OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 19. kapitola

08.07.2014 (15:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 878×

Liz

„Co po mně vlastně chceš?“ zeptala jsem se ho. „A proč jsi mě svázal?“ ptala jsem se dál. Irian si klek ke mně a upřeně si mě prohlížel. Ještě více jsem se přitiskla ke stromu. Chytl mě za bradu a zvedl mi ji. Zadíval se mi do očí.

„Vyrostla jsi. Už je z tebe dospělá žena,“ poznamenal a zálibně si mě prohlížel.

„Odpověz mi na otázku, Iriane,“ trvala jsem na svém a sklopila pohled. Nemohla jsem vydržet jeho upřený pohled.

„No… je to složitější a je to na dlouho.“

„Já mám času dost, tak mluv,“ pobízela jsem ho.

„Jak chceš. Někdo po tobě velice touží a taky za tebe nabízí slušnou odměnu, které se nedá odolat. Popravdě se mu vůbec nedivím,“ začal a já jsem se ihned zděsila.

„Stal se z tebe žoldák,“ zvolala jsem překvapeně. Pouze se na mě ušklíbl. Tím mi to potvrdil.

„Neříkej to tak překvapeně. Možná ti to vysvětlím, ale budeš muset počkat, až budeme dál od hradu,“ prohlásil pobaveně a zvedl mě na nohy. Pokusila jsem se udržet na nohách, ale se svázanýma nohama to šlo dost těžko. Zavrávorala jsem a raději se opřela zády o strom. V hlavě mi běhaly myšlenky, které na mě křičely způsoby útěku. Všechny byly šílené a neproveditelné. Nakonec jsem si vybrala jednu, která byla proveditelná, ale měla spoustu much, které mi bránily v útěku. Potřebovala jsem rozvázat nohy i ruce a hlavně jsem potřebovala boty. Moje boty. Viděla jsem je položené kousek od ohně.  

„Nikam s tebou nepůjdu,“ zasyčela jsem na něj.

„Půjdeš!“ odporoval mi.

„Mám svázané nohy, jestli ti to nedochází, tak takhle nemůžu chodit, a nemám boty. Nepůjdu po sněhu bosá,“ vysvětlovala jsem mu. Došel k ohni popadl moje boty a hodil je přede mě. Pak ke mně poklekl a rozvázal mi nohy. Okamžitě jsem si obula boty. V pravé botě jsem ucítila pochvu s dýkou. Díky, Bože. Irian mě popadl za svázané ruce a táhl mě k ohni. Uhasil ho a vydal se do lesa. Vedl mě po úzké vyšlapané cestičce. Šli jsme mlčky a bylo vidět, že se Irian soustředí na cestu. 

Kráčeli jsme lesem a cesta se začínala zvedat do kopce. I stromy před námi začaly řídnout. Po chvíli už jsme nešli lesem, ale rozlehlou loukou. Na louce byla silná vrstva sněhu. Sešli jsme z kopce do velkého údolí, ve kterém bylo maličké jezírko, a z něj vytékal potůček. Oboje bylo zamrzlé. Jak to, že jsem tady nikdy nebyla? ptala jsem se sama sebe. Vzhlédla jsem k obzoru a ihned jsem viděla svoji odpověď. Mohli jsme být tak půl hodiny cesty od mrtvých skal.

„Řekni mi, že nejdeme tam!“ zamumlala jsem a hlavou jsem pohodila ke skalám. Usmál se na mě.

„Ano, přesně tam jdeme,“ zašklebil se na mě, přidal do kroku. Začala jsem přemýšlet, jak ho mám donutit, aby mi rozvázal i ruce. Vůbec nic mě nenapadalo. Brzo jsme vstoupili do skal a ve mně se svíraly vnitřnosti. Ostražitě jsem se rozhlížela kolem a dávala jsem pozor na jakýkoliv zvuk. Na vrcholcích skal ležel sníh, zatímco v údolí, kterým jsme procházeli, byl roztátý. O mrtvých skalách se říkalo, že v nich jsou sopky, některé činné a jiné zase ne. Nikdy jsem tomu nevěřila, ale teď jsem si začala myslet, že je to pravda. Zadívala jsem se k vrcholu skály, kolem které jsme šli. Byla široká a na vrcholu ji pokrýval sníh. Vypadala, jako by jí někdo usekl vrchol. Zakopla jsem o kámen a dopadla bych na zem, kdyby mě Irian včas nechytil. Postavil mě na nohy a zvedl kámen, o který jsem zakopla.

„Lávový kamen. Dávej si pozor, je jich tady spousta,“ zamumlal a odhodil kámen zpět na zem.

„Takže je to pravda?“ zeptala jsem se.

„Co?“

„To, že jsou tady sopky,“ vysvětlovala jsem mu zamračeně. Přikývl.

„Tak to pravda je,“ řekl a vydal se dál. Začalo se pomalu stmívat.

Když mě Irian zavedl do úzkého průchodu mezi skalami, byla už noc. Průchod byl velice úzký a nad ním byl velký kámen. Mohlo to působit jako jeskyně. Irian odešel a já hned využila šance k útěku. Bohužel byl jen kousek ode mě, takže jsem nemohla odejít. Vrátila jsem se zpět do průchodu a svezla se na zem. Sundala jsem si pravou botu a pokusila se z ní vyndat dýku. S velkými obtížemi se mi povedlo sevřít rukojeť dýky a vytáhnout ji z boty. Nandala jsem si botu a přeřízla si provazy, které jsem měla zavázané kolem rukou. Teď už jsem byla volná a měla jsem zbraň. Chtěla jsem se zvednout a utéct druhou stranou, ale to už do průchodu vešel Irian s náručí klacků. Poskládal je a pak zapálil oheň. V duchu jsem nadávala, že jsem už mohla být dávno pryč, kdybych se nezabývala dýkou.

„Iriane, mluvil jsi o někom, kdo mě chce vlastnit. Kdo je to?“ zeptala jsem se zamračeně.

„Salvetský princ Veragin,“ pokývl hlavou a napil se z měchu. Pak mi ho podal a pomohl mi se napít. Myslel si, že mám svázané ruce.

„Proč?“

„Co proč?“

„Proč mě chce?“ vysvětlila jsem mu.

„Ty to nevíš? To je dlouhý příběh. Všechno se týká tvojí matky. Určitě znáš příběh, jak na nás zaútočil Salvet. Ano, ale neznáš ho takový, jak to doopravdy bylo. Řeknu ti, jaká byla tvoje ctěná matinka. Královna byla záletná mrcha. Ani nevíš, že jsi měla nevlastního bratra, co? Povím ti ten příběh, jak tvoje matka přišla do Weleydiamynie a jak zapletla tvémo otci hlavu…  Královna Eliziana pocházela z jednoho z ostrovů, které náleží Rosilandrii. Její otec vládl ostrovu. Eliziana byla krásná, jak už to obvykle bývá. O její kráse se dozvěděl Salvestský král a rozhodl se, že musí Elizianu mít.

Přijel tedy na ostrov a žádal jejího otce o Elizianu ruku. Ten ho odmítl. To nemohl salvetský král rozdýchat a ve vzteku zabil Eliziianiny rodiče a ji si odvedl s sebou do Salvetu. Eliziana mu porodila syna. Král byl ale velice záletný a o svoji ukradenou manželku se vůbec nestaral. Proto se mu rozhodla pomstít, ve spánku zabila jeho syna a uprchla z hradu. Den na to se v lese našlo roztrhané tělo, které, jak si všichni mysleli, mělo patřit jejich královně. Král se s tím těžce srovnal, ale neměl ani tušení, že jeho manželka je na rybářské lodi, která mířila do Weleydiamynie.

Loď ztroskotala a královnu vyplavilo moře u hradu. V té době byla ta oblast neobydlená a náš král se v té době projížděl sám těmi lesy. Našel zesláblou královnu a odvedl ji na hrad do Kalorisu. O rok později se vzali a o další rok později ses jim narodila ty. Když ti byly tři roky, nechali jste se namalovat. Vždyť víš, ten obraz v hlavní síni. Jenomže kopie toho obrazu se nějak dostala k salvetskému králi. Ten se šíleně rozzlobil. Dva roky sbíral armádu obrovských rozměrů. Pak na nás zaútočil v noci bez vyhlášení války,“ dokončil Irian a já měla pocit, jako by mi vrazil facku.

„Lžeš!“ zaječela jsem na něj.

„Ne, nelžu. Tvoje matka byla opravdu záletná mrcha. Ty se staneš náhradou za ni. Budeš manželkou salvetského prince,“ odporoval mi.

„Nikdy, to se radši zabiju! Jsi parchant a zrádce! Nevěřím ti!“ ječela jsem na něj dál a topila se v zoufalství. Stalo se to tak rychle, že jsem nestačila ani mrknout. Irian mě držel pod krkem a tiskl mě ke skále.

„Už nikdy mě takhle nenazveš. Rozumíš?“ zasyčel na mě a stiskl mi ještě víc krk. Začala jsem modrat a zoufale jsem lapala po dechu. V ruce jsem ještě pevněji sevřela dýku a bodla jsem ho do břicha. Odskočil ode mě celý překvapený a držel se za místo, kde jsem ho bodla. Popadla jsem dech a rozběhla se pryč. Neuběhla jsem daleko. Upadla jsem na zem. Ucítila jsem příšernou bolest těsně nad kotníkem. Trčela mi tam dýka a z nohy stříkala krev. Vytáhla jsem dýku a pokusila se postavit. Ani to se mi nepovedlo. Irian došel až ke mně. Rozzuřeně mě chytl pod krkem a postavil mě. Přitiskl mě ke skále a přejel mi mojí dýkou po celé ruce. Košilí mi hned prosákla krev.

Ta bolest mě naprosto ochromila. Pak mě ještě dvakrát bodl do druhé ruky a několikrát do nohou. Poslední ránu mi zasadil do břicha. Zaječela jsem bolestí a zhroutila se k zemi. Jestli mi ty rány neobváže, tak vykrvácím. Pak se stalo něco, co jsem naprosto nečekala. Irian zařval bolestí, když se mu do těla zabodl šíp. Pokusil se ho vyrvat, ale tu už u něj stál nějaký muž a tiskl mu meč na krk. I u mě se objevil nějaký muž a pak přicházel další s pochodní v ruce. Ve světle ohně jsem poznala Lionela. Z druhé stranu se blížil další muž a další s pochodní. Nick. Přistoupil k muži, který držel Iriana. Poznala jsem Alexandra. Lionel přišel ke mně a já jsem mohla pohlédnout do tváře Antoniovi. Skláněl se nade mnou a na zádech měl luk.

„Obvaž jí ty rány. Dělej!“ zakřičel na něj Alexandr a Antonio ho poslechl. Sundal mi plášť, roztrhal ho na kousky a začal mi obvazovat rány.

„Klid, princezno, už jste v bezpečí,“ ujišťoval mě Antonio, když mi obvázal poslední ránu. Pak mě zabalil do mého kabátu, který mu podal Lionel a zvedl mě do náručí. Vydal se pryč ze skal a já se otočila na Nicka, který kráčel vedle Alexandra a Iriana. Tvářil se zmateně a zoufale zároveň. Pak se na mě usmál. Odvrátila jsem od něj pohled a opřela se o Antoniovo rameno. Brzo jsem usnula, protože mě zdolalo vyčerpání.        

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 19. kapitola: