OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 11. kapitola

07.11.2014 (16:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1373×

Kapitola jedenáctá

V pokoji bylo hrozné horko. Seděla jsem na posteli v tom nejtenčím pyžamu, které jsem si sbalila, a popíjela jsem vodu s ledem, zatímco jsem poslouchala Alberta, jak vypráví o zemích ledu a sněhu. Evidentně je měl v oblibě – a ještě nikdy jsem za to nebyla tolik ráda.

Vysvětlil mi totiž, že abych pochopila, jak vlastně přišel k té skříni, potřebuju vědět, co dělal před tím, než ji dostal. Vzhledem k tomu, že to nebylo zas tak dávno – pro něj to nebylo dávno, pro mě čtyřicet tři let -, pokračoval tam, kde předtím skočil; tedy svým odchodem z Islandu. Zdálo se mi, že celý jeho život (alespoň v minulém století) na sebe navazuje a dohromady tvoří něco jako velký lego domek. A my teď jdeme a každou kostičku zkoumáme.

„Po odchodu z Islandu jsem zůstal až do roku devatenáct padesát sedm na Aljašce.“

„To je poměrně velký skok,“ ohodnotila jsem to.

„Je to jako mrknutí oka,“ zavrtěl hlavou Albert. „A těch několik let mi stačilo, abych Aljašku procestoval, s každým ledovcem a s každou řekou, kterou ta země nabízí. Vyšel jsem na vrchol Mount McKinley, navštívil jsem národní parky. Glacier Bay, s obrovským množstvím ledovců různých tvarů, Denali, kde je právě Mount McKinley a kde je příroda téměř nedotčená, Wrangell-St. Ellias, tam se nachází měděné doly, Klondike, v ní vede slavná zlatokopská cesta, a nakonec Gates of the Artic, což je hornatá krajina s nejkrásnějšími jezery. Každý z těch parků je jedinečný a přitom stejně nádherný. Čistý vzduch, voda chladná a průzračná, tmavé lesy plné všemožných druhů rostlin a zvířat. Je to ráj.“

Viděla jsem to před sebou jako film. Viděla jsem to, co Albert popisoval a ještě mnohem víc. Najednou už mi nebylo teplo, ale skoro jsem cítila, jak mě studený vítr štípe do tváří při procházce v lese. „Nádhera,“ zamumlala jsem okouzleně.    

„Ano,“ souhlasil. „Nemůžu se dočkat, až se tam znovu podívám. Třeba se mi podaří spatřit Grizzlyho na déle než pár sekund.“

„Tys viděl Grizzlyho?“ zeptala jsem se, ale myšlenky se mi pořád točily okolo přírody, o které Albert mluvil.

„Dvakrát, ale pokaždé na sedm sekund. Jednou to bylo k ránu, procházel jsem zrovna lesem kolem menší řeky. A proti proudu stál Gizzly, chňapal obrovskými tlapami do vody a lovil lososy. Než jsem stačil zmizet, ucítil mě a vydal se pryč. To samé se stalo o měsíc později a o dvacet tři kilometrů dál. Zvířata se v mé přítomnosti necítí dobře, stejně tak jako lidé. U zvířat mě to ale mrzí trochu víc.“

Vrátila jsem se zpátky do Česka, do těch Kotěhůlek, nebo kde vlastně jsem, a věnovala jsem Albertovi úsměv. „To chápu. A dál? Kam jsi jel?“

„Do Kanady, kde jsem dělal prakticky to samé, jako na Aljašce. Prostě jsem si oblíbil země ledu a sněhu. Po Kanadě jsem pokračoval dál do Grónska, Dánska, Švédska, Norska a Finska. A pak, v roce devatenáct set sedmdesát tři jsem zamířil do Afriky.“

„Afriky?“ zopakovala jsem nevěřícně. Pokud jsem dobře věděla, žádný sníh ani led tam nebyl. Zato AIDS a hlad ano.

„Chtěl jsem změnu. Navíc jsem dostal pozvání, které jsem nemohl odmítnout.“

„Jaké pozvání?“ chtěla jsem vědět. Už zase tady bylo to mluvení v hádankách.

„To, které se nedá odmítnout,“ řekl Albert s milým úsměvem. „Od jednoho dávného přítele. Viděl jsem ho naposledy v patnáctém století, pak se přesunul do Afriky, ale já jsem zůstal v Evropě. Čirou náhodou na mě našel kontakt a opravdu jsem ho nemohl odmítnout. Je to velmi příjemný a inteligentní muž.“

„No dobře,“ připustila jsem, „ale jak to, že Afrika?“ Pořád mi to nelezlo do hlavy. Neuměla jsem si představit Alberta na poušti.

„Když je noc, je jedno, jestli jsi v Evropě, Asii, nebo Africe. Noc je všude stejná – a já jsem měl zrovna své… nespací období, takže jsem se přes den schovával v budově bez oken, stejně tak, jako jsem to dělal v ostatních částech světa.“

Pokrčila jsem rameny. Vlastně to dávalo smysl.

„Procestovali jsme spolu celou Afriku. Od malých osad, po pouště, safari a velkých měst. Naučil jsem se plynně arabsky, a spoustu kmenových nářečí. Netěžší byl rozhodně ten v Zimbabwe. Všichni lidé, kteří žijí daleko od civilizace, jsou mnohem… vnímavější a pozornější než ostatní. Někteří byli ostražití a báli se, jako by z nás cítili to, co jsme, ale někteří to brali jako zázrak. Jedna žena, šamanka, se dokonce nechala přesvědčit a věštila nám osud.“

„A co ti předpověděla?“ chtěla jsem vědět s úsměvem. Byla jsem upřímně zvědavá.

„Nedá se to přesně přeložit, na to je čeština moc košilatá a bohatá. Mluvím o řeči, která se skládá asi z dvě stě padesáti slov, a používá se jen slabá polovina. V závěru to bylo něco jako: Uděláš rozhodnutí, ale je jen na tobě, koho si vybereš, aby ho s tebou sdílel.“

„To zní zajímavě,“ ohodnotila jsem to. Zdálo se mi, že to je docela podobné na čínské koláčky štěstí – jen na těch to bylo vždycky pro jistotu napsané čínsky, aby tomu nikdo nerozuměl. „A už jsi přišel na to, jaké je to rozhodnutí?“

„Ne,“ odpověděl Albert. „Ale mám na to celou věčnost.“

„Upíři teda nemůžou zemřít?“ zeptala jsem se. Ohledně toho jsem si pořád nebyla jistá.

„Chtěla jsi mluvit o skříni, nebo ne?“ poukázal Albert významně.

„Samozřejmě,“ souhlasila jsem okamžitě. Sice mi to bylo trochu proti srsti, ale takhle jsem aspoň mohla doufat, že to ještě někdy prozradí. „Pokračuj.“

„Upíři jako takoví ke spánku žádnou rakev, nebo skříň nepotřebují. Je to něco jako hibernace, velmi, velmi tvrdý lidský spánek. Ale jednou, ve vesnici, kde hodně ctili zákony přírody, vymyšlené bohy řeky, slunce, a tak dále.“ Albert se pobaveně usmíval, jako by to bylo směšně – asi jako se usmívají dospělí nad dětmi, kteří věří v Ježíška. „Jejich vůdce se nás doopravdy hodně bál, ale hned, když jsme se přiblížili, tak po nás vyštěkl: Kde máte rakve a nože, vy zplozenci zla? Tu vesnici jsme pozabíjeli… ale o těch rakvích jsme přemýšleli prakticky neustále.“

„Tu vesnici jste pozabíjeli?“ zopakovala jsem po něm zděšeně. Rakev mi byla úplně ukradená.  

„Tři měsíce jsme neviděli ani kapku krve.“

„Ale… vždyť je to hrozně kruté,“ hlesla jsem. Nechtělo se mi věřit, že ten člověk, ten milý Albert, který má rád sníh, pozabíjel tisíce a tisíce lidí. „Musely tam být i ženy a děti…“

„Kruté by bylo, kdybychom pozabíjeli muže a ženy a děti nechali žít. Bez mužů by se neuživily, nebyly by schopny přežít. Napadli jsme je v noci, všichni spali, bylo to prakticky bezbolestné.“ Albert měl obličej tvrdý a nepřístupný jako kámen. „Je to zákon přírody. Silnější požírají slabší. Až na to, že na vrcholu pyramidy člověk není.“

Potřebovala jsem to vstřebat. „A to ti těch lidí nikdy nebylo líto?“

„Upřímně? Ne. A tobě je líto kuřete, prasete, nebo krávy, když je jíš?“

Nakrčila jsem nos. „Nemůžeš přece srovnávat lidi s kuřaty, prasaty a krávami!“

„Můžu. Protože pro nás jsou lidé jako jídlo, jako kuřata, prasata a krávy.“

„Ale lidi můžou mluvit, můžou myslet, můžou se bránit!“ namítla jsem hlasitě. Najednou mi bylo hrozně špatně od žaludku.

„A zvířata snad ne?  To, co tady řešíme, vůbec nedává smysl.“

„Mně to smysl dává, lidi nejsou zvířata!“ Chtěla jsem Alberta přesvědčit, ale on se jen prázdně usmál.

„Opravdu si to myslíš?“

Neměla jsem na to co říct. „Ale i přesto…“ Nechala jsem tu větu viset ve vzduchu. Máš na rukou krev.

„Možná bych měl jít.“

Přikývla jsem. Potřebovala jsem být sama, přemýšlet. „Možná.“

Poprvé jsem strávila u Jitky noc úplně sama. A i když jsem se snažila, aby to tak nebylo, chyběl mi. 

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 11. kapitola: