OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nebezpečné momenty - 1. kapitola

12.01.2015 (09:00) • Diablo • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1268×

Když jsem se ráno probudila, děsně mě bolela hlava. S nespokojeným mručením jsem se posadila a modlila se, aby někdo ten střep z mé hlavy vyndal. Popadla jsem vodu z nočního stolku a vzpomínala, co se vlastně včera dělo, že má hlava tak moc protestuje. Pamatovala jsem si na novoroční párty u Kitrona Oliria, ale tam jsem pít nemohla, protože jsem musela odvést moji nejlepší, důkladně opilou, kamarádku Cactus domů dřív, než se její rodiče vrátí z mise, a uložit ji do spací kapsle. Pak jsem zběsile ujížděla domů, abych se vyhnula ohlušujícímu práskání ohňostrojů. No tak je rok 2600, nedělejte z toho scény. Mé uši jsou velmi, VELMI, citlivé... A to možná bude ten problém, proč mě bolí hlava! Nestihla jsem to domů a velkolepé oslavy půlnoci mě dostihly. Netuším, proč jsem se zrovna já musela narodit do větve rodiny Palagea s tak citlivým sluchem.

Vlivem radiace v roce 2114 díky mezikontinentální válce málem vymřelo lidstvo. Naštěstí se nějakým zázrakem vyhnula ostrovu na jižní polokouli mezi Afrikou a Austrálií a jen nad ním přeletěl radioaktivní oblak. Těhotné ženy poté porodily děti se zvláštními schopnostmi. Schopnosti děti měly podle místa narození na ostrově. Na různé části ostrova dopadly jiné stupně radiace. Děti ze severní části měly lepší zrak, z východní čich, z jižní sluch a ze západní hmat. Lidé si toho zázraku všimli, ale odmítli ho použít pro dobré věci. Kvůli strachu z války začali děti chovat jako koně a zdokonalovali tak jejich schopnosti, aby se mohli ubránit díky těmto supervojákům. A tak odstartovali začátek vyspělých rodin Palagea se sluchem, Miratos se zrakem, Oliria s čichem a Zeparton s hmatem. Za století vývoje a "chovu" se původní vylepšení smyslových orgánu změnilo na geneticky dědičnou vlohu. A díky tomuto úžasnému daru jsem ztratila vědomí v mém letounu při silvestrovských oslavách.

Vzdychla jsem a přešla do hlavní místnosti v domě. Tam na mě čekal Magnus Miratos. „Co tu děláš?" vyhrkla jsem na něj. Magnus se otočil, přehodil si ruku přes levitující sedačku a usmál se jeho běloskvoucím úsměvem.

„Tolik vděku za tvou záchranu? To si ani nezasloužím," smál se s cvakáním zubů. Zase se otočil, s žuchnutím si lehl a pokračoval ve sledování pořadu "Jak se to dělalo". „Našel jsem tě při mé novoroční procházce stát u letouno-busové zastávky, s tebou v bezvědomí za volantem. Víš, že usnout při řízení je nebezpečné?" Za jeho zády jsem protáčela oči a šla si vedle něho sednout. „Hned mi došlo, že ty a silvestr moc dohromady nejdete a že se jen tak neprobudíš. Tak jsem tě odvezl domů a řekl si, že už tu taky zůstanu - alespoň do rána," mrkal na mě.

„Nachystal jsi mi alespoň snídani?" řekla jsem, když jsem se vedle něj s povzdechem svalila. Bezeslov se nahl ke stolu a podal mi kelímek se třemi snídaňovými prášky a sklenici vody. „Hmm... Co to dneska mám?" ptala jsem se a studovala vodu, jestli mi do ní náhodou vtipálek neplivl.

„Máš tam lívance s borůvkami, dávku rybízu a mléčný koktejl."

Když jsem schválila vodu, zhltla jsem prášky a zapila je vodou. „Jak to, že jsi nebyl s Apolou?" Apola Miratos byla jeho přítelkyně. Mezi rodinné vztahy na vyšší než přátelské úrovni jsou zakázány. Tento zákon vznikl proto, aby nikdo neměl více schopností, než by měl. V počátku, když se ještě lidé "chovali", tak se pokusili zkřížit zajatce s různými dary, ale výsledkem bylo pouze to, že matka při porodu zemřela, děti měly různé abnormality a umíraly do dvou let. Proto vznikly tyto opatření a pokračuje se pouze v příbuzenské plemenitbě.

„S Apolou jsme se rozešli... Teď tráví celé týdny v laboratořích, dělá tam kdoví co, a na mě nezbyl čas a ani chuť. To jsou její slova." Překvapeně jsem na něj hleděla. S Apolou byli nerozlučná dvojka, láska na celý život, slaďouši, závisláci na sebe navzájem. Teď měl můj nejlepší kamarád slzy v očích a chvěla se mu brada.

„Magnusi..." objala jsem ho a on mi zabořil obličej do kombinézy.

„Nemohl jsem být sám. Šel jsem zrovna k tobě, když jsem tě našel... Mohl bych tu chvíli bydlet?"

„Magnusi! Je mi to strašně líto, ale víš, že zítra jedu zpátky na koleje. Tady bydlím přece jen dočasně." odpovídala jsem mu sklesle. Ale když jsem se na něj podívala, měl zvláštní jiskřičky v očích.

„To už jsem promyslel. Vezmeš mě sebou, propašuju se tam a budu bydlet s tebou. Budu ti pomáhat do školy, uklízet, spát na zemi, budu potichu, nikdo nebude vědět, že tam jsem. Nemůžeš mě tu přece nechat samotného!" Hleděla jsem na něj, přemýšlela, jestli se nezbláznil a  jak to chce sakra udělat.

„Co když nás najdou? Co si budou asi myslet? Holka a kluk na jednom pokoji, z dvou různých rodin. Vždyť nás zabijou!"

„Nemusíš se o nic bát, Laty, kdyby se něco stalo, nesu veškerou zodpovědnost já, máš mé slovo."

Na koleji

„Vaše jméno?"

„Latoya Palagea," odpověděla jsem robotovi na vrátnici koleje.

„Děkuji, máte pokoj s jednou spací kapslí, samostatná obytná jednotka. Mohu, prosím, zrentgenovat obsah vašich zavazadel?" Jen si posluž. Podala jsem mu všechny mé i Magnusovy kufry.

„Děkuji. Vaše zavazadla vám budou dodány na váš pokoj do třiceti minut. Vezete si nějaké domácí mazlíčky?" Jo, jednoho velkého.

„Ne."

„Děkuji, můžete jít." Jakmile mě vypustil, pelášila jsem na pokoj. Tam jsem na zem položila kroužek, který mi Magnus dal na záchodech u garáží. Zmáčkla jsem zelené tlačítko, jak mi poručil, a čekala. Po deseti vteřinách z kroužku vysvitl zlatý paprsek světla a vypustila se nějaká mlha. Rychle jsem od toho odskočila a otevřela okno. Mlha začala nabírat na tvaru Magnusova těla. Nakonec zmizelo světlo a poslední částečky mlhy se vsákly Magnusovi do kůže.

„Co to sakra bylo?" ječela jsem na Magnuse. „Můžeš být rád, že se nespustil požární poplach."

„To mi dala Apola asi před měsícem, abych mohl k ní do pokoje, aniž by to věděli její rodiče. Prý to má z laboratoří... Tak jsem si jich pár nechal." Zamotala se mi z toho technologického zázraku hlava, a tak jsem si raději sedla na sedačku.

„Naše věci by tu měly být do patnácti minut," říkala jsem mu, když přešel k velkému oknu, které mělo výhled z třináctého patra na New York. Říkají, že kdysi bylo město obrovské, plné mrakodrapů, obchodů, firem a lidí. To bylo nejspíš před válkou. Teď to bylo jen větší městečko. Naše kolej byla nejvyšší budovou široko daleko. Po období poválečného osidlování vznikly drobné kolonie. Z New Yorku srovnaného se zemí postupem času vzniklo hospodářské městečko s políčky a továrnami na zpracování úrody do kapslí. A teprve před padesáti lety vznikla naše univerzita.

„Dobře, jak donáška přijde, schovám se v koupelně," říkal Magnus a fascinovaně hleděl z okna. 

Autor: Diablo (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nebezpečné momenty - 1. kapitola: