Nebezpečné momenty - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nákupy

30.04.2015 (11:00) • Diablo • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 985×

Konečně jsme se po hodině jízdy dostali ke knihkupectví. Obchod se nacházel v úzké uličce na kraji města. Celou tu hodinu jsme bloudili v ulicích plných odpadků, podivných vůní, zvuků a lidí. Při výstupu z letounu jsem se obezřetně rozhlédla a zamkla ho. Magnus okolí bedlivě sledoval svýma nadpřirozenýma očima a soustředěně se mračil. „Tak pojď," šťouchla jsem do něj svým ostrým loktem do břicha. Magnus se pomalu otočil a ochranářsky se držel v mé blízkosti. Došli jsme k vysokým ošoupaným dveřím s nápisem Edolfovo knihkupectví. Na dveřích visela zažloutlá cedulka s otevírací dobou a na klice se houpala vycpaná myší hlavička. Oklepala jsem se a štítivě jedním prstem zatlačila na kliku.

Dveře se s cinknutím nad mou hlavou otevřely. Místnost voněla starým papírem a knihami. Ty byly pečlivě seřazené ve vysokých policích. Na stěnách hořely fialové svíčky a rohu v malém křesle seděl stařík s kloboukem zaraženým do čela. Magnus potichu zavřel vchodové dveře. Vstoupila jsem více do místnosti, abych se mohla lépe rozhlédnout. Otočila jsem se zády ke staříkovi a kochala se krásným obrazem nějakého šlechtice nad dveřmi. Obraz byl ve zlatém rámu a celá zbylá zeď byla holá. Nebyla na ní ani jedna police, svícen se svíčkou ani plakátek.

„Něco si přejete?" zachrčel za mnou muž z křesla, až jsem se lekla a s vyjeknutím jsem se otočila. Už neměl daný klobouk na čele, ale položil si ho na opěrku křesla. Ani jsem ho neslyšela se pohnout.

„E-ehm, dobrý den," vyhrkla jsem ze sebe a zčervenala jsem. „Přišla jsem si vybrat nějaké nové učebnice." Stařík se zvedl z křesla - vypadal, že ho už samotná myšlenka na pohyb bolí - a přešel k dlouhému dřevěnému pultu. Tam se rukama zapřel o tmavé dřevo a trpělivě vyčkával. Studovala jsem genetické inženýrství, a tak jsem si v hlavě rychle sestavila nákupní seznam všech potřebných učebnic.

Zatímco se Magnus zamlkle procházel a rozhlížel po místnosti, muž kmital po obchodě, lezl po žebříku, aby se dostal ke knihám na nejvyšších policích, plazil se po čtyřech pro ty nízko uložené a všechno to skládal na svůj pult. Ke každé knize se choval s láskou a něhou, jako kdyby to byly jeho děti. Během chvilky měl vše seřazeno ve dvou sloupcích, které opět znovu přeskládal do malé přepravky. Z malé pokladny úplně v rožku stolu, které jsem si ani nevšimla, vyjela dlouhá účtenka. Magnus se hrdinsky chopil přepravky s knihami a já jsem staříkovi zaplatila dlužnou částku. Po zaplacení se mužík opět odebral do svého křesílka, nasadil si klobouk a stáhl si ho do čela.

Teď do mě pro změnu loktem strčil Magnus a s plnou přepravkou v náručí mě popoháněl ke dveřím. Když jsme vše naskládali do úložných prostor letounu a sami se poskládali na sedačky, zkontrolovala jsem si účet. Všechny položky i ceny byly v pořádku, ale zaujalo mě jméno pokladního. Byl to sám majitel obchodu, Edolf Zeparton. Klan Zepartonů - hmat. Ještě před naším vstupem musel cítit vibrace vzduchu přes svou supercitlivou kůži. Možná proto se i tak choval ke svým knihám. Líbila se mu struktura a materiál učebnic. Sama jsem se nad svým poznatkem usmála.

Další půlhodinu nám trvalo se vymotat z toho zapadákova, kde jsme nakupovali. Jakmile jsme najeli na vzdušnou dálnici, náš další cíl byl jasný. Magnus si nutně potřeboval koupit slíbený materiál na opravu neexistující praskliny ve stropě. Naštěstí jeho obchod už byl jedním z těch normálních v klasické nákupní čtvrti, a tak se nebál mě samotnou zanechat v autě. Netrvalo mu to dlouho a už pelášil s balíkem něčeho sypkého, s novým kyblíčkem a se štětkou v ruce k letounu, vše naložil. Po pár krátkých poznámkách a výhrůžkách, že jestli se mé nové odborné literatuře něco stane, tak to pořádně schytá, jsme se konečně vydali domů na koleje.

Po Magnusově vstřebání se do jeho báječného kolečka a následném vyplivnutí se z něj u mě na pokoji jsem mu oznámila, že mám na něco chuť a že si skočím pro to něco do automatu v přízemí. Dohodli jsme se, že při mém návratu třikrát pomalu zaťukám, aby mi otevřel dveře do pokoje, jelikož má jediná karta byla pohřbena někde na spodku veškerého našeho nákupu.

Automat byl až o tři poschodí pod námi. Cestou jsem potkávala ostatní studenty a zdravila se s nimi úsměvem. Konečně jsem se k němu dostala a začala si vybírat mou dnešní oběť. Volba padla na balení gumových kapslí. Vložila jsem peníze, potvrdila číslo mého výběru a... ono nic. Vztekle jsem dlaní praštila o sklo automatu a mou dlaň hned následovala má hlava. Znaveně jsem si vzdychla a čelo opřela o sklo a dlaň sevřenou v pěsti položila vedle.

Za mnou jsem uslyšela kroky, které byly hned doplněny hlasem. „Nějaký problém, krásko?" Líně jsem se otočila, ale zůstala opřená o automat zády. Otevřela jsem oči a uviděla vysokého černovlasého kluka. Ten se zvědavě naklonil do strany a pobaveně se mu zvedl jeden koutek. „Zaseklo se ti tam něco? Na to znám bezva fígl," pokračoval. Já jsem stále mlčela, ale stoupla si stranou a rukou mu pokynula, ať se vrhne do práce. Ten si vesele odfrkl a přistoupil ke stroji. „Jo, tak lady ráda gumové?" Rytmicky zaťukal nejdřív z pravé strany, potom z levé, pak opět zprava a nakonec jedna rána doprostřed skla. Celé to znělo jako nějaká písnička. Nejspíš to ale bylo nějaké kouzlo, protože sáček s pamlsky vypadl. Kluk se pro něj zohl, přistoupil ke mně a podal mi ho.

„Děkuju," řekla jsem s očima upřenýma na sáčku.

Kluk šokovaně zalapal po dechu. „Ono to mluví!" vykřikl a smál se. „Má to i jméno?"

Ušklíbla jsem se a kousek od něj poodstoupila, abych se mu zpříma podívala do očí. „Latoya Palagea," oznámila jsem mu hrdě.

„Hmm... Palegea... mocná to rodina s velkým darem," šklebil se, ale jiskřičky v zelených očích mi napověděly, že se dobře baví.

Jenomže já tu nejsem nikomu pro srandu a nahoře v pokoji na mě čeká Magnus. Pokrčila jsem tedy rameny, otočila se a šla k výtahu. Kluk mě dohnal a vstoupil do něho se mnou. „Které patro?" zeptal se.

„Šestka." Hned zmáčkl požadované tlačítko a usmál se na mě. „A ty jedeš kam?"

„Dáma má přednost, chlap počká."

Dveře se s pípnutím otevřely do naší chodby. Vystoupila jsem, ale kluk zůstal uvnitř výtahu. Ještě než se zavřely výtahové dveře, jsem křikla: „A chlap má jméno?" nyní už i s úsměvem na rtech.

„Ace Palagea!" křikl těsně před tím, než se dveře dovřely a on mi zmizel z očí.

On je taky Palagea? A to tady dělá chvalozpěvy na mé příjmení? Se zavrčením jsem se otočila na patě a vyrazila k našim dveřím.

Jaké to překvapení mě čekalo, když jsem uviděla Magnuse ve dveřích dokořán zírající s pusou dokořán na blondýnu před ním. Byla to ta problémová blondýna z garáží.

A sakra!

« Předchozí díl

Autor: Diablo (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování