměř nedotčená, Wrangell-St. Ellias, tam se nachází měděné doly, Klondike, v ní vede slavná zlatokopská cesta, a nakonec Gates of the Artic, což je hornatá krajina s nejkrásnějšími jezery. Každý z těch parků je jedinečný a přitom stejně nádherný. Čistý vzduch, voda chladná a průzračná, tmavé lesy plné všemožných druhů rostlin a zvířat. Je to ráj.“
Viděla jsem to před sebou jako film. Viděla jsem to, co Albert popisoval a ještě mnohem víc. Najednou už mi nebylo teplo, ale skoro jsem cítila, jak mě studený vítr štípe do tváří při procházce v lese. „Nádhera,“ zamumlala jsem okouzleně.
„Ano,“ souhlasil. „Nemůžu se dočkat, až se tam znovu podívám. Třeba se mi podaří spatřit Grizzlyho na déle než pár sekund.“
„Tys viděl Grizzlyho?“ zeptala jsem se, ale myšlenky se mi pořád točily okolo přírody, o které Albert mluvil.
„Dvakrát, ale pokaždé na sedm sekund. Jednou to bylo k ránu, procházel jsem zrovna lesem kolem menší řeky. A proti proudu stál Gizzly, chňapal obrovskými tlapami do vody a lovil lososy. Než jsem stačil zmizet, ucítil mě a vydal se pryč. To samé se stalo o měsíc později a o dvacet tři kilometrů dál. Zvířata se v mé přítomnosti necítí dobře, stejně tak jako lidé. U zvířat mě to ale mrzí trochu víc.“
Vrátila jsem se zpátky do Česka, do těch Kotěhůlek, nebo kde vlastně jsem, a věnovala jsem Albertovi úsměv. „To chápu. A dál? Kam jsi jel?“
„Do Kanady, kde jsem dělal prakticky to samé, jako na Aljašce. Prostě jsem si oblíbil země ledu a sněhu. Po Kanadě jsem pokračoval dál do Grónska, Dánska, Švédska, Norska a Finska. A pak, v roce devatenáct set sedmdesát tři jsem zamířil do Afriky.“
„Afriky?“ zopakovala jsem nevěřícně. Pokud jsem dobře věděla, žádný sníh ani led tam nebyl. Zato AIDS a hlad ano.
„Chtěl jsem změnu. Navíc jsem dostal pozvání, které jsem nemohl odmítnout.“
„Jaké pozvání?“ chtěla jsem vědět. Už zase tady bylo to mluvení v hádankách.
„To, které se nedá odmítnout,“ řekl Albert s milým úsměvem. „Od jednoho dávného přítele. Viděl jsem ho naposledy v patnáctém století, pak se přesunul do Afriky, ale já jsem zůstal v Evropě. Čirou náhodou na mě našel kontakt a opravdu jsem ho nemohl odmítnout. Je to velmi příjemný a inteligentní muž.“
„No dobře,“ připustila jsem, „ale jak to, že Afrika?“ Pořád mi to nelezlo do hlavy. Neuměla jsem si představit Alberta na poušti.
„Když je noc, je jedno, jestli jsi v Evropě, Asii, nebo Africe. Noc je všude stejná – a já jsem měl zrovna své… nespací období, takže jsem se přes den schovával v budově bez oken, stejně tak, jako jsem to dělal v ostatních částech světa.“
Pokrčila jsem rameny. Vlastně to dávalo smysl.
„Procestovali jsme spolu celou Afriku. Od malých osad, po pouště, safari a velkých měst. Naučil jsem se plynně arabsky, a spoustu kmenových nářečí. Netěžší byl rozhodně ten v Zimbabwe. Všichni lidé, kteří žijí daleko od civilizace, jsou mnohem… vnímavější a pozornější než ostatní. Někteří byli ostražití a báli se, jako by z nás cítili to, co jsme, ale někteří to brali jako zázrak. Jedna žena, šamanka, se dokonce nechala přesvědčit a věštila nám osud.“
„A co ti předpověděla?“ chtěla jsem vědět s úsměvem. Byla jsem upřímně zvědavá.
„Nedá se to přesně přeložit, na to je čeština moc košilatá a bohatá. Mluvím o řeči, která se skládá asi z dvě stě padesáti slov, a používá se jen slabá polovina. V závěru to bylo něco jako: Uděláš rozhodnutí, ale je jen na tobě, koho si vybereš, aby ho s tebou sdílel.“
„To zní zajímavě,“ ohodnotila jsem to. Zdálo se mi, že to je docela podobné na čínské koláčky štěstí – jen na těch to bylo vždycky pro jistotu napsané čínsky, aby tomu nikdo nerozuměl. „A už jsi přišel na to, jaké je to rozhodnutí?“
„Ne,“ odpověděl Albert. „Ale mám na to celou věčnost.“
„Upíři teda nemůžou zemřít?“ zeptala jsem se. Ohledně toho jsem si pořád nebyla jistá.
„Chtěla jsi mluvit o skříni, nebo ne?“ poukázal Albert významně.
„Samozřejmě,“ souhlasila jsem okamžitě. Sice mi to bylo trochu proti srsti, ale takhle jsem aspoň mohla doufat, že to ještě někdy prozradí. „Pokračuj.“
„Upíři jako takoví ke spánku žádnou rakev, nebo skříň nepotřebují. Je to něco jako hibernace, velmi, velmi tvrdý lidský spánek. Ale jednou, ve vesnici, kde hodně ctili zákony přírody, vymyšlené bohy řeky, slunce, a tak dále.“ Albert se pobaveně usmíval, jako by to bylo směšně – asi jako se usmívají dospělí nad dětmi, kteří věří v Ježíška. „Jejich vůdce se nás doopravdy hodně bál, ale hned, když jsme se přiblížili, tak po nás vyštěkl: Kde máte rakve a nože, vy zplozenci zla? Tu vesnici jsme pozabíjeli… ale o těch rakvích jsme přemýšleli prakticky neustále.“
„Tu vesnici jste pozabíjeli?“ zopakovala jsem po něm zděšeně. Rakev mi byla úplně ukradená.
„Tři měsíce jsme neviděli ani kapku krve.“
„Ale… vždyť je to hrozně kruté,“ hlesla jsem. Nechtělo se mi věřit, že ten člověk, ten milý Albert, který má rád sníh, pozabíjel tisíce a tisíce lidí. „Musely tam být i ženy a děti…“
„Kruté by bylo, kdybychom pozabíjeli muže a ženy a děti nechali žít. Bez mužů by se neuživily, nebyly by schopny přežít. Napadli jsme je v noci, všichni spali, bylo to prakticky bezbolestné.“ Albert měl obličej tvrdý a nepřístupný jako kámen. „Je to zákon přírody. Silnější požírají slabší. Až na to, že na vrcholu pyramidy člověk není.“
Potřebovala jsem to vstřebat. „A to ti těch lidí nikdy nebylo líto?“
„Upřímně? Ne. A tobě je líto kuřete, prasete, nebo krávy, když je jíš?“
Nakrčila jsem nos. „Nemůžeš přece srovnávat lidi s kuřaty, prasaty a krávami!“
„Můžu. Protože pro nás jsou lidé jako jídlo, jako kuřata, prasata a krávy.“
„Ale lidi můžou mluvit, můžou myslet, můžou se bránit!“ namítla jsem hlasitě. Najednou mi bylo hrozně špatně od žaludku.
„A zvířata snad ne? To, co tady řešíme, vůbec nedává smysl.“
„Mně to smysl dává, lidi nejsou zvířata!“ Chtěla jsem Alberta přesvědčit, ale on se jen prázdně usmál.
„Opravdu si to myslíš?“
Neměla jsem na to co říct. „Ale i přesto…“ Nechala jsem tu větu viset ve vzduchu. Máš na rukou krev.
„Možná bych měl jít.“
Přikývla jsem. Potřebovala jsem být sama, přemýšlet. „Možná.“
Poprvé jsem strávila u Jitky noc úplně sama. A i když jsem se snažila, aby to tak nebylo, chyběl mi.
Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 11. kapitola:
Super
tak táto kapitola ma fakt dostala. myslím tým skutočnosť, že tu konečne nemáme žiadnu trápnu verziu Ediho alebo Stefana, myslím knižného nie filmového Stefa... A náš Albík je upír s porádnýma "Gulama" ľúbi sa mi ako o nás ľuďoch zmýšla, že nechodí okolo toho po špičkách. sme žranica a basta.
Samozrejme nemôžem našej Nicol vyčítať ten postoj, ja by som reagovala na chlp stejne, ale v každom prípade Albíka a jeho úprimnosť žeriem aj s klincami v jeho rakve :p
Ahoj Hanko. Tvůj komentář jsem si přečetla už v neděli, ale bohužel jsem na něj neměla čas odpovědět, což si teď vynahradím. 
Opravdu moc jsi mě potěšila, fakt, fakt, fakt. Když jsem si přečetla, cos mi napsala, usmívala jsem se jako měsíček na hnoji - ale to dělám i teď, jen když si na to vzpomenu. 
Jsem ráda, že jde vidět ten rozdíl, jaký jsem chtěla, aby byl vidět. Albert a Nikol jsou úplně jiní a možná si i proto rozumějí. 
A neboj, Albert ještě bude mluvit. Jednak musíme dořešit tu skříň, ne?
Děkuju, děkuju. Opravdu jsi mi zlepšila den. 
PS: Další kapitolu jsem poslala na schválení. 
Ahoj Tethys, (ehm, doufám, že jsem to napsala správně a nějak jsem to nezmrvila 
)
na Fluffyino doporučení, kdy mi říkala, že čte jednu bezva povídku o holce, která má ve skříni upíra, jsem se pustila do čtení. Za tři dny, o přestávkách mezi učením, jsem přelouskala všech jedenáct kapitol a vůbec toho nelituju, ba naopak. Asi máš novou věrnou čtenářku. :o)
Abych to nějak zhodnotila, moc se mi líbí, jak jsi použila kontrast mezi hlavními hrdiny. Nikol - obyčejná holka s nespisovnou řečí a velice širokým slovníkem v oblasti, o které Albert nemá příliš přehled (ano, až na jisté slovo, které použil po návratu z Ameriky); a oproti ní prastarý upír Bertík (nevadí?), který je vždy zdvořilý a gentlemanský. Ale nenechává nás na pochybách, kdo je - že je to on, kdo stojí v hierarchii vysoko nad lidmi. :o) Albert je vyloženě skvělý, moc mě baví, jak někdy nepobírá Nikolinu ironii. A tu holku vážně baštím, s jejím smyslem pro humor jsi mi kápla do noty. Přesně tohle mám totiž ráda. :o)
Taky musím ocenit tvé umění podat čtenářům jak kapitoly, ve kterých se směje od začátku do konce, tak i něco vážnějšího jako tahle kapča. :o) Jsem moc zvědavá na pokračování, protože vždycky něco nakousneš a já jsem pak napnutá jako kšandy. A když se to vezme kolem a kolem, tak jsi nám toho prozradila jen pomálu. :o)
Musím říct, že jsem se při čtení opravdu bavila, takovéhle oddechovky já můžu. Takže ode mne palec nahoru a jen tak dál. Těším se na další a přeju hodně zdaru s další kapitolou. :o)
Ne, rozhodně tě nezabiju ( 
). Já mám třeba pět povídek rozečtených - první dvě kapitoly - a nejsem schopna se přes ně dostat. Nějak mě to nebaví. 
O to víc jsem ráda, že ses zase vrátila.
A k tvé teorii: chtěla jsi ano/ne, pak teda říkám ne. Ale je to rozhodně zajímavá myšlenka.
Nejdřív ti vysvětlím, či se přiznám, proč jsem nekomentovala. 
Tak nějak se stalo, že jsem u 2. kapitoly přestala číst, tím pádem i komentovat. Zabiješ mě? Protože to bych si rozhodně zasloužila. Ale teď už očekávej komentáře pod každou kapitolou. 
Teď k mé teorii: Vlastně tuším jen poslední část proroctví. Nebude se Bertík muset rozhodovat mezi Nikol a někým/nečím jiným? Možná mezi Nikol a upířím světem? Radši mě ani neopravuj, ale jen odpověz ano/ne, jestli nemám pravdu. Těším se, co si pro nás připravíš.
Fluffy, ještě jednou děkuju za komentář. Ano, mě ty jeho vypravovací pasáže hrozně baví psát... ze severských zemí jsem byla jen v Dánsku, ale strašně mě lákají, takže prostřednictvím Alberta "cestuju". Díky.
FNikol, děkuji za komentář, zase ses k Albertovi a Nikol vrátila? Jinak by mě docela zajímala ta tvá teorie o proroctví, takže kdyby ses o ní chtěla podělit, jsem zvědavá. 
Tos řekla pěkně - obyčejný život, jen s upírama. Děkuju.
Carol, jsem ráda, že se ti "bad Albert" líbil. 
Díky moc. 
Sweetly, zvířecí krev ne-e. Nejsem vegetariánka. Děkuju. 
Kapitola se mi moc líbila a moc se těším na další! Také se mi líbí, že se Bertík chová jako správný upír. Žádná zvířecí krev,...
Albertík se nám ukázal jako sice monstrum a predátor (a vlastně všechny tyhle věci), ale mně se tak líbil ještě víc! 
Rádoby Edward to není a díky bohu za to!
Stejně je to ale supr čupr kluk - stejně jako psaly holky - inteligentní a gentleman v jednom
A z toho cestování jsem úplně dostala chuť prožít tohle všechno taky
Mně se kapitolka moc líbila a budu se moc těšit na další 
Je úžasné, že dokážeš psát jak o pořádné zábavě, tak i o vážných věcích. Já jsem vždycky při psaní plná srandy, ale když mám zkusit napsat něco vážného, předělávám to šestnáctkrát. Prostě mi takové věci nejdou.
Bertík je opravdu super. Souhlasím s Fluffy, konečně pořádnej upír. Jeho kombinace predátora a gentlemana. Jé. 
To proroctví mě dost naplo. Těším se, až se dozvím, co to znamená. I když to už možná tuším.
Tethys, víš co se mi na téhle povídce nejvíc líbí? Píšeš o Nikol a Albertovi už jedenáct kapitol, ale v žádném případě se tam nedělo nic zajímavého. Prostě klasický život (když pomineme ty upíry .)
Ještě ti musím pogratulovat k tomu prvnímu místu. Zasloužila sis to.
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!