OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 17. kapitola

02.07.2014 (18:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1066×

                                                    Liz

Ten pocit, co mě nutil, aby mi z tváře nemizel úsměv, byla zřejmě ohromná radost. Připadalo mi, že jsem nikdy nezažila takovou radost a úlevu zároveň. Jistě, vždyť se mi vrátil Nick a byl zdravý. Nick vypadal taky šťastně, ale já jsem poznala, že je kvůli něčemu napjatý.

„Potřebuji mluvit s králem,“ oznámil mi hned, co jsme vešli do hradu. Začínala jsem tušit problémy.

„Proč?“ zeptala jsem se se zájmem. Zadíval se na mě a vypadal velice zamyšleně. „Můj otec tady není, odjel přede dvěma měsíci s princi, mají tam totiž problémy se Salveťany,“ dodala jsem rychle a sledovala jeho výraz.

„Vysvětlím ti to, ale tady ne,“ ujišťoval mě a já netušila, co má tak důležitého. Došli jsme do mojí komnaty a posadili jsme se na křesla pod oknem. Nick se dál tvářil zamyšleně a ještě se k tomu mračil.

„Tak co se děje? Povídej,“ pobízela jsem ho nedočkavě a vlastně jsem ani netušila, jestli to chci slyšet. Podle toho, jak se tvářil, jsem usoudila, že to nebude nic pěkného. Ze schodů seběhl můj Merlin a vyskočil mi do klína. Nick se na psa usmál.

„Máš nového psa,“ poznamenal s úsměvem. Mě mezitím přemáhala zvědavost.

„Mluv, Nicku,“ pobídla jsem ho znovu a on se znovu zamračil. Chvíli mlčel.

„Přede dvěma měsíci jsme objevili novou hrozbu, Liz. Zjistili jsme, že barbarům celou dobu napomáhali Salveťané. Snažili se plenit naše vesnice a odvádět si otroky. Podařilo se nám je pozabíjet, ale je jasné, že přijdou další. Teď hrozba pominula,“ vysvětlil mi a mě polil ledový pot. Měla jsem pocit, že mi Nick neřekl všechno, co věděl, ale bylo mi jasné, že to z něj nedostanu, dokud mi to nebude chtít říct sám.

„A kvůli tomuhle sis potřeboval promluvit s králem?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. Přikývl.  

Postavila jsem se a došla k němu. Posadila jsem se na něj a objala ho kolem krku. Přitáhl si mě blíž a objal mě kolem pasu.

„Určitě to nebude tak hrozné,“ zašeptala jsem mu do ucha.

O týden později

Ráno mě probudily trubky. Začaly si jen tak troubit, a když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že teprve svítá. Do komnaty vběhla moje komorná Lema. Zřejmě se taky vzbudila až teď. Vlasy měla rozcuchané do všech stran, ovšem já jsem na tom nebyla o moc lépe. 

„Princezno, král se vrátil,“ vysvětlovala mi ty trubky. Radostně jsem vyskočila z postele a sáhla jsem po prvních šatech, které byly na hromadě u okna. Oblékla jsem si černé kalhoty a fialovou blůzu. Přes sebe jsem si natáhla kabát a na nohách jsem si zašněrovala vysoké boty. Vyběhla jsem ven a pak k přístavu. Pořádně jsem se u toho zapotila, protože můj huňatý kabát byl vyrobený z medvědí srsti a já jsem si v něj připadala jako skutečný medvěd. Doběhla jsem na molo a uviděla jsem dvě lodě. Pak jsem si všimla i otce. Rozběhla jsem se k němu, ale kabát mě dost zpomaloval. Doběhla jsem až k otci a objala jsem ho kolem krku.

„Tak co, princezno, zlobila jsi hodně?“ zeptal se mě s úsměvem. Oplatila jsem mu úsměv.

„No dovol, já nikdy nezlobím,“ prohlásila jsem dotčeně.

„Ty? Zrovna ty, že nezlobíš?“ ptal se mě s úsměvem. Zatvářila jsem se naoko ještě dotčeněji. Z druhé lodi, která byla v přístavu, vystoupil Antonio a mířil k nám. Mile se na mě usmíval.

„Princezno, celá záříte,“ poznamenal a sjížděj mě pohledem.

„Jsem ráda, že už jste se vrátili, ale kde je Alexandr?“ zeptala jsem se a nemohla jsem uvěřit, že jsem to skutečně řekla. Sice byla pravda, že jsem si oblíbila oba prince, ale že by mi na nich záleželo? Tak to jsem skutečně netušila.

„On přijede, ale přece jen to je sem dál z Mergolenu než z Rosilandrie,“ vysvětlil mi otec a společně jsme vyrazili k hradu.

                                                 Nick

Brzo ráno jsem uslyšel trubky, to znamenalo, že se vrátil král. Musel jsem s ním mluvit. Musel jsem mu říct to, co se chystají udělat Salveťané. A hlavně mě trápilo, že jsem nemohl říct Liz vše, co jsem věděl. Bylo to pro její dobro, kdyby věděla, k čemu se chystají, mohla by udělat nějakou hloupost. Došel jsem před královu pracovnu a čekal, až mi dovolí vstoupit. Po pěti minutách se otevřely dveře a já mohl vstoupit.

„Nickolasi, jsem rád, že ses vrátil zdravý, ale co tak důležitého mi potřebuješ říct?“ oslovil mě král, jen co se za mnou zavřely dveře.

„Výsosti, jde o to, že když jsem byl za mrtvými skalami, zjistil jsem, že barbarům celou dobu napomáhají Salveťané. Podařilo se nám je všechny zabít, ale oni přijdou znova. Důležitější je to, co jsem našel ve stanu velitele Salveťanů. Našel jsem dopis, ve kterém byly přesně vypsané rozkazy,“ vysvětlil jsem králi a podal mu dopis, který jsem vytáhl z kapsy. Král si ho přečetl.

„To chtějí? Jistě, všechno by to do sebe dokonale zapadalo,“ zvolal král podrážděně a odhodil dopis na svůj ebenový stůl.

„Ano, Výsosti, oni chtějí naši princeznu,“ dodal jsem zamračeně.

„Salvet bude nejspíš mnohem silnější, než jsme si mysleli, pokud dokáží bojovat na třech frontách současně, tak máme velice nebezpečného protivníka. Ještě k tomu se spojili s Tarsilským královstvím,“ přemítal král zamračeně. Přecházel po místnosti a mnul si bradu, k tomu se tvářil velice naštvaně.

„Proč chtějí naší princezno, Výsosti?“ odvážil jsem se zeptat, ale vysloužil jsem si nevraživý pohled od krále. Posadil se na křeslo za stolem a mně pokynul, aby si sedl taky.

„To tajemství, které se moje dcera nesmí nikdy dozvědět, znáš. Všechno se to točí kolem něho. Je to kvůli jejímu nevlastnímu mrtvému bratrovi, Nickolasi. Znáš ten příběh o naší válce se Salveťany?“ zeptal se mě a zíral do stolu.

„Ano, Výsosti,“ přikývl jsem a hned se mi ten příběh vybavil.         

„Jistě, znají ho všichni, ale všichni ho znají tak trochu upravený. Řeknu ti, jak to bylo s královnou doopravdy,“ zašeptal král a ještě víc se zamračil. „Královna Eliziana pocházela z jednoho z ostrovů, které náleží Rosilandrii. Její otec vládl ostrovu. Eliziana byla krásná, jak už to obvykle bývá. O její kráse se dozvěděl Salvestský král a rozhodl se, že musí Elizianu mít. Přijel tedy na ostrov a žádal jejího otce o Elizianu ruku. Ten ho odmítl. To nemohl Salvestský král rozdýchat a ve vzteku zabil Eliziianiny rodiče a ji si odvedl s sebou do Salvetu. Eliziana mu porodila syna. Král byl ale velice záletný a o svoji ukradenou manželku se vůbec nestaral. Proto se mu rozhodla pomstít, ve spánku zabila jeho syna a uprchla z hradu. Den na to se v lese našlo roztrhané tělo, které, jak si všichni mysleli, mělo patřit jejich královně. Král se s tím těžce srovnal, ale neměl ani tušení, že jeho manželka je na rybářské lodi, která mířila do Weleydiamynie. Loď ztroskotala a královnu vyplavilo moře tady u hradu. V té době byla tahle oblast neobydlená a já jsem v té době projížděl sám těmito lesy. Našel jsem zesláblou královnu a odvedl ji na hrad do Kalorisu. O rok později jsme se vzali a o další rok později se nám narodila Elizabeth. Když Elizabeth byly tři roky, nechali jsme se namalovat. Vždyť víš, ten obraz v hlavní síni. Jenomže kopie toho obrazu se nějak dostala k Salvetskému králi. Ten se šíleně rozzlobil. Dva roky sbíral armádu obrovských rozměrů. Pak na nás zaútočil v noci bez vyhlášení války.“ Král vypadal zachmuřele, když mi to vyprávěl. „Teď chtějí moji dceru jako náhradu za královnu Elizianu. Musíme Elizabeth ochránit, ty zrůdy ji nikdy nedostanou,“ zavrčel král a významně se na mě podíval. „Ty ji budeš chránit, ale nesmí se dozvědět o tom, co Salveťané chystají, víš přece, čeho je schopná. Mezitím bude naše armáda sbírat síly, abychom se jim mohli postavit a ochránit naší princeznu,“ dodal král. „Teď už jdi,“ pokynul mi rukou, uklonil jsem se mu a odešel. To, co jsem se právě dozvěděl, mě velice tížilo. Jak mám Liz chránit, když jí ani nemůžu říct, co jí hrozí?

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 17. kapitola: