Když má srdce svoji hlavu 6 • OurStories.cz ~ naše povídky

Kdo je onen tajemný příchozí? Další kapitola nese název Kočka a myš.

20.02.2024 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 208×

Kočka a myš

Samým úlekem jsem nadskočila, po kolísavém přistání se napřímila a otočila na patě tak hbitě, až mi z toho bodavě louplo v krční páteři.

Zatímco jsem si rukou mnula postižené místo, sledovala jsem objekt mých zachmuřených myšlenek, jak se spokojeným úsměvem přivřel široké posuvné dveře, přešel terasu a zastavil se vedle mě, kde se zády a lokty ležérně opřel o obrubu sloupkového zábradlí.

Ze zapálené louče zavěšené na trámu na něho dopadalo mihotavé světlo, které společně s námořnickou modří společenského obleku vykreslovalo jeho oči temnější, záhadnější. Dravější. Těžce jsem polkla a zaklesla paže do sebe v neprostupném gestu.

„Bál jsem se, že jsi odešla,“ řekl Naruto tlumeně.

„Co je špatného na Hinatě?“ vyrazila jsem ze sebe nezadržitelně. Zakazovala jsem si rozpoutávat debatu na tohle téma, jenže jsem si v daném nabroušeném rozpoložení, zapříčiněném důkladným nimráním ve vlastních citech, prostě nedokázala pomoct, tahle otázka ve mně hlodala už pěkně dlouho.

„Huh? Co je s Hinatou?“ S obavami staženým obočím se spěšně narovnal a stočil zrak ke žlutému kuželu vycházejícímu zevnitř haly, v níž se jmenovaná předtím nacházela.

„Ne! Nic se jí nestalo,“ pověděla jsem rychle, abych ho zbytečně neděsila, čímž jsem si opět vysloužila jeho plnou pozornost, tentokrát v podobě zmatkem zastřeného pohledu.

„Mám na mysli… pokud jsi tak hr do přiženění k honoraci, proč si nevybereš Hinatu?“ zaútočila jsem přímo.

Udiveně na mě vytřeštil oči.

Než stačil cokoli říct, chrlila jsem další slova, dokud jsem měla příležitost se jich zbavit: „Vždycky tě milovala, od úplného začátku, kdy jsme na tebe my ostatní shlíželi z patra, pokaždé s tebou zacházela moc mile. Navíc je opravdu krásná, hodná, laskavá, silná, dokonalá a nezaváhala ani na jedinou vteřinku, když se pro tebe obětovala během bitvy s Peinem… tak proč?“ Rozhodila jsem bezradně rukama.

Byla jsem si vědoma, že jsem zabrousila na nebezpečné území, ale teď jsem se odmítala stáhnout. Chtěla jsem to vědět.

Zadíval se na své každodenní sandále a na tváři se mu objevily výčitky svědomí. Zavládlo ticho a já se náhle roztřásla nejistotou, že jsem překročila hranice. Vzhlédl ke mně, snaže se nedat na sobě nic znát.

„Já si nelžu, Sakuro-chan,“ promluvil s vážným výrazem. Dech se zadrhl v hrdle, neboť ve mně ta slova vyvolala jednu bolestnou vzpomínku. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu.

„Hinata… jsem opravdu velmi poctěný, že dívka jako ona ke mně chová takové city,“ pronesl potichu, „a skutečně lituju, že jí nemůžu dát, co by si přála.“

Nebyla jsem schopná ze sebe cokoli vymáčknout, tak jsem ho jen němě pozorovala.

„Mám k ní obrovský respekt, ale nemiluju ji,“ pokračoval pozvolna. „K nám oběma by bylo nefér, kdybych jí dával nějakou falešnou naději, protože ona si takové podlé chování nezaslouží.“

Otevřela jsem ústa a pak je znovu zavřela, netušila jsem, jak na to reagovat.

„Ublížil jsem jí, když jsme o tom nedávno mluvili, ona to však pochopila a statečně přijala mé rozhodnutí.“

To mě zarazilo, neměla jsem ponětí, že s Hinatou někdy vedl podobný rozhovor. Nevěděla jsem, co o tom všem mám soudit a neodvažovala jsem se zabřednout hlouběji. Najednou jsem si připadala zranitelně, žaludkem mi vířil neklid způsobený dopadem tíživého ticha. Nelíbilo se mi to, tak jsem se uchýlila k obrannému postoji a propíchla ho pohledem.

„Tím se mi pokoušíš sdělit, že seš zamilovanej do ní?“ vyprskla jsem, poukazujíc bradou ke Kiyone mihnoucí se v malém okně.

Má uštěpačná poznámka okamžitě rozehnala hustou atmosféru, jež nás obklopovala. Naruto šokovaně zamrkal.

„Cože? To máš odkud?“

„Zdá se, že s tím sňatkem souhlasíš!“ Nezvládla jsem z hlasu vytěsnit ten vyčítavý tón, pro větší důraznost jsem si ještě založila ruce v bok.

„S jakým sňatkem?“ Nyní se tvářil vysloveně popleteně, díky čemuž mě polila vlna pochybností. Možná, že ta svatba ještě nebyla navržena? Tázavě na mě hleděl, evidentně očekával vysvětlení. Znepokojivě jsem se ošila, rázem jsem se cítila neskutečně hloupě a styděla se za svůj neoprávněný výlev.

Proč jsem, hergot, nedržela ten nevymáchaný jazyk za zuby?! zaúpěla jsem v duchu zoufale, přičemž jsem se plísnila za nedostatek sebekontroly.

Došlo mi, že něco prostě říct musím, tak jsem se zhluboka nadechla a upnula se k myšlence, že jsme přece přátelé, měli bychom být schopní diskutovat o takových věcech bez ostychu.

„No… kolovaly tu jakési zvěsti,“ přiznala jsem a pravačkou máchla kamsi k obrysům obydlí spoluobčanů.

„Jaký zvěsti?“

Nazlobeně jsem ohrnula spodní ret, jelikož mě přerušil v tak náročné chvíli.

„Um, byla to… jedna fáma roznášená po vesnici… že lord Daimyo ti chce nabídnout ruku své dcery.“

„Aha.“

Zamračila jsem se. To je všechno? Očekávala jsem mnohem zaskočenější vyjádření, ne že tu údajnou svatbu bude totálně ignorovat.

Všimla jsem si škádlivého záblesku v jeho pomněnkových očích a v mžiku jsem se naježila.

„A dle toho, jak ses k ní lísal…“

„To, že jsem dělal?“

„… se přirozeně domnívám, že doopravdy uvažuješ…“

„Ty nevíš, že domnívat se něčeho, není radno, Sakuro-chan?“ Jeho modré zorničky teď téměř tančily smíchy.

„… o oženění!“ dokončila jsem pracně, přičemž jsem silou vůle odolávala nutkání setřít si pot z čela. Čím víc jsem se do toho zamotávala, tím pobavenější Naruto byl, což mě maximálně vytáčelo. Nelibě jsem se na něho zaksichtila.

Díval se na mě, lehký úsměv si pohrával s koutky jeho úst a celkově působil jakýmsi podivně radostným dojmem. Zničehonic ke mně naklonil hlavu s podezřívavě přimhouřenýma očima, ačkoli stále nevydal hlásku. Chvatně jsem ustoupila o krok zpět. Uspokojivý úšklebek se mu přehnal přes střídmě osvětlenou tvář, což mělo za následek zděšený poskok mého obočí o pár čísel.

„Ty snad žárlíš, Sakuro-chan!“ Bylo to něco mezi řečnickou otázkou a nevěřícím konstatováním.

„Cože?!“ vyhrkla jsem přidušeně.

Po novém přeměření mého stavu, naznačujícího brzké mdloby, odhodlaně přikývl.

„Jojo, žárlíš.“

Z jeho sebevědomí mi brada visela prakticky až u kolen, jež se mimochodem třásla jak čerstvě ostříhaný pudl na Sibiři.

„Ne!“ vykřikla jsem skoro hystericky.

„Tak proč se červenáš?“

„Protože… protože mě nehorázně rozčiluješ!“

„Vážně? Proč jsi ze mě teda ještě nevymlátila duši?“

„Ty chceš, abych tě zbila?“ optala jsem se udiveně.

„No, kdybych opravdu byl mimo mísu, jak tvrdíš, už bych dávno letěl minimálně přes půlku Konohy.“

Kdy se z něho stal takový chytrolín? pomyslela jsem si rozrušeně.

„Tady tě nemůžu praštit,“ prohlásila jsem pevně.

„Z jakýho důvodu?“ vyzvídal poťouchle. Přistoupil ke mně o metr blíž, naklonil hlavu na stranu a se zájmem vyčkával, co odpovím.

Zase jsem couvla a nato mi srdce vynechalo hned dva údery, neboť jsem zády narazila na dřevěné hrazení, odkud nebylo úniku. Jeho bezprostřední blízkost a jemně prohloubený hlas se mnou prováděly zvláštní věci, úplně mi zrosolovatěly končetiny.

„Ty víš proč! Jsme na veřejnosti, navíc kousek od lorda Daimyo, který má celou naší zemi pod palcem!“ Dávala jsem si záležet, abych srozumitelně formulovala slova, jež ze mě vycházela otravně pisklavým hlasem, nesnášela jsem to, přivádělo mě to k šílenství. Raději jsem se vzdala veškeré snahy se nějak vyjadřovat a upřela na Naruta prosebný pohled žádající o vysvobození. Jeho oči mě však natolik fascinovaly, že jsem nebyla schopná se od nich odvrátit.

Neodpověděl, namísto toho si mě pouze soustředěně prohlížel. Hluk kolem nás zčistajasna nadobro utichl. Znatelně se mi zrychlil tep, i nádechy a výdechy byly nepravidelnější. Nervózně jsem polkla a ty bystré oči se mi neprodleně přesunuly na krk a následně na pootevřené rty.

„Naruto!“

Oba jsme sebou polekaně trhli. Shizune, naštěstí nevnímající napjatý elektrický náboj vznášející se ve vzduchu, se na nás usmála. Jak jsem se pomalu probírala z té omámenosti, rozlévala se mi po tvářích spalující červeň.

„Hosté se po tobě shání,“ pověděla mu černovláska.

Naruto poodstoupil, prsty si prohrábl nepoddajné vlasy na zátylku a nejistě se zasmál. I jeho líce rudě zářily do panujícího příšeří.

„Dobře, půjdu se za nimi podívat,“ odpověděl ne příliš nadšeně. Naposledy mi věnoval kradmý pohled, načež narušitelku následoval do budovy.

U všech skalpelů, co tohle mělo znamenat?! zavyla jsem v podvědomí, nataženou levačkou se opírajíc o svislý trám podpírající střechu.

Jakmile jsem se jakž takž vzpamatovala, pelášila jsem pryč. Ano, normálně jsem se sebrala a co nejdelšími kroky srabácky opouštěla to příšerné místo. Tuhle diskuzi jsem prohrála na plné čáře! A to jsem si myslela, jak ho svými jedovatými řečmi potrestám!

Otřásla jsem se, když jsem si náš výstup cestou domů znovu přehrála v mysli, hlavně to zakončení. Už jsem chápala Hinatino upadání do bezvědomí, sama jsem k tomu totiž neměla daleko.

***

„Co mi, sakra, ten starej páprda chce tak důležitýho, že mě nechal vytáhnout z postele před osmou hodinou?!“ durdila se Pátá, hlasitě dupajíc po chodbě vedoucí do kanceláře Hokage. Shizune, opatrně našlapující v bezpečné vzdálenosti za ní a nesoucí vyjukanou Tonton před sebou stylem ochranného štítu, jen nešťastně zakroutila hlavou. Sama odpověď neznala, proto mlčky naslouchala blondýnčinu spílání na lorda Daimyo, jež si s nejvýše postavenou osobou vesnice vyžádal urgentní schůzku.

„Snad se ho brzy zbavíme, další nabubřelou večeři bych už nevydržela,“ stěžovala si pod vousy, zatímco si upravovala poslední část oděvu, takže nyní konečně vše sedělo na svém místě.

„Jak můžete o naší vzácné návštěvě takhle mluvit, Tsunade-sama?“ hroutila se brunetka napůl v mrákotách.

„Pche, vzácná návštěva? Je jako ten sup, co se těsně před smrtí snese na bezbrannou mršinu,“ procedila skrz zuby a zastavila se před notoricky známými dveřmi, které se její pravá ruka jala ihned odemykat.

„A z jekotu tý jeho dcery mně akorát příšerně tepe ve spáncích,“ pokračovala, když si nalévala sklenici vody z připraveného džbánku.

„Za to nese vinu spíše láhev saké, jíž jste nějakým způsobem pořídila nepozorovaně vyžahnout,“ uvedla věci na správnou míru Shizune. Nato jí po chvilce přehrabování ve stole vhodila do čiré tekutiny šumivou tabletu celkem efektivně zabírající na kocovinu, načež obě trpělivě pozorovaly probíhající proces.

Sotva ten osvěžující nápoj dopila, ozvalo se zaklepání a následně byl do místnosti členem ANBU uveden lord Daimyo.

„Děkuji za vřelé přijetí, Tsunade,“ zatrylkoval a bez vyzvání se usadil do křesla naproti ní.

Raději se kousla do vnitřní strany tváře, aby náhodou nevypustila z úst něco hrubého a místo slov lehce pokynula hlavou.

„Původně jsme odjezd plánovali až odpoledne, ale nějaké neodkladné obchodní záležitosti si mě žádají jinde. Přišel jsem vyjádřit svou vděčnost za pohostinnost a vyjednat svolení pro Naruta odcestovat na několik dní s námi,“ řekl s opravdu bravurně nacvičeným falešným úsměvem.

A je to tady, pomyslela si Tsunade obezřetně, přitom se však tvářila stejně neproniknutelně.

„Je mi líto, ale Naruta momentálně postrádat nemohu, značně pomáhá s přestavováním Konohy, a zítra se dokonce vydává na misi,“ zalhala, aniž by hnula brvou.

Muž si ji zle přeměřil, zřejmě poznal, že tahle žena se sebou tak lehce manipulovat nenechá, přestal tedy předstírat a přešel na formální tón.

„Budu upřímný, přijel jsem do Listové, abych ho pozval na poznávací cestu a nabídl mu sňatek s Kiyone, také jsem odhodlaný ho plně podpořit ve volbách na titul Hokage. Rád bych ho teď odvezl s sebou, projednal s ním podrobnosti a umožnil jim lépe se poznat. Vím, že nemá rodiče, proto se obracím přímo na tebe.“ Jeho intonace jasně naznačovala, že není zvyklý na odpor v žádné podobě.

Tsunade po něm zamračně šlehla očima, nepřekvapovalo ji to, od začátku měla podezření, že za tímhle nevinným výletem vězí něco víc. Bylo to riskantní, přesto nehodlala Naruta, kterého považovala téměř za vlastního, vydat do spárů tohoto arogantního nadutce. Znala ho a věděla skoro se stoprocentní jistotou, kde leží jeho srdce.

Semknuté prsty obou rukou, jejichž lokty se opírala o desku stolu, si vytvořila jakousi podpěrku pro bradu a promluvila autoritativně, leč stále v rámci etiky: „Obávám se, že Naruto vaši nabídku nepřijme. Je mladý a na ženění má ještě spoustu času. Ke všemu si myslím, že si svou nastávající bude chtít vybrat sám.“

Nakrátko v kanceláři zavládlo ticho, houstnoucí nevole v ovzduší by se málem dala krájet. Shizune ani nedutala, postávala v koutě a zrakem přeskakovala střídavě z jednoho na druhého. Nakonec bobříka mlčení prolomil lord Daimyo, brunátný v obličeji se nahnul v křesle a spustil nekompromisním hlasem: „Člověk v mém postavení se s neúspěchem smiřuje velmi obtížně. Vlastně pokaždé dosáhnu svého a tentokrát to nebude jiné. Vyřiď Narutovi mou nabídku, na rozhodnutí má dva týdny, pokud je rozumný, bude souhlasit, jinak se s tímhle omšelým kloboukem náležícímu Hokage může navždy rozloučit.“ Uspokojený vlastní mocí se zvedl, afektovaným pohybem zápěstí si rozložil malovaný vějíř a s úlisným úšklebkem na rtech opustil místnost.

Tsunade, jejíž pulzující žíla na čele dosáhla patřičné úrovně, vyletěla ze židle a samým vztekem rozpůlila stůl ve dví, obě jeho části následně prosvištěly dveřmi, které nápor nezvládly a s rachotem se uvolnily z pantů.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction