OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dívka příběhů - 18. kapitola

26.09.2017 (14:00) • Snowflake • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 568×

Špinavě žlutá věž byla jen přes celkem nízkou zídkou před nimi. Itris jen trochu překvapeně zíral, kde to jsou. Pod nimi bylo celé město, teď už probuzené, a všichni jeho obyvatelé někam spěchali. Možná proto nikomu on a Viael nepřišli podezřelí.

Znovu trochu pohodil hlavou při myšlence, co to právě udělal. Možná, že takhle bude zase pro jednou volný od všech okovů příslušnosti ke Skyggen. Nebo ho chytí a on dostane ty skutečné. Pokud bude mít štěstí.

Zamračil se na dívku vedle něho, moc dobře věděl, kam je dovedla. Tohle byla Zlatá věž, ten největší archiv soustátí s těmi nejdůležitějšími informacemi, téměř nedobytný. A Itrisovi nepřišlo, že by se sem dostali náhodou, spíš tu Viael chtěla být. Ona nebyla ta roztomilá, nevinná a zranitelná dívka, za kterou ji předtím pokládal, to byla její pouhá hra. Teď před ním stála bojovnice, která byla rychlejší než vítr, mrštnější než kočka a prolhanější než básnící walor. A zrovna ji se Itris rozhodl zachránit. Místo všech těch skutečně nevinných duší, kterým s Liuntem vzali život, zrovna pro ni se rozhodl nastrčit krk. Ptal se sám sebe, jestli má jen skutečně velkou smůlu, nebo je to prostě hlupák.

„Viael, co tu děláme?!" polohlasem se na dívku obořil.

„Přes archiv vede tajná cesta ven, takže nás nebudou moct sledovat," trošku lišácky se na něho usmála. Na jednu stranu to bylo v Itrisových očích velice roztomilé, na druhou stranu v něm stále vřel vztek.

„Takže ty jsi Černá liška," zamračil se mladík.

„Kdožeto?" zasmála se Viael s náznakem absurdity. „Hele, nemám ponětí, o kom to ty nebo tamten chlápek mluvíte, ale rozhodně si takhle hloupě neříkám. Ano, možná jsem trochu lhala a tak trochu se snažila vloupat do Zlaté věže, přiznávám, ale to není takový zločin, ne?" roztomile a nevinně se na Itrise usmála, ten ji ale jen tiše vraždil pohledem. „Že ne?" nervózně se zasmála.

Itris na dívku před sebou chvilku jen otráveně a velice naštvaně zíral, ale pak se jen zasmál. „Jasně, že ne! Je to jen, jak to říct, jeden z těch největších zločinů, jaký může kdo spáchat? Pouze tě za to určitě popraví, žádný velký trest. Protože Zlatá věz je přeci tak bezvýznamný archiv, kde rozhodně nejsou žádné důležité a citlivé informace o soustátí. Rozhodně tam žádné stráže ani nebudou," překvapivě Itris ani nijak nekřičel a spíš se v jeho výrazu rozlila úzkost a bezbrannost.

„Dobře, zlobila jsem. Přesto, nejsi ty také Skyggen? Nemůžeš nás tam nějak propašovat nebo tak?" Viael mu darovala další ze svých rozkošných prosících úsměvů.

„Není s tím nijak spojená moje mise, takže tam nemám co dělat. Ne všichni Skyggen se můžou jen tak potulovat, kde chtějí," řekl Itris a díval se na běžící tečky dole ve městě. Možná je jedna z nich Liunt a běží ho nahlásit Skyggen. A nebo to už jsou Skyggen, kteří ho za chvíli dostanou. „Sakra, tohle je špatné. Hodně moc špatné," bezradně si prsty projel vlasy.

„Bude to v pořádku, neboj se," chlácholila ho Viael s náznakem jejího obvyklého sebejistého úsměvu. 

„A jak? Jakmile se to Skyggen nebo stráž dozví, tak po nás půjdou v celé síle! A pak už nenajdeme žádné místo, kde budeme v bezpečí. A až nás dostanou, tak nás v nejlepším popraví! V nejlepším! Co když si pro nás chystají ještě horší osud? Co když-" strachoval se Itris při myšlence, co všechno by se mu mohlo kvůli tomuto velkému přešlapu stát.

„Pšt. Moc se strachuješ. Bude to dobré," dala mu na ústa prst Viael a umlčela ho tak. „Mám plán, tak pojď a nic se nám nestane," mile se na něho usmála a za ruku ho vedla svým směrem.

Dívka sebejistě vyrazila k zídce a mrštně se přehoupla na druhou stranu. Itris se vydal za ní, sice nebyl tak obratný jako ona, ale se svou velkou výškou a pořádnou dávkou úsilí se tam i on dokázal doškrábat. 

Ocitli se v malé páchnoucí uličce plné špíny, hned u poškozené zdi Zlaté věže. Viael nečekala ani chvilku a pomocí několika velkých prohlubní začala rychle šplhat po nažlouté stěně věže. Itris se opatrně vydal za ní a potichu brblal, jak moc nesnáší lezení, jelikož obratnost rozhodně nebyla jeho silná stránka.

Nebylo to pro mladého mága nijak snadné, ale dokázal se dostat až k úzkému okénku, které Viael vypáčila, a s další pořádnou dávkou úsilí se jím i protáhl.

Spadl do malé temné místnosti a jeho tajemná společnice už začala pracovat na dalším zámku. Její zkušené prstíky pracovaly podle harmonie tichého cvakání zámku, mezitím co se dívka snažila získat si alespoň trošičku světla, aby mohla na svou jemnou práci vidět. Itris k ní přišel a rozsvítil malé kouzelné světélko hned vedle její ručky.

Po chvilce snažení se dveře s posledním cvaknutím otevřely a oba vklouzli dovnitř. V temných chodbách věže se ozývaly jen jejich jemné kroky, téměř neslyšné jiskření magie a kašlání stráží v dálce. Itris se trochu usmál nad vzpomínkou, kdy podobné šílenosti dělali s Taliou jako rekruti. I když nutno dodat, že tehdy to nebylo tak nebezpečné či trestné. Znovu si uvědomil, co to právě dělá, a začal se v duchu modlit, aby ho jeho starý cvik ve skrývání nezradil a nikdo je nechytil.

Po spoustě pater věže a nespočtu dalších zničených zámků se dostali před obří kovové dveře, za kterými byly bez pochyby nejméně čtyři stráže. Viael se začala upravovat a za pár minut se z té předtím lišácké zlodějky stala urozená a velice inteligentní dáma, dokonce i její špinavé havraní vlasy vypadaly v úhledném drdolu vznešeně. Itris se na ni jen rozpačitě díval a nechápal, co to právě dělá.

„Pokud chceme vypadat důvěryhodně, nemůžeme být ušmudlaní, jako bychom se sem právě vloupali, ne?" zasmála se dívka a upravila mágovi jeho zašlou uniformu. „Pak by jim to mohlo dojít, že?" pošeptala Itrisovi do ucha s náznakem spokojeného úšklebku na tváři.

Nebylo toho moc, co mohla Viael udělat, přesto s vlasy těsně sepnutými do úhledného culíku, pro jednou upravenou zbrojí a tvrdým výrazem, za kterým skrýval své vyděšení a nejistotu, se z toho volnomyšlenkářského, věčně neupraveného mladíka stal stejně hrubě vypadající muž jako ostatní úspěšnější a krutější Skyggen.

Se sebevědomým úsměvem a tichou poznámkou Itrisovi „Jen se drž mého vedení" Viael zaklepala na obří kovové dveře před nimi.

Ta zdánlivě nekonečná chvíle, než se stráže za monstrózními vraty dohodly, co udělají, ničila Itrisovi nervy ještě víc. Srdce mu zuřivě bušilo a nejraději by s křikem utekl od těch zpropadených dveří co nejdále. Ale bylo už moc pozdě. Mohutné křídlo se s velkým rámusem otevřelo a z obří haly za ním vyšli dva muži v těžkých zbrojích přímo k Viael a Itrisovi.

„Přeji vám krásný den. Můžete mě pustit do archivu? Mám tam důležitou práci," sebevědomě a s velkým úsměvem Viael podala ruku bližším ze dvou stráží. Itris stál hned vedle ní, pod maskou kamenného obličeje křičel sklíčeností, ale věděl, že to na sobě nesmí nechat znát, a tak jen jeho ruka instinktivně sjela k dýce u jeho pasu.

„Co tu chcete?" otráveně zabrblal jeden ze stráží. „Dnes sem nikdo přijít nemá," dodal ještě podrážděněji.

„Já a tady můj přítel," začala Viael, ale jakoby si nedokázala vzpomenout na jméno svého doprovodu.

„Itris," doplnil ji mladý mág a ještě víc se zamračil. Právě pro ni riskuje život a ona ani neví, jak se jmenuje?

„Ano. Já a tady pan Itris ze speciální jednotky Skyggen máme velice důležitý úkol a potřebujeme se dostat do archivu pro informace. Takže pokud byste byli tak hodní..." s velkým úsměvem pronesla Viael.

„A jaký tedy máte úkol?" zeptal se druhý strážce. „Můžeš nám říct název mise, Skyggen?" nedůvěřivě přimhouřil oči.

„Dimitri," řekl až nezvykle hlubokým hlasem Itris. Bylo to tajné heslo jedné z jeho předešlých misí, takže s trochou námahy by mohli zjistit, že lže, ale nic chytřejšího ho v té chvíli nenapadlo.

Muž si hodnou chvíli podivný pár měřil očima a pak jen pokýval hlavou. „Ano, to zní jako něco od nich. Dobře, můžete vstoupit, doprovázet vás snad nemusíme."

„Dlouhý život králi!" vykřikl vítězoslavně první ze stráží, jako by mág před ním právě skolil nějakého mýtického draka.

„A smrt nepřátelům soustátí," už téměř automaticky ze sebe vydal Itris. Těžko říct, kolikrát ho to Skyggen nutili opakovat.

Obě stráže odstoupily a nechaly Itrise s Viael projít do obří haly se spoustou postranních chodeb, které byly, stejně jako ona, plné nacpaných knihoven, a atmosféru téměř svátosti tomu dodávalo namodralé světlo očarovaných krystalů v lampách. Viael sice dokázala velice dobře skrývat své emoce, ale v jejích očích se lesklo překvapení i uchvácení z celého místa stejně tak moc, jako v těch Itrisových.

-------------------------

Po skoro dvou hodinách hledání Viael konečně získala všechny listiny a tlustou knížku, kterou potřebovala, takže zbývala už jen jediná věc - dostat se pryč. Ale co se nejdřív zdálo vůči ostatnímu jako celkem lehký úkol, byl ve skutečnosti ten nejtěžší. Všechny chodby v archivu vypadaly naprosto stejně a jediné vodítko, které měli, bylo, že vchod je u místa se starou knihou.

Itris už začínal být nervózní, protože místo rychlého útěku na svobodu se spíš sami zavřeli do místa plného stráží. A stačí, kdyby sem přišel kdokoliv a zeptal se „Není tu Itris?", a už po nich šli desítky skvěle vyzbrojených strážců. Hm, možná si měl nějaké jméno spíš vymyslet. Ale na to je asi moc pozdě.

Sešli do ještě nižšího patra a na dalších velkých kovových vratech byla destička s nesrozumitelnými symboly. Oba na to chvíli zírali a přemýšleli, jaký význam se za podivnými kličkami mohl skrývat, ale nakonec to oba nechali plavat s přesvědčením, že to určitě bude jen další název z mnoha oddílů archivu. 

Viael tedy jako vždy sebejistě vykročila dovnitř, ale sotva šlápla na první dlaždici, ozvalo se jemné zacvaknutí a jen díky Itrisově bleskové reakci malá, ostrá a s největší pravděpodobností i otrávená šipka netrefila dívku přímo do srdce.

„Jo, asi už vím, co ten nápis znamenal," hloupě se zachechtal Itris a nechal pomalu zmizet malé ochranné kouzlo.

Viael otevřela pusu, aby mu na to nějak vtipně odvětila, ale v tu chvíli ji Itris přitáhl ještě blíž a vytvořil kolem nich třpytící se nafialovělou magickou bublinu.

Ve zlomku vteřiny jen kousek před jejich obličeji šlehaly plameny kouzelného ohně, jiskřily se bleskly a prolétaly další malinké šipky. Pár krajů mágovy zbroje i konečky jeho vlasů byly sice zničeny, přesto díky kouzlu na ně žádné ničivé síly nedosáhly.

Po hodné chvíli smrtelný chaos ustal a Itris konečně pustil Viael ze svého sevření. Silné a dlouhé kouzlo ho vysílilo natolik, že se celý klepal a u nosu měl malé potůčky krve. Přesto první věc, na kterou se zeptal, byla: „Jsi v pořádku?"

Viael se trochu vzpamatovala z tak blízkého pohledu do temné tváře smrti a se slabým úsměvem jen přikývla. Ale když viděla jeho bledou tvář a podivné, zelenkavě zářící tetování na krku, nemohla se nezeptat se ho na stejnou otázku.

„Hehe, měl bych se sebou něco začít dělat, co? Pracuji sotva půl roku jako léčitel a už je ze mě taková bábovka, co se hned zadýchá," zachechtal se Itris. „Ale za chvilku budu v pořádku, neboj," upřímně se na ni usmál.

„Možná bychom se měli vrátit, tohle vypadá jako ulička leda tak do Svaté zahrady. A posmrtnému životu se chci ještě nějakou dobu vyhnout," zamračila se trochu dívka.

„Ale tam nahoře přeci není ta cesta ven," podotkl Skyggen.

„A tady je téměř jistá smrt. Pokud si můžu vybrat, budu bojovat proti lidem, než ohni," otočila se ke dveřím Viael.

„Ale no tak," chytil ji Itris, „ještě to nevzdávejme. Myslím, že tohle jsou Staré archivy ještě z doby palagrů. A pokud dobře vím, tak ti měli v horní části Denguvu svou tajnou únikovou chodbu," trochu sebejistě se usmál.

„Ano, ale v legendách!" vykřikla naštvaně Viael.

„I na legendách je kousek pravdy," lišácky se na ni usmál mág. „A nezapomínej, že s sebou máš Skyggen, o kouzelných pastích něco vím. V nejhorším se proti nim alespoň umím ubránit," zachechtal se a začal se dívat po pastech ve zdech.

„Dobře, snad víš, co děláš," pokrčila rameny dívka. Když ale v uličce nedaleko nich vyšlehl velký kužel plamenů díky Itrisovi neopatrnosti, její jistota zcela vyprchala.

Ale i přes malý neúspěch se mladý mág nevzdával. Vzpomínal na všechny ty chvíle, kdy s Taliou ohnivými kouzly trávili spoustu dlouhých nocí, kdy ani jeden z nich nedokázal usnout. Těžko říct, proč přesně to dělali. Možná jim to dodávalo ten potřebný pocit, že i oni dokáží něco ovládat. Že stále mohou obejít i všechna ta pravidla, která je tak svazovala, a dělat si, co chtějí. A nebo Talia prostě ráda sledovala něco hořet a Itrisovi nevadilo se přidat. Nicméně díky těmto jejich pokusům a nespočtu dlouhých vysvětlování od milejších velitelů Skyggen, proč je to tak nebezpečné, se už naučil ohnivá kouzla snadno zkrotit. A nudné lekce o magických pastech Skyggen si ještě živě pamatoval, takže tohle by pro něho nemusel být tak těžký úkol.

Autor: Snowflake, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka příběhů - 18. kapitola: