OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 18. kapitola

06.07.2014 (16:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 855×

Liz

Kráčela jsem s Nickem po lese za přístavním městem a já dumala nad tím, co se s Nickem stalo. Byl ostražitý a neustále zkoumal okolí. Všimla jsem si, že ruku nespouští z rukojeti meče, a nejhorší bylo to, že mi nehodlal říct, co se stalo. Připadala jsem si jako nějaký zrádce, kterému se nemůže věřit. Ale proč?

„Nicku, co se děje?“ zeptala jsem se po chvíli, protože mě přemohla zvědavost. Chvíli mlčel a pohled nespouštěl z okolí.

„Nic. Proč by se mělo něco dít?“ opáčil nevinně a dál zkoumal okolí. Rozčiloval mě s tím a ještě víc mi vadilo, že jsem nevěděla, o co jde. Pokud se něco opravdu stalo, tak bych to musela vyžebrat na Lionelovi, který nebyl tak paličatý jako Nick.

„Liz…“ začal Nick podivně zastřeným hlasem a já se na něj otočila. Věnovala jsem mu zářivý úsměv.

„Ano?“ zeptala jsem se nedočkavě.

„Chci ti vrátit tvoji dýku,“ vysvětlil a ve mně zabublal vztek. Doufala jsem, že mi vysvětlí svoje chování, a ne, že mi vrátí dýku. Vytáhl dýku i s pouzdrem, které měl připnuté na opasku a podal mi ji.

„Díky,“ zamumlala jsem a odvrátila od něj pohled.

„Není ti zima? Celá se třeseš,“ poznamenal Nick a přistoupil ke mně blíž. Zima mi teda rozhodně nebyla, protože jsem měla svůj medvědí kabát. I Nick byl zabalený v teplém kabátě.

„Tak zima mi teda rozhodně není…“

„Proč se tedy klepeš?“

„Nicku, jestli se něco stalo, tak mi to můžeš říct,“ nabádala jsem ho zamračeně a dál jsem si vykračovala po sněhu. Přistoupil ke mně.

„Nemusíš se s tím zabývat. Není to nic důležitého,“ řekl a objal mě. Zabořil mi tvář do vlasů a já jsem přestala vyzvídat.

Vraceli jsme se k hradu přes Lirianis. Hlavní město vypadalo nádherně. Bylo z mramoru jako hrad, a teď, když bylo zasněžené, tak vypadalo ještě nádherněji. Prošli jsme pod branou a pak jsme mířili na náměstí.

„Liz, musím jít něco zařídit, tak už zůstaň na hradě, prosím, nechci, abys onemocněla,“ řekl starostlivě a chytl mě za ramena.  

„Dobře,“ přikývla jsem, pustil mě a ztratil se mi v postranní uličce. Na náměstí jsem došla sama a pak jsem zašla do přístavu. Měla jsem tam takovou úzkou cestu kolem hradu, kterou jsem se vracela na hrad, když jsem se snažila vyhnout se strážím. Došla jsem až ke konci mola a zjistila jsem, že v přístavu kotví další loď.

Zvědavě jsem se vydala po mole k lodi. Vypadalo to, že právě zakotvila. Z boku lodi se právě spouštěl můstek. I když jsem byla zvědavá na návštěvníky, tak jsem si držela odstup dobrých dvě stě metrů od lodi. Na molo začali vystupovat muži oblečení převážně v černé. Mezi nimi jsem poznala známou tvář. Na tváři se mi mihl úsměv a zamířila jsem k němu. Cítila jsem, jak se pilíře pode mnou zachvějí pokaždé, když do nich narazí další vlna. A dnes nebyla o vlny nouze, právě naopak. Moře bylo rozbouřené a bičovalo pevninu pravidelnými nárazy. Všimla jsem si, že i Alexandr ke mně zamířil. Změnil se, vypadal jinak. Měl delší vlasy a zdál se mi být ještě vyšší než dřív.

„Alexandře, jaká byla cesta?“ zeptala jsem se ho s úsměvem a společně jsme vyrazili k hradu.

„Nevidíte mě moc ráda, že? Ale cesta proběhla v pořádku,“ zašklebil se na mě a přejížděl pohledem okolí.

„Je zvláštní vidět takhle Weleydiamynii. Vždyť je to země tepla. Alespoň u nás se říká, že tady máte teplo celý rok,“ poznamenal a pak se usmál.

„To je pravda, ale někdy i tady sněží a mrzne. Většinou máme teplo po celý rok. Letos vane studený vítr od Salvetu, a tak i tady máme zimu,“ vysvětlila jsem mu.  

„Taky se říká, že vaše země je nejteplejší ze všech zemí v Tialinském oceáně,“ dodal a já přikývla.

Vešli jsme společně do hlavní síně hradu a našli otce, který rozmlouval s Antoniem. Přitom se tvářil velice ustaraně. Otce něco trápí a Nick o tom určitě ví.

„Elizabeth, Alexandře,“ zvolal, jen co si nás všiml. Přistoupili jsme až k trůnu.

„Elizabeth, běž do svojí komnaty, potřebuji s princi něco probrat,“ rozkázal mi otec. Hned mi bylo jasné, že se to týká té věci, o které řekl Nickovi. Popudilo mě, že věří víc Nickovi a princům než mně. Odkráčela jsem a zavřela jsem se v komnatě. Přemýšlela jsem, co asi otce trápí a proč mi to nechce říct. Na nic jsem nepřišla a nic mě samozřejmě nenapadlo.

„Princezno, měla byste jít spát,“ upozornila mě chůva. Seděla jsem na podlaze asi hodně dlouho. Když jsem se podívala z okna, tak už se okolí topilo v černé barvě a jediné, co mi rozjasňovalo výhled, byly pochodně na hradbách. Zase jsem se moc zabrala do nějaké zbytečné činnosti. Došla jsem k posteli a zalehla jsem pod nadýchané peřiny v oblečení, které jsem měla na sobě. Jediné boty skončily odhozené vedle postele. Oči se mi začaly klížit a já jsem brzo upadla do snu.

Stála jsem za Alexandrem a Antoniem. Poznala jsem, že se nacházíme v koruně posvátného stromu. Princové si mě přestali všímat a já jsem se potichu přesunula ke schodišti. Seběhla jsem je a pak jsem se rozběhla po mostu. Na břehu čekala armáda. Obrovská armáda. Její vůdce držel mému otci pod krkem meč. Blonďaté vlasy měl rozcuchané a probodával mě pohledem tmavě modrých očí. Byl to salvetský princ. Nevěděla jsem, jak to vím.  

„Pusť ho!“ zaječela jsem na vůdce a ten ke mně překvapeně otočil hlavu.

„Půjdu s vámi, tak ho pusť!“ ječela jsem dál a muž ho skutečně pustil. Několik vojáků přistoupilo ke mně a svázalo mi ruce. Pak mě vyzvedli do sedla za vůdce a ten se ještě rozmáchl mečem a usekl mému otci hlavu. Zaječela jsem zoufale a princ pobídl svého koně do běhu.

„Snad sis nemyslela, že mi můžeš věřit, princezno,“ rozesmál se ďábelským smíchem. S trhnutím jsem se probudila. To bylo strašné. Mé sny byly stále šílenější. Hlasitě jsem si oddychla. Někdo mi přitiskl ruku na ústa. Pak mě něco uhodilo do hlavy.

Nick

Stál jsem před kasárny a rozdával jsem vojákům úkoly. Bylo dopoledne. Už od té doby, co jsem se probudil, mě uvnitř svíral podivný strach.

„Generále!“ uslyšel jsem křičet nějakou ženu. Otočil jsem se za tím zvukem a zamířil tam. Běžela ke mně Liziina komorná Lema.

„Co se děje, Lemo?“ zeptal jsem se hned. Chvíli jsem musel počkat, než se vydýchá.

„Princezna zmizela. Její postel je od krve a v její komnatě je rozbité okno,“ vysvětlila mi a tvářila se zoufale.

„Najdi krále, hned!“ zařval jsem na ni a sám jsem se rozběhl do Liziíných komnat.

Liz

Vzbudila jsem se a zjistila jsem, že mám svázané ruce i nohy. V hlavě mi bolestivě bušilo a já měla pocit, že mi každou chvílí hlava vybouchne. Seděla jsem v lese na nějakém plášti a kousek ode mě plápolal oheň. Byla jsem jen v košili a kalhotách, takže jsem se hned roztřásla zimou. Zapraskaly větve a já se zděšeně ohlédla za tím zvukem. Ze stínů stromů se vynořila vysoká postava. Musel to být muž. Měl na sobě kápi, takže jsem mu neviděla do obličeje.

„Princeznička se probrala,“ poznamenal, když si všiml, že si ho nedůvěřivě prohlížím.

„Kdo… kdo jste?“ zeptala jsem se roztřeseně.

„Tak ty si mě nepamatuješ? Hm, to je zajímavé,“ podotkl a shodil si kápi na ramena. Vykřikla jsem úžasem. To není možné.

„Ty jsi přece mrtvý.“

„Připadám si dost živý, Liz,“ ušklíbl se na mě Nickův starší bratr Irian, kterého jsem přede dvěma roky viděla uhořet.

„Víš, z toho požáru sice mám památky, ale přežil jsem,“ řekl a vyhrnul si rukávy košile. Po rukách měl všude jizvy.

„Copak? Dřív se ti na mně líbilo všechno a teď snad budeš ohrnovat nos nad jizvami,“ ušklíbl se na mě znovu a já jsem odvrátila pohled. Nemohla jsem se na to dívat.                

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 18. kapitola: